Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Evropa po francouzském referendu

Václav Nekvapil Václav Nekvapil / Ed. 22. 2. 2016

Francouzští voliči v neděli 29. května v referendu odmítli poměrem hlasů 55: 45% návrh Smlouvy o ústavě pro Evropu. Co výsledek francouzského referenda znamená pro další osud tohoto dokumentu?

Předreferendová kampaň ve Francii ukázala, že rozhodování o ústavní smlouvě nelze jednoduše oddělit od hodnocení současného stavu EU rok po jejím východním rozšíření. Nutno zde zmínit, že Francouzi patřili mezi vůbec největší odpůrce přijetí postkomunistických zemí do EU a byli zklamáni z toho, že se jich na názor nikdo neptal. I proto své znepokojení promítli s ročním zpožděním do hlasování o evropské ústavě.

Předseda Evropského parlamentu Josep Borrell řekl při návštěvě Francie před referendem, že si dobře uvědomuje existenci několika různých „ne“ evropské ústavě a francouzští i evropští politici by se měli nad nimi vážně zamyslet. Kdo a proč tedy řekl ve Francii „ne“?

Ne Chirakovi

Ti francouzští voliči, kteří hlasem proti ústavě doufali, že dostanou z Elysejského paláce nepopulárního prezidenta Chiraka, pro kterého museli před třemi lety takřka povinně hlasovat proti extremistovi Le Penovi, budou patrně zklamáni. Dosáhli jen demise premiéra Jean-Pierra Raffarina a pravděpodobně i toho, že Jacques Chirac již nebude kandidovat za dva roky v prezidentských volbách a uvolní místo oblíbenějšímu Nicolasi Sarkozymu.

Co však tito voliči očekávají, že se stane s evropskou ústavní smlouvou? Většina z nich pokládá tento dokument za zbytečný a přeje si nejprve urovnat vnitrofrancouzské politické a hospodářské poměry, snížit nezaměstnanost a nastartovat hospodářský růst – a až poté se případně starat o Evropu.

Ne konci francouzské suverenity

Tradiční voliči Le Penovy Národní fronty a dalších ultrapravicových politických formací zaujímají k Evropské unii dlouhodobě nepřátelský postoj. Volební systém sice výrazně eliminuje jejich vliv na centrální úrovni, ale spolu s různými jinými tzv. suverenistickými a tradicionalistickými stranami (např. de Villierovým Hnutím za Francii nebo bizarní politickou stranou Lov-rybolov-příroda-tradice) si stále drží podporu kolem 15% voličů.

Příznivci extrémní pravice v nedělním referendu nehlasovali ani tak proti evropské ústavě, jako spíše proti Evropské unii samotné a proti politice parlamentních stran, které obviňují ze zrady francouzských zájmů ve prospěch EU.

Ne ultraliberální Evropě

Hlasování o evropské ústavní smlouvě znamenalo mohutný impuls pro mobilizaci a novou ideovou profilaci francouzské levice. Tato část politického spektra byla nejaktivnějším elementem ve veřejném prostoru v době před referendem, pořádala nejmasovější mítinky a byla nejvíce slyšet.

Oblíbený požadavek francouzských socialistů na sociální Evropu („Europe sociale“) se dostal do středu celé debaty posledních týdnů. Jedna část levice tvrdila, že ústava není dost sociální, druhá část namítala, že nikterak neohrožuje francouzský sociální stát. Právě to, že umírněná levice hájila ústavu defenzivně, týmiž argumenty jako gaullistická pravice a že nenacházela dostatek přesvědčivých levicových argumentů, nakonec zlomilo ústavě vaz.

Voliči, kteří hlasovali proti ústavě z levicových pozic, říkají, že chtějí jen takovou evropskou ústavu, která by pevně zakotvovala tzv. evropský sociální model a prohlubovala tímto směrem evropskou integraci. Současně dodávají, že pokud se to nebude líbit liberálním evropským zemím (zvláště mají na mysli nové středoevropské členské země, které se k francouzskému zděšení předhánějí ve snižování daní), mohou tyto z EU vystoupit.

Co dál?

Podívejme se nyní na to, jaké jsou vyhlídky evropské ústavní smlouvy po jejím zamítnutí ve Francii.

Jedno je jisté: evropská ústava nezačne platit, dokud jí neschválí do října příštího roku alespoň dvacet členských států EU. V současné době proběhla úspěšná ratifikace již v devíti zemích – z toho referendum se konalo pouze ve Španělsku.

Na polovinu června je svolán pravidelný summit EU, který rozhodne o tom, co dál.

Varianty jsou následující:

  1. První z nich je, že ratifikační proces bude pokračovat dál a na podzim příštího roku rozhodnou hlavy států na Evropské radě o dalším osudu smlouvy. K této variantě se nyní kloní většina unijních špiček a také vrcholní představitelé členských zemí EU.Je zde ovšem velké riziko, že voliči budou pokládat referendum jen jako formalitu bez reálného politického významu, a schválí-li i přesto ústavu, nízká volební účast značně poznamená legitimitu celého schvalovacího procesu a tím i smluvního dokumentu samého.

    V případě České republiky navíc hrozí prodloužení období pasivního vyčkávání směřujícího k tomu, abychom se na závěr přidali na vítěznou stranu. Protikladné postoje uvnitř české exekutivy jakoby se navzájem neutralizovaly a česká pozice je tak zvnějšku zcela nečitelná.

  2. Druhou reálnou možností je svolání mimořádného summitu EU, na kterém by si Francie vyjednala jakousi zvláštní „sociální doložku“, která by jasně a přesvědčivě garantovala nedotknutelnost francouzského sociálního modelu, trhu služeb a systému veřejných služeb.Tato varianta je však pro Francouze obtížně akceptovatelná, budou-li se na vyjednávání těchto zvláštních garancí podílet opět titíž lidé, proti nimž hlasovali v nynějším referendu – tedy hlavně Raffarin, Chirac a patrně i Sarkozy.

    Prezident Chirac by se měl odhodlat ke státnickému činu – rozpustit pravicový parlament a vyhlásit (po vzoru Německa) na podzim předčasné volby, ve kterých by pak téměř jistě zvítězila levice. Pokud by se poté do čela vlády postavil výrazný a důvěryhodný levicový politik, nikoli však dnešní předseda socialistů François Hollande, měl by cestu k úspěchu snazší. Vhodnými kandidáty by byli například nynější nejpopulárnější levicový politik, zakladatel „Lékařů bez hranic“ a bývalý civilní správce Kosova Bernard Kouchner, nebo bývalý premiér Lionel Jospin.

  3. Pokud by se Chirac rozhodl pro méně riskantní variantu z hlediska své pravicové vlády, mohl by jmenovat nějakého výrazně proevropského politika svým emisarem k dalšímu vyjednávání. Valéry Giscard d´Estaing by již po krachu referenda nebyl vhodným kandidátem, ale tuto funkci by mohl dobře splnit například ve Francii velmi populární socialista a bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors. Je ovšem na místě otázka, zda by Delors měl zájem se angažovat ve prospěch Jacquesa Chiraka.
  4. Odmítne-li v referendu ústavu ještě další země, bude na stole otázka, zda ratifikační proces nezakončit úplně a nesvolat nový konvent. Tento konvent by mohl současný text euroústavy přepracovat do stručnější formy tak, aby se jednalo jen o obecné deklaratorní prohlášení, které by prakticky nic na současné podobě EU neměnilo. Ostatní přínosy současné ústavní smlouvy by následně mohly být postupně schvalovány běžným způsobem pomocí nových mezinárodních smluv.

Evropská integrace není lineárním a snadno předvídatelným procesem. Kompromisní řešení dvaceti pěti členských států se bude znovu hledat jen těžce.

Tagy
Tagy
Evropa 3217
Evropská unie 2050
volby 1322
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: