Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

„Neodjedu! Někde tady leží mé popravené dítě“

AMO AMO / Ed. 4. 1. 2016

Bělorusko, kde už tenhle týden začne hokejové mistrovství světa, je poslední evropskou zemí praktikující trest smrti. Zastřelením do zátylku. Ljubov Kovaljovová takto přišla o 25letého syna Vlada. Diktátor Lukašenko z něj udělal teroristu.

Sedmnáctého března 2012 vypadl na Ljubov Kovaljovovou z poštovní schránky v přízemí jejího domu list. Pomalu se jej jala otevírat, ruce se jí nezvladatelně třásly. Věděla, co v dopise bude, jen tomu do poslední chvíle nechtěla věřit. Vždyť naděje přece umírá poslední.

Jenže… „Oznamuji, že verdikt Nejvyššího soudu Běloruské republiky z 30. listopadu 2011 ve věci vašeho syna Kovaljova, Vladislava Jurjeviče, byl vykonán. Potvrzení o registraci smrti si můžete vyzvednout na matrice Pjervomajského obvodu města Vitebsk. V. L. Kalinkovič, zástupce předsedy soudu.“

Toť vše. Celkem pět strohých řádek, z nichž se Ljubov Kovaljovová, drobná, nakrátko ostřihaná paní s modrýma očima, dozvěděla, že její dítě už není mezi živými. Naděje zemřela. Jako poslední.

Jako za časů NKVD

Případ Vlada Kovaljova není úplně neznámý ani v Česku. Podle diktátorského režimu prezidenta Alexandra Lukašenka, jenž vládne Bělorusku už dvě dekády, byl právě pětadvacetiletý Vladislav Kovaljov jedním ze dvou teroristů, kteří 11. dubna 2011 odpálili bombu v nejrušnější stanici minského metra. Exploze zabila patnáct lidí a dalších asi dvě stě zranila.

A to jen pár měsíců po kontroverzních, podle Západu do velké míry zfalšovaných volbách, ve kterých Lukašenko obhájil post a vzápětírozpoutal drsnou honbu na již tak silně potlačenou opozici. Atmosféra v zemi, alespoň dle těch, kdo s Lukašenkovým režimem nesouhlasí, byla tehdy krajně napjatá.

A do toho přišel výbuch. Na stranici Okťabrskaja. Krátce před šestou odpolední, kdy je stanice plná lidí vracejících se z práce.

Vlada Kovaljova, elektromechanika z Vitebska, a jeho kamaráda z dětství Dmitrije Konovalova zatkli už den po teroru. Přes noc je vyslýchali; údajní podezřelí se podle tajné služby, která se v Bělorusku dodnes jmenuje KGB, přiznali.

Soudní proces pak začal 15. září téhož roku a po dvou a půl měsících byli Kovaljov a Konovalov odsouzeni k smrti. Nehledě na protesty západního společenství a mezinárodních lidskoprávních organizací, podle nichž byla ve vyšetřování i soudním procesu spousta podezřelých chyb. Nehledě na dlouhodobý (byť zjevně málo efektivní) nátlak Západu, aby Bělorusko už konečně upustilo od trestu smrti jako takového. Vždyť tahle postsovětská země je jediným státem v Evropě, kde se nejvyšší trest stále používá–a vykonává. Mimochodem, zastřelením do zátylku. Jako za časů NKVD…

Ljubov Kovaljovová byla onoho 11. dubna 2011 doma ve Vitebsku. O minském teroru se dozvěděla z televizních zpráv. Hned volala synovi, který odjel do hlavního města pár měsíců předtím. Najít si práci, vydělat nějaké peníze, zapsat se na vysokou.

„Nemohla jsem se mu dovolat. Povedlo se to až druhý den ráno. Uklidnil mě, že je v pořádku, že v metru tou dobou nebyl. A že jede normálně do práce. Dělal elektromechanikavjednom závodu,“ vypráví Ljubov. A slzí. Pořád. Světlé oči, za poslední dva roky vyplakané k uzoufání, si neustále otírá štíhlými prsty.

O nějakých dvanáct hodin později, kolem deváté večerní 12. dubna, Vlada zatkli. Což Ljubov nevěděla. Ale ještě tu noc k ní přišli udělat domovní prohlídku. „Už předtím jsem měla takový nepříjemný pocit, divné tušení.

Potom přišli. „Upřímně řečeno, ani si nepamatuju, kolik jich bylo. Když vám ve dvě v noci zazvoní na dveře a říkají, že přišli udělat prohlídku… Ani si nevybavuji, zda jsem si tehdy nechala ukázat soudní příkaz,“ vzpomíná. Mluví potichu. Často se úplně odmlčí a chvíli nepřítomně hledí do dáli.

Prohlídka trvala několik hodin. Za účasti sousedů, kteří byli přizváni jako svědkové. Ljubov byla v šoku, nevěděla, co se děje. Sousedka se policistů ptala, proč vlastně přišli a zda to má něco společného s Vladem. Oni jen řekli, že „byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě“. Z bytu agenti KGB odnesli jen nějaké drobnosti. Papíry, krabičku od Vladova mobilu…

A dál? 13. dubna ráno promluvil Alexandr Lukašenko. Sdělil národu, že podezřelí teroristé byli lapeni a k činu se přiznali. Jména a příjmení údajných strůjců výbuchu sice prezident nevyslovil, ale řekl toho prý dost, aby Ljubov pochopila, že se hovoří o jejím dítěti. Tehdy jí začaly téct slzy.

Advokáti měli hrozný strach

Hned ten den paní Kovaljovová sbalila pro Vlada jídlo a oblečení a nazítří brzy ráno se vydala vlakem do Minsku. „Věděla jsem, kde mého syna drží. Předešlého večera mi zavolal vyšetřovatel. Předal Vladovi sluchátko, sotva na minutu. Syn mi jen stačil říct ‚Mami, neboj se, za dvě hodiny mě pustí‘.“

V hlavním městě se Ljubov nejdřív vydala do bytu, kde si Vlad pronajímal pokoj. Pak do vazební věznice. Setkání se synem jí nepovolili, stejně jako následujících pět měsíců. Pak se matka údajného teroristy (je asi zbytečné říkat, že Ljubov ani na chvilku nezapochybovala o Vladově nevině) snažila promluvit s advokátkou, která byla Vladovi přidělena státem. Zbytečně. Právnička se bála s ní mluvit.

„Po několika dnech jsem pochopila, že Vladovi v tuhle chvíli nijak nepomůžu, a rozjela jsem se zpátky do Vitebska. Hledat advokáta, který by se našeho případu ujal. Jeden po druhém mě odmítali. Měli hrozný strach. Říkali, že se bojí přijít o práci.“

Vyšetřování trvalo ještě několik měsíců. Lukašenkův režim se neustále oháněl tím, že se Vlad a Dima k činu přiznali. A že běloruské bezpečnostní složky předvedly brilantní akci, když teroristy dokázaly lapit jen čtyřiadvacet hodin po explozi.

Ljubov po celé ty měsíce bojovala. Snažila se hledat advokáta, obracela se, kam mohla. „O organizacích, jež se zabývají bojem proti trestu smrti, jsem ale tehdy ještě neměla tušení. Víte, já jsem takový obyčejný člověk, o politiku jsem se nikdy moc nezajímala,“ vysvětluje žena, která ani nechce říci, kde pracuje. Ne snad proto, že by šlo o tajemství. „Jen prostě nechci mluvit o sobě…“

Poprvé se matka se synem shledali až pár dní před začátkem procesu. Ljubov pustili na návštěvu do věznice. Na dvacet minut. S Vladem mohla mluvit jen přes sklo sluchátkem. A výhradně o všedních věcech. Žádná politika, žádné dotazy na podmínky ve vězení. Nic. Setkání se samozřejmě odehrávalo za přítomnosti vězeňské stráže a za bedlivého odposlechu.

Ljubov říká, že Vlad, odmala astmatik, vypadal hrozně pohuble. A dospěle. „Dělal si starosti, jak se máme. Já, jeho sestra Táňa… Ujišťovala jsem ho, že je všechno v pořádku, čemuž stejně nevěřil. Skoro celou dobu jsem mluvila já, on nic říci nemohl.“

A pak už soud. Oficiálně veřejný. Paranoidní diktátorský režim si však pečlivě prohlédl a zaznamenal každého, kdo do síně přišel.

Hned na úvod procesu se stalo něco, co si Alexander Lukašenko nepřál: Vlad Kovaljov před soudem prohlásil, že je nevinný a že jeho přiznání (obžaloba zněla, že o chystaném teroru věděl a nenahlásil jej) bylo vynucené. Jinými slovy: že ho tehdy při výslechu bili a mučili. Opět jeden dekádami prověřený postup… Ještě ten den Lukašenko odvolal z funkce nejvyššího státního zástupce Vasiljeviče.

„Za to, že nesplnil úkol, který mu byl zadán. Měl zajistit, aby se oba obžalovaní u soudu bez výhrad doznali. Což se nestalo,“ říká paní Kovaljovová.

Poslední tři hodiny

U soudu nechyběla ani jeden jediný den. Jak celé to divadlo skončí, jí prý bylo jasné od začátku. „Lukašenko svá rozhodnutí nemění.“

Nemění. 30. listopadu 2011 dostali Vlad a Dmitrij trest smrti. O dva dny později matce povolili další setkání se synem. Zase na dvacet minut. Zase přes sklo. Zase bez otázek.

Ljubov mezitím našla právníka, který byl ochoten se Vladova případu ujmout. Jenže jak, když jej k obžalovanému vůbec nepouštěli?

Paní Kovaljovová se obrátila i na Radu Evropy ve Štrasburku. A v lednu 2012 se do alsaského města rozjela, vypovědět o synově osudu a hrůzách v její zemi. Lukašenkův režim ji za to náležitě potrestal: v lednu ani v únoru ji k Vladovi nepustil.

Až v březnu, jedenáctého. A bylo to zvláštní. Na rozdíl od předchozích návštěv nemusela paní Kovaljovová ve vězení vůbec čekat. K Vladovi ji zavedli okamžitě. A nechali je spolu tři hodiny. Sice zase jen přes sklo, ale… „Nechtěla jsem si připustit, že by to mohlo být poslední setkání. Víte, ta naděje…“

Bylo poslední. Dnes, po nekonečném zpětném zamýšlení, je Ljubov přesvědčena, že Vlada zastřelili (nejspíš klečícího a se zavázanýma očima, jak se to v Bělorusku dělá) hned po oné tříhodinové návštěvě. Jenže to se nikdy nedozví. Neboť režim příbuzné o přesném datu smrti de facto nespravuje, stejně jako jim nesděluje, kde byl popravený pohřben. Pamatujete? „Potvrzení o registraci smrti si můžete vyzvednout na matrice…“

A dál? Prázdno. Slzy. Ale také boj za to, aby osudu Kovaljovových byly ušetřeny jiné běloruské rodiny. Ljubov jezdí po Evropě a vysvětluje, že střílet do zátylku se nemá. Dodnes pláče. Jak by ne.

Jen jedinkrát se jí za tu hodinu, co spolu mluvíme, na tváři mihne úsměv. To když se ptám, jaký její syn vlastně byl. Co měl rád a co ne. Ljubov se zasní. „V jedenácté třídě chodil za školu. Dnes mě mrzí, že jsem ho za to tenkrát hubovala. Vždyť to nebylo vůbec důležité! On byl jinak takové veselé, přátelské dítě, nikdy se nepral, ve škole neměl žádné problémy. Měl rád klobásy a sladkosti, naopak nesnášel polévky,“ vypráví paní Kovaljovová. Načež její tvář zase potemní: „Lukašenko je vrah.“

A není tedy načase se sebrat a z Běloruska ujet? Jako matka, které vrah nechal zastřelit dítě, by na klidnější život v nějaké západní zemi přece měla právo. Ljubov, už zase celá uslzená, odmítavě kroutí hlavou. „Jak bych mohla odjet? Vždyť tam někde leží můj Vlad.“

 

Původní vydání: „Neodjedu! Někde tady leží mé popravené dítě“

Přejít
Tagy
Tagy
Bělorusko 246
Evropa 3217
lidská práva 404
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: