Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Volební léto v Turecku, 2:0 pro AKP

Michal Thim Michal Thim / Ed. 18. 2. 2016

Abdullah Gül byl zvolen tureckým prezidentem. Na konci dubna, na pokraji krize, která dovedla Turecko k předčasným volbám a jejíž příčinou byla právě nominace ministra zahraničních věcí na prezidentský post, by to neznělo příliš pravděpodobně. Ve světle výsledku předčasných voleb to již takové překvapení není.

První nominaci provázely masové protesty, bojkot volebního procesu opozicí a v neposlední řadě ostré prohlášení armády naznačující možnost (ovšem jak reálnou?) zásahu do politiky. Ústavní soud navíc rozhodl, že při volbě prezidenta musí být přítomna minimálně dvoutřetinová většina všech poslanců, čehož při bojkotu opozice nebylo dosaženo. Když Gül oznámil 13. srpna podruhé svou kandidaturu, nic podobného se neopakovalo. Jak si vedli jednotliví hráči? Co se stalo, že dvě kandidatury jednoho kandidáta provázely naprosto odlišné okolnosti?

Volební šok

Předčasné volby (ty řádné se měly konat první týden v listopadu tohoto roku) vyhovovaly všem. Pro vládní Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP) to byla konstruktivní cesta z krize, opozice zase věřila, že vlna protestů ji vynese do vlády. To se týkalo hlavní opoziční Republikánské lidové strany (CHP) a horkého kandidáta na překročení desetiprocentní hranice Strany národního hnutí (MHP).

Výše zmíněné tři strany byly nakonec podle očekávání jediné, které se do parlamentu dostaly, s výjimkou Strany demokratické společnosti (DTP) mající podporu zejména mezi Kurdy, jejíž poslanci kandidovali jako nezávislí.

Samotný volební výsledek lze nazvat šokem, protože tak výrazné vítězství AKP po dubnových a květnových protestech čekal málokdo. Zisk 46,7% hlasů, o více než 25% více než druhá strana v pořadí, se pohyboval na hranici těch pro AKP nejoptimističtějších odhadů. Samotná AKP sice přes dvacet křesel ztratila, což bylo dáno vstupem MHP do parlamentu (v předchozích volbách překročily hranici pro vstup jen AKP a CHP), ale jasným poraženým byli republikáni, kteří ztratili 40% křesel.

Když je opozice rozhádaná…

Samotný výsledek voleb lze přisoudit velmi úspěšné vládě AKP. Inflace klesla z trojciferných hodnot pod deset procent, růst dosahoval průměrných hodnot 7,5% a Turecko zažilo nebývalý příliv zahraničního kapitálu. Zahájení rozhovorů o vstupu do EU pak bylo vyjádřením nejen ekonomické kondice Turecka, ale i výraznému posunu v oblasti lidských a občanských práv. Byly přijaty zákony zlepšující postavení žen, počet nevládních organizací trvale roste. Problémy se stále objevují, pokud jde o zjištěné případy mučení a mimosoudních poprav, což je spojeno zejména se situací na jihovýchodě země.

Jenže opozice k úspěchu vlády přidala i svou nejednotou, absenci programu a nedůvěryhodnost svých vůdců. Předseda Republikánské strany Deniz Baykal je všeobecně neoblíbený mezi voliči a jeho čtyřicetileté působení v politice aniž by dosáhl nějaké významné funkce, patrně zanechává stopy na jeho úsudku. Předvolební kampaň CHP byla až příliš okatě opřena o podporu z armádních kruhů a založená na šíření strachu z „plíživé islamizace“ země. Na tom nakonec vydělala nacionalistická MHP, která sebrala republikánům většinu ztracených mandátů. Ostatní strany, které se podílely na bojkotu prvních prezidentských voleb, v parlamentu skončily.

Parlamentní volby zřejmě nebyly jen o novém rozložení sil v jednokomorovém Velkém národním shromáždění. Byly také volbou o příštím prezidentovi, dost možná posledním, který byl zvolen parlamentem. Odstupující prezident Sezer totiž předložil k rozhodnutí v referendu návrh AKP, aby byl prezident volen přímo.

Výsledek voleb tedy dal AKP nový a podstatně silnější mandát navrhnout kandidáta ze svých řad. Když předseda MHP Bahçeli oznámil, že jeho strana bude při volbě přítomna, bylo jasné, že se nebude opakovat všeobecný bojkot volby ze strany opozice. Pro MHP byl osud stran, které volbu blokovaly nejspíše ponaučením, zvláště když je při tak vysoké vstupní hranici do parlamentu rozdíl mezi úspěchem a selháním tak malý. Staronový premiér Erdoğan sice nějakou dobu mluvil o neutrálním kandidátovi, ale strana se nakonec rozhodla opakovat kandidaturu z dubna a tentokrát ve třetím kole voleb uspěla.

A co armáda?

Jednoduše řečeno se současným stavem toho moc dělat nemůže. Demonstrace v dubnu a květnu byly nejen na podporu sekularizace, ale i proti možnosti vojenského převratu. Vojáci, a zejména náčelník generálního štábu Yaşar Büyükanit, rovněž musí brát v potaz, že jejich zásah by nenašel oporu v zahraničí. EU i USA se v květnu vyjádřili proti zasahování armády do politiky.

O hospodářských dopadech vojenského převratu není třeba spekulovat. A samozřejmě výsledek voleb byl jasnou zprávou i pro ty „jestřáby“, kteří by byli ochotni riskovat. Büyükanit může vydávat prohlášení, či bojkotovat zasedání Národní bezpečnostní rady, již předsedá prezident, ale těžko říct co by tím dosáhl.

Kdo má vše, nemusí mít nakonec nic

Od svého založení v roce 2001 zažívá AKP, označující se za islámskou obdobu křesťanskodemokratických stran, jeden triumf za druhým. Dvojnásobně volební vítězství, dobré vysvědčení z prvního období vlády a teď i post hlavy státu. Takový úspěch se bude jen velmi těžko obhajovat, ačkoli pokud se opozice nepoučí se svých chyb, není nepravděpodobný.

Nová vláda bude mít s novým prezidentem jistě lepší spolupráci než s ex-prezidentem Sezerem, který vládě AKP vrátil 67 zákonů, 22 jmenování a stovky další rozhodnutí nižší úrovně. To je rekord, který daleko překonal předchozí prezidenty. Na druhé straně AKP by se měla stranit pokušení, které držení prakticky všech významných ústavních postů může přinášet. Prezident má řadu jmenovacích pravomocí, může kdykoli vypsat referendum, je vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje i náčelníka generálního štábu turecké armády.

Gül je však natolik výraznou osobnosti, že by to mělo zabránit, aby prezident byl jen loutkou vlády, nehledě na osobní přátelství mezi ním a premiérem Erdoğanem. Lze také očekávat, že bude mnohem aktivnější v zahraniční politice, kterou jeho předchůdce v podstatě ignoroval (za 7 let podnikl méně než 50 zahraničních cest). To je jistě dobrá zpráva pro zahraniční politiku Turecka, protože Gül má dobrou pověst jak v EU a USA, tak u tureckých sousedů. Ovoce to může přinést již v příštím roce po volbách na Kypru, kdy by mohlo dojít k znovuoživení rozhovorů o sjednocení rozděleného ostrova.

Původní vydání: Volební léto v Turecku, 2:0 pro AKP

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1206
volby 1194
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz