Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Kdy skončí doba uhelná

AMO AMO / Ed. 25. 2. 2021
Kdy skončí doba uhelná
foto PIXABAY

Ještě před deseti lety bylo uhlí v Evropě klíčovým palivem pro výrobu elektřiny. Od té doby se hodně změnilo. Už ho nekritizují jen ekologové, kteří považují svůj dlouholetý boj s ním za vyhraný. Budoucnost v něm nevidí ani energetické firmy. Jeho spalování v kotlích elektráren bude i v Evropě ještě jednu generaci pokračovat. Po roce 2030 už ale bude mít uhlí význam prakticky pouze v Německu a Česku. Nejdéle s ním počítá Polsko, které ho plánuje využívat až do roku 2049, protože tamní energetika je na něm stále ze tří čtvrtin závislá.

Hlavně poslední dva roky lze bez nadsázky označit za konec evropské doby uhelné, když se hnědé a především černé uhlí stalo jen trpěným palivem, jehož rozvoj nedává ekonomický smysl. Přispívá k tomu stále zelenější politika EU, která chce z Evropy do roku 2050 udělat uhlíkově neutrální kontinent. Pálením uhlí toho dosáhnout nejde. Na druhou stranu kromě regulace a zákazů vzniká takzvaný Fond spravedlivé transformace, v němž bude na podporu proměny evropských uhelných regionů až 40 miliard eur (jeden bilion korun). Příklad německého Porúří navíc ukazuje, že konec těžby tohoto nerostu skutečně nemusí znamenat jen přežívání, ale úplně nový začátek.

Pokles významu uhlí v evropské energetice je symbolicky vidět na tom, že se v roce 2019 v EU poprvé vyrobilo více energie ze slunce a větru (18 procent) než z hnědého a černého uhlí (15 procent). To přitom ještě před pěti lety oba zelené zdroje dvakrát převyšovalo.

Zároveň se největší evropské energetické firmy jako francouzská EdF, německé RWE a E.ON nebo švédská Vattenfall před několika lety začaly uhelných elektráren zbavovat. Toho využili někteří další investoři, kteří je díky dostupným bankovním úvěrům relativně levně skupovali. Jedním z nich byl český miliardář Daniel Křetínský a jeho skupina EPH, jež takto nakoupila elektrárny po celé západní Evropě. Dalším podobným investorem je finská energetická společnost Fortum. Křetínský ale není žádným přesvědčeným zastáncem uhlí. Jen si zatím úspěšně vsadil na to, že bude ještě nějakou dobu potřeba. Křetínský si také může jako druhý největší majitel hnědouhelných dolů v Německu sáhnout na část z asi 4,3 miliardy eur (asi 120 miliard korun), které hodlá německá vláda vyplatit těžařům na kompenzacích spojených s útlumem. Vůbec k zahození nejsou ani obří pozemky, jež Energetický a průmyslový holding (EPH) spolu s doly a elektrárnami získal. Kdoví, co na nich nakonec vyroste.

 
Uhelné zdroje prodělávají

Na rozdíl od zelených zdrojů, jejichž výkon stále roste, jsou nyní investice do nových uhelných dolů v Evropě prakticky vyloučené. Dobře je to vidět na rozhodnutí polských státních energetických firem Energa a Enea, které na jaře zrušily projekt rozšíření uhelné elektrárny Ostrołęka C. Obě firmy raději odepsaly jednu prostavěnou miliardu zlotých (asi šest miliard korun), než aby do rozšíření výkonu elektrárny o 1000 MW investovaly dalších pět miliard zlotých. Poláci ale jen uznali realitu. Podobné stavby nejde postavit bez bankovních úvěrů. A pro banky je dlouhodobá investice takového typu příliš riziková. Reálnější je tak přechod elektrárny Ostrołęka C na plyn, což k projektu přivedlo polský státní petrochemický koncern PKN Orlen.

Je tu ale ještě mnohem horší věc. Již fungující uhelné elektrárny a teplárny v Evropě přestávají jejich majitelům vydělávat. Ti jsou navíc kvůli přísným požadavkům na ekologický provoz nuceni zvažovat, zda se jim ještě vůbec vyplatí investovat do prodloužení jejich životnosti.

Důvodem je rostoucí cena emisních povolenek, což je povolení na vypuštění jedné tuny oxidu uhličitého (CO2) do ovzduší. Provozovatelé uhelných zdrojů si je musejí povinně kupovat, a to jim pak zdražuje náklady na výrobu elektřiny. V letech 2013 až 2017 stály povolenky kolem pěti euro a oni mohli být v klidu. Pak začala jejich cena strmě růst a letos v létě se jedna povolenka prodávala skoro za třicet eur. Díky tomu je elektřina vyrobená ze solárních panelů, větrníků, ale i jaderných reaktorů levnější. Aby toho nebylo málo, propadla se současně světová cena plynu, jenž je vůči uhlí dobrou alternativou. Nikdy nebyl levnější, což dále urychluje plány na přechod uhelných zdrojů k plynu nebo pálení biomasy.

Cena plynu sice od léta stoupla a u povolenek v listopadu zase naopak o něco klesla, prognóza jejich budoucí hodnoty ale počítá s růstem až ke čtyřiceti eurům. Některé analýzy nevylučují dokonce její horní hranici ve výši až sedmdesát eur. V takovém případě by prakticky všechny uhelné zdroje přestaly dávat smysl.

Podle analýzy klimatického think-tanku Ember (dříve Sandback) byl loni provoz starších uhelných elektráren v Evropě ztrátový. Ani letos to nebude o moc lepší. Například v Česku se to projevilo tím, že jediná významnější černouhelná elektrárna Dětmarovice už dlouhé měsíce stojí, a to i přesto, že její majitel společnost ČEZ musí platit pokuty za neodebrané palivo. Jiným příkladem je těžební firma Sokolovská uhelná, která svoje hnědé uhlí spaluje ve dvou vlastních elektrárnách a teplárně, jež patří k těm starším. Na emisních povolenkách zaplatila společnost loni téměř 1,5 miliardy korun.

Na číslech Sokolovské uhelné je dobře vidět postupný propad uhelného byznysu. Ještě v roce 2009 měla firma čistý zisk skoro dvě miliardy korun, v roce 2019 byla už ve ztrátě 330 milionů korun. Výsledkem je zatím propuštění třetiny asi ze tří tisíc zaměstnanců. Problémy firmy měly i tragickou dohru, když největší akcionář společnosti František Štěpánek spáchal letos sebevraždu. Podle dalšího majitele Jaroslava Rokose je budoucnost Sokolovské uhelné v přechodu na plyn, spalování odpadů a realitním využití brownfieldů po těžbě. S prací ve svých dolech, kde se vyrube šest milionů tun uhlí (z toho čtyři miliony společnost spálí ve vlastních zdrojích), počítá těžař maximálně do roku 2030.

 
Černé uhlí je na tom nejhůř

Zatímco u hnědého uhlí se dá ještě u modernějších elektráren, které mají zajištěné dodávky vlastního paliva, plánovat budoucnost, černé energetické uhlí je prakticky mrtvé. To představuje dost zásadní problém především pro Polsko, na které připadá 62 milionů z celkových 67 milionů tun, jež se v Evropě vytěží. Jeho cena se podle indexu ARA, který vychází z uhlí dovezeného do hlavního evropského přístavu v Rotterdamu, momentálně pohybuje kolem padesáti dolarů za tunu. V opcích na příští tři roky není zatím žádné její zásadní zvýšení vidět. Ještě před dvěma lety byla cena černého uhlí dvojnásobná, ale třeba začátkem roku 2016 činila jen 45 dolarů. Nevýhoda pro středoevropské těžaře je navíc v tom, že kromě zámoří se dá černé zlato levněji dovézt z Ruska. U něj však problém spočívá v logistice a nedostatku železničních vagonů.

Například jediný český těžař černého uhlí OKD je ztrátový ještě při prodejní ceně 70 dolarů za tunu. Na tuto úroveň se jeho hodnota velmi pravděpodobně nedostane, natož aby byla vyšší. To v Česku urychluje plány na konec těžby nejpozději do roku 2023. Letos se ale zvažovalo také okamžité uzavření dolů. Hlubinná těžba na Karvinsku, která probíhá až v kilometrové hloubce, není oproti povrchovým dolům jinde ve světě dlouhodobě konkurenceschopná. Podobný problém mají rovněž doly v Polsku. Ztráty nevykryje ani prodej dražšího uhlí pro výrobu koksu, jejž hutě potřebují k výrobě surové oceli. Jeho cena se v případě OKD pohybuje mezi 100 až 120 dolary za tunu. Poměr energetického a koksovatelného uhlí je u českého těžaře přibližně jedna ku jedné. Ocelárny, které koksovatelné uhlí potřebují, však již delší dobu bojují s levnými dovozy ocelářských polotovarů a snižují, případně i zastavují výrobu. Proto také poptávají mnohem méně tohoto nerostu.

Nevýhoda dolování na Karvinsku je v tom, že náklady na jednu vytěženou tunu uhlí zůstávají stejné i při mnohem nižším výkonu. Respektive už několik let rostou. Kvůli tomu mělo OKD za rok 2019 ztrátu téměř miliardu korun. Letos kromě nízké ceny zapracoval i koronavirus, když se těžba na dva měsíce prakticky zastavila. Ještě před nástupem pandemie se ztráta OKD na rok 2020 odhadovala ve výši nižších jednotek miliard korun.

Aby těžební firma vůbec přežila letošní rok, musel do ní stát (převzal OKD v roce 2016, kdy kvůli nízkým cenám uhlí skončila v insolvenci) navíc napumpovat další 1,2 miliardy korun. Zároveň firma „spálila” všechny svoje rezervy z lepších let 2017 až 2018, protože její management tehdy místo útlumu oživil plány na pokračování těžby a dokonce začal snít o dolování až do roku 2030. Myšlení „každý rok dobrý”, které bylo pro OKD typické a odůvodňovalo se na veřejnosti tím, že si důl na svůj útlum musí nejprve vydělat, ale nakonec vyjde Česko dost draho. Rezervy jsou pryč a odhady nákladů na ukončení těžby, jež bude trvat roky, se už vyšplhaly na čtrnáct miliard korun. A zaplatí je samozřejmě opět stát.

Autorem článku je Petr Zenker. 

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.

  

 

 

Původní vydání: Kdy skončí doba uhelná

Přejít
Tagy
Tagy
energetika 248
Česká republika 2435
životní prostředí 145
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky