Z Černínského paláce přicházela řada zajímavých iniciativ s výrazně oranžovou příchutí. Jejich prosazování v praxi ale bylo rozpačité a bez jasných výsledků. Nejdůležitějším krokem byl avizovaný obrat od buřičského povykování ke konstruktivní práci v evropské politice. Ten bohužel zůstává nedotočen – chybí jasná strategie pro přijetí společné měny. ČR se tak k zásadní dělící linii současné i budoucí integrace stále staví váhavě. Ve středoevropském kontextu vláda usilovala o posílení zanedbaných vztahů s Rakouskem, jehož neutralita byla tradičně zdrojem nedůvěry části české pravice. Přibližování Prahy s Vídní prozatím vyústilo jen v pochybné slavkovské setkání premiérů Česka, Rakouska a Slovenska, které si každý z nich interpretoval zcela odlišně.

Vláda vyklízela pole prokremelským hlasům

Sociální demokracie však především neobstála ve střetu se zásadní výzvou zahraniční politiky, kterou je ruská agresivita vůči Ukrajině. Zaorálek se díky své kritice Ruska a prosazování sankcí stal vítaným vnitrostranickým terčem. Střet s příznivci „hradního“ křídla a zastánci podpory exportu jako hlavního národního zájmu příliš nepřekvapil. Skutečným problémem ale je, že se za svého ministra zahraničí v tak klíčové otázce se vší vervou nepostavil Bohuslav Sobotka. Premiérovo jistě i vnitrostranicky motivované lavírování se tak promítlo do pozice ČR, která zpochybňovala protiruské sankce EU a znejišťovala spojence na „východním křídle“ NATO. Vláda navíc svou rozporuplnou linií vyklízela pole otevřeně prokremelským hlasům z okruhu současného i bývalého prezidenta.

V právě vydané Agendě pro českou zahraniční politiku, výroční publikaci Asociace pro mezinárodní otázky, si tak oranžová zahraniční politika vysloužila za svůj výkon v roce 2014 trojku. Obdržela tedy stejnou známku jako Nečasova rozhádaná vláda a Rusnokův nelegitimní kabinet v letech 2012 a 2013.

Na sjezdu ČSSD Zaorálek jasně uspěl, zatímco jeho hlavní kritik Jaroslav Foldyna propadl. Lze tedy doufat, že sociální demokraté konečně začnou držet jednotný směr. Přinejmenším ve dvou zmíněných ohledech má oranžová zahraniční politika co nabídnout.