Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Přidej se k nám! Hledá se PR & EVENT MANAŽER/KA

Ekonomický vývoj v Turecku

Emil Souleimanov / Ed. 22. 2. 2016

Zaostalost ekonomických poměrů v Osmanské říši se začala zvlášť zřetelně projevovat od poloviny 18. století a stala se jedním z důležitých faktorů, které se podepsaly na oslabení sociálně-politické soudržnosti země a nakonec přivodily její zánik.

Tradiční mentalita Turků versus reformy

Tureckému státu se ve 14. – 15. století podařilo vytvořit v mnoha ohledech unikátní společenský model, jehož ranná podoba získala od soudobých orientalistů příznačný název “vojenská demokracie”. Právě společnost s jasně vymezenými sociálně-hospodářskými vztahy uvnitř jednotlivých vrstev obyvatelstva byla na počátku mocenského vzestupu Osmanské říše ve středověku i v raném novověku. “Turecké hospodářství” v tom smyslu, v jakém tento pojem používáme v českém jazyce, se stalo skutečností až v pozdější době. To zapříčinily v prvé řadě potíže související s transformací v podstatě feudálně teokratických struktur osmanské společnosti na kapitalistické.

K nejzávažnějším překážkám patřila tradiční mentalita tureckých muslimů. Přes mnohdy razantní snahy sultánů zavést ekonomické i sociální reformy podle evropského vzoru (jejichž počátky se datují do první třetiny 19. století) bylo velmi obtížné, ba nereálné změnit stereotypy majoritního tureckého obyvatelstva. To se po staletí převážně dělilo na patriarchální rolníky a dědičné vojáky. Skutečnost, že postoj Turků k obchodování jako profesionální činnosti byl až do konce předminulého století vesměs pohrdavý, může být dnes velmi překvapivá. Vysvětlení je ale prosté – jádro osmanské buržoazie až do rozpadu sultanátu tvořila neturecká etnika: Řekové, Arméni a Židé.

Turečtí hospodářští historici a řada jejich západních kolegů navíc jednu z nejzávažnějších příčin zaostalosti spatřují v imperiální politice evropských mocností, které se snažily z Osmanské říše (ale i z Persie a z dalších států a regionů Afriky a Asie) vytvořit surovinové kolonie.

Postupný přerod z feudálního státu

Jedním z prioritních cílů zakladatele turecké republiky Mustafy Kemala Atatürka se tak stalo vytváření podmínek pro vznik a posílení domácí buržoazie. Rok po vyhlášení republiky byla přijata ústava (1924), podle níž bylo osobní vlastnictví zaručeno autoritou státní moci. I když princip osobního vlastnictví v Turecku vždy existoval, byla jeho koncepce na islámském východě spíš vágní, protože zde neplatily konkrétní právní normy, jež by hospodářské vztahy vymezovaly. Navíc byl přístup vlivných islámských klerikálů k osobnímu vlastnictví zpravidla ambivalentní.

Politika hospodářského izolacionismu a etatismu nebyla v Evropě mezi dvěma světovými válkami jevem zvlášť neobvyklým – Turecko tedy v tomto ohledu nepatřilo k výjimkám. Vůdčím principem ve vnitřní i zahraniční ekonomické politice země se stala hospodářská soběstačnost. Skutečná nezávislost podle tohoto myšlenkového proudu předpokládala (i předpokládá) omezení úlohy zahraničního kapitálu v domácím hospodářství, protekcionistickou politiku směřující ke zvýhodnění vlastních výrobců, redukci dovozu atd. Atatürkova ekonomická autarkie však byla úspěšná jen zčásti: korupce i klientelismus panující v turecké společnosti, stejně jako důsledky velké hospodářské krize v letech 1929 – 1932, zabránily uskutečnění mnoha ze strategického hlediska střízlivých reforem ankarských vlád. Mimo jiné se ukázalo, že vytvořit ze zaostalé feudální země rozvinutý kapitalistický stát během pár desetiletí prostřednictvím stimulace domácích producentů není úplně reálné.

Turecká ekonomika se postupně otevírá

Konec čtyřicátých let, a zejména nástup Demokratické strany do čela vlády v roce 1950 sehrál ve vývoji turecké ekonomiky důležitou roli. Podstatou nové ekonomické politiky bylo odbourání Atatürkova izolacionismu v hospodářství, místo protekcionistické politiky státem dirigovaného trhu byla prováděna politika namířená na příliv zahraničních investic. Obojí bylo možné díky tomu, že se Demokratická strana opírala o představitele spekulativního obchodního kapitálu a velkostatkáře, kteří narozdíl od industriální buržoazie měli zájem o otevření se světové ekonomice i novou zahraničně politickou úlohu země. Turecko se totiž pod nepříjemným tlakem Moskvy začalo stále víc orientovat na USA a dokonce se v roce 1952 stalo členskou zemí NATO.

V šedesátých letech se v Turecku uskutečnila řada liberálních reforem směřujících ke stimulaci industrializace orientované na export, aktivizovaly se procesy koncentrace a centralizace kapitálu. Turecko se tak z agrární země stalo agrárně průmyslovou zemí se střední úrovní rozvoje výrobních sil.

Tento pozitivní vývoj přinesl Turecku na počátku osmdesátých let další úkol, a sice postupnou přeměnu strategie hospodářského vývoje liberalizací tržních vztahů, což mělo ze stále poměrně uzavřené turecké ekonomiky učinit ekonomiku otevřenější, průhlednější a přístupnější světovému hospodářství. Nová ekonomická strategie byla v Turecku dopracována v polovině osmdesátých let. Zaměřila se na zapojování tureckého trhu do systému světové ekonomiky podněcováním exportně-importních vztahů. Počátkem devadesátých let, už krátce před rozpadem a zejména po rozpadu Sovětského svazu (1991), až do vypuknutí ruské ekonomické krize (1998) proudil do Turecka kapitál drobných obchodníků z postsovětských zemí (tzv. čelnoků). Otevřely se hranice s řadou balkánských a kavkazských zemí, což napomohlo rozvoji mezinárodního obchodu (zpočátku byly hlavní komoditou tureckého vývozu textilní výrobky) zejména ve velkoměstech (Istanbul, Bursa), ale i v řadě příhraničních oblastí. V devadesátých letech se z Turecka stala země průmyslově-agrární.

V roce 1997 zaujímalo Turecko podle údajů Světové banky 17. místo ve světě podle výše hrubého domácího produktu měřeno paritou kupní síly (380 miliard dolarů), čímž se zařadilo do čela ekonomik nejen zemí Středního východu, ale i oblastí Kavkazu a Balkánu. V roce 1999 nicméně v Turecku došlo k významné ekonomické krizi, ze které se země dodnes nedokázala úplně vzpamatovat. Příčinou byly finanční krize v jihovýchodních zemích a v Rusku a prohloubilo ji ničivé zemětřesení v severozápadních oblastech Anatólie (srpen 1999).

Turecká bilance dnes

Turecko je velmi nerovnoměrně rozvinuté. Existuje zde výrazný rozdíl mezi zaostalými zemědělskými jihovýchodními a východními oblastmi, poměrně rozvinutým středem a průmyslovým západem s jeho strojírenstvím, bankovnictvím a sférou služeb. Je tu také podstatná nezaměstnanost. Podle údajů turecké vlády bylo v roce 1999 v zemi 6,3% ekonomicky zcela nečinných obyvatel, podíl částečně zaměstnaných tvořil cca 8%, což představuje 14%, podle jiných odhadů také 16% zcela nebo částečně nezaměstnaných.

Inflace v Turecku je velmi vysoká. V polovině osmdesátých let byla inflace 50% ročně, v devadesátých letech se vyšplhala v průměru na 80% ročně. Politika faktického podněcování inflace ze strany státu sice nezanedbatelným způsobem zvýšila konkurenceschopnost tureckého zboží na zahraničních trzích, došlo ale k poklesu přímých zahraničních investic do reálného hospodářství a domácí turecký kapitál se v řadě důležitých sektorů přesunul do zahraničí.

Turecko má obrovský vnější dluh. V roce 1980 činil 15,2 miliardy dolarů, v roce 1990 se zvýšil na 49,1 miliardy dolarů, v roce 1999 se více než zdvojnásobil na 111,2 miliardy dolarů. Platby úroků z tohoto dluhu i samotných dluhů nesmírně zatěžují ekonomiku – Turecko má ročně platit i s úvěry částku 4 – 5 miliard dolarů.

Turecká ekonomika očima EU

Kladný vývoj v ekonomické oblasti neunikl ani komisařům z Evropské unie. Hodnotící zprávy EK z posledních let obsahují i vstřícné formulace: “Turecko značně pokročilo v řešení nejvíce urgentních nevyvážeností v hospodářství, přesto ale není proces vytváření fungujícího tržního hospodářství stále dokončen. Významné sektory turecké ekonomiky již jsou s to vydržet soutěžní tlak a tržní síly v rámci celní unie s EU.” Turkům je ale stále vyčítána příliš vysoká míra inflace (která se v roce 2001 vyšplhala po dvou ekonomických krizích v listopadu 2000 a únoru 2001 až na 50%), což se mimo jiné odrazilo razantním snížením zahraničních investic do tureckého hospodářství a přivodilo útlum průmyslové výroby.

Klasickými výčitkami Bruselu vůči Ankaře jsou zmiňovaný vysoký stupeň angažovanosti státu v ekonomice a váhavost v privatizaci řady důležitých odvětví ekonomiky. Vyčítá se jí i nedostatečné využívání strukturálních fondů, jehož důsledkem jsou velké rozdíly v rozvoji západních a východních oblastí Turecka i v různých sektorech tureckého hospodářství. To pak má za následek zeslabování tzv. reálného hospodářství a únik kapitálu ze země. Počet obyvatel zaměstnaných v zemědělství je stále vysoký. Další výzvou je podle představitelů EU nutnost reformovat v rámci celkové makroekonomické stabilizace fiskální politiku, což by lépe odpovídalo potřebám tržně orientovaného tureckého hospodářství. Vážnou překážkou provádění převážně pozitivně hodnocených hospodářských reforem je mimo jiné komplikovaná ekonomická legislativa a řada byrokratických překážek, spojených s nepřesností právních norem.

Původní vydání: Ekonomický vývoj v Turecku

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1234
ekonomika 887
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky