Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Přidejte se ke Klimatýmu: hledáme nové analytiky a analytičky

Ruská armáda s „novou tváří“

Martin Laryš / Ed. 14. 2. 2016

Recenze knihy Barabanov, M. (ed.): Novaja armija Rossiji. Moskva: Centr analiza strategij i technologij, 2010.

Počátkem roku 2011 byla vydána první komplexní kniha o ruských vojenských reformách, volně dostupná na internetu (prozatím pouze v ruštině). Vydalo ji moskevské Centrum pro analýzu strategií a technologií (CAST), založené v roce 1997. CAST (www.cast.ru) je soukromým vědecko-výzkumným centrem se specializací na analýzu restrukturalizace obranně-průmyslového komplexu Ruska, vytváření státních obranných zakázek, systému vojensko-technické spolupráce, reformy ruské armády a ozbrojených konfliktů na post-sovětském prostoru. Anglická (a francouzská) verze knihy by měla být dostupná od května.
Kniha je sborníkem článků o jednotlivých částech vojenské reformy očima nezávislých vojenských expertů. Tyto reformy vyvolávají veliký zájem ruské veřejnosti společně s řadou protichůdných hodnocení ze strany společnosti, médií a samotných armádních důstojníků. Ředitel CAST Ruslana Puchova hovoří ve vztahu k reformám o rozkolu veřejného mínění. Podle něj byl současný ministr obrany Anatolij Serďukov jmenován na tuto funkci právě za účelem implementace kardinální vojenské reformy jako osoba nesvázaná s tradičním vojenským establishmentem a nabízející nový přístup k organizaci ozbrojených sil. Autoři dokonce tvrdí, že se jedná o nejradikálnější reformu od založení Rudé armády po bolševické revoluci v roce 1917.
O reformy pozemních vojsk se pokoušeli prakticky všichni ministři obrany Ruské federace po roce 1991, ale nikdo je nedotáhl do konce. Reformám pozemních vojsk se v knize přehledně věnuje vojenský analytik Alexej Gajdaj. Ten chronologicky popisuje snahy jednotlivých ministrů obrany o vojenské reformy až do současnosti. Od roku 1992 byl ministrem obrany Pavel Gračev, spojovaný s vypuknutím ozbrojeného konfliktu v Čečensku. Politická a ekonomická situace tehdy radikálnější vojenské reformy neumožňovala. Po fakticky prohrané válce v Čečensku se novým ministrem obrany v roce 1996 stal ostře protizápadní generálplukovník Igor Rodionov. Jeho úkolem bylo napravení chyb a nedostatků, které vyšly najevo díky první čečenské válce. Brzy po jmenování jej ale v roce 1997 nahradil nový ministr obrany Igor Sergejev, první a poslední maršál Ruské federace. Plán jeho reforem byl dosti skromný, nicméně tehdy se poprvé začalo hovořit o profesionální armádě (hlavně díky vysokým ztrátám ruských branců v čečenském konfliktu). V březnu 2001 byl do čela ministerstva jmenován Sergej Ivanov z Petrohradu, po dlouhé době první nevojenský ministr obrany, který od roku 1975 sloužil v civilních zpravodajských službách.
Současný ministr obrany Anatolij Serďukov, bývalý obchodník s nábytkem, vystřídal Ivanova v únoru 2007. Armáda se tehdy nacházela ve složité situaci permanentních, ale nedokončených reforem, které se táhly ještě z let 1992-93. Mezitím navíc vznikaly problémy nové. První reformní plány byly připraveny k prosinci 2007 a zakládaly se na přetvoření divizí v brigády za účelem vzniku mobilnějších sil, které budou připraveny k operacím v lokálních konfliktech, nikoliv k bojovým střetům velkých konvenčních armád. Po rusko-gruzínském konfliktu byl v říjnu – listopadu 2008 proces reforem ještě prohlouben, jelikož válka poukázala na jisté negativní aspekty (zejména neefektivní systém velení a komunikace od generálního štábu po jednotky v boji). Rovněž bylo upuštěno od rozsáhlého mobilizačního systému, na který se začalo nahlížet jako na archaické dědictví Sovětského svazu. Snížil se počet vojenských okruhů a na jejich místě byl založen systém regionálních velitelství. Poměrně drasticky se snižují armádní stavy, zejména důstojnického sboru. Reformy se citelně dotknou i vojenského vzdělávání (např. v listopadu 2008 bylo přijato rozhodnutí založit institut profesionálních seržantů s 2,5 letým výcvikem).
Reformami výsadkových vojsk (vozdušno-desantnych vojsk – VDV) a vzdušných sil (vojenno-vozdušnych sil – VVS) se v knize zabývá Sergej Lavrov. Píše, že reforma VDV přecházela reformám pozemních vojsk, a její počátek zasazuje do roku 2006. V jejím rámci mělo dojít k rozdělení specializace útvarů na parašutisticko-výsadkářské a výsadkářsko-útočné. Ty poslední měly být spíše elitní a vysoce mobilní pěchotou, která může být operativně přemístěna na jakékoliv letiště, schopné přijímat vojensko-přepravní letectvo (pro parašutistické výsadky se v těchto útvarech vyčleňuje pouze jeden prapor; může se používat například k obsazení protivníkova letiště, na které se později přepraví zbytek jednotek). Parašutisticko-výsadkářské pluky se měly připravovat k výsadku v plné sestavě s bojovou technikou a parašutistickým způsobem. V roce 2008 byly připraveny všechna opatření k přechodu VDV na převážně kontraktní (profesionální) způsob formování. Vedení VDV se ale podařilo před ministerstvem obrany uchránit tuto strukturu od radikálních reforem prováděných v jiných částech ozbrojených sil. Byly zrušeny plány přechodu VDV z divizní na brigádní strukturu, došlo k návratu formování VDV převážně z vojáků s brannou povinností atd.
Vzdušné síly (dále VVS) procházejí hlubokými reformami stejně jako pozemní vojska. Ve VVS se hromadily staré problémy, související většinou se zastaralostí techniky. Dodávky nových letadel a vrtulníků se rapidně snížily v prvních letech po rozpadu SSSR a později byly téměř zastaveny. I nejmodernější letecká technika byla v roce 2008 stará 15-20 let. Letecké přístroje a komplexy protivzdušné obrany (dále PVO) byly ještě starší. Pro bombardéry i další typy letadel se podle Lavrova čas zastavil v polovině 80. let. Zhruba od roku 2005 byly zahájeny programy modernizace leteckého parku, ale díky nedostatečnému financování nemohly napravit celkovou situaci. Reformy VVS se dotkly i jejich struktury: bylo rozhodnuto odstoupit od struktury vzdušná armáda – korpus (divize) – pluk, která byla nahrazena mobilnější strukturou velení letecká základna (brigáda) – eskadra (pluk). Strukturální reforma však nebyla do konce roku 2010 dokončena. Doposud dochází ke změnám i v tak základních parametrech, jako je počet leteckých základen, což neumožňuje podat přesný a konečný obrázek poreformní struktury VVS.
Reformy námořních sil Ruské federace (Vojenno-morskij flot, VMF) analyzuje v další kapitole Dmitrij Boltenkov. Nejdůležitějším prvkem bylo založení čtyř operativně-strategických velitelství, neboli vojenských okruhů nového typu (Západní, Centrální, Jižní a Východní). Dochází ke změnám podřízení námořních struktur zpod správy hlavního velitele VMF k velitelům nově založených okruhů. Nicméně podle Boltenkova dosud hlavní organizační změny v VMF na úrovni flotil nebyly završeny. Organizační změny jsou rovněž provázeny dlouhodobými modernizačními plány vojenské techniky a vyzbrojení všech pěti flotil (Černomořské, Kaspické, Baltské, Severní a Tichooceánské).
V další kapitole analyzují Anton Karnauchov a Vjačeslav Celujko Vojenskou doktrínu Ruska, potvrzenou prezidentským dekretem v únoru 2010, a srovnávají tento teoretický koncept se skutečností a reálnými možnostmi ruských ozbrojených sil. Autoři považují za poněkud nelogický krok, že jeden z hlavních vojenských dokumentů byl přijat až na počátku roku 2010, zatímco vojenská reforma v té době už dva roky běžela. Vjačeslav Celujko je i autorem poslední kapitoly, v níž srovnává světové tendence vojenských reforem. S ruskou reformou jsou srovnávány především reformy ozbrojených sil USA, Německa, Francie, Turecka a Číny. Autor kromě realizace samotných reforem srovnává také expediční síly v armádách těchto zemí, roli strategických jaderných sil ve vojenských reformách a financování armády.
Celkově je kniha prvotní ucelenou a čtivou publikací, komplexně pojednávající o průběhu vojenských reforem v postsovětském Rusku. Čtenář zde najde vynikající analytický vhled do situace, a ačkoliv se kniha vyhýbá citlivým tématům, která jsou s průběhem vojenských reforem spojována (nedostatečné zabezpečení ubytování pro důstojníky atd.), jedná se o prozatím nejlepší analýzu vojenských reforem ruské armády.

Tagy
Tagy
Evropa 3421
Rusko 1310
mezinárodní bezpečnost 1396
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: