Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Přidej se k nám: AMO hledá zájemce a zájemkyně o stáž!

Znovuobjevení politiky, řecká lekce pro Evropu

Tomáš Jungwirth Tomáš Jungwirth / Ed. 30. 11. 2015

Evropská unie musí uznat, že každý jeden její členský stát má co mluvit do svého dalšího osudu a zároveň mu nabídnout rovné místo u jednacího stolu, kde se vedou jednání o tématech dotýkajících se celé osmadvacítky.

Úspěch radikálních společenských hnutí v Řecku a Španělsku je důsledkem neschopnosti Evropské unie vnímat státy na svém okraji jako plnohodnotné a rovnoprávné politické partnery. Ukazuje se, že v zemích na evropské periferii vede vyprazdňování veřejné diskuze od politického obsahu k silné protireakci společnosti, která chce být slyšena. EU a její nejvýznamnější členské státy si to musí uvědomit, jinak riskují budoucnost společného projektu.

Vyprázdnění politična

V tradičním vestfálském pojetí byly státy vrcholnými politickými jednotkami, jak je před devadesáti lety definoval Carl Schmitt v Pojmu politična. Tedy „v rozhodujícím případě konečnými autoritami“, nadanými v zásadě neomezenou svrchovaností nad svým územím a obyvatelstvem.

V případě demokratických právních systémů to byli zároveň právě občané, kdo v konečném důsledku rozhodoval o politickém směřování té které země. S rostoucím vlivem mezistátních a nadstátních institucí a procesů se oblast vymezená pro rozhodování jednotlivých států přirozeně zužuje. Míra demokratické odpovědnosti institucí, které dnes de jure nebo de facto vymezují rámec působnosti států – především mezivládních politických organizací, mezinárodních finančních institucí a nadnárodních korporací – však zůstává vesměs zanedbatelná.

I ta nejvýznamnější a nejvíce demokratická regionální mezivládní organizace dneška, Evropská unie, působí v řadě momentů jako nástroj k prosazování politiky aktuálně ekonomicky a politicky nejsilnějších států, v řadě dalších jako nezastavitelný byrokratický kolos.

Její členské státy tak v řadě ohledů ztrácí svůj výsostně demokraticko-politický charakter, aniž by se ten dokázal zhmotnit na unijní úrovni. To je v kontextu hospodářských problémů, absence společné evropské identity a prohlubující se dichotomie mezi evropským „severem“ a „jihem“ základem demokratické krize starého kontinentu.

Hnutí za rovnoprávnost

V tomto smyslu nejsou současné radikální společenské iniciativy v Řecku, Španělsku a dalších zemích na evropské periferii (geografické, ekonomické a politické) ve svém jádru ničím jiným, než hnutími za rovnoprávnost.

Stejně jako sufražetky a později feministky, Martin Luther King a Rosa Parks, nebo iniciativy za práva LGBT+ komunity, i tato hnutí usilují především o jednu prostou věc: aby marginalizovaní získali hlas, a aby jim většina začala naslouchat jako sobě rovným. Stačí nakonec srovnat například populární mýtus o líných Řecích s mýtem o geneticky zaostalých černoších.

Jediný, jakkoliv zásadní rozdíl je, že zatímco zmíněná historická hnutí se snažila dosáhout svých cílů uvnitř jednotlivých (státních) společenství, nové iniciativy požadují politickou emancipaci celých společností v rámci Evropské unie. Její reakce bude klíčová pro budoucnost celého integračního procesu.

Silný hlas řecké veřejnosti

Sociální požadavky nové řecké vlády se mohou jevit jako nerealistické a způsob jejího jednání s klíčovými partnery jako mírně řečeno nediplomatický. Neměli bychom však zapomínat, že jde silně vysloveného projevu veřejnosti, jež žádá spolurozhodovat o politických rozhodnutích, která se jí přímo dotýkají.

Na tom, že jde o projev tak zlobný a hlasitý, nese svůj díl viny tzv. Troika (IMF, Evropská centrální banka a Evropská komise), která pod vlivem německé politiky škrtů a úspor zemi několik let řídila bezmála jako protektorát. Po samotných Řecích se žádalo jediné – zatnout zuby a držet ústa.

I v demokratických režimech jsou lidé nepochybně tváří v tvář krizové situaci schopni akceptovat bolestivá opatření. Musí však rozumět tomu, proč jsou tato opatření přijímána a k čemu mají sloužit. Především pak musí vědět, že zhoršení jejich vlastní životní situace je jen dočasné a že představuje investici do lepší budoucnosti (nabízí se paralela s počátkem devadesátých let a Klausovou politikou utahování opasků).

Tuto zprávu se Troice řecké veřejnosti předat nepodařilo, mimo jiné proto, že sama nebyla schopna přijít s řešením klíčového problému – nesplatitelného řeckého dluhu (více například na stránkách Foreign Policy).

Politika škrtů je u konce

Německo jako hlavní proponent úspor, se obává, že pakliže byť jen o krok ustoupí řeckým požadavkům, utrhnou mu následně Španělsko, Portugalsko a další celou ruku. Je přitom zjevné, že například Podemos neposílí o nic více v důsledku případných německých kompromisů, jako spíše právě kvůli přehnané neústupnosti. Německá vláda by proto měla akceptovat skutečnost, že politika škrtů je u konce (viz komentář Joschky Fischera) a začít brát požadavky řecké společnosti vážně.

Všechno se musí změnit

Obecněji formulovaný poznatek zní, že přemíra tvrdých opatření přijatých bez účasti veřejnosti té které země posiluje narativ o „diktátu Bruselu“ (popřípadě Berlína) a vede ke vzniku radikálních emancipačních hnutí. Nabízí se parafráze klasického výroku: chceme-li zachovat EU ve stávající podobě, všechno se musí změnit. A to rychle.

Evropská unie musí uznat, že každý jeden její členský stát má co mluvit do svého dalšího osudu a zároveň mu nabídnout rovné místo u jednacího stolu, kde se vedou jednání o tématech dotýkajících se celé osmadvacítky. K socioekonomické situaci v krizí postižených zemích se musí naučit přistupovat se snahou na prvním místě pomoci krizí nejvíce ohroženým lidem, nikoliv za každou cenu trvat na škrtech a splacení veřejného dluhu v plné výši.

Ve zkratce – nechce-li dále posilovat radikální hnutí, která budou zpochybňovat samotné základy její autority, musí všem svým občanům a občankám bez rozdílu umožnit účastnit se politického rozhodování.

Historie nás učí, že společenská hnutí za rovnoprávnost nakonec dosáhnou svého. Lze očekávat, že podobně tomu bude i v případě toho řeckého a španělského. Bylo by politováníhodné, pokud by to s sebou mělo přinést významné oslabení Evropské unie.

Původní vydání: Znovuobjevení politiky, řecká lekce pro Evropu

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 3029
Evropská unie 1921
volby 1203
řecká krize 74
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz