Jenže se stačí podívat na sever za hranici do Libanonu, jenž je sám o sobě jedním velkým kompromisem, a to jak na úrovni bezpečnosti, tak politiky a mezináboženského soužití. Blízký východ sice není místem pro slabé, ale zároveň platí, že je ctností silných umět se s ostatními dohodnout. Tomáš Pojar poměry dobře zná, o to více je škoda, že pomíjí mnohé nuance. Například že Hamás a Gaza nejsou jedno nebo že relativně nepřesné rakety nepadají jen na izraelské Židy, ale i na Araby, a to jak muslimského tak křesťanského vyznání, čímž se konflikt stává pro úspěšné použití náboženských či etnických stereotypů poněkud nepřehledným.

Dalším problémem je absence otázky, zda je možné silovou cestou splnit deklarovaný záměr izraelské vlády – tedy jednou provždy zastavit raketové ostřelování z Gazy. Záporná odpověď by zde totiž mohla vést k myšlence, že daná situace může či má mít jiné řešení, což by volání po tvrdém izraelském postupu a jeho neochvějné podpoře mohlo zpochybnit. Názor, že čím více bude Hamás oslaben, tím delší klid si Izrael užije, je mylný. Je absurdní si myslet, že Izrael a Palestinci se spolu budou střetávat až do skonání věků. Tento konflikt jednou skončí, a pokud Izraelci neprovedou něco nemyslitelného, tak na ně budou Palestinci na druhé straně zdi, která obě společnosti odděluje, stále čekat. Místo volání po co nejtvrdším „zúčtování“ by proto bylo přínosnější se i vzhledem k demografickému vývoji ptát, jak z této situace ven. Vždyť Hamás dostal od Izraele „odplatu“ již dvakrát a nepoučil se. Soustředění se na aktuální střet umožňuje opět odsunout bolestivá rozhodnutí, která bude muset Izrael jednoho dne stejně učinit. Pokud budeme odkládání nevyhnutelného podporovat, neprospějeme tím ve výsledku nikomu.