Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

ARMÉNSKÝ STOCKHOLMSKÝ SYNDROM

Tereza Soušková Tereza Soušková / Ed. 7. 7. 2021
ARMÉNSKÝ STOCKHOLMSKÝ SYNDROM
foto WIKIMEDIA COMMONS/KREMLIN.RU

Arménie loni prošla největším otřesem od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, kdy získala nezávislost. V důsledku několikatýdenní války o Náhorní Karabach se sousedním Ázerbájdžánem přišla o většinu územních pozic, které držela od roku 1994, tedy od konce předchozího válečného konfliktu mezi těmito státy. Odnesl to premiér Nikol Pašinjan, zatímco v minulosti zkompromitovaní politici míří zpět k moci.

Domácí politická situace v Arménii již před loňskou válkou s Ázerbájdžánem balancovala nad propastí, nicméně teprve ztráta území, lidských životů a šok z prohry s největším nepřítelem zemi uvrhl do hluboké vnitropolitické krize. V Arménii přitom v roce 2018 zvítězila takzvaná sametová revoluce nesená prodemokratickými silami pod vedením dlouholetého opozičníka Nikola Pašinjana. Politický směr, kterým se novopečený premiér tehdy vydal, zpočátku vzbuzoval naději, že i Kavkaz je možné zbavit autoritářů a demokratizovat jej. Radikální a mnohdy až šokující odhalení korupce nejvyšších činitelů spjatých s bývalou vládnoucí republikánskou stranou plnily přední stránky novin a udržovaly obyvatelstvo v revolučních idealistických představách, že brzy bude líp.

Jenže již po několika měsících revoluční nadšení Arménů vyprchalo. Pomalé reformy a obtížná transformace celého státu byly doprovázeny přešlapy nové nezkušené vlády a revizionistickými pokusy starých vládnoucích elit, které jen nerady opouštěly svá výsadní postavení. Obyvatelstvo se zklamalo v naivní naději, že se hned po revoluci všechno zlepší, vše bude fungovat jako švýcarské hodinky a vzroste životní úroveň. Pašinjanova popularita začala klesat a jeho vládu zmítaly vnitřní rozpory. Navíc se zvýšil mezinárodní nátlak na Arménii především ze strany Ázerbájdžánu a Turecka ohledně oblasti Náhorního Karabachu.

Hlavního arménského spojence v regionu Rusko mocenská výměna v Jerevanu v roce 2018 nepotěšila, neboť Kreml měl velmi přátelské vztahy s předchozí politickou garniturou. Například bývalý arménský prezident Robert Kočarjan je blízkým přítelem Vladimira Putina. Takže vztahům Ruska s novým arménským vedením rozhodně neprospělo, když Kočarjan stanul před soudem kvůli pokusu o státní převrat a podílu na smrti deseti lidí při násilně rozehnaných demonstracích z roku 2008.

 
Putin jako mediátor

Nikol Pašinjan ještě jako prostý opozičník zastával velmi silné protiruské pozice, avšak ve chvíli, kdy se dostal do čela vlády, zvolil v rusko-arménských vztazích jasně realistický kurz. Byl si totiž vědom toho, že Rusko je sice nespolehlivý partner, který hledí pouze na vlastní zájmy, nicméně jiného spojence Arménie prostě nemá. I přes Pašinjanovy snahy vyjít s Kremlem po dobrém se veřejně hovořilo o tom, že Vladimir Putin pociťuje k arménskému premiérovi silné antipatie – stejně jako ke všem lídrům postsovětských států, kteří vzešli z revolucí. Spekulovalo se, že v případě krize Moskva Pašinjanovi pomocnou ruku jen tak nepodá, spíše by s chutí přihlížela jeho pádu. Stejně tak se proslýchalo, že bývalý premiér Serž Sargsjan, jehož rezignace znamenala vítězství revoluce v Arménii v roce 2018, nalezl útočiště jak pro svůj majetek, tak pro rodinné příslušníky právě v Rusku.

Nástup koronavirové pandemie byl pro Arménii nacházející se v hluboké krizi dalším kamenem úrazu, přičemž loni na jaře nikdo nepředvídal, že ta největší rána v podobě války o Náhorní Karabach má teprve přijít. Tento region od začátku 90. let fungoval jako „nezávislý“, ale nikým neuznaný kvazistát ovládaný místními etnickými Armény. Ve sporu o Náhorní Karabach Rusko dlouhodobě vyvažovalo svůj vliv mezi Arménii a Ázerbájdžán tak, aby ani jedna strana neměla navrch. V posledních letech ale o region jižního Kavkazu jeví stále větší zájem Turecko, na což Rusko hledí s nelibostí, jelikož tuto oblast považuje za svou sféru zájmů. Rok 2020 byl pestrý na události v postsovětském regionu, kterým Kreml musel věnovat pozornost: ropnou roztržku s Běloruskem, převrat v Kyrgyzstánu, problémy na Krymu, moldavské prezidentské volby, běloruské prezidentské volby a následné protesty. Čili podzimní boje o Náhorní Karabach, kde si Ázerbájdžán zajistil podporu právě Turecka, propukly z hlediska Moskvy v dost složité situaci.

Arménie měla s Ruskem pro případ války uzavřenou spojeneckou dohodu, nicméně podle znění této smlouvy se útok musel vztahovat pouze na arménské území, a ne na Náhorní Karabach nebo na Arménií obsazené regiony formálně stále náležející Ázerbájdžánu. Ázerbájdžánci si dávali velký pozor, aby se vyhnuli útokům na teritorium samotné Arménie, a nevytvořili tak záminku pro přímé zapojení Ruska do bojů. Ani sám Kreml po vstupu do války netoužil. Záměrnou liknavostí a svoláváním schůzek s oběma znepřátelenými stranami v Moskvě se snažil získat čas k vymyšlení své vlastní strategie, jak ze situace co nejlépe a nejlevněji vybruslit.

Arméni chtěli získat podporu i jinde, především u západních zemí. Podpora v jejich chápání znamenala vyloučení Turecka z NATO, zavedení mezinárodních sankcí proti Ázerbájdžánu, dodávky zbraní a ideálně rovněž zapojení do války na straně Arménie. Tato naivní představa, která od začátku postrádala jakýkoliv reálný základ, se proměnila ve zklamání, neboť USA a EU pouze vyzývaly k zastavení bojů a nabízely zprostředkování rozhovorů. Arméni se cítili opuštěni západním světem, ve jménu kterého dělali v roce 2018 revoluci, což znamenalo další hřebík do rakve Pašinjanovy vlády. Tím posledním potom bylo narychlo uzavřené příměří v Moskvě za mediace ruského prezidenta Vladimira Putina.

 
Cesta zpátky

Dne 9. listopadu Ázerbájdžánci omylem sestřelili ruský vojenský vrtulník, který patřil k ruské základně ve městě Gjumri na severu Arménie. Vznikl tím pádný důvod pro to, aby se Rusko do konfliktu vojensky zapojilo. Nejenže došlo k napadení ruské armády na území Arménie, ale sestřelení vojenského vrtulníku nemůže stát, jenž si zakládá na svém velmocenském postavení, nechat bez odpovědi. Mohlo by to totiž vypadat jako známka slabosti. Avšak arménské naděje, že teď konečně Rusko do války vstoupí a pomůže jim získat jednou provždy Náhorní Karabach, se ukázaly opět jako liché. Místo toho Nikol Pašinjan a ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev o den později uzavřeli v Moskvě výše zmíněnou dohodu o příměří.

Ta sice de facto znamenala prohru Arménie, avšak s největší pravděpodobností ji zachránila od totální porážky. Podle znění dohody Arménii zůstala okleštěná část území Náhorního Karabachu s hlavním městem Stěpanakertem a spojnice s Arménií, podél které jsou rozmístěny ruské jednotky. Toto vyústění způsobilo několik věcí: definitivní pád nejen Pašinjanovy vlády, ale především dalšího prodemokratického směřování země. Revizionistické síly republikánské strany nabyly na síle a obyvatelstvo se rozdělilo na dva tábory. Jeden tvoří ti, kteří stojí za Pašinjanem a jeho vládou. Příznivci druhého tábora volají po návratu starých časů, kdy sice veřejná správa byla zkorumpovaná a nepotistická, ale zato byly pořádek a vyšší životní úroveň a Arménie měla Karabach. Nikol Pašinjan pod tlakem událostí a zvětšujícího se tábora jeho odpůrců vyhlásil předčasné parlamentní volby a rezignoval. Mezi jeho protikandidáty nechybí Robert Kočarjan, jenž byl mezitím zproštěn všech obvinění, či expremiér Serž Sargsjan, kterého před třemi lety smetla sametová revoluce.

Co se týká rusko-arménských vztahů, Rusko zcela očividně přispělo k pádu Nikola Pašinjana. Připustilo, aby Ázerbájdžán dobyl většinu Náhorního Karabachu, a svého spojence Arménii nechalo doslova krvácet (ve válce padlo několik tisíc arménských vojáků), v důsledku čehož se prohloubila vnitropolitická krize. Ať už si tyto skutečnosti většina Arménů uvědomuje, nebo ne, přesto dnes považují Rusko za jediného partnera, který jim zbyl a díky němuž si zachránili alespoň část Náhorního Karabachu. Nebýt Ruska Ázerbájdžán by ho podle nich pohltil celý. A dost možná by se nezastavil jen tam a pokusil by se dojít až do Jerevanu. Zato Západ je nechal na holičkách. Takže hlavním viníkem je podle lidového mínění vlastně Nikol Pašinjan a jeho demokratizační kurz, hlavním přítelem pak Rusko. A tím, že se to všechno tak semlelo, je vinen neblahý osud, který stíhá arménský národ po celou jeho historii.

Arménie tak sama sebe uvrhla do několikanásobného stockholmského syndromu. Rusko je oslavováno jako spojenec a demokratizační dobrodružství po necelých třech letech končí. V červnových volbách se s největší pravděpodobností vrátí staré autokratické elity a Arménie zabředne hlouběji do politického marasmu živeného nacionalismem a národními mýty.

 

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.

661664_636396_mzv_cz            714938_2219183_cz_pl

Původní vydání: ARMÉNSKÝ STOCKHOLMSKÝ SYNDROM

Přejít
Tagy
Tagy
Arménie 35
Rusko 1133
mezinárodní bezpečnost 1291
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: