Z pohledu několika let nazpět. Co si vládci zemí, které jsou členy Východního partnerství od něj slibují?

Michal Lebduška: Východní partnerství je pochopitelně vnímáno různě a velmi záleží o kterou ze zemí se jedná. Velmi důležitý je hospodářský rozměr spolupráce s EU, ale u některých zemí hraje významnou roli i jejich snaha o jistou geopolitickou reorientaci. Tento trend je dlouhodobě patrný u třech zemí Východního partnerství – Moldavska, Ukrajiny a Gruzie. Orientace směrem k EU může mít za určitých podmínek pozitivní dlouhodobý efekt na hospodářství těchto zemí. Vyjednávané asociační dohody obsahující i smlouvy o vytvoření zóny volného obchodu s EU mimo jiné předpokládají přejímání evropských standardů, což může být zcela zásadní pro překonání některých chronických problémů, které existují napříč postsovětským prostorem, jako je obrovská míra korupce nebo šedé ekonomiky. Vyřešení těchto problémů nemůže vstup do ruské Celní unie ze zcela zjevných důvodů nijak pomoci. Orientace na EU je zároveň zárukou toho, že trhy těchto zemí nezaplaví agresivní ruské ekonomické elity, a tudíž mají na této orientaci zájem i mnozí místní podnikatelé, které vidí v EU šanci na rozšíření svého podnikání i ochranu před Rusy. V neposlední řadě jde také o to, že ze strany EU existuje mnohem menší riziko hospodářského nátlaku v podobě zákazu dovozu některého zboží do Ruska, které v minulosti postihly všechny tři země, přičemž zřejmě nejvýznamnější konflikt proběhl v roce 2009, kdy byly zastaveny dodávky zemního plynu z Ruska na Ukrajinu. Geopolitický rozměr Východního partnerství souvisí podle mě především s tím, že EU je dnes v zásadě vnímána jako ekvivalent pojmu Evropa a uvedené země, jež se chápou jako součást Evropy, mají aspirace ne nepodobné těm ve střední Evropě, kde se mluvilo po roce 1989 jako o „návratu do Evropy“. Zároveň to může být pojistka proti Rusku a jeho „imperiálním“ ambicím, které viditeně směřují k jisté konsolidaci postsovětského prostoru skrze současnou Celní unii respektive navrhovanou Eurasijskou unií. Je jasné, že především bez Ukrajiny nemůže Rusko obnovit svojí „zašlou slávu“ a je tedy logické, že především Ukrajinci se mohou cítit Ruskem ohroženi. U těchto tří zemí tedy podle mého soudu hrají klíčovou roli v orientaci na EU jak hospodářské tak bezpečnostní důvody. Z dlouhodobého hlediska se zdá být logickým vyústěním těchto procesů eventuelní možnost členství v EU.

Postoje dalších třech zemí jsou spíše pragmatické. V případě Ázérbájdžánu se jedná o oboustranné hospodářské výhody plynoucí z přístupu na evropský trh a zároveň pragmatické snahy EU zbavit se surovinové závislosti na Rusku. Bělorusko využívalo Východní partnerství jako platformu pro získání konkrétních výhod výměnou za mírnější politiku Lukašenkova režimu. Tento koncept se zhroutil po poslední prezidentské volbě v roce 2010, kdy EU v reakci na likvidaci protirežimních protestů změnila postoj vůči Bělorusku a v současnosti tedy Východní partnerství ve vztahu k této zemi v zásadě nehraje roli. Podobně tomu zřejmě do budoucna bude i v případě Arménie, která se rozhodla pro cestu do ruské Celní unie, kterou vzhledem ke své velikosti, geografické pozici a nepřátelským vztahům s dvěma většími sousedy zjevně vidí jako větší záruku bezpečnosti.

Jak může EU v postsovětském prostoru soutěžit o vliv s Ruskem?

Michal Lebduška: Na tuto otázku bylo částečně odpovězeno výše. EU nabízí jednoznačně lepší šanci na vyřešení dlouhodobých hospodářských problémů postsovětských zemí. Ovšem bylo by chybou, kdyby proces zamrzl na podpisu asociačních dohod. Pro udržení své pozice v těchto zemích bude zřejmě nutné nabídnout těmto zemím v delším horizontu další možnosti sbližování se s EU, čímž bude vytvořen tlak na jejich transformaci a dlouhodobě neuvíznou na mrtvém bodu. V prvé řadě bude klíčové vyjednávání o bezvízovém styku (jeho zavedení pro Moldavsko již EU odsouhlasila), které je pro obyvatele těchto zemí obzvláště důležité a dále nabídka eventuelního členství v EU. V krátkodobějším horizontu by to měla být snaha o zabezpečení těchto zemí před mnohdy nevyzpytatelnou politikou Ruska.

Přežije iniciativa Východní partnerství rok 2020?

Michal Lebduška: Budoucnost Východního partnerství závisí opět především na tom, co bude EU schopná těmto zemím nabídnout. Pokud to bude dlouhodobá vyhlídka na členství v EU, může to postsovětské země přinutit k jejich hlubší transformaci, kterou nutně potřebují. Podobný efekt ostatně funguje relativně dobře v případě balkánských zemí. Z mého hlediska by ideálním dlohodobým výsledkem Východního partnerství měla být jeho transformace v členství v EU. Ovšem je nasnadě, že tento proces bude výrazně přesahovat horizont roku 2020. V tomto roce vidím v ideálním případě Moldavsko, Ukrajinu a Gruzii se statusem potenciálních členů EU tak jako je dnes má Bosna a Hercegovina nebo Kosovo. Pokud se dlouhodobě vyjednává o členství Turecka, nevidím důvod proč by tyto země měly zůstat mimo. Pokud však nedojde k zásadním změnám, je otázkou jestli má Východní partnerství pro všechny participující země smysl a zdali ho do budoucna neomezit jen na země, které skutečně s EU spolupracují.