Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Začalo přijímací řízení Pražského studentského summitu!

Hudební diverzanti dobyli Minsk

Václav Nekvapil Václav Nekvapil / Ed. 22. 2. 2016

Čeští poslanci zpěvem vymítali Lukašenka. Asi jen Aleš Michalevič a pár dalších disidentů vědělo, o co skutečně jde: že klub Gudwin v Minsku zavírají úřady běloruského diktátora Lukašenka v obavách z podvratného výsadku českých poslanců. Psal se pátek 3. června a do začátku naprosto výjimečné akce pro běloruskou opozici zbývaly jen dva dny.

Řekni Karáskovi ne

Jezdit do Běloruska a „podkopávat“ Lukašenkův režim se v Česku stalo dobrým zvykem. A při dozírání na loňské volby si poslanci Svatopluk Karásek (Unie svobody) a Petr Bratský (ODS) vymysleli nový bojový plán: vyjet do Minsku znova a místo peněz nebo tiskárny podpořit disidenty muzikou. K autorům nápadu se přidala ještě Táňa Fischerová a stínový ministr školství Walter Bartoš a první červnový víkend pak spiklenci do Běloruska na své vlastní náklady opravdu odletěli – jenomže bez Karáska. Ten nedostal vízum – zřejmě jako opožděný výraz díků za to, že loni na protilukašenkovské demonstraci četl v Minsku Havlův dopis.

I když jako oficiální důvod pronájmu klubu nestojí koncert, ale vernisáž české fotografické výstavy ANO pro Evropu, běloruští tajní vědí své. Po Karáskově rozhovoru pro ČTK si dali dohromady Čechy rezervovaný klub s poslaneckou cestou a Gudwin je včas „z hygienických důvodů“ uzavřen. Koncert se narychlo přesouvá na českou ambasádu.

Samotní poslanci a doprovodný klavírista Daniel Dobiáš přistávají na minském letišti v sobotu v noci a po hladkém odbavení (škrtnutí víza a nevpuštění do země není v Bělorusku ojedinělou praxí) se jedou ubytovat do hotelu Minsk. Tam už je čeká vyslanec Vladimír Ruml a delegaci vede na pivo do jedné z mála otevřených restaurací. Na nedělní dopoledne si poslanci vymiňují několikahodinovou zkoušku, protože doma nebyl na sladění čas.

Stín mrtvého na tričku

V neděli vpodvečer se v sále české ambasády schází asi padesátka pozvaných návštěvníků – předáci opozičních stran, lidé z nevládních organizací a diplomaté (například slovenský vyslanec, belgický obchodní rada, tajemnice americké ambasády). Do klubu by se vešlo dvakrát víc lidí, sem se ale nikdo z nepozvaných nedostane. Koneckonců nikdo o to ani neusiluje, neboť kromě pozvaných o koncertu normální obyvatelé Minsku nevědí.

Česká ambasáda nemá u běloruských úřadů zrovna dobrou pověst – chargé d’affaires Vladimír Ruml navštěvuje ve vězeních opoziční předáky, účastní se soudních procesů s nimi, navštěvuje studenty, kteří drží hladovku na protest proti svému vyloučení ze školy kvůli organizaci demonstrace letos v březnu. Teď se tu běloruským divákům zjevuje netradiční obraz svobody: na pódiu stojí s kytarami v ruce rozjuchaní poslanci parlamentu v tričkách s portréty běloruských osobností, které s největší pravděpodobností nechal Lukašenkův režim zavraždit. Například bývalého ministra vnitra, bývalého místopředsedu parlamentu či novináře, kteří koncem 90. let beze stopy zmizeli a jejichž těla se nikdy nenašla.

Koncert se rozjíždí Krylem a postupně dochází na Spirituál kvintet, Sváťu Karáska nebo Boba Dylana. Diváci podupávají, popíjejí pivo a v rukách žmoulají papíry s běloruskými překlady českých textů. Navíc Walter Bartoš září i svojí ruštinou, Petr Bratský spíš jakousi „slovanštinou“. Když pak stínový ministr školství po téměř dvou hodinách hraní rozjíždí „We Don’t Need No Education!“ od Pink Floyd, atmosféra v sále graduje. „Stejně vám nevěřím, že jste přijeli jen tak zahrát. Řekněte, co za tím je?“ vyzvídá se širokým úsměvem belgický obchodní rada na Táně Fischerové. Tím to končí a hosté se pomalu rozcházejí.

„Peníze jsme nepřivezli, tiskoviny nepašujeme, tak jsme pro režim v jeho logice vlastně neškodní. Ale opozice ví, že Česko za Bělorusy proti režimu stojí,“ říká pak „zpěvačka“ Fischerová do novinářova mikrofonu. Formální tón nasazuje i Ihar Lalkou, předseda běloruské Schumanovy společnosti: „Bylo to gesto podpory, moc si ho ceníme. Češi tu dělají ohromnou práci.“ Totéž si možná myslí i posádka tmavého BMW, které z druhé strany ulice natáčí návštěvníky koncertu na kameru. Znalí Bělorusové v nich poznávají agenty tajné policie KGB.

Z Kuropat pro dopis

Přichází pondělí, den odletu. Poslanci ještě míří na nejděsivější místo běloruské historie – do lesa v Kuropatech u Minsku, kde bylo na konci 30. let bolševiky popraveno více než dvě stě padesát tisíc lidí, včetně prakticky celé tehdejší běloruské inteligence. Teror připomínají v lese stovky dřevěných křížů vztyčených na začátku devadesátých let a kamenná lavička od Billa Clintona. Odhalování zločinů v Kuropatech mladými historiky bylo jedním z významných impulzů zrodu první generace běloruské demokratické opozice ve druhé polovině 80. let.

Před odjezdem na letiště ještě za poslanci přichází do hotelového restaurantu paní, jejíž syn má ten den soud za organizování demonstrace. Během krátkého rozhovoru předává nešťastná matka poslancům dopis pro Václava Havla. Na okno restaurace se v tu chvíli lepí dva zvědavé obličeje mužů v černém, kteří celou dobu skupinku sledují. Dopis ale rychle končí v tašce Táni Fischerové a poslanci nerušeni odjíždí na letiště. V blocích už mají další „protilukašenkovské“ plány: v parlamentu chtějí uspořádat výstavu běloruských fotografů a rozjet stáže pro tu hrstku opozičních zastupitelů, kteří v Bělorusku ještě jsou.

Původní vydání: Hudební diverzanti dobyli Minsk

Přejít
Tagy
Tagy
Bělorusko 250
Evropa 3248
lidská práva 423
rozvoj občanské společnosti 150
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: