Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Hledáme finanční koordinátorku/finančního koordinátora

Arabské jaro – rok poté

Lenka Filípková Lenka Filípková / Ed. 20. 11. 2015

Dne 17. prosince 2010 se v provinčním tuniském městečku Sidi Bouzid zapálil Muhammad al-Bouazizi. Nikdo tehdy netušil, co jeho zoufalý čin rozpoutá. Shrnout a zhodnotit následné události tzv. "arabského jara", které zasáhly dva kontinenty a dosud neskončily, je takřka neproveditelný úkol. Pokud však má být Česká republika a EU schopna efektivních rozhodnutí ve své politice vůči Blízkému východu, je třeba se o to pokusit. V krátkosti se o to snaží i tento text.

Kdo, kde, jak

Z členů Arabské ligy zůstaly projevů opozice ušetřeny jen chudé Komory a Katar. Protesty se přelily i do Íránu, Izraele a subsaharské Afriky. V řadě zemí dosáhly zásadních změn, zejména v případě dovršených revolucí v Tunisku a Libyi a svržení čtyř vládců (Ben Ali, Mubárak, Kaddáfí, Sáleh). Politické šarády se dotkly i řady premiérů a ministrů. Jen země velmi bohaté (Saúdská Arábie) či se stále relativně populárními monarchy (Maroko, Omán, Jordánsko) dokázaly situaci zvládnout kombinací reforem a ústupků.

Během arabského jara však také tekla krev. Při bojích, protestech či represích zemřely desítky tisíc lidí a mnohem více jich bylo zraněno či zmrzačeno. Proběhly dvě vnější intervence (Libye, Bahrajn), jedna občanská válka (Libye), přičemž dva další konflikty (Sýrie, Jemen) se jí začínají nápadně podobat. Jeden vládce při nich zaplatil životem (Kaddáfí), zatímco jiný smrti unikl jen o vlas (Sáleh).

Revoluční kvas v některých zemích utichl (Alžírsko), zatímco v jiných dosud trvá. Události jsou „na pochodu“ v Egyptě, Sýrii a Kuvajtu. Jemen zůstává nestabilní a revoluční požár nepřestává doutnat ani v Bahrajnu. Velký otazník se vznáší nad situací v Izraeli. Nesmíme také opomenout země, kde určité revoluční změny mohou ještě časem nastat – Írán, Saúdskou Arábii a Libanon.

(Ne)opodstatněné obavy

Největší obavou Západu je vláda islamistů, kteří se pomocí demokratického volebního procesu dostanou k moci, čehož následně zneužijí k upevnění své pozice prostředky nedemokratickými. Dá se říci, že takovýto scénář se stal skutečností v Íránu po revoluci 1979 a v Gaze po vítězství hnutí Hamás ve volbách roku 2006. Na druhou stranu příklad Turecka a současné nábožensky konzervativní vlády Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) naznačuje, že taková obava nemusí být opodstatněná. Tuniští islamisté a stejně tak Muslimské bratrstvo v Egyptě dali již od počátku najevo, že tzv. turecký model pro ně bude sloužit přinejmenším jako cenný zdroj inspirace. V tomto kontextu je nutné dodat, že lidé a média na Západě často zapomínají rozlišovat mezi islamisty umírněnými a radikálními. Prosazování konzervativních hodnot, jako jeden z projevů umírněné islamistické vlády, navíc není jev limitovaný pouze na muslimské země (viz např. odpor proti potratům v USA). Kromě toho nelze paušálně tvrdit, že náboženský konzervatismus je neslučitelný s demokracií.

Islamisté jsou především díky své organizaci dnes ve výhodě. Ale stejně jako Mubárak či Ben Ali ponesou odpovědnost za svá politická rozhodnutí a činy. Je velmi pravděpodobné, že pokud například v Egyptě budou prosazovat zákony či nařízení, s nimiž ať už většina či menšina nebude souhlasit, lidé opět vyjdou do ulic, aby uhájili nově nabyté svobody, jako tomu bylo v případě nedávných protestů proti SCAFu (Nejvyšší vojenské radě).

Mezi opodstatněnější obavy patří dočasný nebo ještě hůře dlouhodobý chaos v některých arabských zemích (nyní Jemen či Libye), který může poskytovat živnou půdu pro různé radikální skupiny a kriminální živly, a ekonomická situace transformujících se států. Arabské jaro bylo totiž do velké míry hnáno touhou po zlepšení socioekonomických podmínek, snížení nezaměstnanosti a korupce a systémových změnách. V důsledku celosvětové ekonomické krize je ale třeba počítat s tím, že tyto potřeby a požadavky nedojdou v blízké době naplnění. Změny režimů přispějí ke zlepšení podmínek, nejsou však logicky samy o sobě řešením výše zmíněných problémů. Pomoc Západu bude v tomto ohledu klíčová – a to zejména v oblasti investic a předávání know-how, nesmí však přerůst ve vměšování se do vnitřních záležitostí arabských států.

Přínosy arabského jara

Arabské jaro je historickou transformací, která přišla zevnitř a takzvaně od lidu – svého druhu první taková proměna tohoto regionu. ‚Arabská ulice‘ světu ukázala, že pojmy jako důstojnost a lidská práva jí nejsou cizí. Skutečnost, že demonstrace proti brutálním režimům jsou možné a mohou uspět, slouží jako inspirace pro utlačované nejen na Blízkém východě.

Tuniská revoluce uspěla a ani vítězství umírněné islamistické strany zde, zdá se, nebrání přechodu k fungujícímu demokratickému uspořádání. Intervence v Libyi, jež měla mnoho odpůrců a byla přirovnávána k americkému zásahu v Iráku, zatím ukazuje, že Libye nebude následovat irácký příklad. Přestože mnoho problémů, včetně nefungujících institucí se v zemích, které po desítky let strádaly pod vládou autokratů a diktátorů, nevyřeší mávnutím kouzelného proutku, arabské jaro přinejmenším přimělo obyvatele regionu otevřít některé důležité otázky a veřejně o nich mluvit.

Vítězové a poražení

Vítězem arabského jara je Katar, který prohloubil spojenectví se Západem a svou aktivitou opět zastínil svého saúdského rivala. Pozadu nezůstali ani Turci se svou sebevědomou zahraniční politikou, která se snaží skloubit státní zájmy s morálními hodnotami. Mezi poraženými jsou diktátoři, kteří nebyli schopni včas odejít, jako zabitý Kaddáfí či zlomený Mubárak, a dále Rusko a Čína neschopné flexibilní zahraniční politiky, která by zahrnovala i podporu demokracie a občanské společnosti. V neposlední řadě je tichým poraženým i izolovaný Izrael.

Arabské jaro znamená více než jen manifestaci sociálního a politického neklidu. Pro obyvatele regionu představuje naději překročení stínu společenské a intelektuální stagnace, v níž se nacházejí. Pro svět je důkazem síly a odvahy občanů tváří v tvář represi a v kontextu celosvětových protestů reagujících na problémy ekonomického a finančního systému je pak mementem upozorňujícím na to, co se může stát, když vládnoucí systém není schopen reagovat na potřeby a aspirace společnosti.

Původní vydání: Arabské jaro – rok poté

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1225
arabské jaro 312
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz