Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Přidejte se ke Klimatýmu: hledáme nové analytiky a analytičky

Lukašenkův režim odhodil veškeré zábrany

Tereza Soušková / Ed. 22. 12. 2021
Lukašenkův režim odhodil veškeré zábrany
foto JANA SHNIPELSON/UNSPLASH

Sejde z očí, sejde z mysli. Tak by se dalo charakterizovat mediální ticho, které se plíživě rozprostřelo kolem osudů běloruské opozice, jež ještě před rokem kvůli masovým protestům doslova každý den plnily přední stránky světových novin. Rozhodně přitom nelze říci, že by se odpůrcům autoritářského režimu Alexandra Lukašenka nyní vedlo lépe.

 V Bělorusku se v minulém roce odehrávaly historicky největší místní demonstrace, když se nevídané množství občanů postavilo proti zfalšovaným prezidentským volbám ze srpna 2020. Vloni touto dobou protesty vrcholily nejen v hlavním městě Minsku, ale i v okresních a menších městech po celé zemi. Policie proti demonstrantům násilně zasahovala a masově je zatýkala. Evropští lídři vyjadřovali solidaritu běloruské opozici v čele s její lídryní Svjatlanou Cichanouskou a připravovali již několikátý balíček sankcí zacílených na vedení státu.

Situace v Bělorusku tehdy vypadala jako počátek revoluce. Všichni podvědomě čekali, že prezident Alexandr Lukašenko takový nápor už nevydrží a jeho režim padne. Koneckonců precedens pádu autoritářů jsme viděli o pár let dříve na Ukrajině, kdy tehdejší prezident Viktor Janukovyč utekl do Ruska. Avšak podzim se přehoupl do zimy, běloruské demonstrace ztratily na síle a byly decimovány ozbrojenými složkami režimu. Na jaře se již nepodařilo protestní hnutí obnovit v plné síle. Nejvýznamnější opoziční lídři byli buď v zahraničí, nebo ve vězení – stejně jako nezávislí novináři, aktivisté a organizátoři protirežimních aktivit.

Tento stav přetrvává doteď. Režim metodicky zasáhl proti jakémukoliv byť jen náznaku opozičního myšlení. Zlikvidoval redakce všech zbývajících nezávislých médií, a to i těch sídlících v zahraničí. Provedl čistky mezi univerzitními učiteli i studenty a nechal řadu demonstrantů propustit z práce. Vypověděl také zahraniční diplomaty a zakázal cizincům pracujícím v „nežádoucích“ povoláních cestovat do Běloruska.

Západ definitivně odmítl s běloruským režimem jakkoliv spolupracovat, čímž zasadil ránu Lukašenkově dlouholeté taktice získávání výhod lavírováním mezi ním a Ruskem. Hlavním cílem Alexandra Lukašenka bylo setrvání na prezidentském postu, což je v jeho očích jediná cesta, jak si zajistit bezpečí a budoucnost (jak končí autoritáři, kteří přijdou o moc, viděl u již zmiňovaného Viktora Janukovyče). Na pomoc mu v tomto směru přišlo Rusko, jež z něj udělalo svého vazala. Ruský prezident Vladimir Putin navíc neodolal příležitosti a nechal Lukašenka patřičně ponížit i veřejně. Memy zpodobňující tyto situace kolovaly po sociálních sítích ještě velmi dlouho.

Z mezinárodního hlediska se dnes Bělorusko nachází v diplomatické izolaci. Státy, které v rámci své zahraniční politiky akcentují lidská práva, s ním nechtějí po Lukašenkových excesech nic mít. Zároveň se tím vytváří začarovaný kruh, neboť tato izolace vhání zemi do ruské náruče. A dává jejímu vládci pocit, že je v pozici, kdy si může dovolit nehledět na mezinárodní normy a dělat si, co chce.

Bezprecedentní čin

Jako jeden příklad za všechny vzpomeňme únos letadla společnosti Ryanair při přeletu běloruského vzdušného prostoru na lince mezi Athénami a Vilniusem. Na jeho palubě byl někdejší představitel důležitého opozičního informačního kanálu Nexta Roman Pratasevič, kterého běloruské ozbrojené složky vyvedly z letadla a zatkly. Zbytek cestujících poté propustily. Pratasevič skončil ve vězení, kde byl pravděpodobně mučen, a poté si z něj režim udělal svoji propagandistickou loutku. Někteří evropští lídři tento bezprecedentní krok označili za akt státního terorismu (u nás se na základě toho strhla debata, co tento termín znamená) a Bělorusko bylo vyloučeno z evropského letového provozu. Znamená to, že do Minsku nelétají žádné evropské aerolinky a všechna letadla směrem na východ se vyhýbají běloruskému vzdušnému prostoru. Z EU se tak do něj lze dostat jen po zemi.

Jedním z formátů, kde došlo v posledních letech k zablokování mezinárodní spolupráce s Běloruskem, je Východní partnerství. Tento projekt, který vznikl v roce 2009 v Praze, měl původně posilovat kooperaci šesti zemí postsovětského regionu s Evropskou unií na bázi sousedských vztahů. Čili integrovat jak hospodářsky, tak politicky Arménii, Ázerbájdžán, Gruzii, Moldavsko, Ukrajinu a právě Bělorusko. Nicméně rozdílné zájmy všech šesti členů vytvářely pnutí, které často znemožňovalo najít společnou řeč. Bilaterální konflikty mezi jednotlivými zeměmi – jako například válka o Náhorní Karabach mezi Arménií a Ázerbájdžánem – paralyzovaly práci tohoto formátu.

Velkým předělem pak byla právě loňská krize v Bělorusku, která zablokovala jakákoliv další jednání. Evropa odmítla nadále spolupracovat s Lukašenkovým režimem, pokud bude pokračovat v represích proti vlastnímu obyvatelstvu. Bělorusko zase odmítlo přistoupit na tyto požadavky a svoji účast v projektu pozastavilo. Z dnešní perspektivy to vypadá, že Východní partnerství pokud ne zcela, tak určitě na dlouhou dobu zamrzlo. Různé formy bilaterální nebo multilaterální spolupráce sice budou pokračovat, avšak původní cíl se nepodařilo naplnit. Tím bylo vybudování „nového Východu“, tedy udělat unijní spojence ze zemí bývalého Sovětského svazu, jež sice nejsou členy Evropské unie, ale potenciálně k ní mají nejblíže, a vyvážit vliv Ruska v tomto prostoru.

Další počin Lukašenkova režimu, který zasáhl do vztahů s Evropou, zahrál na velmi bolestnou strunu: běloruský stát přestal zadržovat migranty z blízkovýchodních a afrických zemí, kteří nelegálně míří do Evropy. Ba co víc, začal je cíleně přivážet a posílat přes hranice do Polska a Litvy. Evropská média a sociální sítě zaplavily obrázky z hraničních přechodů. Na nich se vyskytují někdy až tisíce lidí se spacáky a sbalenými věcmi, kteří čekají, až budou moct pokračovat na západ. Někdy jsou doprovázeni běloruskými pohraničníky a vháněni do lesů, kde mají nelegálně překročit hranici do EU. Například Polsko od začátku roku evidovalo (v době uzávěrky tohoto textu) na třicet tisíc nelegálních pokusů o překročení bělorusko-polské hranice. Drtivá většina z nich spadala do letošního podzimu. Střety hraničních stráží Běloruska, Litvy a Polska s migranty vygradovaly v závažnou krizi, kterou se muselo zabývat vedení Evropské unie.

Vypadá to, že Lukašenkův režim v tomto ohledu odhodil veškeré zábrany, jelikož si uvědomuje, že není cesty zpět. Vztahy EU a Běloruska zůstanou na bodě mrazu, dokud nenastane změna ve vedení této postsovětské země. A ta samozřejmě jen tak nepřijde, protože se jí Lukašenko a síly, které stojí za ním, chtějí stůj co stůj vyhnout. Zatím se jim to daří. Po velmi nahnutých měsících Lukašenko dokázal na domácí scéně zkonsolidovat prorežimní šiky a rozprášit protesty. Represemi a násilím proti demonstrujícím, a především odsouzeným ve věznicích, režim dokázal ochromit masivní opoziční vzedmutí. Lidskoprávní organizace Vjasna odhaduje, že od začátku nepokojů bylo zatčeno asi třicet tisíc lidí, a v současnosti eviduje více než osm set politických vězňů.

Nabízená alternativa

Někteří představitelé opozice, kterým se podařilo vyhnout se vězení, Bělorusko v obavě o svou bezpečnost opustili. Většinou se přesunuli do již zmiňovaného Polska nebo Litvy, tradičních zemí běloruského exilu. Do Litvy zamířila i prezidentská kandidátka Svjatlana Cichanouská, jež podle všech odhadů loňské volby nejspíše vyhrála. Kolem ní se shromáždili představitelé několika generací opozice včetně nejmladších utečenců před Lukašenkovými represemi.

Exilových opozičních skupin je samozřejmě více, některé bychom našli též v Česku. Zde stojí za připomínku, že Svjatlana Cichanouská v červnu letošního roku oficiálně navštívila Prahu na pozvání předsedy Senátu Miloše Vystrčila. Setkala se rovněž s premiérem Andrejem Babišem i prezidentem Milošem Zemanem, který navrhl, aby bylo v Praze zřízeno běloruské opoziční zastoupení. To by fungovalo jako protiváha běloruské ambasády. Jedním z jeho praktických úkolů by byla například výměna cestovních pasů a dalších dokumentů, jelikož návštěva běloruské ambasády představuje pro emigranty bezpečnostní hrozbu. Ač se zpočátku zastoupení věnovala velká mediální pozornost a hovořilo se o jeho otevření ještě před letošními českými sněmovními volbami, věc stále řeší ministerstvo zahraničí.

Cílem běloruských exilových opozičních organizací je získat zahraniční pomoc či alespoň pozornost pro to, co se v zemi děje, a nabídnout alternativu v podobě paralelních struktur pro případ, že by Lukašenko odešel od moci. Zatím se jim podařilo přitáhnout hodně publicity. Avšak jak vývoj v Bělorusku zamrzá – demonstrace se nekonají a viditelné represe proti občanům ustávají (ty skryté ve věznicích nebo prostřednictvím administrativních prostředků znesnadňujících každodenní život samozřejmě pokračují) – tak se pozornost okolního světa obrací k jiným problémům. Podpora běloruským občanům v jejich boji za svobodu zatím trvá, jelikož jde o téma stále živé. Ale je otázka, jak to bude za několik let, až horká stopa zájmu vychladne a situace v Bělorusku přitom zůstane beze změny.

 

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.

661664_636396_mzv_cz            714938_2219183_cz_pl

Původní vydání: LUKAŠENKŮV REŽIM ODHODIL VEŠKERÉ ZÁBRANY

Přejít
Tagy
Tagy
Bělorusko 281
lidská práva 494
podpora demokracie 246
propaganda 321
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: