Rusko musí svádět o investice ze zahraničí boj s lidnatějšími státy jako je Indie, Čína, nebo se státy s lepší infrastrukturou, jako jsou státy střední Evropy. Ministerstvo pro ekonomický rozvoj a obchodⁱⁱ ve svých materiálech přiznává, že zatím souboj o zahraniční investice prohrává. Ministerstvo se ve snaze změnit tento fakt plánuje zaměřit hlavně na strukturální reformy. Ve svém střednědobém plánu rozvoje se zabývá hlavně sociálními reformami, problémy školství a zdravotnictví. Jde tedy o vytváření podmínek pro jejich přilákání spíše, než o nějaký systém pobídek. Program tedy pracuje na zlepšení investičního klimatu zlepšováním lidského kapitálu, kultivací podnikatelského prostředí a dále diverzifikací ruské ekonomiky. Jak ale uvádí ve své zprávě za rok 2004 Gajdarův institut IET, celkové investiční klima se v Rusku spíše zhoršuje.

Rusko již druhým rokem není čistým vývozcem kapitálu. Zatímco jeho přísun do ruské ekonomiky činil 40,5 mld. dolarů (nárůst o 36,4 % oproti roku 2003), vývoz kapitálu dosáhl 33,8 mld. (nárůst o 42,9 %).ⁱⁱⁱ Je tedy možné opět sledovat tendenci k posilování jeho vývozu. Co se týče přímých zahraničních investic, Rusko jich v současné době přitahuje poměrně malý podíl. V roce 2004 to bylo například 9,4 mld. dolarů, což je při porovnání s Českou republikou pouze dvojnásobek.^iv Toto číslo znamená znatelný vzestup od roku 2003, kdy FDI dosáhly pouze 6,9 mld. Ze zdrojových zemí pro přímé zahraniční investice se na prvním místě ocitá Kypr (celkově 28 % investic), následován Německem, Nizozemskem, Lucemburskem, Velkou Británií, USA a Francií. Na tyto státy připadá celkově 80,7 % všech investic. Přední umístění Kypru se tradičně přitom vysvětluje jako spíše navracení kapitálu vyvezeného z Ruska, než přímé investice v pravém slova smyslu.

Investiční klima

Rusko netrpí jedním z typických problémů postsovětských republik, tedy politickou nestabilitou, ale na druhou stranu nejde považovat situaci za bezproblémovou. Výsadní postavení prezidenta Putina v politickém spektru a zatím absence jakéhokoli jeho možného nástupce se může jevit jako palčivá otázka do budoucnosti. Nečitelnost v této otázce tak může pro dlouhodobé investory stát velkým problémem, zvláště s blížícím se rokem 2008, kdy skončí druhé, a tedy pravděpodobně poslední, volební období prezidenta Putina. tato otázka zatím není na pořadu dne, ale neznalost nástupce by se mohla stát zneklidňujícím faktorem.

Současné ruské vládě se pravděpodobně nedá upřít ochota k provádění reforem. Zatímco ekonomické reformy se zdají, že postupují správným směrem, i když se je ne vždy daří řádně uvádět do života, politické reformy vzbuzují nemalé rozpaky. Jsou prováděny bez plánování, jsou značně chaotické a nekoncepční a i když jsou zaváděny s cílem zvýšit efektivitu státu, existují silné obavy, že efekt bude spíše opačný. Střídání volitelnosti či nevolitelnosti gubernátorů, neustálé změny jejich pravomocí či přesuny pravomocí mezi federálními orgány jsou špatným signálem pro hlavně dlouhodobé investory. Pro ty je nestálost situace výrazně větším problémem, než kvalita uspořádání. Zvýšení efektivity prostřednictvím přímé podřízenosti centru je velmi sporným cílem, výsledkem může být přímo pravý opak. Přeměnou gubernátorů z volených zástupců regionů na státní úředníky centrum přebírá velký díl zodpovědnosti za jejich činy, aniž by měl možnost mít na události výrazný vliv-

Rusko čelí celé řadě často spolu souvisejících problémů od korupce^v , přes chaos v zákonech a předpisech (zvláště v daňové oblasti), špatné vymahatelnosti zákonů, slabé ochrany vlastnických práv.^vi Samostatnou kapitolou je ochrana duševního vlastnictví. V červnu 2004 byla schválena novela zákona o autorských a jim příbuzných právech, která má ochranu těchto práv posilovat. Realita je ovšem zcela jiná a prodej pirátských kopií počítačových programů a hudebních nosičů probíhá zcela veřejně za nezájmu policie. S vymahatelností práva potom souvisí reforma soudnictví, která se v současné době rozebíhá.

Dalším, a to neméně výrazným, jevem je dlouhodobě zvýšená míra byrokratizace a administrativní překážky. Jedná se například o orgány státního dohledu, často se dublující, což vytváří zbytečnou konkurenci mezi nimi a jejich přehnanou a škodlivou aktivitu. V otázce administrativních problémů pro investory jde i o takové věci, jako je složité vydávání víz, potřeba mnoha povolení a různých certifikátů. Ty potom samy o sobě vytvářejí široký prostor pro korupci. Prezident Putin sice vyhlásil administrativní reformu jako jeden z hlavních úkolů, ale nezdá se, že by se situace zlepšovala.

Nejistotu do řad zahraničních investorů vnesla samozřejmě situace kolem JUKOSu. Protože je obecně považována za důsledek vměšování M. Chodorkovského do politiky, nemá sama o sobě dramatický vliv v podobě hromadného útěku investorů z Ruska, ale zvýšila jejich citlivost vůči politickým podnětům a posílila jejich opatrnost. Její opakování by již mělo účinky přímo zničující .^vii Již od začátku aféry v polovině roku 2003 vnímají investoři tento signál velmi vážně jako důkaz ochoty státu vstupovat do ekonomických procesů, všemocnosti státních orgánů a jejich možnosti si ve spleti nesmírně složitého daňového zákonodárství vybrat nejvhodnější zákony. Ruské soudy potom nefungují zcela nezávisle a nepředstavují žádnou možnost obrany proti svévolnému jednání těchto orgánů.^viii

Při jmenování hlavních výhod Ruska oproti jeho konkurentům zaujme velikost trhu a vysoké tempo růstu ekonomiky, které slibuje zisky i do budoucnosti. Jedná se o prostor se 145 mil. potencionálních zákazníků, v mnohých oblastech doposud nesaturovaný (moderní technologie, finanční služby atd.). Pro výrobce je potom zajímavou výhodou vysoká vzdělanost a kvalifikace pracovní síly, stejně jako oproti západní Evropě nižší mzdové náklady (s vědomím regionálních odlišností).

Z hlediska samotné země přijímající zahraniční investice je výsledným efektem zvyšování konkurence na trhu, které tlačí domácí výrobce ke zlepšování produktivity práce, přinášení nových technologií a metod řízení, pro zaměstnance je zajímavé nejen finanční ohodnocení, nezřídka lepší než u domácích firem, ale také mnohem lépe propracovaný systém osobního růstu a tedy i perspektivy. Na druhou stranu ale právě vyjmenované výhody pro jednotlivce jsou důvodem pro různé odvětvové lobby k obraně svých zájmů. V ruském případě by se jako krystalický příklad dala označit situace s automobilovým průmyslem, který se brání zahraniční konkurenci poměrně efektivně. Výsledným efektem je potom nízká kvalita ruských automobilů za vysoké ceny.

Jedním z dílčích pokusů o zlepšení podmínek pro investování, stejně jako svéráznou obranou liberálů z ekonomických ministerstev, je zřizování tzv. Svobodných ekonomických zón. Investor musí vložit minimálně 10 mil. Euro do výroby nebo výzkumu. Za to zóny poskytují investorům některé daňové úlevy, zjednodušují administrativu a poskytují ochranu proti agilnímu úřednictvu. Jejich efekt nicméně bude patrný až v dalším průběhu, navíc podmínkou bude, nakolik se prosadí proti zastáncům státních zásahů do ekonomiky, kteří argumentují ztrátami rozpočtu v důsledku daňových úlev. Ekonomičtí ministři naopak doufají, že se těmito zónami prokáže výhodnost omezení státní regulace a pomůže lákání zahraničních investorů.

Sektorový rozměr

Pro Rusko je diverzifikace struktury jeho ekonomiky velmi důležitým úkolem, bez jehož splnění bude stát ekonomika na vratkých základech. Ruské hospodářství je doposud zaměřeno z velké části na těžbu a zpracování ropy a zemního plynu. Do těchto oborů se také soustředí nejvíce přímých zahraničních investic (podíl 42 %) dále potom na metalurgii (12 %). Atraktivními obory se stává maloobchod, služby a veřejné stravování a v neposlední řadě strojírenství.

Přestože je naprosto očividná potřeba přilákání investic, existují i některé motivy pro restrikce a omezení. Prvním důvodem je existence tzv. strategických podniků, tj. podniků, které mají v době ohrožení státu význam pro jeho obranu. Ty jsou tím či oním způsobem omezeny v účasti na privatizačních projektech. Z toho asi 1050 podniků s částečným či úplným vlastnickým podílem státu (min. 25 %) potřebuje prezidentův přímý souhlas. Mezi takové firmy patří Aeroflot, Rossgosstrach (pojišťovna), které jsou určeny pro privatizaci v roce 2005, nebo takové firmy jako Gazprom či Rosněfť. Celkově se ale dá vysledovat tendence k omezení počtu takových podniků.^ix

Omezení v investiční činnosti se týkají specifických oblastí trhu. Takto omezené je například pojišťovnictví (životní a povinné pojištění, stejně jako další restrikce), bankovní sektor (zahraniční banky si nesmějí zakládat v Rusku pobočky, pouze dceřiné banky) či letecký průmysl, zákon „O přírodních zdrojích“ z letošního roku omezil podíl zahraničních firem v ruských těžebních společnostech na méně než 50 %. Zároveň jsou ale restrikce doprovázeny velkým množstvím výjimek, speciálních nařízení atd., která poskytují možnost mezi těmito předpisy účinně kličkovat. Většinou je v těchto případech zdůrazňována nutnost se na příchod zvýšené konkurence připravit, spíše ale jde o tlak zájmových skupin.

Taková restriktivní opatření potom omezují i další rozměr vlivu přímých investic ze zahraničí, a to modernizační vliv. Vybavení ruských podniků je výrazně zastaralé (v roce 2002 průměrné stáří 20,1 let) a na jeho obnovu nemohou ruské zdroje stačit. Podle odhadů samotných ruských orgánů bude ekonomika potřebovat kapitálové investice ve stěží představitelných rozměrech dvou trilionů dolarů v průběhu následujících dvaceti let. Například v palivoenergetickém průmyslu jde o výraznou zastaralost produktovodů. Ta snižuje rentabilní zásoby ropy na krátkou dobu. Bez investic by tedy Rusko mohlo brzy přijít o tento výrazný zdroj příjmů. Výrazného zvýšení kvality a celkové modernizace by se měli v souvislosti s uvolněním restrikcí pro zahraniční investice dočkat ruští občané v oblasti služeb jako jsou telekomunikace, bankovní služby a pojišťovnictví a doprava.

Regionální rozměr

Zahraniční investoři při rozhodování o umístění svých investic v rámci jednoho státu zvažují podle svého zaměření různé aspekty, jako je politické riziko, mzdová hladina v regionu, úroveň infrastruktury, velikost konkurence či dostupnost surovin. Z hlediska státu je rozprostření investic do více regionů důležité z politického i sociálního hlediska.

Regionální vývoj přísunu investic do ruské ekonomiky přirozeně souvisí se sektorovým vývojem. Moskva, Petrohrad spolu s oblastmi zabývajícími se těžbou a zpracováním surovin (Tjumeňská, Chanty- Mansijská oblast) zůstávají i nadále v popředí zájmu nejen příbuzných firem, ale také díky na ruské poměry vysokým platům maloobchodních společností. Zatímco v Moskvě se již firmy setkávají s ostrou konkurenci, na kterou firmy reagují přesunem do jejího okolí, regiony jsou z tohoto pohledu stále ještě poměrně nedotčené.

Na druhé straně je, pokud pomineme naprosto zdevastované, neklidné a z hlediska investic ztracené Čečensko, například Ivanovská oblast v centru Ruska. Tyto oblasti trpí politickou nestabilitou a zahraniční investory nijak nelákají a přísun investic se jich tak vůbec netýká. Obecně se dá říci, že nejhorší je situace v Jižním federálním okruhu a na jihu Sibiře, nejlépe je potom na tom centrální Rusko.

Regionální rozdíly prohlubují i různá podnikatelská prostředí. Normy se liší oblast od oblasti, což ztěžuje práci investorů. Z tohoto pohledu lze tedy hodnotit snahu prezidenta Putina o harmonizaci právních předpisů jako do určité míry prospěšnou, bohužel, v některých případech již překračující efektivní mez. Nicméně, v žádném z regionů není situace ideální. Podle nedávného průzkumu časopisu Expert není ani jeden z regionů v nejvyšší skupině investiční bezpečnosti (Expert 45/2004).

Pro zahraniční investice hlavně do služeb vznikají i překážky v podobě odporu místní moci a také konkurenční boj. Tyto dva faktory spolu mohou souviset, neboť restrikce se často dějí ve jménu ochrany místních prodejců či výrobců. Pro maloobchodní společnosti je důležitou otázkou vlastnictví půdy, což je ale na druhou stranu možnost pro místní vládce, jak jejich přílivu zamezit. Takové praxi má zabránit reforma volitelnosti gubernátorů, ale lze mít oprávněně pochyby o tom, že by gubernátor, byť jmenovaný, mohl jednat bez ohledu na místní elity.

Institucionální rozměr

Vstup do WTO by měl být podle ruské vlády urychlujícím faktorem přísunu přímých zahraničních investic do ruské ekonomiky. Rusko aspiruje na vstup do této organizace již od roku 1993 (tehdy šlo ještě o GATT). Jednání jsou velmi složitá, neboť předpokládají vzájemné dohody s partnerskými státy o clech a dalších podmínkách. V případě Ruska šlo o nutnost se dohodnout s přibližně padesáti partnery, někdy si tyto pozice protiřečí i s ohledem na zájmy vlastních výrobců. Japonskem, jehož firmy tradičně spíše vyváží automobily a investují až po jisté době váhání prosazovalo co nejnižší cla na dovoz automobilů, Německo, jehož firmy jsou v otázce investic odvážnější, vyšší tarify pro dovoz automobilů a naopak nižší pro dovoz autodílů a ruská automobilová loby prosazuje co nejvyšší cla na obojí.

Průlomem v bilaterálních jednáních o stanovování jednotlivých celních tarifů byla dohoda s EU (celá EU vystupuje jako jeden člen) v květnu 2004. Ministr pro ekonomický rozvoj a obchod Gref odhaduje, že by Rusko mohlo vstoupit do organizace na konci roku 2005, což se zdá přeci jen jako poněkud optimistický odhad. V jednáních vedených v květnu 2004 si Rusko prakticky vymohlo zachování většiny kvót na dovoz hotových výrobků, stejně jako liberalizace trhu. Z hlediska přímých investic je potom důležité, že si Rusko vymohlo i omezení pro oblast služeb. Celkově se dá výsledek jednání hodnotit jako ruský úspěch, ale není nutné tento výsledek nijak přeceňovat, neboť vstup do WTO je chápán jako mezistupeň na cestě k Jednotnému ekonomickému prostoru, kde by tyto kvóty odpadly.

Na poli institucionálním Rusko bojuje především o ceny energií pro ruské spotřebitele. Vlivní členové WTO podezírají Rusko z dotování nízkých domácích cen vysokými cenami vývozními. Tím potom získávají ruské firmy velkou výhodu oproti ostatním. Zdá se, že bylo dosaženo kompromisu v podobě zvyšování cen pro průmyslové podniky, zatímco pro domácnosti porostou ceny výrazně pomaleji.

Vyjednané podmínky vzbuzují odpor u konzervativnějších částí ruské politické scény. Oproti liberálnímu ministrovi Grefovi stojí poměrně silná opozice spíše silových ministrů, uvažujících hlavně v geopolitických intencích. Ti argumentují nebezpečím likvidace ruských subjektů, jejich pohlcením ze strany západních společností. Tím, spolu s velmi oblíbenou tezí o zlém Západu, který se snaží Rusko zničit, nezpochybňují údajně samotný fakt vstupu do WTO, ale pouze jej „pozdržet“. Nakolik je ovšem tato argumentace produktem geostrategického myšlení, nakolik způsobem obrany vlastních zájmů a nakolik výsledkem tlaku místních lobby je nejasné.

Závěrem

Přímé zahraniční investice jsou zásadním zdrojem modernizace ekonomiky. Rusko nastoupilo poměrně správnou cestu ve snaze o zlepšení ekonomické situace, ale problémy jsou patrné a budou ještě vyžadovat mnoho úsilí k překonání. Zásadní v jejich překonání bude prezidentova podpora proti tradicionalistům, kteří na problém zahraničních investic hledí z dominantně geostrategických hledisek. Prezident Putin sice zatím tuto podporu reformám poskytuje, ale někdy podléhá různým zájmovým skupinám (automobilová, bankovní atd.)

Bylo by chybou, pokud by se Rusko oddalo uspokojení z dobře vypadajících makroekonomických dat a současných vysokých cen ropy, spolehlo se na atraktivitu své země a polevilo v provádění nutných reforem. Pokud se chce ruská vláda alespoň přiblížit prezidentovu cíli na zdvojnásobení HDP do roku 2010, musí především vytvářet podmínky pro přísun investic. Hlavním úkolem ruské vlády ale bude zvýšení vlastní efektivity v uvádění reforem do praxe tak, aby nezůstávaly pouze na papíře, popřípadě aby se neopakovala situace s chaotickým a nedostatečně připraveným programem monetarizace sociálních výhod.

Jde o kultivaci prostředí, hlavně prostřednictvím zlepšování právního prostředí, omezením bariér na nejnutnější minimum, pokračováním či ještě lépe urychlením privatizace a vyřešením problému přirozených monopolů. Obrovský úkol ji čeká například v otázkách daňového zákonodárství. Naprostou nutností je také soudní reforma, kterou ministr Gref považuje za vůbec nejdůležitější. Bez takových kroků nemá Rusko šanci růst udržet a bude i nadále globální soutěž o přímé zahraniční investice se svými konkurenty prohrávat.

i. Článek byl zpracován na základě různých analytických podkladů i statistik světových i ruských agentur a institucí, kromě jiných WTO, OECD, Ministerstva Financí RF, Ministerstva pro ekonomický rozvoj a obchod RF (MERT) atd. Statistické údaje jsou převzaty z Federální statistické služby (Rosstat). Názory investorů potom byly čerpány z průzkumu agentury FIAC pro MERT.

ii. Autor se zde přiklání k doslovnému překladu názvu oproti zkrácené verzi (Ministerstvo ekonomiky).

iii. Jedná se o čísla bez finančních institucí. Největší část z celkového přísunu investic tvořily různé druhy půjček (75,9 %).

iv. Autor si je přirozeně vědom problematičnosti každého takového srovnání. Vždy je nutné mít na paměti celý komplex faktorů, a proto jde o srovnání čistě ilustrativní. Podle Ruské centrální banky přímé zahraniční investice dosáhly 11,7 mld. dolarů. Tento rozdíl je způsoben rozdílnou metodikou výpočtu.

v. Podle zprávy Transparency international za rok 2004 se Rusko umístilo na 90. místě ze 146. Ruské noviny toto umístění komentovaly hořkým vtipem: „V Rusku není korupce… Ve srovnání s Nigérií a Bangladéší…“

iv. Základním zákonem upravujícím prostředí pro zahraniční investice je zákon „O zahraničních investicích v RF“ z roku 1999.

vii. Velmi zostřeně byly vnímány požadavky berního úřadu vůči firmě Vimpelkom.

viii. Podle Transparency international nedůvěřuje ruským soudům 75 % podnikatelů, nicméně i to se zdá být poněkud optimistickým výsledkem průzkumu.

ix. Asi těžko se splní představa ministra Grefa o maximálně dvou stech firmách z obranného průmyslu, ale tendence je patrná.