Přestože Prahu dělí od Minsku stejná vzdálenost jako od Paříže, povědomí Čechů o této východoevropské zemi je srovnatelné s povědomím běžných Francouzů o České republice. A stejně jako ve francouzském případě, i tady zůstávají neopětované jednostranné sympatie – Bělorusů k Čechům.

Praha je spjata s překladem Bible do běloruštiny, v Čechách získali vzdělání mnohé osobnosti běloruské literatury a umění, byli a jsme útočištěm běloruské emigrace z dvacátých i devadesátých let minulého století, která tu žije dodnes. V představách průměrného Čecha není na Bělorusku nic, co by je výrazně odlišilo od ostatních postsovětských zemí – snad s výjimkou bizarního Lukašenkova režimu.

Na sklonku loňského roku vydalo nakladatelství Dokořán knihu esejů běloruských intelektuálů s názvem Neznámé Bělorusko. Země, kterou dnes pro svět personifikuje osoba diktátora Lukašenka, prožila svých několik dní na mediálním výsluní koncem března po zmanipulovaných prezidentských volbách. O tom, jaké naděje Bělorusko má, pojednává publikace Prospects for Democracy in Belarus (Vyhlídky na demokracii v Bělorusku), vydaná měsíc po volbách americkou nadací German Marshall Fund. Obě knihy společně skládají obraz země s neznámou minulostí, temnou přítomností a nejasnou budoucností.

Mezi Evropou a sedmým světadílem

Diskuse o tom, kde leží východní konec Evropy a zda do ní patří i Rusko, neustávají mezi evropskými i ruskými mysliteli od petrovského rozmachu ruské říše. Čas od času bylo civilizační zařazení Ruska politickou nutností (když bylo třeba se s ním spojit nebo proti němu bojovat), jindy jen intelektuálním cvičením. Samotní Bělorusové však otázku západní hranice ruské říše a východní hranice Evropy chápou jako otázku přežití. Je-li Asie šestým, pak Rusko musí být sedmým světadílem.

Carské, bolševické i postsovětské Rusko, kdykoli se rozhodlo rozorat své západní meze, narazilo na rovinatou, lesnatou a bažinatou zemi, která nikdy nekladla pronikajícím vlivům velký odpor. Sevření mezi Polskem, Litvou a Ruskem, do nichž dnešní Bělorusko v různých historických epochách spadalo, ovlivnilo národní mentalitu. Autoři v knize Neznámé Bělorusko zdůrazňují nejistotu, s jakou místní přijímají to, do jaké země patří, a co je jako Bělorusy odlišuje od Rusů či Poláků.

Básník Janka Kupała vyjádřil cit, který chovají Bělorusové ke své zemi, slovem „tutejšacć“, což překladatel Adam Havlín přeložil jako „zdejšskost“. Jedna z populárních skladeb nejznámější běloruské – dnes zakázané – skupiny N. R. M. se jmenuje Narodil jsem se zde. Problém s tím, jak se vlastně ono „zde“ jmenuje, se táhne jako červená nit celou historií země. Jak píše Valancin Akudovič, chápali Bělorusové svoji zemi „jako konsolidovaný celek pouze (a jedině) skrze instinkt teritoria a ne skrze ideu kolektivního „já““. Obsah tohoto kolektivního „já“ je dán tím, kde tento národ žije („zde“), spíše než etnicky, jazykově či nábožensky.

V povědomí Bělorusů se opakují historické mýty propagované komunisty a dnes Lukašenkem. Třeba ten o „odvěkém bratrství Rusů a Bělorusů“, podepřený etymologickým spřízněním názvů zemí a zdařilou politikou konverze většiny Bělorusů k pravoslaví. Historie ale potvrzuje tradičně západní orientaci běloruské kultury.

Sousední státy si navíc přivlastňují historické dědictví státních útvarů, v nichž v minulosti žili i Bělorusové. Velkoknížectví litevské bylo jazykově převážně běloruské. Polská Rzeczpospolita byla před pozdější plnou polonizací východních oblastí vyspělou zemí rovnoprávných národů polského, litevského a běloruského.

Nejvýznamnějšího běloruského rodáka Adama Mickiewicze si do výkladní skříně národní literatury umístili Poláci. Psal polsky, byl asi takový Bělorus jako Franz Kafka Čech, ale svého Pana Tadeáše začíná slovy „Litvo! Má vlasti!“. Jak píše Piatro Vasiučenka v kapitole Bělorus očima Bělorusa: „Jiné národy kradou cizí klasiky a Bělorusové se snaží odevzdat ty své druhým.“ Z původní běloruské identity zbyl jen název země bez specifického obsahu.

Stýkání a potýkání se

Úvahy běloruských historiků místy nápadně připomínají spory českých obrozenců o smysl českých dějin. Boj proti autoritářskému režimu je veden nástroji předminulého století. Za hlavní úkol opozice považují mnozí dnešní běloruští obrozenci návrat od azbuky k latince a až pak budování liberální demokracie v národně uvědomělé společnosti.

Nejvíce „obrozenecká“ je první kapitola – Rozmluvy o Bělorusku – z pera spisovatele Vasila Bykava. Vidíme skoro masarykovské déja` vu: „Nacionalismus velkého národa se nezbytně mění v šovinismus a imperialismus, zatímco nacionalismus malého národa, ať je jakýkoli (!), je zaměřen v prvé řadě na přežití mezi ostatními národy.“ Problém malého národa sevřeného národem velkým je v běloruském případě ještě naléhavější než v případě českém. Stýkání a potýkání se s Rusy a Poláky, pravoslavnými a katolíky, je před Bělorusy stavěno jako volba mezi několika verzemi dějin: dějiny polské nebo ruské, katolické, uniatské nebo pravoslavné. Bělorusové byli považováni za „Rusy poněkud zkažené polskostí“ nebo naopak za Poláky, vtažené dějinami do rozpínavého kolosu ruského impéria.

Oživit a znovu vybudovat běloruskou identitu, najít v dějinách této země to, co je vskutku jedinečné, byla cesta, kterou si vybrali autoři „projektu Bielaruś“, jak jsou v knize nazýváni. Případ Běloruska je dokonalou ilustrací teze Ernesta Gellnera o tom, že národy jsou výtvorem nacionalistů, nikoli naopak. Národovecká opozice oprašuje staré litevské symboly, oslavuje dávné hrdiny, vyzdvihuje zapomenuté básníky, pořádá vlastenecké poutě na historická místa – ukazuje světu národ, který ani sám neví, že existuje.

Do „projektu Bielaruś“ si různé režimy jako do měkkého těsta vtiskávaly svá přání i zájmy. V 19. století byl jeho náplní boj proti rusifikaci a odtržení od evropského (polského) vlivu. Ve 20. letech šlo o pokus spojit národní obrození s komunismem. Po rozpadu SSSR máme tyto projekty dva – v podání Lukašenka být Bělorusem znamená být „homo sovieticus“, zatímco opozice hledá obsah národního mýtu v jazyce a kultuře 19. století a v kritickém náhledu na bolševickou minulost.

Ti, kteří „projekt Bielaruś“ vytvářeli – běloruští intelektuálové -, byli vždy prvními oběťmi čistek, zotročování a decimování. Počínaje tvrdou carskou rusifikační politikou zaměřenou proti polonizované inteligenci, přes stalinskou genocidu běloruské inteligence (jejímž symbolem je les plný desítek tisíc masových hrobů v Kuropatech u Minsku) až po současný mravní a intelektuální nihilismus Lukašenkova režimu.

Kolchozní diktatura

Poslední evropský národ, který ještě čeká na dokončení svého národního obrození, z něj hodlá skočit rovnou do postmoderny. Hlavní zápas, který vedou demokratické síly v Bělorusku, je bojem s hluboko zakořeněnou postsovětskou mentalitou, která drží Lukašenka u moci.

Jak přitáhnout pozornost světa k této zemi postrádající sebevědomí? Prezidentské volby ukázaly, že sjednocená opozice v čele s Alexandrem Milinkievičem má podporu většiny zemí EU. Politické sankce, které Unie vůči exponentům běloruského režimu zavedla, jsou jedním z námětů publikace Vyhlídky na demokracii v Bělorusku. Autoři však kladou otázku, zda jsou postačující. Německý poslanec Markus Meckel například navrhuje zřízení evropského fondu na podporu demokracie, financovaného přímo z rozpočtu EU. Někteří zástupci nezávislých běloruských think-tanků prosazují, aby evropské země dávaly 1 % z hodnoty vzájemného obchodu EU s Běloruskem do tohoto fondu.

Evropská unie se v loňském roce stala poprvé nejvýznamnějším obchodním partnerem Běloruska – těsně za ní skončilo Rusko. Lukašenko tak zvyšuje svou závislost jak na Ruské federaci (od níž levně nakupuje ropu a plyn), tak současně na Evropské unii (jíž totéž prodává za tržní ceny).

Lukašenko musí manipulovat volbami, decimovat nezávislá média a používat propagandu, aby alespoň mohl veřejně deklarovat svoji demokratičnost. V porovnání s jinými postsovětskými vládci se mění a dokáže si z jejich zkušeností vzít ponaučení o tom, jak by neměl vládnout. Není napojen na klany oligarchů, jako byl Kučma na Ukrajině, nebuduje si kult osobnosti jako Turkmenbaši v Turkmenistánu, nevytváří prezidentskou dynastii jako Alijevové v Ázerbájdžánu. Jeho hlavní ideologickou zbraní je stylizace do starostlivého a obětavého hospodáře, kterému nedává spát sebemenší problém země. „Je omyl si myslet, že tu vládne nějaký prezident. Lukašenko zemi řídí jako předseda kolchozu. On je předsedou kolchozu jménem Bělorusko, nikoli prezidentem – to je v češtině na rozdíl od jiných jazyků srozumitelný sémantický rozdíl,“ řekl mi loni vysoký český diplomat akreditovaný v Minsku.

Bude líp?

Letošní protesty po zfalšovaných volbách byly nejmasovějším vystoupením opozice od tzv. Minského jara roku 1996, prvního velkého střetu mezi opozicí a Lukašenkovým režimem. Počet demonstrantů se letos pohyboval maximálně v řádech několika tisíc, což je na desetimilionovou zemi málo. Je ovšem třeba vzít v potaz, že více než čtyři pětiny Bělorusů pracují ve státním sektoru a navíc má většina z nich pracovní smlouvu pouze na rok – její obnovení tak vždy závisí na loajalitě občana k režimu. Poslušnost obyvatelstva hlídá tzv. vertikála moci vycházející od prezidenta a jím řízené KGB a prostupující celou státní správou i samosprávou.

Pro vnějšího pozorovatele je největší záhadou fakt, že v zemi nevládne masová nespokojenost s režimem. Ale nebylo tomu tak vždycky? Země poznala demokracii jen na několik let po rozpadu Sovětského svazu, tato éra politické svobody byla provázena ekonomickým rozvratem, růstem nezaměstnanosti a propadem životní úrovně. Lukašenko sice zavedl vládu pevné ruky, ale současně díky napojení na Rusko a rapidnímu růstu světových cen ropy zvýšil životní úroveň a vrátil lidem sociální „vymoženosti“ sovětského systému.

Hlavním cílem demokratické opozice tak zůstává, aby přesvědčila veřejnost, že nastolení demokracie neznamená ekonomický propad a ztrátu jistot garantovaných současným režimem.

Může se demokracie v Bělorusku prosadit? Letošní volby byly pozitivním signálem, že v zemi přibývá lidí, kteří srovnávají situaci Běloruska nikoli v čase (se Sovětským svazem), ale v prostoru – se západní Evropou a Pobaltím. Některé sousední postkomunistické země jsou dnes členy EU i NATO a jejich životní úroveň stoupá. Rusku se sice také daří lépe, ale konjunktura je tažena hlavně rostoucí cenou ropy a zemního plynu a je svázána s posilováním monopolu státu v ekonomice. Je na Bělorusech, jak budou za svoji budoucnost bojovat a které cestě dají přednost – východnímu etatismu a pasivitě, nebo západní demokracii a aktivitě. Kořeny běloruské identity vyrůstají z evropské civilizace, ale Lukašenkův režim dělá vše pro to, aby Bělorusové na svou minulost zapomněli.

Pomlouvačům Ruska

Nesporný pozitivní posun nastal v tom, že Západ již nenechává otázku Běloruska pouze na Rusku, nepovažuje běloruský režim za vnitřní záležitost Ruska. Takto například reagoval Puškin na evropskou kritiku poprav účastníků protiruského povstání v Bělorusku v roce 1831 básní Pomlouvačům Ruska (Klevetnikam Rossii): „Co vás tak pohoršilo? Neklid Litvy snad? / To nechte být – toť mezi Slávy váda / Domácí stará hádka, jež osudem je dána…“

Minulost, kdy Rusko nabádalo Evropu, aby se o Bělorusy nezajímala, je již naštěstí pryč.

Aleś Ancipienka, Valancin Akudovič (eds.): Neznámé Bělorusko. Dokořán, Praha 2005.

Joerg Forbrig, David R. Marples, Pavol Demeš (eds.): Prospects for Democracy in Belarus. GMF, Washington D. C. 2006.