Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Hlas Evropy utichá s Francií

Václav Nekvapil Václav Nekvapil / Ed. 21. 2. 2016

Ve filmu Underground Emir Kosturica zdařile karikuje roli „neutrálních“, dezorientovaných a bezmocných modrých baretů – nevědí, „která bije“, a jsou odstaveni do role pouhých pozorovatelů zvěrstev. Po zkušenosti se Srebrenicí Evropa ví, že vůči zlu si nemůže dovolit být nestranná. Také Francie má svoji Srebrenici – masakry Tutsiů ve Rwandě probíhaly i v oblasti, kterou měla mít s mandátem OSN pod kontrolou francouzská armáda. Debata o tom, jak může Francie pomoci v konfliktu mezi libanonským Hizballáhem a Izraelem, se točí především kolem toho, zda mohou mezinárodní síly zabránit dalším střetům a zda si Paříž může dovolit se v této exponované oblasti vojensky angažovat. Přitom Francie tu de facto reprezentuje Evropskou unii. Její úspěch či selhání budou do jisté míry vnímány jako evropské. Tak je třeba chápat dohadování o počtu vojáků či o to, která evropská metropole převezme velení.

K Iráku to zaznělo

Z arabských zemí Blízkého východu má Francie právě s Libanonem nejtěsnější vazby. Mezi válkami jej Společnost národů svěřila Francii jako mandátní území a i později si v něm zachovala značný vliv. Francie má v arabském světě velké slovo, ale v současné krizi je neumí využít.

Francouzského vlivu v oblasti chtěla využít celá EU. Nakonec úspěšný francouzsko-americký návrh rezoluce č. 1701 byl Radou bezpečnosti přijat, což bylo všeobecně považováno za úspěch evropské diplomacie obávající se další transatlantické roztržky. Po tak jednoznačném úspěchu všichni mlčky předpokládali, že se Francie ujme i vedení kontingentu a bude tvořit jeho jádro. Když začali francouzští politici náhle couvat a snížili počet předpokládaných vojáků na 200, přihlásila se k zodpovědnosti Itálie a nabídla dvoutisícový kontingent a převzetí velení operace. Svoji významnou roli v této italské iniciativě jistě hraje osoba premiéra Prodiho, který si zřejmě stále zachoval bruselskou optiku a dokáže podporovat společnou evropskou zahraniční politiku i jako italský premiér.

Prestižní časopis Le monde diplomatique věnoval svůj červnový hlavní článek kritice pasivní zahraniční politiky Francie, která v posledních letech Chirakova prezidentování ztratila jakoukoli dynamiku a invenci. Hlas Francie se i v jejím tradičním regionu „ztrácí a stává se neslyšitelným“ – to kontrastuje se situací před třemi roky, kdy se Francie aktivně postavila do čela zemí odmítajících invazi do Iráku. Hladina se již ustálila a Francie se nyní soustřeďuje hlavně na důsledné sledování svých ekonomických zájmů a není invenční již ani v evropské politice, je-jímž byla ještě donedávna tahounem.

Drakkarský syndrom

Také současná debata ohledně francouzské účasti v mezinárodních silách v Libanonu se netočí především kolem hodnotových principů, trvání na mezinárodním právu a citlivosti vůči utrpení civilistů. Ministryně obrany Michelle Alliot-Marie se k otázce vyslání vojáků do Libanonu vyslovila váhavě: „Otázkou není kolik a kdy, ale proč a jak. Nejasné zadání hrozí, že nás to stáhne do katastrofy.“ Připomínkou oné katastrofy přímo na libanonské půdě je pro francouzské vojáky něco, čemu začínají francouzská média říkat „drakkarský syndrom“. 23. října 1983 připravil pumový atentát vedený tehdy teprve vznikajícím hnutím Hizballáh o život 58 francouzských výsadkářů v budově Drakkar v Bejrútu. Jednotka dvě stě padesáti o generaci mladších příslušníků námořní pěchoty, kteří již jsou v Libanonu, o této zkušenosti ví a v médiích pod rouškou anonymity neskrývá své obavy. Novináři současně připomínají, že polovinu zabitých příslušníků mírových sil v Bosně tvořili Francouzi (83 vojáků).

I v této situaci se nicméně dlouho zdálo pravděpodobné, že nad obavami převáží tradičně deklarovaná role „advokáta muslimského světa“ a dobré jméno Francie v regionu, že se tudíž Paříž postaví bez reptání do čela mezinárodních jednotek. Jenže bývalý ministr zahraničí Hubert Védrine vyslovil před dvěma týdny v rozhovoru pro list Le Figaro jasnou skepsi: „Pouta, která pojí Francii s částí Libanonců, jsou sice hluboká, ale nikoli dostatečná k tomu, aby bylo pouze na nich založeno vojenské angažmá.“

Jak se záhy ukázalo, žádný jiný důvod k obhájení francouzské účasti politici ani nenašli. Prezident Chirac opět zůstal většinu času stranou, nevyvinul žádnou osobní diplomatickou aktivitu a vše nechal v rukách ministra zahraničí, v diplomacii nepříliš zkušeného Philippa Douste-Blazyho, a ministryně obrany, která nebyla schopna věrohodně rozptýlit obavy armádních velitelů.

Až hrozba mezinárodní ostudy donutila Chiraka vystoupit ve čtvrtek večer v televizi s projevem, ve kterém oznámil vyslání dalších 1600 vojáků – Francie by jich tak měla v Libanonu celkem 2000 (pro srovnání: v Pobřeží slonoviny, tradiční zemi francouzské postkoloniální dominance, jich teď má 4000). V projevu, který se ještě týž večer objevil na webu Elysejského paláce v arabštině, prezident oznámil, že Francie získala od OSN, Libanonu a Izraele potřebné „záruky“ a „nezbytná vyjasnění“ nutná k tomu, aby mohla své síly do oblasti vyslat, a je i připravena mezinárodním jednotkám velet. Francie již vyslala loď s chemickým materiálem na likvidaci rozrůstající se ropné skvrny, která údajně pokrývá až třetinu libanonského pobřeží.

Své zrcadlo máme doma

Francie riskuje, že se její síly mohou dostat mezi mlýnské kameny. Hizballáhu by se nelíbilo, pokud by vojáci měli mandát k tomu, aby dostali pod kontrolu jeho zbraňový arzenál. Sýrie a Írán by se navíc mohly obávat, že jednotky OSN odhalí jejich zásobovací cesty. Naopak neškodné jednotky bez silného mandátu by vadily Izraeli, neboť by sloužily Hizballáhu de facto jako živý štít.

Problémy však mohou vyvstat i uvnitř francouzské společnosti samé. Arabská komunita masivně solidarizuje s Libanonci a posiluje svou nenávist vůči Izraeli, zatím však nebyl zaznamenán zvýšený počet antisemitských útoků – jak se stalo například po izraelské operaci v Džanínu v roce 2002. V této souvislosti lze připomenout, že Francie právě kvůli šíření antisemitismu zakázala před dvěma roky satelitní vysílání televizní stanice Al-Manár provozované Hizballáhem. Již 177 převážně židovských intelektuálů podepsalo otevřený dopis požadující okamžité ukončení izraelské ofenzivy v Libanonu. Odvolávají se na podobnou iniciativu historika Pierra Vidal-Naqueta, s níž před 24 lety odsuzoval Šaronem vedenou okupaci jižního Libanonu, operaci Mír pro Galileu.

Deník Le Monde cituje nejmenovaný vojenský zdroj, podle kterého se Francie nejvíce obává toho, že by se její vojáci mohli stát objektem cílených útoků v souvislosti s diplomatickým úsilím Paříže například ve věci zastavení íránského jaderného programu.

Původní vydání: Hlas Evropy utichá s Francií

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 3207
mezinárodní bezpečnost 1284
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: