Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Životy egyptských mužů a žen jsou oddělené

Zora Hesová Zora Hesová / Ed. 13. 1. 2016

Zora Hesová vystudovala politologii, filosofii a islamologii ve Francii a Německu a arabštinu na Damašské univerzitě v Sýrii. Pracuje jako analytička Výzkumného centra AMO a koordinátorka projektů AMO v Egyptě. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vysvětluje problémy egyptské společnosti, vypráví o egyptských ženách i mužích, doporučuje navštívit oázu Siwa a dodává, že pro Egypťany není pes nečistým zvířetem, vždyť se svými psy běžně korzují po káhirských ulicích.

Kdysi mi arabista Zdeněk Müller doporučil knihu Jakobijánův dům, která po 10 letech konečně vyšla česky. V ní jsou popsány nešvary egyptské společnosti a trochu mi připomínají komunistickou diktaturu u nás. Rozdíl vidím v tom, že v tehdejším Československu by taková kniha nemohla vyjít, zatímco v Egyptě se na trh dostala, přestože s obtížemi.
Ta kniha vyšla po dlouhých potížích v takovém „gerilovém“ nakladatelství. Poutavě a obsažně vykresluje stav egyptské společnosti, právě ty důvody, kvůli kterým lidé demonstrovali a žádali změny. Tím je ta kniha v současnosti možná ještě zajímavější, než byla před revolučními událostmi. Pokud jsem to dobře pochopila, problémem knihy nebylo kritizování islamistů, ani zobrazení falšování voleb či korupce v zemi na nejvyšších místech, ale její postoj k egyptskému nacionalismu. Některé postavy v knize otevřeně říkají, že vlastně Egypt nemají rády a vyjadřovat se negativně o egyptském národu či historii země, to se v Egyptě nenosí, silný patriotismus je tam dosud živý.
Před revolucí existovala v Egyptě relativně velká svoboda tisku, především když to porovnáme s většinou arabských zemí. Bylo možné kritizovat mnohé nešvary v zemi, pokud se nedotýkaly přímo prezidenta či armády. Kniha byla v roce 2006 dokonce zfilmována a hlavní postavu hrál přední egyptský herec Adel Imam, již to zajišťovalo filmu automatický úspěch. Společenská kritika funguje v Egyptě dlouhodobě, řada spisovatelů se vyjadřuje kriticky k egyptské společnosti. Neznám přesně historii toho filmu, ale v Egyptě se natáčely i filmy, které by mohly být chápány jako urážka náboženství. A právě samotný Adel Imam byl kvůli svým starším filmům po revoluci souzen za rouhačství a v prvním řízení i odsouzen. Podobné otázky se řeší nyní po revoluci mnohem tvrději, dnes by filmy, ve kterých Adel Imam hrál, neprošly cenzurou.

Jak je to v zemi na Nilu s galantností mužů vůči ženám? U nás se stěží mladý muž zvedne v autobusu, když nastoupí i starší žena…
V Egyptě existují segregované prostory. Nejsou úplně nařízeny zákonem, ale z praktického hlediska jsou například v metru alespoň část dne ženské vagóny. V autobusech ženy sedí spíše vpředu, ale není tomu zdaleka vždy. Obecně lze říci, že je nepsaným právem žen, aby měly vyhrazeny vlastní prostory, kde se budou cítit dobře. Celkově mám pocit, že Egypťané jsou velmi zdvořilí lidé, přestože v turistických centrech nejsou interakce mezi místními a cizinci vždy příjemné. Společnost je výrazně sociálně strukturovaná, a když se na to dívám z pohledu cizince, ten v tom egyptském systému stojí nepochybně nahoře, přestože nemusí být z žádné vysoké sociální třídy. Takže se k cizincům chovají přátelsky a zdvořile, kromě těch zmíněných prodavačů, kteří nahánějí jejich peněženky. V postavení egyptské ženy hrají výrazně větší roli rozdíly sociální než genderové. Přijde-li někam dáma z vyšší společnosti, budou se k ní lidé s nižším společenským postavením chovat s úctou. Genderové vztahy prostě nelze od sociálních oddělit. Život je tam mnohdy drsný, ale mám pocit, že lidé si našli nějaké cesty, jak spolu jednat a vycházet slušně. Takže pokud to situace dovolí, Egypťané se k sobě chovají vstřícně a ohleduplně. Nedojde-li k nějaké krizové situaci, třeba zácpě v dopravě nebo demonstracím.

 

Ale v poslední době se nejednou stalo, že dav neovládajících se mužů napadl ženy ze Západu…
To se stalo i mně. Dav je… Přihodí se to právě v davu na nějaké demonstraci. Těch případů bylo více, nejznámější je asi napadení reportérky CBS Loganové během revoluce na náměstí Tahrir. Ten útok měl několik vrstev, jedním prvkem byly davové útoky na cizince organizované policií a médii. Egypt je poměrně bezpečnou zemí, nemáte tam pocit ohrožení, lidé ani nepijí alkohol, ale cizinky by se měly vyhýbat davům a především demonstracím. Já bych také nešla v Káhiře do čtvrtí, ve kterých nejsem vítaná, a kde dokonce nejsou vítáni ani obyvatelé jiných částí Káhiry z vyšších vrstev. Ti lidé tam se znají, poznají, a když jste cizí, začnou se vás ptát, odkud jdete, kam jdete a co chcete, člověk se tam vlastně ani sám nikam nedostane. Ten můj případ, to byla první organizovaná demonstrace salafistů na konci července 2010, to byli lidé, které salafisté přivezli v autobusech z venkova a ti měli možná poprvé v životě možnost se svobodně vyjádřit, aniž by je někdo kontroloval. A součástí té svobody byla i naprostá ztráta zábran vůči ženám a cizinkám. To se může stát, v tu chvíli jako by člověk tím davem ani nebyl považován za lidskou bytost. Roli pravděpodobně hrají i genderové vztahy, které mají i uvnitř rodin k ideálu daleko, za nějakých okolností se to může projevit. Podobná napadení se stávají i Egypťankám, ale i tam hraje podstatnou roli onen sociální rozdíl, kdy se chudí vesničané mohou takto projevit ve městě. Ovšem nesmíte paušalizovat, nejsou všichni Egypťané a muži takoví, on se také najde někdo, kdo se napadených i proti davu zastane. Nás například z toho davu vytáhli kluci, kteří viděli z dálky, jak se tam „topí“ tři cizinky a hrozně se nám za své spoluobčany omlouvali. Za takovéto sexuální obtěžování vůči ženám se Egypťané hrozně stydí a v případě cizinek ještě více. Teď po revoluci se problém otevřel a začíná se řešit, dříve se tomu nevěnovala žádná pozornost. Řeší se to i kreativně, hodně se o tom nejen mluví a píše, ale konají se různá divadelní představení, performance, výstavy. V Egyptě jsou čím dále sebevědomější skupiny žen, které se dosud nemohly svobodně organizovat a vyjadřovat. Naopak homosexualita, která je jedním z hlavních námětů knihy Jakobijánův dům, je tabu, otevřeně se o ní nemluví, přestože je to něco, o čem se běžně ví.

Co v knize není zmíněno – obřízka dívek. Vím, pochází snad již z dob faraonů, přesto procento udávající počet obřezaných dívek v Egyptě je extrémně vysoké, přes 90 procent. V Etiopii klesla na 74 procent, v Keni na necelých 30. V Egyptě mnozí duchovní udávají, že je to islámský zvyk a argumentují hadítem, v němž Prorok řekl něco v tom smyslu, že obřezání je správné, ale nemělo by být hluboké. V mnoha islámských zemích ovšem obřízka neexistuje (i severoafric­kých). Jak je možné, že tento prastarý zvyk islámská společnost nadále provádí, že nebyl vymýcen, že společnost nechrání ženu. Kdysi jste psala, že důvodem není náboženství, ale společenské zvyky a nedostatek rozvoje. Ale co ten rozvoj brzdí?
Je to jeden z místních afrických zvyků, které se mohou změnit právě pouze osvětou a rozhodnými činy ze strany vlády a duchovních. Egypt je přelidněná země, která přežívá v dost neuvěřitelném sociálním smíru na to, že je tam tolik milionů chudých lidí. Je to díky konformismu a silným rodinným tradicím, lidé žijí jako součást celku, nikoli jako individuality, to si může málokdo ekonomicky dovolit. Dokonce mladí vzdělaní lidé žijí jako součást rodinného celku, kde o spoustě věcí nerozhodují oni sami, ale především jejich rodiče a to i v případě svatby, bydlení či investic. Ty vztahy jsou kolektivní a právě v takových staré zvyky nejlépe přežívají a možná ještě více než v jiných arabských zemích se právě v Egyptě ten individualismus moderního světa ujal velice málo. Co se týká legislativy, v minulosti Mubárakova manželka Suzanne podnítila různé osvětové kampaně, byly vydány zákony, které obřízku zakazovaly, ale byly vnímány jako tlak zvenčí a vždy to bylo spojováno s diktaturou a napůl neegyptským původem prezidentovy manželky. Egypťanům to tedy nemůže řešit někdo zvenčí, nějaká mezinárodní organizace. Nikoli vedlejším důvodem, proč se to neřeší, nebo řeší pomalu, je, že lidé vnímají akutní problémy své i celé země jinde. Osvěta je problematická, protože státní základní školství je podle všech zpráv hodně špatné, pak si umím snadno představit, že i feministky spíše učí děti psát a počítat, než aby jim rovnou vtloukaly do hlav naprosto jiné morální zásady, než jaké znají ze škol. V Egyptě to prostě není priorita a tak to bude ještě dlouho trvat, nepomůže tomu ani nová vláda, která bude nejdříve řešit především ty palčivější problémy. A samozřejmě i obřízka je způsob, jak ovládat lidi.

Arabové často používají přísloví. Poukázáním na nějaký starý moudrý výrok chrání sami sebe před kritikou za vyjádřený názor“, říkal mi v rozhovoru Charif Bahbouh. Některá přísloví samozřejmě charakterizují vztah muže a ženy, manžela a manželky. A tchyně. Často se říká, že egyptský (arabský) muž doma poslouchá, že v domácím prostoru vládnou manželka a tchyně. A ta přísloví tomu napovídají. Dá se to takto paušalizovat?
Velice často to tak nějak bude. Územím muže je veřejný prostor a v domácnostech rozhodují obvykle ženy. V Egyptě se setkáte se spoustou vzdělaných lidí, kteří mají různé rodinné zázemí, ale obecně se dá říci, že právě v takových podmínkách mladí Egypťané vyrůstají a dokonce nežádají ve svém budoucím životě žádné změny. Životy mužů a žen jsou oddělené, přestože jsou spojeni v manželském svazku. Setkávají se často až večer na půdě jedné či druhé rodiny, ten obecný model je proti našemu hodně rozdílný. Manželé nemusí být nutně přátelé, nemusí je spojovat stejné zájmy, podstatné je, aby fungovala rodinná jednotka a nikoli nějaká blízkost a stejné nahlížení na svět okolo. Slýchávám, že lidé dokonce vnímají vlastní štěstí trochu odlišně od nás, právě v rámci těch předem daných rolí, které naplňují v rodině. Ono to hodně stabilizuje, člověk přesně ví, co se od něj očekává a co má dělat, aby se cítil naplněn a šťasten, nemusí jako my na Západě nekonečně dlouho hledat své životní naplnění. Ta rozdílnost má výhody i nevýhody.

V Egyptě hraje po revolučním arabském jaru stále významnější roli islámské právo šaría. Co to přineslo Egypťanům?
V politice se nyní řeší to, jak by měla vypadat budoucí vláda a legislativa, zda by měla být zahalena do konzervativního a náboženského rámce, jak by legitimita nových pořádků měla být podpořena kleriky a ulamá. Mě překvapily soudy, nejen se slavným hercem Adelem Imamem, ale s celou řadou mladých lidí, kteří se někde veřejně vyjádřili na blozích či na facebooku. Lidé, kteří je pronásledují, nejsou nutně nějací islamisti, ale například i sekulární soudci, kteří se nyní snaží profilovat a ukázat, že i oni jsou vlastně také konzervativně smýšlející, neboť za Mubáraka byli na opačné straně a nyní si zachraňují kůži. Navíc z politiky nevymizel nacionalismus a tak se všichni tváří jako zastánci národa. Islamisté se tváří jako morálně čistí a chtějí pozvednout národ. Navíc přidávají ženskou otázku, že by se ženy například neměly zúčastňovat veřejných protestů, ale zůstat v bezpečí doma. Egypt se potýká s problémy zásobování a stability, řeší se, co by měla vláda udělat pro oživení ekonomiky i návrat turistů.

V roce 1960 měl Egypt asi 28 milionů obyvatel. Dnes má asi 83 milionů. Za 50 let se tedy ztrojnásobil. Egypt nemá mnoho úrodné půdy, docela se děsím výhledu na příští desítky let. Průměrný věk obyvatel Egypta je velmi nízký, za 20 let bude Egypťanů snad na 150 milionů. Uvědomují si v Egyptě tento problém, nehrozí zemi dokonce hladomor?
Hrozí. Egypt již dávno není soběstačný v produkci potravin, nevím přesně kolik procent potravin dovážejí, ale je to vysoké číslo. Úrodná zemědělská půda v údolí Nilu mizí pod novou zástavbou, staví se všude, občas vidíte, jak někde kolem nových domů zůstal alespoň kus starého políčka. V Egyptě to vnímají jako budoucí vážný problém, ale systematicky se k tomu ještě nepostavili. Je to i jeden z motivů protestů vesničanů, kterým zabírají další a další úrodnou půdu.

Před časem jsem četl v Le Monde, že desítky íránských poslanců předložily návrh zákona o zákazu psů, nejen na veřejnosti, ale i jejich chov v domácnostech. Islámská společnost tak odmítá využít jednoznačně pozitivních věcí, které pes nabízí (například pomoc při hledání obětí zemětřesení, které v Íránu není ojedinělým jevem). Jak je to v Egyptě, případně v zemích severní Afriky se vztahem ke psům ve 21. století?
Vždy mě znovu a znovu překvapuje, kolik je v Káhiře psů, kolik lidí má i velké psy třeba v šestém patře paneláku. Já jsem se na to nikdy neptala, ale Egypťané evidentně se psy problémy nemají, v tom jsou mírně pozápadnělí. V menší míře je uvidíte v celém Maghrebu, ovšem v Sýrii, kde jsem déle pobývala, jsem psy neviděla. V Alexandrii a v Káhiře se lidé neustále procházejí se psy a nikoho to nepohoršuje. Naopak ke kočkám mají Arabové hezký vztah, což vyplývá z tradice, že kočky měl rád prorok Muhammad.

Do řady arabských zemí je dnes cestování méně bezpečné než v nedávné minulosti. Bude lépe či hůře? Jak to bude v Egyptě, který je významnou turistickou destinací?
Riziko nějakých sociálních konfliktů je vždycky. V turistických resortech na pobřeží Rudého moře, které jsou vlastně skutečnému Egyptu strašně vzdálené, tam to zřejmě bude fungovat vždy. Cestování po Egyptu ale vlastně ani za revoluce nebylo nijak problematické. My jsme cestovali po různých městech, kde se odehrávaly protesty, nebylo to tenkrát právě příjemné, protože lidé byli naočkovaní strachem ze špiónů a dávali to najevo. Ale nebezpečné to nebylo. Ty konflikty se vždy nějak koncentrují do největších měst, ovšem pokud jezdí vlaky, a tehdy jezdily, pokud funguje elektřina, která občas vypadává, tak problémy nejsou, naopak lidé turisty vítají, jsou rádi, že přijíždějí, protože pro spoustu z nich je to zdroj obživy. Takže se o návrat turistů snaží a doufají v něj i ti, kteří se z principu nestaví k turismu příliš přátelsky, jsou si ovšem vědomi, že Egypt turisty potřebuje. Dokonce součástí programu islamistů bylo otevření nových destinací pro turisty v povodí Nilu i v poušti, ještě více a ještě jinak, je to prostě nezanedbatelný zdroj peněz. Já se o turismus v Egyptě nebojím, pravděpodobně se bude rozvíjet.

Jaká místa Egypta máte ráda a kam byste doporučila cestovat?
Neměla jsem příliš času na objevování Sinaje nebo oáz, o jejichž kráse se již tolik napsalo. Na prvním místě bych jmenovala oázu Siwa nedaleko libyjských hranic. Údolí Nilu je nádherné, Asuán též.

Autor: Petr Nejedlý

Původní vydání: Životy egyptských mužů a žen jsou oddělené

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1182
lidská práva 292
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz