Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Za novými členy EU zaklapla brána

Václav Nekvapil Václav Nekvapil / Ed. 21. 2. 2016

Nebývale tvrdé podmínky, za kterých přistupují Rumunsko a Bulharsko do EU, vypovídají o neexistenci vize budoucnosti Evropské unie více než chybějící evropská ústavní smlouva. Rumuni a Bulhaři patřili k největším eurooptimistům mezi kandidátskými zeměmi, vstup do EU podporovaly všechny relevantní politické síly a míra proevropského nadšení mezi obyvatelstvem dalece převyšovala úroveň podpory ve středoevropských zemích.

Rozšíření v roce 2004 bylo oslavováno evropskými politickými elitami jako historická tečka za poválečným rozdělením Evropy, veřejnost (především ve starých členských zemích) však jejich nadšení nesdílela. Přechodná opatření zakotvená v přístupových smlouvách vzbudila debaty o členech první a druhé kategorie. Ve srovnání s tzv. ochrannými klausulemi uvalenými na Bulharsko a Rumunsko byla však ještě velmi mírná. V případě těchto dvou balkánských zemí se politické špičky evropských zemí přiklonily ke značně rezervovanému veřejnému mínění a ani nové země (včetně ČR) neměly chuť, sílu natož odvahu se na stranu nových zemí postavit právě ve věci ochranných klausulí.

Šestadvacátý a sedmadvacátý člen EU trpí objektivně markantními nedostatky v oblasti vymahatelnosti práva, korupce, veterinárních standardů i ochrany menšin. Je však otázka, zda by nebylo bývalo lepší vstup Rumunska a Bulharska raději o rok odložit, než podřídit jejich existenci pod tříletou kuratelu Evropské komise, která může na základě zmíněné klauzule zastavit či omezit finanční toky do nových zemí, bude-li mít pochybnosti o efektivním vynakládání unijních prostředků. Situace, kdy 25 členů de facto hlídá zbylé dva členy téhož klubu, je těžko slučitelná s principy evropského integračního procesu, v němž všichni kontrolují všechny.

Přechodná opatření nejsou v rozšiřování ES/EU ničím novým. K prvnímu rozšíření došlo až dvacet let po zahájení integračního procesu a je logické, že obě strany musejí mít nějaký čas adaptovat se na vzájemné soužití. Přechodná opatření na volný pohyb pracovních sil byla uvalena na Španělsko i Portugalsko, dotýkají se i nás. Je dobré, že se česká vláda chová důsledně a nebude jej uplatňovat na nové členské státy, usiluje-li o jejich celkové zrušení.

Příklad zatím posledního rozšíření – které může být i posledním rozšířením vůbec – otevírá mnoho varovných otázek a nejasností. Nedostává pojem „přechodné období“ až příliš široký význam, zahrnuje-li omezení tak základních práv vyplývajících z členství, jakým je volný pohyb zboží (především potravin)? Zpochybňuje-li klauzule rozsudky soudů nových členských zemí tím, že nemusejí být uznávány v jiných unijních státech, nepodkopává se tak třetí pilíř tzv. maastrichtského chrámu? Nejde o narušení právních principů unie, bude-li o plnění či neplnění závazků plynoucích z členství rozhodovat jen Evropská komise, která může následně zastavit finanční pomoc, a nikoli soudní dvůr?

Podmínky členství Rumunska a Bulharska mohou být precedentem pro přístup dalších, méně hospodářsky vyvinutých zemí do EU. Lze pochybovat o tom, že by hrdí Turci podobně tvrdé vstupní podmínky vůbec akceptovali. Evropská budoucnost Balkánu, dnes prakticky „obklíčeného“ zeměmi Evropské unie, je také ve hvězdách. Ztracená motivace k členství, jejíž demokratizační, transformační a stabilizační potenciál je nesporný, může vyvolat výraznou společenskou a politickou nejistotu v těchto zemích. Evropská unie by se měla co nejrychleji rozhodnout, jakou kvalitu vzájemných vztahů zemím ve svém nejbližším okolí nabídne, nebude-li to perspektiva členství. Dosavadní Evropská politika sousedství je pro Balkán nevyhovující a málo motivující. Kandidátské země v regionu (Chorvatsko a Makedonie) by měly mít jasnější představu o tom, co je čeká a kam směřují. Také Srbsko, Černá Hora, Albánie a Bosna a Hercegovina, které se dříve či později pro nějakou formu evropské integrace mohou rozhodnout, by měly vědět zda unie přijímá či nepřijímá nové členy a zda mohou například usilovat o vstup do Evropského hospodářského prostoru.

Neméně podstatná je i otázka veřejného mínění uvnitř unie. S šesti či ještě s dvanáctičlenným společenstvím bylo snadnější ztotožnit se než s unií sedmadvaceti států – málokterý občan EU navštívil alespoň třetinu jejích zemí. Nepodceňujme ani fakt, že si Francie zákonem stanovila, že jakékoli další rozšíření musí schválit voliči v referendu – podle výzkumů veřejného mínění by ve Francii neprošla souhlasem veřejnosti ani jediná z nových členských zemí.

Nejnovější rozšíření unie znamená přidání další, nižší rychlosti již dnes de facto vícerychlostnímu integračnímu procesu (eurozóna, Schengen). Věřme, že nové země brzo přeřadí na vyšší rychlost.

Původní vydání: Za novými členy EU zaklapla brána

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 3216
Evropská unie 2048
Západní Balkán 80
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: