Zelená dohoda pro Evropu, jejímž cílem je dosažení klimatické neutrality do roku 2050, představuje nutnou, nikoliv postačující, podmínku pro to, abychom dokázali zabránit těm nejhorším scénářům dalšího vývoje klimatické krize.

Jaké jsou tyto scénáře naznačuje například studie s názvem Budoucnost lidské klimatické niky vypracovaná vědci působícími na prestižních univerzitách v Evropě, USA a Číně.

Podle ní by se při stávajícím tempu vypouštění emisí skleníkových plynů měl v budoucnu výrazně rozšířit výskyt oblastí s extrémně vysokou střední roční teplotou (více než 29 °C). Zatímco dnes tyto oblasti zabírají méně než jedno procento povrchu souše a lze je nalézt výhradně v saharském regionu, v průběhu příštích 50 let by měly pokrývat téměř pětinu suchozemské pevniny.

Problémem je, že v souladu s existujícími scénáři by ve stejné oblasti měla žít přibližně třetina globální populace, čítající v té době přibližně tři a půl miliardy obyvatel. K tomu by s největší pravděpodobností nedošlo, protože podobné podmínky jsou dlouhodobě nesnesitelné ať už z důvodu limitů fungování lidského organismu za vysokých teplot nebo ztráty možnosti obživy vlivem opakované neúrody, respektive omezení potravinové produkce. Tito lidé by proto hledali útočiště v místech s příznivějšími podmínkami.

Zatímco v České republice máme dostatečné kapacity, abychom se za určitých podmínek dokázali vyrovnat alespoň s částí dopadů klimatické změny, pro jiné části světa totéž neplatí. Nebudeme-li snižovat emise v souladu s našimi dřívějšími závazky, budeme pouze zvyšovat náklady na realizaci adaptačních opatření a současně přispívat ke zvyšování migračního tlaku, který může uvést do pohybu takový počet uprchlíků, který by o několik řádů převyšoval rozsah poslední velké migrační krize v Evropě. Proto by si i politici měli vybrat, zdali jim je bližší odmítání Zelené dohody, nebo migrace ze zahraničí.

Text původně vyšel v deníku Právo 4. října 2024.