Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Začalo přijímací řízení Pražského studentského summitu!

Zahraniční politika bez cíle a odvahy

Vít Dostál Vít Dostál / Ed. 11. 1. 2016

Nástup Miloše Zemana na Hrad se logicky nejvíce probírá z hlediska jeho vlivu na českou domácí politiku. Velkým otazníkem ale také je, jak se to promítne do české zahraniční politiky. Prozatím o sobě nový prezident dává vědět hlavně divokými nominacemi velvyslanců (Remek, Klausová), kterými se podle všeho odvděčuje za pomoc v prezidentské kampani. Znamená to ale, že Miloš Zeman se vydává ve stopách svého předchůdce, který se skrze napínání ústavy a neformální vliv v rozklížené ODS stal velmi silným hráčem? Nemusí to tak nutně být, Miloš Zeman ale v každém případě přichází v době, kdy české zahraniční politice dlouhodobě chybí jasné vedení, strategická vize, ale i upřímný zájem politických elit.

Půtky a bezradnost (až na komunisty)

Poslední měsíce přinesly pomyslné vyvrcholení těchto neblahých tendencí, zahraniční politika se stala rukojmím nejen vnitropolitických, ale dokonce i vnitrostranických půtek. Jak jinak si vysvětlit ohňostroje kolem nepodepisování fiskální smlouvy vládou, která se zaštiťuje rozpočtovou odpovědností? Podobně vyznívá i nedávná snaha o oživení tohoto pohřbeného tématu ze strany TOP 09 za účelem testování síly ODS po jejím debaklu v prezidentských volbách.

Dalším příkladem „únosu“ zahraniční politiky byl loňský Nečasův projev na brněnském strojírenském veletrhu. Hlasité odmítání podpory skupině Pussy Riot a tibetskému dalajlamovi jakožto „módních politických projevů“ na hlavu postavilo přes dvacet let obhajované lidskoprávní postuláty zahraniční politiky. O to více ironicky znělo z úst představitele strany, která do popředí staví lidskou svobodu – té se v Číně ani v Rusku opravdu dvakrát nedaří. Podobně je s podivem, že vláda ohánějící se mantrou zvyšování konkurenceschopnosti není schopná domluvit se na realizaci jednotné proexportní strategie.

Celkovou bezradnost podtrhuje personální vyprázdněnost politických stran. Zahraničněpolitičtí matadoři z vrcholné politiky odcházejí a ODS i ČSSD musí do vedení příslušných výborů v Senátu i sněmovně nejednou jmenovat úplného nováčka. Nové strany pak nenabízejí v podstatě žádná relevantní jména, s výjimkou ministra Schwarzenberga. Smutnou realitou, kterou ostatně přiznává i ministerstvo zahraničí, je proto skutečnost, že nejsystematičtěji a nejpoctivěji se zahraniční politikou zabývají komunisté.

V kontrastu s depresivním obrazem politické scény funguje úřednická a diplomatická rovina zahraniční politiky bez větších obtíží. Příkladem je dobře zvládnuté české předsednictví ve visegrádské skupině. Podobně se daří vyřizovat každodenní agendy se sousedy, které rozhodně nejsou prosty problémových bodů, o čemž ví každý český konzument supermarketových potravin nebo řidič při překročení bavorské hranice.

Nejistý faktor Zeman

Vrátíme-li se k Miloši Zemanovi, tak zopakujme, že (kromě už zmíněných nominací „svých“ velvyslanců) nám toho prezident o své zahraniční politice zatím příliš neřekl. Pomineme-li obecné fráze o eurofederalismu, národních zájmech, boji proti terorismu a podpoře ekonomické diplomacie. Zeman je především pragmatikem až na půdu, jak dokázal např. usměrněním vztahu ČSSD k NATO v druhé polovině devadesátých let, kdy se zasadil o revizi sociálnědemokratického požadavku na referendum o vstupu ČR do Aliance. Přizvání zkušeného diplomata Hynka Kmoníčka do Zemanova týmu je příslibem, že politika Hradu by mohla být rozumná a konstruktivní. Přes silácké výroky o bruselských byrokratech zakazujících žárovky by to mělo platit především ve vztahu k Evropské unii. Zeman by měl být silný také v tradiční prezidentské agendě – v sousedských vztazích a středoevropské spolupráci.

Bylo by však naivní předpokládat, že se prezidentova svérázná osobnost neprojeví i v mezinárodní aréně. Zeman svými pověstnými bonmoty nešetří ani navenek, jak dokázal třeba přirovnáním Jásira Arafáta k Adolfu Hitlerovi. To je u hlavy státu samozřejmě problém a právě Blízký východ je tématem, kde by prezident mohl Černínskému paláci přidělat nejednu vrásku. Popírání nároků Palestinců na vlastní stát nebo výroky o islámské „anticivilizaci“ jistě doposud velmi dobrému jménu ČR v arabském světě příliš nepomohou. Můžeme si samozřejmě stokrát opakovat, že ten který výrok je překroucený, vytržený z kontextu a že realita je někde jinde, ale některé věci by prostě z úst hlavy státu zaznívat neměly. Nechme se překvapit, jaký dopad bude mít na Zemanovu prostořekost váha prezidentské funkce.

Euroskeptici na obzoru?

Pozorně bychom měli sledovat také formování otevřeně euroskeptické pozice, pro kterou jsou vytvořeny velmi dobré výchozí podmínky. Důvěra občanů v unii stále klesá, a to jak kvůli měnové krizi na pokračování, tak neschopnosti českých elit vysvětlovat výhody členství, které jsou ve veřejné diskusi často redukovány na čerpání různých dotací. Odpor k „bruselskému diktátu“ je tradičně silný v klausovském křídle ODS. Vládní angažmá a koaliční politika však oficiální linii strany držely v pragmatičtější poloze.

Souběh voleb do Poslanecké sněmovny a Evropského parlamentu na jaře 2013 však programově rozkolísané ODS přináší potenciálně sjednocující téma, které by ji navíc mohlo opět přiblížit svému otci zakladateli. Klaus, zbavený posledních omezení souvisejících s prezidentskou funkcí, již ve svých veřejných vystoupeních dal několikrát najevo, že za hlavní téma svého dalšího působení považuje právě Evropskou unii. Euroskepticismus by tak mohl fungovat jako tmel té „opravdové“ české pravice, a to zvláště v době, kdy i sociální demokraté nebo TOP 09 mírní svou tradičně proevropskou rétoriku. Hlasitě proevropskou kampaň si dnes u některé z parlamentních stran můžeme představit jen stěží. Chybí otevřená poctivá debata Máme se tedy euroskeptiků obávat? Přestože jsme přesvědčeni, že ČR může své národní zájmy i mezinárodní postavení nejlépe hájit jako pevná součást hlavního evropského proudu, zformování otevřeně euroskeptické alternativy na české politické scéně by nemuselo mít nutně negativní dopady.

Nejdůležitější otázka zahraniční politiky ČR, tedy budoucnost unie a české role v ní, by se totiž konečně mohla stát předmětem vážně míněné diskuse. Ta by pak zcela jistě byla lepším stavem, než současné mlčení či spiklenecké pomrkávání, že „víme, jak to myslíme“. Otevřená a poctivá diskuse o klíčových zájmech a základních prioritách je totiž to, co současné české zahraniční politice chybí nejvíce a co brání skutečně pozitivní změně.

Původní vydání: Zahraniční politika bez cíle a odvahy

Přejít
Tagy
Tagy
Česká republika 2539
česká evropská politika 649
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: