Z historické perspektivy jsou vztahy mezi Polskem a Německem pochopitelně zatíženy mnoha křivdami. Mezi nimi naprosto zásadně vyčnívá druhá světová válka, jíž padlo za oběť okolo šesti milionů občanů předválečného Polska (z čehož nicméně zhruba polovinu tvořili polští Židé a další část zástupci jiných menšin – především Ukrajinci a Bělorusové). Zároveň ale nelze zapomenout ani na dlouhou historii vzájemně se obohacující koexistence, která dala vzniknou například takové perle, jako je hanzovní město Toruň s centrem zapsaným na seznam UNESCO. Z rakouských vlivů v Haliči zase těžil třeba královský Krakov.

Narovnání vztahů po druhé světové válce byl nesmírně těžký úkol, a to tím spíš, že komunistická propaganda podobně jako v bývalém Československu využívala Německo jako neustálého strašáka. Situaci nepomáhaly ani obavy obyvatel regionů, které Polsko po válce získalo právě od Německa jako náhradu za ztracená území na východě. Ti totiž dlouho žili ve strachu z toho, že se Němci vrátí a opět je vyženou z jejich nových domovů. Zároveň ale už v této době docházelo k pokusům o smíření. K vůbec nejslavnějším gestům patřil dopis polských biskupů jejich německým protějškům z roku 1965, který začínal slovy „odpouštíme a prosíme o odpuštění“. O pět let později navštívil Varšavu kancléř Willy Brandt a poklekl před pomníkem hrdinů varšavského ghetta.

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Celý článek čtětě pod odkazem níže: