Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Nová Východní otázka

Michal Thim Michal Thim / Ed. 22. 2. 2016

V devatenáctém a počátkem dvacátého století byla „Východní otázka“ problémem, který zaměstnával všechny významné evropské mocnosti. Tehdy šlo o to, jak se vypořádat se stagnující Osmanskou říší. Zejména Rusko, společně s Rakouskem, usilovalo o trvalé vypuzení Osmanské říše z Balkánu, v případě Ruska navíc o získání kontroly nad černomořskými úžinami a Istanbulem (Konstantinopolí). Francie usilovala o trvalou přítomnost na blízkém Východě (příkladem může být napoleonská expedice do Egypta), kde se její zájmy střetávaly se zájmy britskými. Británie, věrna své politice udržování rovnováhy sil na kontinentu, sice intervenovala několikrát ve prospěch integrity Osmanské říše, ale ani to neplatilo absolutně.

Od podpory řecké nezávislosti v roce 1828 vedla klikatá cesta k britsko-francouzské Sykes-Picotově dohodě z roku 1916, kde si obě zmíněné velmoci rozdělily střední Východ. Všechny zmíněné velmoci společně s císařským Německem, které se podílelo na modernizaci osmanské armády a stavbě Bagdádské železnice, těžily z výhodných obchodních smluv, které prosazovaly pod nátlakem (tzv. „okupace“). Stagnující osmanská moc nebyla schopna takovému tlaku čelit. V roce 1923 vznikla na troskách bývalého impéria Turecká republika.

Na začátku 21. století zaměstnává evropské státy opět „Východní otázka“, tentokrát ovšem s jiným obsahem. Nyní je problémem, jak dostat Turecko do Evropy. Nejlépe tak, aby tam bylo, ale i nebylo. Alespoň taková je snaha některých členských států ve stylu chytré horákyně. Turecko je již na první pohled specifickou kandidátskou zemí. Nicméně tento statut byl Turecku přiznán, a tak by mělo mít standardní podmínky pro vstup. Pravděpodobně nestačí, že Turecko bude po celou dobu vstupních rozhovorů pod drobnohledem, kterému se zatím žádné zemi nedostalo, a že se nestane členem, dokud nesplní tu nejnesmyslnější kvótu či nařízení. Ani evidentně nestačí, že úsilí, které bude muset tato kandidátská země vynaložit, může být v závěrečné fázi zmařeno kteroukoli členskou zemí či zamítnuto v tureckém referendu. Přes tyto zjevné překážky jsou vymýšleny podivné koncepty „privilegovaného partnerství“, což je politicky slušný výraz pro druhořadé členství. Nejenže by na něco takového nepřistoupila žádná z dosavadních kandidátských zemí, ale tento návrh postrádá i hlubší smysl. Za situace, kdy se ekonomické vazby mezi Tureckem a Evropskou Unií prohlubují a zároveň je Turecko bezpečnostně svázáno s většinou států EU, je jeho členství jen logickým krokem.

Kultura a politika

Velmi často se argumentuje kulturní odlišností Turecka, někdy to bohužel hraničí s xenofobií – že by ta byla také součástí evropské kulturní tradice? S kulturou souvisí otázka náboženství. Odpůrci Turecka ukazují na nebezpečí islámu a označují tuto zemi jako trojského koně, který otevře bránu do Evropy islámským fanatikům. Tyto obavy se však nezakládají na realitě. Turecká republika je sekulárním státem, který podobně jako například Francie omezuje nošení naboženských symbolů na úřadech. Náboženský extrémismus je okrajovým jevem, který je důrazně potlačován. Důkazem je „sametový puč“ z roku 1997, kdy armáda nátlakem na koalici vedenou islamistickou stranou Refah (Strana blahobytu) v čele s premiérem Erbakanem, docílila pádu vlády.

Armáda v tomto případě neusilovala o získání moci, ale o zachování sekulárního charakteru státu. Zasáhla, až když Erbakan odmítl v tomto směru poskytnout záruky. Na druhou stranu vliv armády na civilní záležitosti je zcela po právu předmětem kritiky ze strany EU. V uplynulých letech došlo k několika opatřením, které snižují vliv armády, včetně omezení pravomocí vojenských soudů. Dalšími problémy jsou otázka uznání nezávislosti Kypru a postavení kurdské menšiny, která tvoří zhruba pětinu populace Turecka. Je třeba uznat, že stav v těchto oblastech je neuspokojivý a je v rozporu s požadavky na členství, jako jsou mj. „kodaňská kritéria“. Ovšem pokroky, které Turecko v posledních letech učinilo, nelze rovněž přehlížet. Některé z nich, jako je např. výuka kurdštiny na soukromých školách, byly ještě počátkem 90. let nemyslitelná. Také uznání kyperské nezávislosti je krokem, který nelze odkládat do nekonečna. Pokroky se dějí jednak díky tlaku EU, ale zároveň i snahou Turecka splnit požadované podmínky. Přístupová jednání budou mít zcela jistě blahodárný účinek. Kurdský problém bude menší, když se podaří zlepšit životní úroveň na východě země. EU se svým důrazem na regionální rozvoj může být v tomto směru významným hráčem.

Tři výše zmíněné oblasti jsou pro Turky dosti citlivými otázkami a nelze očekávat jejich vyřešení hned. EU by měla být ve svém nátlaku jak důsledná, tak obezřetná. Lhůta, která je pro případný turecký vstup stanovena, je dostatečně dlouhá.

Unie evropských demokracií nebo křesťanská liga?

Evropská integrace nebyla započata, aby ustavila klub křesťanských států, ale aby se evropské hospodářství vzpamatovalo z následků Druhé světové války, a aby se pravděpodobnost dalšího ničivého konfliktu v Evropě změnila na minimum. Konkrétním důsledkem byl fakt, že dosavadní úhlavní nepřítel – Německo – se stal partnerem ostatním západoevropským státům. Pád železné opony potom umožnil tento projekt rozšířit i o země bývalého východního bloku. V případě Turecka jde o našeho spojence, nikoli o bývalého nepřítele, přesto mu jsou kladeny podmínky, které nejsou standardní. Definovat (jednotnou) evropskou kulturní identitu, může být ostatně dost složité, neboť jednotlivé státy prošly od doby společného křesťanského středověku (což ovšem ne úplně platí např. pro Pobaltí a část Balkánu) dosti odlišným vývojem. Pro členství v politické mezinárodní organizaci by měla být rozhodující politická (včetně lidskoprávních) a hospodářská kritéria, nikoli kulturní.

Politika se obecně potýká s problémem, že se její aktéří málokdy dokáží podívat za horizont volebního období. Je tomu tak i při posuzování tureckého členství ze strany Rakouska, Francie či Německa (jako např. v posledních volbách vítězné CDU-CSU). Tyto (nejen) země nazírají Turecko optikou svých současných vnitropolitických a hospodářských problémů. Velké obavy plynou z ohrožení jednotného pracovního trhu levnou pracovní silou z Turecka, zchudnutí EU a síly tak lidnaté země v rozhodovacím procesu Unie. Bylo-li by Turecko dnes členem EU, tak by skutečně velmi pravděpodobně mnoho Turků zamířilo za prací do bohatších zemí EU. Stejně tak by bylo zdaleka největším příjemcem financí. Turecko ale členem není a nebude jím dříve než za deset let, spíše později. V té době bude ekonomická situace Turecka vlivem reforem přijatých během přístupových jednání lepší a jeho obyvatelé budou mít menší zájem opouštět zemi za účelem získání práce. Navíc je velmi pravděpodobné, že v otázce přístupu na jednotný pracovní trh bude zavedeno přechodné opatření. Stejně tak je pravděpodobné, že zmíněné evropské země vyřeší problémy spojené s nezaměstnaností a hospodářskou recesí. Turecko bude za deset let nejlidnatější evropskou zemí (bez Ruska), ale jeho významné zastoupení může být z počátku spíše nevýhodou.

Turecko samo hledá svou evropskou identitu, i když politicky je její součástí již velmi dlouho. Mělo by se mu v tomto směru pomoci. Ani kritici tureckého členství ho úplně neodmítají, neboť si uvědomují jak důležité Turecko je. Turecku tedy mělo být umožněno zahájit přístupová jednání za podmínek, které musely splnit i ostatní kandidátské země, které se staly členy. Na konci tohoto procesu bude mít každý člen možnost zhodnotit turecké úsilí a vyslovit se pro nebo proti. To je přeci ten kýžený otevřený konec přístupových jednání. Chtít po Turecku, aby na konci zůstalo napůl oblečené, napůl nahé je pro obě strany přinejmenším nedůstojné.

Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1245
Evropa 3207
mezinárodní bezpečnost 1284
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: