Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) hledá PROJEKTOVÉHO MANAŽERA / PROJEKTOVOU MANAŽERKU

Ahmadínedžád a špionka z Prahy

Cyril Bumbálek / Ed. 18. 2. 2016

Ještě neuplynuly ani dva měsíce od chvíle, kdy íránský režim propustil patnáct britských námořníků vězněných za údajné narušení íránských výsostných vod, a už drží v rukou novou kořist. Za špionáž pro Spojené státy a plánování revoluce proti islámskému režimu se v neblaze proslulé teheránské věznici Evín ocitla trojice významných íránských emigrantů s americkým občanstvím, kteří ze země uprchli po islámské revoluci na sklonku 70. let. Spolu s nimi byla obviněna také v Praze působící novinářka perského vysílání Rádia Svobodná Evropa Parnaz Azíma. Ta je zatím na svobodě, ale i ona se může velmi rychle ocitnout za mřížemi.

Novinky letošní sezony

Parnaz Azíma odcestovala do Teheránu na konci ledna, aby v nemocnici navštívila svoji matku. Hned v letištní hale jí íránští policisté stejně jako vloni na jaře zabavili doklady a odkázali ji na pasový úřad, kde ji ovšem namísto vráceného dokumentu čekala nabídka ke spolupráci s íránskými agenty. Parnaz odmítla. Svůj pas zpátky nedostala a zanedlouho ji čekalo předvolání před revoluční soud.

Tam se Parnaz Azíma dozvěděla, že je obviněna ze spolupráce s Rádiem Fardá, které podle Íránců z Prahy vysílá nepřátelskou propagandu proti teheránskému režimu. Protože nechtěla skončit v cele, musela zaplatit kauci ve výši 550 tisíc dolarů. Částka převyšující 10 milionů korun představuje podle žalobců plat, který si během devíti let své údajně nezákonné práce pro Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky vydělala. Aby tak ohromnou částku dala dohromady, nezbylo jí nic jiného než dát revolučnímu soudu jako záruku dům své matky. Až dosud vše při starém – přesně stejný průběh měla návštěva i před rokem (pouze částka byla o něco nižší), jenže tehdy se paní Azíma nakonec svého pasu dočkala a mohla odcestovat zpět do Prahy. Soud pak probíhal v její nepřítomnosti a veškerá obvinění byla nakonec stažena.

Letos je všechno jinak. Parmaz Azíma svůj pas ani po pěti měsících stále nemá, zůstává však na svobodě a může se volně pohybovat po Teheránu, navštěvovat příbuzné i přátele. Zároveň vůbec netuší, jestli jí policie doklady vrátí třeba za týden, nebo bude muset v Íránu „za trest“ zůstat další tři roky, jak jí pohrozili vyšetřovatelé.

Ještě hůře je na tom sedmašedesátiletá ředitelka blízkovýchodního programu washingtonského Mezinárodního střediska pro akademiky Wodroowa Wilsona Háleh Esfandijárí. Ta podobně jako pražská novinářka přicestovala v prosinci loňského roku do Teheránu rozloučit se se svou třiadevadesátiletou vážně nemocnou matkou. Ani paní Esfandijárí, která spolu se svým židovským manželem a dcerou uprchla z Íránu během revolučních událostí v roce 1979, nepodnikla cestu poprvé, tentokrát na ni však čekala léčka.

Když den před Silvestrem cestovala taxíkem na teheránské letiště, přepadla ji trojice mužů s noži v rukou. Pod pohrůžkou zabitím jí sebrali zavazadla včetně íránského a amerického pasu, a když se obrátila na policisty, čekalo ji místo nového dokladu několik týdnů tvrdých výslechů a nakonec i obvinění z protirežimní činnosti. Před měsícem ji pak íránští agenti zadrželi a převezli do cely ve věznici Evín, kde své politické vězně mučil a popravoval šáh i režim ájatolláhů. Tady teď čeká na soud.

Podle obdobného scénáře se odehrálo i zatčení dalších dvou Íránců s americkým pasem – mírového aktivisty Alího Šákerího a Kijána Tádžbachše, který v Íránu pracoval pro Open Society Institute amerického miliardáře a filantropa George Sorose. I oni byli obviněni z protivládních aktivit a čeká je revoluční soud. Všem hrozí mnohaleté vězení, nebo teoreticky dokonce trest smrti.

Rozleptaná společnost

Cesty íránských emigrantů na návštěvu země nejsou ničím výjimečným. Zdaleka ne všichni odešli z politických důvodů a většina emigrantů stále udržuje velmi úzké vztahy se svým bývalým domovem. Téměř každý může – nebo donedávna mohl – do Íránu bez rizika cestovat, navštěvovat příbuzné, či dokonce v Americe vydělané peníze v Íránu investovat. Řada íránských emigrantů, kteří ve Spojených státech dosáhli důchodového věku, se dokonce vrací do Íránu natrvalo, aby si za skromnou americkou penzi užívali pohodlného stáří. I ti emigranti, kteří se na Západě zapojili do politických aktivit či se dění v Íránu věnovali jako novináři nebo akademici, podnikali v 90. letech soukromé cesty za rodinami. Režim je tehdy nechával většinou na pokoji.

Pokud se teď situace mění, znamená to, že současnému prezidentovi začíná téct do bot. Vše v dnešním Íránu nasvědčuje, že je Ahmadínedžád nervóznější, než by se podle jeho sebevědomé rétoriky mohlo zdát. Důvod? Ve složitém systému íránské teokracie je na svém prezidentském postu jedním z nejzranitelnějších – je totiž voleným politikem v soustavě různých jmenovaných a doživotních rad a vládců. Post íránského prezidenta je téměř předurčen k populismu, protože prezident musí ve své předvolební kampani nutně naslibovat věci, které díky složitému ústavnímu systému ani nemá pravomoc ovlivnit.

A Ahmadínedžád, který svou kampaň založil na slibech chudým íránským domácnostem, své sliby opravdu neplní. Neví, jak zlepšit ekonomickou situaci chudých rodin, a neví, jak dát práci milionům absolventů, které každým rokem chrlí íránské univerzity.

Tyto „děti revoluce“, jak se v Íránu milionům mladých lidí narozených na počátku 80. let říká, se navíc již neobrací do minulosti. Ájatolláh Chomejní, šáh Rezá Pahlaví i nesmiřitelné nepřátelství s USA jsou pro ně často jen kapitolou z učebnic dějepisu. Symboly jejich světa jsou spíše miliony ilegálních satelitních antén na střechách domů, videoklipy popových hvězd, restaurace s rychlým občerstvením nebo internet. Írán je vyhlášenou mekou nezávislých blogerů, i přesto, že vláda zakázala rychlé připojení. Kulturní otevírání se světu nahání nomenklatuře hrůzu.

S tím vším si Ahmadínedžád neví rady, chápe ale, jak podnítit tradičně silný národní sentiment Íránců a skrze něj je sjednotit. Potřebuje obraz nepřítele, který se chystá Írán zničit. To je také jeden z důvodů, proč vyostřuje napětí kvůli jadernému programu nebo proč se nepřestává vměšovat do záležitostí v sousedním šíitském Iráku a Libanonu. A právě proto se teď podle něj Írán hemží zahraničními špiony, třeba v podobě žen z Prahy či Washingtonu na návštěvě u nemocných rodičů.

Původní vydání: Ahmadínedžád a špionka z Prahy

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1245
mezinárodní bezpečnost 1284
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: