Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Znovu dobývám srdce Ameriky

Václav Nekvapil Václav Nekvapil / Ed. 18. 2. 2016

Rupture, zlom, zpřetrhání - to bylo hlavní volební motto Nicolase Sarkozyho. Volební kampaň vedl stejně neúprosně proti levicové konkurentce Ségolene Royalové jako proti své vlastní straně (které navíc od roku 2004 předsedal) a její politické tradici zosobněné Jacquesem Chirakem, Dominiquem de Villepinem a dalšími. Rozchod se stylem předchůdců měl nejen vnitropolitický rozměr (reformy, výkonnější stát, nižší daně a veřejné výdaje), ale i rozměr zahraničněpolitický.

Součástí onoho zlomu je i Sarkozyho ofenziva na poli transatlantických vztahů. Má několik rovin. Jednak jde o dlouhodobou ideovou spřízněnost a obdiv k USA a americkému způsobu života; před lety mu vynesly přezdívku Američan. Dále jde o přejímání některých rysů americké politické kultury, jimiž se Sarkozy inspiruje. Roli též hraje vymezení se vůči Chirakovi, který francouzsko-americké vztahy přivedl do nejhlubší krize od dob prezidenta de Gaulla. A konečně neopomenutelná je též osobní náklonnost nového francouzského prezidenta k jeho nynějšímu americkému protějšku.

Znovu dobýt srdce Ameriky Poprvé jako prezident – byť neoficiálně – byl Sarkozy v USA již krátce po svém zvolení, kdy trávil dovolenou v letní rezidenci ve státě New Hampshire. Francouzské noviny psaly, že se Sarkozy k Bushovi, který má letní sídlo nedaleko, sám pozval.

Když pak na počátku listopadu přiletěl prezident Sarkozy poprvé na oficiální návštěvu USA, jeho cílem bylo, jak sám řekl, „znovu dobýt srdce Ameriky – tentokrát natrvalo“. Při soukromé večeři v Bílém domě, privilegiu, jakého se dostává jen nejvěrnějším spojencům, Sarkozy ujistil amerického prezidenta o tom, že „je možné být přítelem Ameriky a přitom vyhrát ve Francii volby“. Sám je toho důkazem.

Konec gaullismu

Jablko sváru v transatlantických vztazích, kterým byla irácká válka, sice není zapomenuto, Sarkozy jej však vhodně posouvá do smírnějšího a k Americe citlivějšího kontextu. Před Kongresem, který mu aplaudoval i vestoje, například prohlásil: „Pokaždé, když ve světě padne nějaký americký voják, myslím na to, co americká armáda udělala pro Francii. Myslím na to, jak je smutné ztratit člena rodiny.“ Zapomenuty jsou Chirakovy kritiky za pohrdání mezinárodním právem a neoprávněnou intervenci do Iráku – nahradily je emotivní deklarace soucitu vůči konkrétnímu utrpení Američanů.

Osvobození Francie Američany je trvalým poutem, které Francouzům dává obsah pojmu transatlantické spojenectví. Projíždíme-li Normandií a Bretaní, narazíme na desetitisíce hrobů amerických vojáků padlých při osvobozování Francie. Běžní Francouzi si jejich oběti váží. Prezident de Gaulle se snažil tento „normandský“ příběh převyprávět jinak, aby v hlavní roli nestáli Američané, nýbrž (svobodní) Francouzi a tím i on sám. Hlavní roli při osvobození má hrát odboj a exilová armáda, nikoli americká armáda. V gaullistické tradici pokračovali i de Gaullovi nástupci včetně Chiraka. Láme ji až Sarkozy, přestože sám vzešel ze stejné politické „rodiny“ gaullistů.

Konec staré Evropy

V předchozí éře se Francie soustřeďovala především na přítomnost ve svých bývalých koloniích či v zemích, které mají úzké historické vazby na zemi galského kohouta, a střet s americkými ambicemi v témže regionu (například v otázce těžby africké ropy) pak nesla velmi nelibě. Nový prezident podniká kroky, které svědčí o tom, že si Francie začíná připouštět, že její síla není v jednostranné politice koncentrovaného (politického, ekonomického, kulturního, vojenského) vlivu, ale že bez širších „západních“ koalicí už ani tam mnoho nezmůže. Sarkozy například oznámil, že přehodnocuje svůj slib zredukovat francouzskou vojenskou přítomnost v Afghánistánu. Francie též nepolevuje v tlaku na Írán, aby přestal vyvíjet válečné jaderné technologie a podrobil se mezinárodnímu dohledu (ministr zahraničí Bernard Kouchner dokonce mluví o nutnosti „připravit se na nejhorší – tedy na válku“). V linii nové francouzské angažovanosti v mezinárodních vztazích je i Sarkozyho plán vrátit Francii po více než čtyřiceti letech do vojenských struktur Severoatlantické aliance – odkud ji vyvedl de Gaulle – za podmínky zvýšení francouzského vlivu v této organizaci.

Tyto kroky znamenají konec gaullistické taktiky „vyvažování“ a nepodvolení se vlivu USA v Evropě ve prospěch realističtější a rovnoprávnější francouzskoamerické spolupráce. Jistě též uzavírají celou etapu rozdělení na „novou“, tedy proamerickou, a „starou“ Evropu, se kterým přišel za irácké války tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld. „Stará“ Evropa přišla v posledních letech o oba své hlavní protagonisty – Chiraka a Schrödera. Jejich nástupci – Sarkozy a Merkelová – si naopak v poslední době podávají v Oválné pracovně Bílého domu dveře a zdá se, že se staré šrámy již zahojily.

Tenhle prezidentem?

V sympatiích francouzského prezidenta k USA lze vedle politicky vykalkulovaných motivů nalézt i hodně osobního přesvědčení. Sám dobře ztělesňuje poněkud ambivalentní postoj Francouzů k Americe – na povrchu odpor, hlouběji nalezneme obdiv a napodobování „American way of life“. Před třemi lety právě těmto městským a moderním Francouzům hovořil Sarkozy z duše, když na Kolumbijské univerzitě pronášel: „Snem francouzských rodin je, aby jejich dítě mohlo jít na americkou univerzitu. Když jdeme do kina, je to proto, abychom viděli americké filmy. Zapneme-li rádio, je to proto, abychom poslouchali americkou hudbu. Když se naše děti učí jazyk, je to angličtina. Svět vás obdivuje, svět vás respektuje. Ale někdy se svět ptá, zdali se zajímáte i o nás, kteří nejsme Američany.“ A i později, už jako prezidentský kandidát, Sarkozy získával srdce Ameriky například tím, že svou loňskou návštěvu v roli ministra vnitra načasoval na páté výročí teroru 11. září.

Prezident je na francouzské poměry ideálním ztělesněním „amerického snu“ po francouzsku. Z chudého synka maďarských a řeckých přistěhovalců se vypracoval do nejvyšší státní funkce. To je velký kontrast oproti předchůdcům z dobrých buržoazních rodin. V Nicolasův úspěch v elitářské společnosti nevěřil před osmi lety ani jeho otec. Paul Sarkozy se tehdy v rozhovoru pro týdeník Le Point nechal slyšet, že „v této zemi nebude nějaký Sarkozy prezidentem republiky. Za tím musíte jít do Spojených států.“

Ale Sarkozy nešel. Z USA si bral inspiraci a vnesl do francouzské politiky mnohé ze stylu amerických politiků: od dokonalé mediální propagace vlastní image (k níž mu pomohlo – rovněž velmi „americké“ – přátelení se s mediálními magnáty), přes tzv. nulovou toleranci vůči zločinu (inspirovanou newyorským starostou Rudy Giulianim) až po apel na zapojení imigrantů do většinové společnosti a ve věcech zločinnosti „barvoslepou“ policii.

Jsem všude

Zatím se nezdá, že by sbližování Sarkozyho s Bushem mělo významnější odezvu ve francouzském veřejném mínění. Mnohem důležitějším tématem ovlivňujícím voličské preference tam jsou zaváděné reformy. Hyperaktivní Sarkozy však hraje svoji hru navenek, ví, že si to na začátku svého mandátu může dovolit. Bush naopak vstupuje do posledního roku svého prezidentství a celá Evropa očekává jeho nástupce, který nebude zatížen dědictvím irácké války a bude mít volnější ruce ke kompromisům se zbytkem světa. Sarkozy tuší, že v otázkách, které Evropu a Ameriku dělily v minulosti nejvíce (Irák, multilateralismus, globální změny klimatu), se s novým americkým prezidentem shodne, ať zvítězí kdokoli.

Tagy
Tagy
Evropa 2855
USA 832
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Reklama
Reklama
Reklama