Soukromí bojovníci z Ruska a Číny – častější nasazení, více problémů
V posledních dvou dekádách se soukromí kontraktoři stali nedílnou součástí ozbrojených operací po celém světě. Soukromé vojenské a bezpečnostní společnosti jsou najímané státy i soukromými subjekty k široké škále služeb, od hlídání klíčových objektů po poskytování operační podpory v boji.
Mezi rostoucími počty těchto společností se však stále častěji objevují také kontraktoři pocházející z nedemokratických států, zejména z Ruska a Číny. Pro stabilitu a demokracii v oblastech nasazení však mohou představovat hrozbu.
Soukromá ruská společnost Wagner vyslala podle zprávy OSN do Libye jen v roce 2020 přibližně 1 200 kontraktorů, americké ministerstvo obrany hovoří dokonce o více než dvojnásobku. Kontraktoři Wagneru bojovali po boku libyjského polního maršála Chalífy Haftara, který se s jejich pomocí pokusil svrhnout mezinárodně uznávanou vládu Tripolisu. Ačkoliv Haftarovo tažení bylo nakonec neúspěšné, ruští soukromí vojáci podstatně znásobili Haftarovy síly a umožnili mu vést déle než rok trvající ofenzívu, která si vyžádala více než 2 500 obětí.
Zapojení ruské soukromé vojenské společnosti do konfliktu, kde dokázala významně zvrátit misku vah, je problematické i na politicko-strategické úrovni. Soukromé vojenské a bezpečnostní společnosti, označované souhrnně anglickým akronymem PMSCs (Private Military and Security Companies), jež pocházejí z nedemokratických států, ať už jde o Rusko nebo Čínu, jsou totiž silně provázané s domovskými vládami, které využívají soukromé kontraktory k prosazování svých strategických zájmů v zahraničí, zatímco zneužívají jejich statusu soukromých firem k popření svého zapojení.
Skrze PMSCs tak tyto vlády mohou zasahovat do zahraničních konfliktů, aniž by musely nést politické a mezinárodně-právní následky, nebo upevňovat vliv na lokální ve státech, kde se síla mandátu vlády odvíjí od síly bezpečnostních složek, které má k dispozici.
Výhodně neviditelná ruka vlády
Podle Moskvy v Rusku žádné soukromé vojenské společnosti neexistují. Ve většině oblastí ruského strategického zájmu – od východní Ukrajiny, přes Sýrii, Středoafrickou republiku, až po Mosambik – však můžeme zřetelně pozorovat stopu ozbrojených uskupení ruského původu, z nichž nejznámější je právě Wagner Group, vlastněná „Putinovým kuchařem“ Jevgenijem Prigožinem. Podobně zjevné je i neformální, ale pevné napojení těchto skupin na nejvyšší ruské vládní garnitury.
Na rozdíl od západních PMSCs, které se zaměřují na sekundární podporu vojenských operací, ruští soukromí bojovníci v konfliktech doplňují, nebo dokonce suplují roli ruských bojových jednotek, jako například v konfliktu v Libyi. V Sýrii pak bylo možné sledovat operační souhru Wagner Group s ruskou armádou. Úmrtí kontraktorů však Moskva nemusí zanášet do statistik a její zahraniční vojenské mise se tak domácímu publiku jeví méně negativně.
Čínské PMSCs na rozdíl od ruských protějšků připomínají spíše bezpečnostní firmy. Pekingu slouží především jako ochrana stále širšího počtu projektů Pásu a stezky. Ačkoliv Čína „soukromý“ status PMSCs legalizovala, oficiálně jejich kroky neřídí. Čínský zákon o bezpečnosti však přikazuje všem čínským soukromým subjektům, PMSCs nevyjímaje, aby jednaly v souladu s nařízeními vlády.
Rostoucí mezinárodně-politické ambice čínské vlády i vnitropolitické indicie naznačují, že Čína plánuje své PMSCs v budoucnosti více využívat. Zvětšující se technologický kapitál čínských PMSCs, které se na domácí půdě podílí například na hyper-monitoringu ujgurské minority, pak předvídá jejich vývoj směrem k poskytování high-tech bezpečnostních služeb státům či soukromníkům – a tedy i vývoj dalšího nástroje vlivu čínské vlády.
Neefektivní, nebezpečné
Největším současným limitem ruských i čínských PMSCs je jejich omezená efektivita. Na boj orientované ruské PMSCs se dosud dokázaly prosadit pouze ve střetech se špatně vyzbrojenými a slabě vycvičenými jednotkami. Na vině je hlavně nedostatečnost jejich výzbroje, která se skládá téměř výhradně z lehkých zbraní. V roce 2019 se tak ruští kontraktoři neúspěšně střetli s odnoží organizace Islámský stát v Mosambiku, odkud byli později donuceni se stáhnout. Obdobně neúspěšně dopadla i operace v Libyi, přestože v květnu 2020, posledním měsíci Haftarovy ofenzívy, ruská armáda překvapivě podpořila bojeschopnost skupiny Wagner i několika letouny MiG-19 a Su-24. Ačkoliv ani tento krok nedokázal Haftarovi zajistit obsazení Tripolisu, může značit, že Moskva je ochotná v budoucnosti podstupovat větší politické riziko a zajistit pro operace Wagneru lepší vojenské vybavení.
Čínští kontraktoři nejsou zbraněmi vybaveni téměř vůbec. V místech nasazení fungují především jako „manažeři bezpečnosti“ a na ozbrojenou práci si najímají lokální skupiny. Nevybavenost, ale i údajnou absenci výcviku čínských PMSCs vyvažuje pouze nízká cena, za níž si je možné tyto společnosti najmout. Podle expertů vyjde zaměstnání jednoho britského kontraktora na stejné peníze, za které lze najmout dvanáctičlenný čínský tým.
Poskytováním neadekvátních bezpečnostních služeb v konfliktních oblastech však ruské a čínské PMSCs mohou zhoršit lokální bezpečnostní situaci. Především Rusko - a částečně i Čína – však odmítají ustanovit přísnější pravidla jejich vzniku a certifikace. Vliv, který na směřování ruských a čínských PMSCs mají jejich domovské nedemokratické vlády, zároveň ohrožuje rozvoj demokracie v oblastech jejich nasazení. Kromě přímého politického vlivu je totiž nepravděpodobné, že by se ruské nebo čínské PMSCs zdráhaly podílet na upevňování autoritářských režimů, zákrocích proti pro-demokratickým protestům, či jiným zásahům proti lidským právům.
Význam PMSCs v utváření mezinárodní bezpečnosti stále narůstá, především pak v konflikty zmítaných oblastech a státech, které samy nejsou schopny bezpečnost zajistit. Právě zde mohou ruské a v budoucnosti také čínské PMSCs uplatnit svůj vliv nejlépe. Ačkoliv v současnosti nejsou dostatečně efektivní, vliv jejich operací nelze podceňovat, a to především na strategické úrovni.
Alžběta Bajerová, Michal Bokša
Autoři jsou analytiky Asociace pro mezinárodní otázky.
Tento text vznikl v rámci výzkumného projektu podpořeného Odborem veřejné diplomacie Severoatlantické aliance (NATO).