Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Znamená převzetí moci islamisty v Tunisku a Egyptě konec politického islámu?

Zora Hesová Zora Hesová / Ed. 12. 2. 2016

Rok a půl po začátku arabského jara má Tunisko islamistického premiéra a Egypt islamistického prezidenta. Známý sarkastický komentátor arabské politiky As’ad Abu Khalíl tvrdí, že tím začal úpadek politického islámu. Na pozadí předpovědí o tom, že volební politiku ovládnou antidemokratické, hegemonické islamistické strany, lze s Abu Khalílem plně souhlasit. Půl roku po volbách v Tunisku a Egyptě středoví islamisté naráží na celou řadu překážek a chovají se jako běžné politické strany. Jedním z důvodů bylo to, že středový proud islamismus už před revolucemi nepředstavoval revoluční, radikální politickou sílu a porevoluční vývoj to potvrdil; druhým důvodem samotná zkušenost islamistů u moci.

Post-islamismus

Islamisté zvítězili v říjnu v Tunisku a v prosinci v Egyptě jako jediná opoziční síla, nezkorumpovaná bývalým režimy, a jako ti, kdo jsou blízcí lidu a představují změnu. Obě dvě strany, tuniská Nahda a egyptská Strana svobody a spravedlnosti (FJP), se před volbami prezentovaly jako umírněné síly respektující principy demokracie. V posledních desetiletích se tato hnutí, vzešlá z Muslimského bratrstva, distancovala se od své minulosti, spojené s akty násilí, opustila od radikálních islamistických pozic a soustředila se úspěšně na islamizaci zdola. Do revolucí se zapojila s určitým zpožděním, ale i jasným předstihem proti ostatním: jako společenská hnutí disponovala solidní základnou a mobilizační sílou.

Porevoluční vývoj potvrdil, že se Nahda a v menší míře FJP výrazně posunuly od ideologických islamistických pozic k tzv. post-islamismu. Tímto pojmem nazývá sociolog Asef Bayat novou situaci a programovou pozici islamistů, kteří opustili své plány na zavádění islámského státu v momentě, kdy se společnosti, především ta egyptská, v posledním desetiletí silně re-islamizovaly ze spodu. Konzervativní islámská praxe i v urbanizované společnosti, všudypřítomné islámské reference, a do velké míry islamizovaný právní řád společně vytvořili podmínky, ve kterých podle vyjádření vůdců egyptských a tuniských islamistů stát ani společnost není třeba zásadně měnit. Obě země již také nedisponují základním nástrojem modernistické politické utopie: dostatečně výkonným a bohatým státem. Egyptský a tuniský stát se potýkají s obtížemi v zajišťování základních sociálních jistot a funkčních služeb, natož aby byly schopny zavádět ambiciózní islámský pořádek.

Konec éry ideologií a sociálního inženýrství reflektují středoví islamisté tím, že přijali společenský pluralismus jako fakt, označili autoritářský stát jako problém a chopili se demokracie jako nástroje k obraně proti zlovůli státu a rovněž jako nástroje k získání moci. Jak vůdce tuniské Nahdy, Rachid Ghannouchí, tak vůdčí osobnosti egyptského MB, konsistentně vyjadřují podporu demokratickým hodnotám.

Neliberální demokraté

Ovšem jakkoli se islamisté prezentují jako demokraté, neznamená to, že vyznávají hodnoty liberální demokracie. Zvlášť otázky občanských práv definují islamisté z normativní perspektivy islámu. Rovnoprávnost žen např. v otázkách rozvodu, dědictví a péče o děti v (ne zcela ojedinělých) případech rozvodu jsou považovány za doménu morálky, ve které má rozhodující slovo Korán. Dalším tématem jsou problematické otázky náboženského pluralismu, např. omezení kandidatury prezidenta na muže a muslimy.

Přestože i v těchto konkrétních otázkách islamisté z obou zemí ukázali určitou míru flexibility a drželi se politicky korektní rétoriky, byla proti nim vznešena podezření z dvojitého diskurzu a instrumentálního přístupu k demokracii. Otázky konkrétních občanských svobod a zvláště detaily budoucích zákonů (především o sociálních službách a vzdělávání) budou jistě předmětem sporu s liberálními silami o povaze státu jak takového. Islamisté se totiž kloní k privatizaci těchto služeb a jejich svěření do rukou islámských soukromých charit a organizací. Detaily funkcí státu již však nejsou otázkou revoluční ideologie, ale otázkou pojetí státu a přístupu k politice. Zde islamisté nepochybně představují společensky konzervativní a moralizující politickou sílu. Obecně lze konstatovat, že kontextu silně etatistické tradice vládnutí nejsou ani islamisté, ani tzv. liberálové, imunní proti autoritářskému stylu vládnutí. Teprve politická praxe ukáže, jaké pojetí politiky mají různé síly.

Půl roku po volbách měly obě islamistické strany možnost se jako politické síly projevit, tedy ukázat, jak reálně fungují v institucích a v situaci politického boje. V obou rozdílných situacích došlo k podobnému vývoji: velké naděje na změnu vystřídalo zklamání z pomalého tempa zvláště sociálních změn, a zapojení se do politiky vedlo ke štěpení islamistického tábora.

Tunisko: obrana modernity

V Tunisku proběhlo předání moci nejhladčeji a inklusivně. Porevoluční přechodné období vedl výbor, sestavený z různých politických sil, odborů a právníků, konsensuálně a bez vměšování se armády. Nahda se na něm rovněž podílela a zavázala se respektovat základní principy demokracie, např. občanská práva a politickou rovnoprávnost žen. Po volbách Nahda vytvořila koalici se dvěma středovými stranami a přední politické posty dostali předsedové koaličních partnerů. Lidsko-právní aktivista, bývalý disident Mohsen Marzouki se stal prezidentem, levicový vůdce Ben Jaafar předsedou sněmovny a tajemník Nahdy Hamadí Džebalí z Nahdy premiérem.

Hlavní krok kupředu představuje práce na ústavě. Parlamentní ústavní výbor začal pracovat pod vedením Nahdy a s pomocí odborníků pod silnými tlaky ulice a médií jak zleva, tak zprava. Liberálové a modernisté, na jedné straně, se aktivně organizovali na obranu „modernity“, zatímco fundamentalističtí salafisté brojí za explicitní zakotvení šarí’y do ústavy. Salafistickou agitaci doprovázela řada agresivních až násilných incidentů. Vláda Hamadího Džebalího se po určitém váhání postavila za republikánský řád a zakročila policejně. Několik desítek zatkla a nenásilnou část salafistů legalizovala. V dubnu, po demonstracích z obou stran, se konečně jasně vyslovila pro ponechání ústavních článků o roli náboženství ve stávajícím znění, tedy bez zmínky šaríatských principů. Nahda tedy postupuje poměrně rozvážně, ovšem ne bez vnitřních konfliktů. V červenci se bude konat první kongres Nahdy po revoluci a výměna vedení a je otázkou, zda liberální křídlo svou pozici uhájí.

Samotné politické vedení země zaznamenalo totiž jak určité úspěchy na poli reforem, tak i silné zklamání. Ministr vnitra, bývalý politický vězeň Ali Larayedh, po konfrontaci se starými strukturami vyměnil část policejního vedení a váhavě započal omezené reformy. Vláda zorganizovala řadu konferencí např. o svobodě informací a tranziční spravedlnosti. Reformní úsilí však nevede tolik Nahda, jako aktivní a mediálně velmi přítomný liberální prezident Marzouki, jehož pravomoci jsou ale velmi omezené. Ovšem hlavní požadavek povstání, sociální spravedlnost a řešení nezaměstnanosti a chudoby, zůstává přirozeně nevyřešený. Ve vnitrozemí vládne podobná nespokojenost a deziluze z politiky, podobně, jako v době revoluce.

Egypt mezi islamisty a armádou

Po dlouhém a chaotickém volebním procesu stane i v čele Egypta bývalý disident, islamista Mohamed Mursí. Jeho vítězství symbolickým zvratem: dlouholetý nepřítel státu, člen vedení Muslimského bratrstva, přerušil tradici vojenských kádrů a jako první civilista bude vést nejdůležitější úřad v zemi. Ovšem postavení islamistických stran je v Egyptě je výrazně obtížnější, než v Tunisku.

Islamisté mají v Egyptě delší a více konfrontační historii. Egyptské Muslimské bratrstvo také prošlo největší metamorfózou: od revoluční síly po radikální opozici až k neoficiální, ale jediné organizované opozici. V roce 2005 obsadili nezávislí kandidáti z MB pětinu křesel parlamentu a obhajovali v něm mj. lidská práva proti diktatuře. Do revoluce se zapojili s určitým zpožděním a s očekáváním, že se jejich dobře fungující aparát a mobilizační síla prosadí ve volebním procesu. Očekávání se naplnila. Parlamentní volby s přehledem zvítězila FJP se 47 % hlasů. MB překonalo i rozdělení hnutí na konzervativní FJP a liberální proud, který krátce po revoluci odmítl fungovat v rigidní struktuře a založil několik menších, ale volebně neúspěšných stran. Ovšem během půl roku mezi parlamentními a prezidentskými volbami, tedy na polovině cesty k předání moci, byl parlamentní výkon islamistů spíše nepřesvědčivý.

Projevili se totiž hegemonicky: obsadili všechny důležité posty v parlamentu. V zásadním kroku, v ustavování ústavního výboru, se nedohodli ani s liberály, ani s tradičními islámskými institucemi jako je univerzita al-Azhar, které zastávají politiky liberální postoje, a obsadili většinu křesel výboru svými lidmi. Nereprezentativní složení ústavního výboru bylo napadeno soudem a SSS do jisté míry od svého postoje opustila. Hned dalším krokem však obavy z hegemonie prohloubila: postavila hned dva kandidáty do prezidentských voleb a porušila tak další v sérii slibů, že se nebude snažit obsadit všechny politické posty.

V parlamentu samotném potom ale islamisté nevyužili demokratické legitimity ke konstruktivním krokům např. na poli sociální politiky. Parlament měl sice omezený akční prostor – zákony musel parafovat SCAF, zastupující úřad prezidenta – ale islamisté se soustředili se hlavě na symbolické a moralistické otázky a tím zklamali část voličů. V Egyptě se již konala druhá vlna voleb, ve které toto zklamání bylo čitelné. Ze 47 % v parlamentních volbách klesla podpora kandidáta SSS na 25 % ve volbách prezidentských. V druhém kole se utkali s představitelem starého režimu a k jejich vítězství nakonec podstatnou mírou přispěly revoluční a liberální hlasy.

Druhou a hlavní brzdou islamistické politiky je skutečnost, že přes dokončení volebního procesu v Egyptě nedošlo k reálnému předání moci jako tomu je v Tunisku. SCAF (politické vedení armády) diktoval až do poslední chvíle jednostranně podmínky přechodu. Celé porevoluční období bylo doprovázeno protesty ze strany liberálů, stávkami a násilnými zákroky policie. Protesty dosáhly několika zásadních ústupků ze strany armády, mj. držení prezidentských voleb před tvorbou ústavy. V momentě, kdy se již rýsovalo vítězství M. Mursího, nechaly poddajné soudy rozpustit islamisty vedený parlament pro neústavnost (SCAFem nadiktovaného) volebního zákona. SCAF potom ve v posledním momentě vydal další ústavní prohlášení, kterým si přisvojil legislativní moc a výrazně omezil pravomoci prezidenta. Islamisté se tedy ujímají silně okleštěné moci v době, kdy ponesou zodpovědnost za upadající ekonomiku, za nový, omezený státní rozpočet a za konfrontaci se stále mocnou armádou a se setrvačností státní správy. V budoucích volbách, očekávaných do konce roku, již výsledek z minulé zimy těžko zopakují.

Populismus

Islamistickou politiku ovlivňuje tedy realita vládnutí: setrvačnost starých mocenských struktur (Egypt) a naléhavé sociální problémy, které lze řešit jen v dlouhodobém horizontu a které bez pochyb poškodí popularitu prvních demokratických vlád.

Dalším prvkem nové reality je i složitější islamistické scéna: monolitický opoziční blok vystřídala řada různě orientovaných skupin. Velkým překvapením islamistické politiky byla rychlá politizace kvietistických salafistů. V obou zemích představují hlasitý, populistický proud, který zaujal krajně pravicové pozice a nutí středové islamisty zaujímat stanoviska k ideologickým otázkám. Dosavadní vývoj naznačuje, že salafisté posunují středové islamisty spíše více do středu. V Tunisku donutili Nahdu postavit se zodpovědně k vládnutí. V Egyptě zase FJP proti salafistům zakročila a postavila prezidentského kandidáta v momentě, kdy hrozilo, že islamistické hlasy velmi populární kandidát salafistů, Abu Ismail. Ovšem v případě např. sociální krize či propadu volebních preferencí středu mohou salafisté celé islamistické spektrum posunout směrem k populismu. I liberální islámský proud bude omezovat FJP: jejich prezidentský kandidát Abul Futúh získal skoro pětinu hlasů.

Lze tedy konstatovat, že tradiční islamisté vstupem do politiky a přijetím politické zodpovědnosti ztratili hegemonii v islámském táboře a chovají se jako běžné politické strany. Soustředí se na politické, ne na ideologické otázky. Zásadní islamizace státu se zatím nekoná a ani není v dohlednu.

Původní vydání: Znamená převzetí moci islamisty v Tunisku a Egyptě konec politického islámu?

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1215
arabské jaro 312
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz