Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Volby ukrajinského prezidenta 2004 z regionálního hlediska Zakarpatské oblasti

Jan Čopík / Ed. 15. 11. 2015

Úvod

Ve dnech 31. října a 21. listopadu 2004 se na Ukrajině konaly prezidentské volby. Byly  velmi sledované, a to hned z několika důvodů. V současném politickém systému Ukrajiny má prezident značné pravomoci a nekandidoval v nich druhý prezident země Leonid Kučma, který tento úřad zastával deset let. Očekával se zejména střet mezi premiérem Viktorem Janukovičem a bývalým premiérem a vůdcem největšího opozičního uskupení Naše Ukrajina Viktorem Juščenkem.

U nás je Ukrajině a rovněž její Zakarpatské oblasti věnována relativně malá pozornost. Zejména ze strany vládních míst. Jenom skutečnost, že vláda České republiky nebyla dosud schopna ani zřídit konzulární úřad v Užhorodě hovoří za vše. Přitom nás s územím dnešní Zakarpatské oblasti pojí více než čtyři sta let společné historie. Jsou tu však rovněž velké možnosti do budoucna dané kulturní blízkostí i rozsáhlými možnostmi ekonomické spolupráce. Příspěvek je zaměřen na prezidentské volby z hlediska Zakarpatské oblasti na pozadí celé Ukrajiny.

Úvodem je třeba poznamenat, že na Ukrajině je velká část ekonomického bohatství koncentrována v rukou několika regionálních elit, tj. zájmových skupin, jež jsou běžně označovány za klany. K nejsilnějším patří kyjevský, dněpropetrovský a doněcký. Klany jsou úzce spojeny s politickou scénou, kterou výrazně ovlivňují. Leonid Kučma je označován za hlavu dněpropetrovského klanu a nejbohatšího člověka na Ukrajině.[1] Podobně je Viktor Janukovič spojován s doněckým klanem.[2]

Ukrajinský politický  systém se tak dá nazvat jako volebně autoritativní či technicko politický, podobně jako systémy v Rusku, Kazachstánu či Arménii.[3] Zejména v posledních letech se také stává běžnou praxí ovlivňování volebních výsledků. Ve volbách do Nejvyšší rady v roce 2002 se to projevilo jednostrannou podporou médií a struktur výkonné moci proprezidentským formacím, diskreditací opozičních kandidátů a odmítáním jejich registrace pod různými záminkami, falšováním voličských seznamů na kterých se objevovali již nežijící osoby hlasující ovšem pro prezidentské strany, nebo hlasováním vězňů rovněž pro tu “správnou formaci”. Podle mezinárodních pozorovatelů tak byly volební výsledky “upraveny” zhruba o 5 až 10%. Machinace s výsledky voleb se však neomezují pouze na ústřední orgány. V květnu 2004 byly například zrušeny místní volby v Mukačevu, druhém největším městě Zakarpatské oblasti, poté co v nich zvítězil opoziční kandidát na starostu.

Postavení prezidenta v politickém systému Ukrajiny

Od vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 a ustanovení úřadu prezidenta se jeho postavení v politickém systému země postupně vyvíjelo. Jeho vliv na dění v zemi se zvětšoval na úkor ostatních ústavních institucí, zejména parlamentu (Nejvyšší rady).[4]

K pravomocím prezidenta patří podle současné ústavy jmenování premiéra (se souhlasem Nejvyšší rady) a na jeho návrh dalších členů vlády a šéfů ostatních centrálních úřadů. S kontrasignací předsedy vlády vede mezinárodní rozhovory a podepisuje mezinárodní smlouvy, rozhoduje o uznání druhých států, rozpouští Nejvyšší radu (ovšem pouze pokud se nesejde po 30 dnů k řádnému zasedání), jmenuje a odvolává nejvyšší armádní důstojníky a jmenuje třetinu soudců ústavního soudu. Samostatně může zrušit jakékoli rozhodnutí vlády a stejně tak autonomní vlády Krymu, vládu může rovněž odvolat. Mezi jeho další pravomoci patří dále udělování milostí, jmenování poloviny bankovní rady, poloviny členů ukrajinské rady pro televizní a rozhlasové vysílání, svolání mimořádného zasedání Nejvyšší rady, vyhlašování referenda o změnách ústavy[5], vyhlašování referenda na základě lidové iniciativy, odvolání generálního prokurátora (jmenovat ho může pouze se souhlasem parlamentu), vyhlášení výjimečného stavu. Prezident má rovněž právo zákonodárné iniciativy a možnost vetovat zákony přijaté Nejvyšší radou. Ta jeho veto může přehlasovat dvoutřetinovou většinou.[6]

Na úrovni oblastí má prezident pravomoc jmenovat a odvolávat předsedu státní administrativy (gubernátora) a to na návrh vlády.

Prezident je volen přímo občany na funkční období pěti let. Ke zvolení je třeba absolutní většina hlasů. Pokud ji v prvním kole žádný z kandidátů nedosáhne koná se kolo druhé, kam postupují dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního.

Základní charakteristika Zakarpatské oblasti

Na postavení jednotlivých politických formací v různých regionech mají mimo jiné vliv historické, kontextuální a socioekonomické faktory. Pro Ukrajinu to platí dvojnásob, protože mnohá její dnešní území prošla naprosto odlišným historickým vývojem a mají rozdílné etnické, kulturní či jazykové kořeny. Jednotlivé politické strany jsou tak silné pouze v některých částech země. Základní dělící čára probíhá mezi západní a východní Ukrajinou. Existuje však také rozdíl mezi bývalou Haličí a Zakarpatím. Specifické jsou rovněž Krym, regiony jižní Ukrajiny atd.

Historie a geografie

Území Zakarpatské oblasti se historicky vyvíjelo odlišně od ostatních částí dnešní Ukrajiny. Prokazatelně nebylo nikdy součástí “Ruského nebo Ukrajinského prostoru”, tj. takových státních útvarů jako byla např. Kyjevská Rus. Po příchodu Slovanů ze západu, severu a jihozápadu vznikly na území dnešního východního Slovenska a Zakarpatí regionální knížectví, po nějakou dobu sem možná dosahovala i Velká Morava. Od desátého století na tato území začínají pronikat Maďaři. Podkarpatská Rus se stala součástí Uher a s nimi poté Rakouska. Po rozbití dunajské monarchie byla přičleněna k Československu. Součástí Ukrajiny se Podkarpatská Rus stala až po sovětské anexi v roce 1945.

Národnostně je území Podkarpatské Rusi a východního Slovenska vlastí jihokarpatských Rusínů. V době dunajské monarchie a zejména československé republiky sem však pronikali z Haliče Ukrajinci, kteří byli v porovnání s Rusíny o poznání národnostně uvědomělejší. Ve třicátých letech dvacátého století tak získávají ukrajinofilští politici rozhodující vliv v místní politice[7]. Po sovětské okupaci v roce 1944 byl na Podkarpatské Rusi rozpoután doslova teror. Jeho cílem se stala zejména rusínská inteligence a řecko – katolická církev. Zavražděno nebo pozavíráno bylo několik desítek tisíc lidí. Poté co odmítl přejít k pravoslaví byl v roce 1947 zavražděn mukačevský řecko – katolický biskup Teodor Romža. V roce 1949 byla řecko – katolická církev zlikvidována úplně. Po celou sovětskou éru nebyla tolerována rusínská národnost.[8] Po změnách v Sovětském svazu a vzniku samostatné Ukrajiny v roce 1991 byla obnovena řecko – katolická církev. S rusínskou národností je to však poněkud složitější. Její představitelé už sice většinou nejsou příliš perzekuováni, ale ani podporováni. A tak rovněž při posledním sčítání lidu v prosinci 2001 chyběla v oddílu národnost kolonka Rusín.[9]           

Dnešní Zakarpatská oblast se rozkládá na 12 753 km2, tj. 2,1% celkové rozlohy Ukrajiny.[10] Podle sčítání lidu z prosince 2001 zde žilo 1 258 tis. obyvatel. Z nich se 1,1 milionu (80,5%) přihlásilo k ukrajinské národnosti, 151,5 tis. k maďarské (12%), 32,6 tis. k rumunské (2,6%), 31 tis. k ruské (2,5%), 14 tis. k romské a 10 tis. k rusínské národnosti. Je však otázka, kolik Rusínů bylo “administrativně” přiřazeno k Ukrajincům.[11] Celá Ukrajina má 47 600 tis. lidí, podíl Zakarpatské oblasti je tak 2,6%.

Státoprávně je Zakarpatská oblast jednou z 24 oblastí Ukrajinské republiky (mimo oblastí jsou na Ukrajině ještě dvě města se zvláštním statutem, tj. Kyjev a Sevastopol, a Autonomní republika Krym). Spolu s referendem o nezávislosti Ukrajiny se na Zakarpatí 1. prosince 1991 konalo referendum o samosprávném postavení v rámci Ukrajiny. V něm se 78% voličů vyslovilo pro autonomii, ta ovšem nebyla dosud realizována.[12]

Socioekonomické údaje

Co se týče základních ekonomických údajů, nezdají se mnohá z dat poskytovaných statistickým úřadem Ukrajiny příliš hodnověrná. K 1. červenci roku 2004 je udávána míra nezaměstnanosti v Zakarpatské oblasti pouze 3,9% práceschopného obyvatelstva. V červnu 2004 pracovalo ve velkých a středních podnicích celkem 201,2 tisíce osob a celkově je udáváno přes 500 tisíc zaměstnanců ve všech sférách národního hospodářství Zakarpatí. Fakticky se však většina lidí věnuje svému malému samozásobitelskému hospodářství, sezónnímu sběru lesních plodin[13], případně pracuje v zahraničí[14]. Podobně problematická je patrně rovněž udávaná výše nezaměstnanosti na celé Ukrajině, která ke konci roku 2003 činila 9,1%. Průměrná mzda státních zaměstnanců v Zakarpatí dosahovala v červnu 2004 503 hřiven, ve stejném období činila minimální mzda na Ukrajině 205 hřiven a životní minimum pro práceschopné osoby 387 hřiven. Podle údajů zakarpatské oblastní rady dosahuje průměrná mzda v oblasti pouze zhruba 75% úrovně průměrné mzdy na Ukrajině.[15] Mzdy, ale rovněž starobní penze, se však na Ukrajině v posledních letech poměrně rychle zvedají, byť je jejich úroveň stále velice nízká. Lze to ilustrovat právě na příkladu průměrných penzí.

Tabulka 1: průměrná výše přiznané měsíční penze v Zakarpatské oblasti počátkem roku (v hřivnách)

Rok 1996 1999 2000 2001 2002 2003
Průměrná penze 33 53 60 72 107 120

Zdroj: statistický úřad (stat.uz.ua), Zakarpatská oblast.

Ke mzdám a platům je třeba poznamenat, že se zejména v minulých letech jejich vyplácení opožďovalo i o mnoho měsíců.

Aby byla úroveň příjmů alespoň trochu vypovídající je třeba ji porovnat s průměrnými cenami zboží. Ceny několika základních druhů potravin jsou obsaženy v následující tabulce.

Tabulka 2: průměrné ceny základních potravin v Zakarpatské oblasti (v hřivnách ke květnu udaného roku)

2003 2002 2001
Chléb žitný nebo žitnopšeničný (kg) 1,60 1,55 1,88
Rýže (kg) 2,82 2,59 2,55
Hovězí maso (kg) 7,88 9,93 11,55
Vepřové maso (kg) 13,81 16,63 15,83
Drůbeží maso (kg) 10,04 11,04 11,51
Mléko (litr) 1,27 1,10 1,17
Cukr (kg) 3,38 2,98 3,01
Pivo (litr) 3,57 3,22 3,16

Zdroj: statistický úřad (stat.uz.ua), Zakarpatská oblast.

Jak je zřejmé z předcházející tabulky jsou v posledních několika letech ceny alespoň základních potravin relativně stabilní. Zhruba odpovídají skutečným cenám, minimálně ve střední oblasti Zakarpatí (okres Mižgirje). V posledních několika letech se na Zakarpatí rapidně zlepšila zásobovací situace v obchodech, byť je kupní síla stále nízká. Kurs ukrajinské hřivny oproti české koruně je také relativně stabilní a pohybuje se mezi 4,5 až 5 Kč za jednu hřivnu. V souvislosti s nejistotou kolem prezidentských voleb hřivna trochu oslabuje.

Podnikání se na Ukrajině potýká se složitou administrativou, přerůstající někdy spíše až v šikanování ze strany státních úřadů, a všudypřítomnými organizovanými skupinami pohybujícími se na hraně, nebo spíše za hranou zákona. Pro příklad je možno uvést firmu Evrocar, která v Solomonovu jižně od Užhorodu montuje na základě licenční dohody vozidla značky Škoda. Začátkem září 2004 jí daňové úřady nařídily do konce září zastavit výrobu a doplatit dodatečnou daň tři miliony hřiven. Podle mluvčího Škody Auto Mladá Boleslav to byl již čtvrtý pokus od prosince 2001, kdy montáž aut začala, ohrozit výrobu, patrně ze strany konkurenčních firem.[16] Z těchto důvodů se jen pomalu daří nahrazovat výrobu a ztracená pracovní místa po bývalých zkrachovalých závodech socialistické éry. Většina zemědělské výroby se po zániku kolchozů provozuje v malých, většinou samozásobitelských, rodinných hospodářstvích.

Čtyři pětiny Zakarpatí pokrývají hory a je zde na sto různých minerálních pramenů. Mohla by se proto více rozvíjet turistika a lázeňství. Minerální pramen v lázních Sojmi již několik let stáčí a vyváží jedna německá společnost. Oblast má rovněž zachovalé životní prostředí.

Politické údaje

Nejvíce hlasů obdrželo na Zakarpatí v posledních parlamentních volbách v roce 2002  antiprezidentské uskupení Naše Ukrajina, vedené bývalým premiérem Viktorem Juščenkem. Dosáhlo zde 37% hlasů oproti 24% na celé Ukrajině. V porovnání s ostatními oblastmi západní Ukrajiny, kde všude volební zisk této formace vysoko překročil 50% je však výsledek relativně nízký. Nadprůměrného výsledku v Zakarpatské oblasti dosáhla Sociálnědemokratická strana Ukrajiny (sjednocená) (SDPU /o/), která se umístila na druhém místě se 14% oproti celostátním 6%. Zakarpatí je jediná oblast západní Ukrajiny, kde má tato strana výraznější podporu. K předním představitelům SDPU /o/ považované za příklad úspěšné strany ukrajinských oligarchů patří šéf ukrajinské advokátní komory Viktor Medvedčuk, zvolený právě v zakarpatské oblasti, nebo bývalý ukrajinský prezident Leonid Kravčuk. Naopak s méně než průměrným výsledkem se v Zakarpatské oblasti musel spokojit proprezidentský Blok Za jednotnou Ukrajinu (ZaJedU) s 10% oproti 12% hlasů celostátně odevzdaných pro stranické kandidátky.[17] Oproti jiným západním oblastem však v Zakarpatí ZaJedU dopadl nejlépe. Celkově na západní Ukrajině propadla Komunistická strana Ukrajiny (KPU), která zde dosáhla výsledků v řádech desetin procenta oproti celostátně získaným 20%.[18] Mezi kandidujícími subjekty se neobjevuje žádné regionální uskupení. Podle zákona o politických stranách může totiž status politické strany získat pouze celonárodní struktura.[19]  Zakarpatská oblast se pohybuje podle volebních výsledků mezi nacionálně ukrajinskou západní Ukrajinou a východní Ukrajinou s velkým podílem ruského obyvatelstva.

Pro zajímavost je možno uvést, že např. v posledních volbách do poslanecké sněmovny v předválečném Československu v roce 1935 získala nejvíce hlasů na Podkarpatské Rusi Komunistická strana Československa 24,4%. Na dalších místech se umístily Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu s 19,0%, Autonomní zemědělský svaz s 13,9%, Maďarská národní strana s 10,6%, Československá strana sociálně demokratická s 9,2% a Sionistická strana židovská s 6,3%. Ostatní strany získaly méně než 5% odevzdaných hlasů.  Přes polovinu voličů volilo mezinárodní politické strany zahrnující v sobě prakticky všechny národy tehdejšího Československa.[20]

Kandidáti na prezidenta, volební kampaň

Prvního kola prezidentských voleb 31. října 2004 se zúčastnilo celkem 24 kandidátů. Původně se jich do voleb zaregistrovalo 26, ale dva odstoupili ještě před hlasováním. Největší šance se od začátku dávaly dvěma kandidátům. Stávajícímu předsedovi vlády Viktoru Janukovičovi a bývalému předsedovi vlády a stávajícímu vůdci opozičního antiprezidentského uskupení Naše Ukrajina Viktoru Juščenkovi. Mimo nich kandidoval např. předseda Socialistické strany Ukrajiny (SPU) a bývalý předseda Nejvyšší rady Olexandr Moroz, který ve dvou předcházejících volbách skončil na třetím místě, nebo předseda Komunistické strany Ukrajiny Petro Symoněnko, který v předcházejících volbách v roce 1999 prohrál ve druhém kole se současným prezidentem Leonidem Kučmou. Ani jeden z nich však nemá na Zakarpatí výraznější postavení. Jediným kandidátem, který se narodil v Zakarpatí byl Mikola Grabar. Ten však neměl prakticky žádnou šanci na výraznější volební zisk.

Viktor Janukovič pochází z Doněcké oblasti na východě Ukrajiny. Před vstupem do politiky byl dvacet let generálním ředitelem několika podniků jako “Donbastransremont”, “Ukruglepromtras” nebo “Doneckoje oblastnoje teritoriarnoje obedinenie avtomobilnogo transporta”. V letech 1997 až 2002 byl předsedou státní administrativy (“gubernátorem”) Doněcké oblasti. 21. listopadu 2002 byl jmenován předsedou ukrajinské vlády. Od roku 2003 je rovněž předsedou Strany regionů, patřící do uskupení Blok Za jednotnou Ukrajinu (ZaJedU) podporující prezidenta Kučmu. Ve svém volebním programu Janukovič mimo jiné slibuje, že v každém průmyslovém a zemědělském podniku zorganizuje konkurenceschopnou výrobu. Průměrné mzdy vzrostou 2 až 2,5 krát, minimální mzda a rovněž minimální penze se zvýší na úroveň životního minima. Zároveň však slibuje snížení daně z přidané hodnoty na 12%. Podle svého programu chce upevňovat státní status ukrajinského jazyka. Rovněž však zabezpečí svobodný rozvoj ruského jazyka, vzestup jazyků etnik a samostatných národních kultur. V průběhu kampaně dokonce slíbil povýšit ruštinu na druhý oficiální státní jazyk. V zahraniční oblasti chce upevňovat vztahy s Ruskem, ale zároveň i s Evropskou unií.[21]

Viktor Juščenko se narodil v Sumské oblasti na severovýchodě Ukrajiny. Po studiích se pohyboval v ukrajinské bankovní sféře. V prosinci 1989 se stal náměstkem předsedy Agroprombanky, přejmenované v roce 1990 na banku Ukrajina. V roce 1993 se stal Juščenko v pořadí třetím předsedou Národní banky Ukrajiny. V prosinci 1999 byl prezidentem Kučmou jmenován předsedou vlády Ukrajiny. Jeho premiérskou éru považují i nezávislí pozorovatelé za prozatím nejúspěšnější po roce 1991. Byl zaznamenán určitý pokrok ekonomických reforem a vyplácení často měsíce zadržovaných penzí. V dubnu 2001 byl z funkce předsedy vlády odvolán. Záhy po svém odvolání začal organizovat antiprezidentský blok Naše Ukrajina, jehož je dosud předsedou. Ve svém volebním programu se Juščenko odvolává na pozitivní období svého premiérství. Prohlašuje, že je za stát bránící zájmy obyčejných občanů a nesloužící mamonu oligarchů a dále za snížení daní stimulující hospodářství. Požaduje oddělení podnikání od státní moci. Slibuje očistit daňové orgány od zkorumpovaných úředníků a zvýšit platy čestným úředníkům. Poté bude podle něho možné zrušit daňovou policii, takového kárného orgánu už nebude třeba. Juščenko chce přinutit oligarchy správně platit všechny daně. Prohlašuje, že je proti novému přerozdělení majetku, ale oligarchové zaplatí správnou cenu za podniky, které získali za babku. Takto získané miliardy hřiven půjdou na výplatu úspor okradených občanů. Podle Juščenka je rovněž nutné odvolat soudce zkorumpované oligarchy. Prosazuje rovněž rozšíření samosprávy a posílení finanční základny na úrovni měst a vesnic. Garantuje také plné informace o stavu životního prostředí pro všechny občany. V budoucnu navrhuje zřízení profesionální armády. V zahraniční oblasti se zmiňuje o tom, že vztahy s Ruskem budou vzájemně výhodné, přátelské a stabilní. Nezmiňuje přímo Evropskou unii byť je znám jako přívrženec budoucího vstupu do EU a NATO. V případě svého vítězství slibuje, že již příští rok pocítí všichni občané, že žijí v jiném státě pečujícím nikoli o byrokraty a oligarchy, ale o své občany.[22]

V době před volbami prezidenta byly na Ukrajině porušovány dobré mravy jakož i zákony. Shodli se na tom volební pozorovatelé stejně jako nezávislá a zahraniční média. Předvolební kampaň probíhala s hrubým porušováním volebního zákona, ignoroval se princip rovnosti kandidátů, většina médií byla nástrojem propagandy ve prospěch Janukoviče a zároveň umělé diskreditace Juščenka. Kampaň byla poznamenána pokusem vládní administrativy umlčet jedinou opozici podporující televizní stanici TV5, které byla odebrána licence pro vysílání v Kyjevě a obstaveny účty v bance. Viktor Juščenko se v září tři týdny léčil ve vídeňské nemocnici, poté co se ho někdo patrně pokusil otrávit. Ještě v den prvního kola voleb měl na obličeji ošklivou vyrážku. V novinách, nebo na internetových stránkách bylo možné číst také o několika lidských tragédiích. V českém Euru to byl např. tento příběh: “Na konci srpna přinesly oficiální a provládními silami ovládané ukrajinské televizní kanály zprávu o případu traktoristy, který za posledních deset hřiven koupil kanystr benzinu a podpálil se před prokuraturou žitomirské oblasti s tím, že neunesl finanční stav své početné rodiny, protože zaměstnavatel mu nezaplatil výdělek 3 000 hřiven. Už nedodaly, že zaměstnavatel, předseda okresního úřadu, kde si byl stěžovat, i prokuratura mu dali najevo: peníze nedostaneš, protože jsi sbíral podpisy pro kandidaturu Juščenka.”[23]

V Zakarpatí byly v Užhorodě či Mukačevu k vidění pouze všudypřítomné volební billboardy Viktora Janukoviče. Lidé, pokud se byli ochotni bavit na téma voleb, vyjadřovali podporu vesměs Juščenkovi. V případě jeho vítězství si slibovali spíše pozitivní změny. Zároveň však vyjadřovali obavu o regulérnost voleb. V Mižgirje, jednom z  okresních měst      v oblasti, byl však k nalezení i volební štáb Viktora Juščenka a na ulicích byly rozdávány jeho předvolební materiály.  

Viktora Janukoviče ve volbách podpořil prezident Kučma i první ukrajinský prezident Kravčuk. Podpořil ho rovněž ruský prezident Putin, který několik dní před volbami přicestoval do Kyjeva, oficiálně na oslavy šedesátého výročí jeho osvobození.

Výsledky voleb

Volební výsledky je třeba uvést konstatováním, že se potvrdily obavy o jejich regulérnost. Mise pozorovatelů Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě konstatovala, že nebyly v souladu s evropskými demokratickými standardy ani závazky Ukrajiny a označila je za krok zpět i oproti parlamentním volbám z roku 2002. Bylo zaznamenáno organizované vícenásobné hlasování, mnozí voliči naopak z důvodu absence na volebních seznamech volit nemohli. Při sčítání hlasů občas “zhaslo světlo”, nebo docházelo k podvodům při převozu listin.[24] V doněcké oblasti vyloučili z pedagogické školy studentku, která byla volební pozorovatelkou za Juščenkův tábor. Student medicíny na Krymu dokonce po volební komisi požadoval potvrzení o tom, že volil Janukoviče, kvůli kontrole na děkanátě univerzity. Ve vesnici Lužka v Zakarpatské oblasti byl při výkonu činnosti zbit mezinárodní pozorovatel, poslanec gruzínského parlamentu.[25]

Před druhým kolem voleb se situace dále zostřila. Objevily se informace o úplatcích členům volebních komisí v případě “správného výsledku” v jejich okrsku. Pokračovaly rovněž násilné útoky proti opozičním aktivistům po celé zemi, v Zakarpatí např. ve Svaljavě. Viktor Juščenko vyzval k demonstracím v případě falzifikace výsledků voleb vládní mocí. Samotné hlasování bylo provázeno podobnými problémy a neregulérnostmi jako v případě kola prvního, jejich rozsah se spíše ještě zvětšil. [26]

Tabulka 3: Výsledky 1. kola prezidentských voleb 2004

Zisky kandidátů – celá země a Zakarpatí (nad 0,5%) Oblasti ve kterých někdo získal více než 70%
Kandidát Ukrajina v % Zakarpatí v % oblast vítěz a jeho zisk v % volební účast
Juščenko V. А. 39,87 46,61 Ivano – Frankovská Juščenko 89,03 80,06%
Janukovič V. F. 39,32 37,75 Termopilská Juščenko 87,52 84,92%
Моroz О. О. 5,81 2,00 Lvovská Juščenko 87,25 80,83%
Simoněnko P. М. 4,97 1,45 Volyňská Juščenko 77,19 82,91%
Vitrenko N. М. 1,53 0,64 Doněcká Janukovič 86,74 78,10%
Kinach А. К. 0,93 0,44 Luganská Janukovič 80,00 75,62%
Jakovenko О. М. 0,78 1,77 město Sevastopol Janukovič 73,54 70,29%
Ostatní a bílé lístky 6,79 9,34
volební účast 74,95 66,50

Zdroj: www.cvk.gov.ua – Centrální volební komise

Po těsném výsledku prvního kola se oba dva postupující politici pokoušeli na svoji stranu získat voliče nepostupujících kandidátů.

Vikotora Juščenka podpořil bývalý premiér a lídr Strany průmyslníků a podnikatelů Anatolij Kinach a socialista Olexandr Moroz. S ním Juščenko podepsal politickou dohodu, ve které se v případě svého vítězství mimo jiné zavázal k podpoře tzv. politické reformy. Ta by měla ve svém důsledku nově definovat ústavní vztahy a pravomoci prezidenta, vlády a Nejvyšší rady. Pravomoci prezidenta by se v tomto novém uspořádání měly snížit. Zároveň by mělo dojít ke zvýšení role a funkce regionů i obecní samosprávy.[27] Součástí dohody je také závazek zvýšení minimální mzdy a důchodu na úroveň životního minima, snížení cen v komunální sféře, ale např. rovněž slib stažení ukrajinských vojsk z Iráku. Spolu se socialisty Moroze a frakcí Naše Ukrajina se politickou dohodu zavázala prosazovat rovněž parlamentní frakce bloku Julie Timošenko.[28]

Viktora Janukoviče podpořila předsedkyně Pokrokové socialistické strany Ukrajiny Natálie Vitrenko. Byť mu nevyjádřil přímou podporu, sešel se s ním rovněž lídr komunistů Petro Simoněnko.

Tabulka 4: Výsledky 2. kola prezidentských voleb 2004

Zisky kandidátů – celá země a Zakarpatí Oblasti ve kterých někdo získal více než 80%
Kandidát Ukrajina v % Zakarpatí v % oblast vítěz a jeho zisk v % volební účast
Janukovič V. F. 49,46 40,07 Ivano – Frankovská Juščenko 93,44 82,41%
Juščenko V. А. 46,61 55,00 Termopilská Juščenko 93,53 86,63%
bílý lístek 2,31 1,62 Lvovská Juščenko 91,79 83,49%
Volyňská Juščenko 85,79 83,83%
Doněcká Janukovič 96,20 96,65%
volební účast 80,85 66,89 Luganská Janukovič 92,73 89,50%
město Sevastopol Janukovič 88,97 81,87%
Autonomní rep. Krym Janukovič 81,99 78,15%

Zdroj: www.cvk.gov.ua – Centrální volební komise [stav k 24.11.2004, 18:30, sečteno 100,00% hlasů]

Podle údajů Centrální volební komise zvítězil ve druhém kole premiér Viktor Janukovič. Čísla z některých oblastí však až nápadně připomínají výsledky voleb z dob reálného socialismu. Kupříkladu v doněcké oblasti, odkud Janukovič pochází a kde několik let zastával funkci předsedy státní administrativy (gubernátora), bylo odevzdáno přes 3,7 milionů hlasů, tj. přes 12 % hlasů odevzdaných v celém státě. Volební účast zde dosáhla rekordních 96,65 %, zatímco v prvním kole to bylo pouze 78,1 %. Při této rekordní účasti obdržel Janukovič 96,20 % ze všech odevzdaných hlasů. V Luganské oblasti, kde se voleb zúčastnilo 89,50 % voličů, pro Janukoviče hlasovalo 92,72 % z nich. Tyto údaje mohou mít dvě vysvětlení. Buď se premiérovu táboru podařilo zmobilizovat o tolik více voličů, nebo jde o výsledek nátlaku na voliče a “úprav” při sčítání. Podle opozici blízkého Výboru voličů Ukrajiny bylo zfalšováno nejméně 2,8 mil. hlasů z celkem odevzdaných 30,5 mil.[29]  Prvního kola se zúčastnilo 27,9 mil. voličů.

Mezinárodní pozorovatelé i světoví politici označili vesměs volby za neodpovídající mezinárodním standardům a zfalšované.[30] V případě demokratického průběhu voleb by byl výsledek patrně minimálně opačný.

Přes své nedostatky však volební výsledky mnohé ukázaly. Na západě a ve středu země zvítězil s velkým náskokem Juščenko. Naopak na východě a na jihu bodoval Janukovič. Ukrajina tak stále zůstává rozdělena. V Zakarpatské oblasti sice rovněž zvítězil Juščenko, ale s menším náskokem než např. v bývalé Haliči. Možná, že je jedním z důvodů i strach ruských, ale částečně i podkarpatoruských lidí, před ukrajinským nacionalismem. Vždyť součástí Juščenkova hnutí Naše Ukrajina je rovněž ukrajinsky nacionální hnutí Ruch. Prezident může být demokrat, ale z Kyjeva bylo vždy do Užhorodu poměrně daleko.[31] Ve volebním okruhu číslo 75, který zahrnuje město Beregovo a jižní zakarpatské okresy Beregovskij a Vinogradivskij, ve kterých žije početná maďarská menšina, dokonce v prvním kole zvítězil Janukovič. Byl to jediný volební okruh západní Ukrajiny, kde Janukovič obdržel více hlasů než Juščenko.[32]      

Po vyhlášení výsledků druhého kola dostaly události poměrně rychlý spád. V hlavním městě Kyjevě a oblastech, ve kterých zvítězil Viktor Juščenko, se konaly velké demonstrace proti zmanipulování voleb. Rovněž v Užhorodě se jich účastnilo přes deset tisíc lidí pod hesly “Užgorod – za svobodu! Užgorod – za Juščenko a Juščenko – narodnyj Prezident”.[33] Oblastní rady některých západních oblastí vydaly prohlášení, že za prezidenta uznávají Viktora Juščenka.[34] Naopak na východě země se konaly demonstrace na podporu Viktora Janukoviče a rovněž tak některé východní oblasti a předsedové státních administrativ (gubernátoři) podpořili Janukoviče jako prezidenta.[35] V případě, že by se prezidentem stal Juščenko, pohrozili vypsáním referenda o autonomii. Nejvyšší rada označila prezidentské volby za neplatné. Rovněž Nejvyšší soud se na návrh Juščenkova tábora začal zabývat jejich regulérností. Nejvyšší rada dokonce těsnou většinou vyjádřila nedůvěru vládě Viktora Janukoviče. Jednání mezi znesvářenými stranami a úřadujícím prezidentem Kučmou zprostředkovávali polský prezident Aleksander Kwaśniewski, litevský prezident Valdas Adamskus a vysoký představitel Evropské unie Javier Solana. Ruský prezident Vladimir Putin blahopřál Janukovičovi k volebnímu vítězství. Evropský parlament naopak vyzval k opakování druhého kola voleb. Čtrnáct dní po konání druhého kola prohlásil Nejvyšší soud druhé kolo voleb za neplatné a nařídil opakované hlasování na 26. prosince 2004.

V období mezi zrušeným druhým kolem hlasování a jeho opakováním schválila Nejvyšší rada ústavní zákon o změnách Ústavy Ukrajiny. Parlamentní frakce podporující odcházejícího prezidenta Kučmu si od něho slibují jakousi pojistku před očekávaným vítězem Juščenkem. Velkým přívržencem politické reformy je rovněž předseda Socialistické strany Ukrajiny Olexandr Moroz, který spolu s Viktorem Juščenkem podepsal po prvním kole voleb politickou dohodu o podpoře. Bez schválení ústavních změn nebyli “prokučmovští” a socialističtí poslanci ochotni hlasovat pro novelu zákona o volbách prezidenta umožňující opakované hlasování. Pokud Nejvyšší rada schválí do 1. září 2005 ústavní zákon o zdokonalení systému místní samosprávy, vstoupí schválené změny v platnost od 1. září 2005. Pokud tento zákon přijat nebude, bude novelizovaná ústava platit až od 1. ledna 2006. Vláda jmenovaná novým prezidentem však má fungovat až do nejbližších parlamentních voleb v roce 2006. Pro novelu ústavy hlasovalo 13 ze 14 parlamentních frakcí i nezávislí poslanci. Proti byl pouze Blok Julie Tymošenko.[36][37] Podle novelizované ústavy přijde prezident o část svých pravomocí ve prospěch vlády a Nejvyšší rady. Parlament bude mít rozhodující slovo při vzniku i odchodu vlád.

V pokračující kampani před opakovaným druhým kolem voleb oba kandidáti dále konkretizovali své programy. Viktor Juščenko slíbil, že v případě svého volebního vítězství nedopustí přibližovaní podnikatelských skupin k prezidentovi, zjedná pořádek v uhelném odvětví, provede daňovou reformu a zlikviduje daňovou policii. Rovněž by se měly zvýšit platy policistů, snížit daňové zatížení práce a zreformovat státní služba. Mezi prvními kroky v úřadu by mělo být stažení ukrajinských vojáků z Iráku, zjednodušení procedur při přechodu státní hranice s Ruskem a Běloruskem, rozhovory o vytvoření zóny volného obchodu s Ruskem a rozšíření možností Ukrajiny při vstupu na trhy Evropské unie. Juščenko rovněž slíbil vytvoření až pěti milionů nových pracovních míst. Jeho protikandidát Viktor Janukovič sliboval ekonomický federalismus a širokou autonomii regionů. Západní regiony by podle něj měly více ekonomicky spolupracovat se státy EU, východní a západní s Ruskem. Požaduje rovněž vyhrazení vedoucí role v ústavní reformě Nejvyšší radě.[38]

Tabulka 5: Výsledky opakovaného 2. kola prezidentských voleb 2004

Zisky kandidátů – celá země a Zakarpatí Oblasti ve kterých někdo získal více než 80%
Kandidát Ukrajina v % Zakarpatí v % oblast vítěz a jeho zisk v % volební účast
Juščenko V. А. 51,99 67,45 Termopilská Juščenko 96,03 87,81%
Janukovič V. F. 44,19 27,58 Ivano – Frankovská Juščenko 95,72 85,63%
bílý lístek 2,34 2,12 Lvovská Juščenko 93,74 85,83%
Volyňská Juščenko 90,71 85,73%
Rivnenská Juščenko 84,52 82,15%
Vinnická Juščenko 84,07 78,40%
volební účast 77,3 65,25 Kyjevská Juščenko 82,70 77,65%
Chmelnická Juščenko 80,47 79,29%
Doněcká Janukovič 93,54 83,85%
Luganská Janukovič 91,24 83,51%
město Sevastopol Janukovič 88,83 79,70%
Autonomní rep. Krym Janukovič 81,26 74,97%

Zdroj: www.cvk.gov.ua – Centrální volební komise [stav k 28.12.2004, 17:47, sečteno 100,00% hlasů]

V opakovaném hlasování zvítězil Viktor Juščenko, kterému svůj hlas dalo 15,1 mil. voličů. Voleb se zúčastnilo 29,07 mil. lidí. Oproti zrušenému hlasování 21. listopadu 2004 klesla nepřirozeně vysoká účast zejména v Janukoviče podporující Doněcké oblasti. Rovněž v Zakarpatské oblasti se volební účast snížila zhruba o 1,6%. Oproti zrušenému hlasování se zvýšil počet podkarpatoruských voličů, kteří hlasovali za Juščenka. Podle zahraničních pozorovatelů bylo opakované druhé kolo podstatně férovější než to předcházející a volby se podstatnou měrou přiblížily standardům OBSE.

Výsledky voleb odmítl poražený Viktor Janukovič uznat a napadl je u Nejvyššího soudu. Soud však všechna jeho podání zamítl. V novoročním projevu oznámil Janukovič rezignaci na funkci předsedy vlády a odchod do opozice. Naopak odcházející prezident Leonid Kučma vyzval občany k tomu, aby se semkli za novým prezidentem Viktorem Juščenkem.

Závěry

Volby prezidenta v roce 2004 ukázaly, že se Ukrajina potýká s mnoha problémy. Ani po 13 letech od rozpadu Sovětského svazu ji nelze označit za demokratickou a stabilizovanou zemi. Přetrvávají rovněž vnitřní rozpory mezi jednotlivými částmi země, dané jak historickými, tak ekonomickými faktory.

Z volebního a povolebního klání vyšel vítězně Viktor Juščenko. Ovšem to se dá označit pouze za začátek cesty. Ukrajinu čekají přinejmenším ještě rozsáhlé ekonomické a národnostní problémy.

V ekonomické oblasti vzbudili jak Janukovič, tak Juščenko velká, prakticky nesplnitelná, očekávání obyvatel. Oba slíbili miliony pracovních míst a výrazný růst platů a důchodů. Po nějaké době zákonitě přijde vystřízlivění. Je také otázka, nakolik se podaří omezit moc klanů a mafií. Vždyť jisté napojení na ně má či měl i Viktor Juščenko.[39] Bez omezení moci klanů, vymícení mafií a zjednodušení administrativy se nedá očekávat rozvoj podnikání, finančního a kapitálového trhu, ani masový příchod zahraničních investic. V Zakarpatské oblasti je třeba rozsáhlých investic do nevyhovujících ubytovacích kapacit, lázní, dřevozpracujícího a potravinářského průmyslu.

Ukrajina bude muset časem změnit rovněž svoji národnostní politiku. O svá práva se budou stále více hlásit zejména Rusové na východě země. Ve státoprávním uspořádání by měl být brán větší zřetel na odlišnosti různých částí Ukrajiny, což by mělo vyústit ve větší decentralizaci, případně federalizaci země. Bude třeba zvýšit pravomoci samospráv na všech úrovních, tj. oblastní, okresní i obecní. Pokud bude chtít centrální vláda dlouhodobou stabilitu v Zakarpatí měla by samosprávné autonomní postavení a plnou národnostní svobodu poskytnout rovněž Podkarpatorusům.

Viktor Juščenko bude při uskutečňování svého programu limitován parlamentem, který bude mít po novele ústavy rozsáhlejší pravomoci. V současné Nejvyšší radě působí 14 klubů a nezávislí poslanci. Mnoho z nich nepatří k příznivcům vítěze voleb.

Pokud začne nový prezident a vláda uskutečňovat na Ukrajině nutné změny, bude rovněž žádoucí větší podpora ze strany států Evropské unie. Nesmí to však být vnímáno jako nepřátelský krok proti Ruské federaci, pro kterou má Ukrajina značný strategický význam. Česká a Slovenská republika by např. alespoň mohly časem přehodnotit svoji vízovou politiku vůči Ukrajině. Dlužíme to minimálně tisícům Podkarpatorusů dobrovolně bojujících za svobodu Československa v druhé světové válce, dnes už tedy spíše jejich rodinám.

Budoucnost ukáže, zda se území dnešní Zakarpatské oblasti vrátí i fakticky do střední Evropy, kam vždy v historii patřilo a kam geograficky stále patří.

Literatura

Duleba, A. Ukrajina a Slovensko. Bratislava: Vydavatělstvo Slovenskej Akadémie vied, 2000.

Kubát, M. a kol. Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Praha: Eurolex Bohemia, 2004.

Pop, I. Enciklopedija Podkarpatskoj Rusi. Užhorod: Uzdatělstvo V. Padjaka, 2001.

Kočík, R. Kam se poděli Rusíni? In. Podkarpatská Rus – časopis Společnosti přátel Podkarpatské Rusi č. 1/2003.

Kyněv, A. Zvláštnosti systému politických stran Ukrajiny: evoluce a perspektivy. Dostupné na www.euroasia.net [cit. 2.9.2003].

Podkarpatská Rus-sborník hospodářského, kulturního a politického poznání. Bratislava: Klub přátel Podkarpatské Rusi, 1936. Reedice Užhorod: Klub T.G.Masaryka v Užhorodě, 2003.

Programa ekonomičnogo i socialnogo rozvitku Zakarpatskoj oblasti na 2001 rik. Užhorod, 2000.

Konstitucija Ukrainy. Dostupné např. na www.president.gov.ua [cit. 6.11.2004].

Statistický úřad, Zakarpatská oblast – http://stat.uz.ua/ [cit. 6.11.2004].

Volební servery k volbám Ukrajinského prezidenta v roce 2004 – http://www.vybory.info/, http://president.com.ua/, http://proua.com/.

[1] Viz. např. Martin Benko. Leonid Kučma po voľbách len tak ľahko neodíde do ústrania. In. Národná Obroda. 27.10.2004.

[2] Janukovič byl před svým jmenováním do funkce premiéra několik let předsedou státní administrativy (“gubernátorem”) Doněcké oblasti a ještě před tím po dvacet let generálním ředitelem několika podniků, jako “Donbastransremont”, “Ukruglepromtras” nebo “Doneckoje oblastnoje teritoriarnoje obedinenie avtomobilnogo transporta”. 

[3] Viz. např. rozhovor s profesorem Univerzity Kansas Pólem D´Anierim “Na vyborach pobedit Janukovič” http://president.com.ua/modules.php?name=News&file=article&sid=1289 [cit.26.10.2004].     

[4] Více např. Šmíd, R. Vzájemné vztahy ukrajinského prezidenta a parlamentu. Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity v Brně, 2004. http://www.iips.cz/wp.php [cit. 22.10.2004]. 

[5] Změny oddílů ukrajinské ústavy I. Obecné principy, III. Volby, referendum a XIII. Změny ústavy musí být potvrzeny všelidovým hlasováním. V Oddíle Obecné principy je např. definována ukrajinština jako státní jazyk Ukrajiny.

[6] Ústava Ukrajiny v ukrajinském, ruském a anglickém jazyce je dostupná např. na internetových stránkách ukrajinského prezidenta www.president.gov.ua.

[7] Československá vláda začala příliš pozdě podporovat pročeskoslovenskou rusínskou část místních představitelů. V hektickém vývoji po přijetí tzv. mnichovské dohody a ustavení autonomie Podkarpatské Rusi zde získali navrch představitelé ukrajinské orientace. Ti poté změnili název tohoto území na Karpatskou Ukrajinu. Po okupaci českých zemí vyhlásil odpoledne 15. března 1939 autonomní sněm Karpatskou Ukrajinu nezávislým státem. Ten však byl po několikadenních bojích, ve kterých na straně karpatských sil stáli rovněž českoslovenští vojáci generála Prchaly, obsazen Maďarskem. Ironií osudu je, že druhý předseda autonomní vlády a “jednodenní” prezident Karpatské Ukrajiny Augustin Vološin, který celou válku prožil v pořádku v Praze, byl poté co se jeho Karpatská Ukrajina stala součástí sovětské Ukrajiny v Praze zatčen sovětskými okupačními vojsky a umučen v moskevské věznici Lefortovo.       

[8] Při sčítáních lidu se dokonce nebylo možno přihlásit ani ke slovenské národnosti.

[9] Více o historii Podkarpatské Rusi např. Pop, I. Enciklopedija Podkarpatskoj Rusi. Užhorod: Uzdatělstvo         V. Padjaka, 2001. Nebo Hořec, J. Podkarpatská Rus – země neznámá. Jinočany: Nakladatelství a vydavatelství H&H, 1994.

[10] V době první československé republiky měla Podkarpatská Rus rozlohu 12 639 km2. V roce 1945 okupoval Sovětský svaz ještě části území Slovenska, zejména město Čop a jeho okolí.

[11] Viz. např. Kočík, R. Kam se poděli Rusíni? In. Podkarpatská Rus – časopis společnosti přátel Podkarpatské Rusi č. 1/2003.   

[12] V devadesátých letech se dají na Zakarpatí rozlišit dva hlavní autonomistické proudy. První byl motivován ekonomicky a jeho hlavním nositelem byla “postsovětská” zakarpatská elita. Jeho výsledkem byly dva prezidentské dekrety Leonida Kučmy z roku 1998 přiznávající Zakarpatské oblasti na období 30 let zvláštní ekonomická práva a na období 60 let mimořádná práva v oblasti investic. Druhý proud staví na etnicky orientovaném rusínském hnutí a jeho cílem je politická autonomie, případně v budoucí perspektivě rusínský národní stát. Tento proud je však poněkud slabší. První ukrajinský prezident Leonid Kravčuk původně přislíbil realizovat samosprávné autonomní postavení Zakarpatí podle výsledku referenda z roku 1991, záhy se však jeho postoj změnil na negativní. Odmítavý postoj přetrvává rovněž s dalšími “ústředními administrativami”. Viz. např. Duleba, A. Ukrajina a Slovensko. Bratislava: SAV, 2000. Str. 100 – 123.   

[13] Na Zakarpatí jsou zejména rakouskými firmami ve velkém vykupovány houby, borůvky a brusinky.

[14] Jenom v České republice je oficiálně nebo načerno zaměstnáno několik desítek tisíc Podkarpatorusů.

[15] Viz. Programa ekonomičnogo i socialnogo rozvitku Zakarpatskoj oblasti na 2001 rik. Užhorod, 2000.           Str. 43- 44.

[16] Viz. Škoda popírá, že bude zastavena montáž jejích vozů na Ukrajině. In. Hospodářské noviny, 8.9.2004.

[17] Díky smíšenému volebnímu systému, kdy je polovina poslanců volena poměrným volebním systémem na stranických kandidátkách a polovina většinově však ZaJedU v Nejvyšší Radě celostátně prakticky vyrovnal počet poslanců Naší Ukrajiny. Přidali se k němu rovněž mnozí nezávislí poslanci z jednomandátových okrsků.  

[18] Výsledky voleb 2002 podle jednotlivých oblastí viz. např. www.atlasua.net [cit. 2.4.2002].

[19] Viz. Kyněv, A. Zvláštnosti systému politických stran Ukrajiny: evoluce a perspektivy. Dostupné na www.euroasia.net [cit. 2.9.2003].

[20] Výsledky meziválečných voleb na Podkarpatské Rusi viz. např. Podkarpatská Rus-sborník hospodářského, kulturního a politického poznání. Bratislava: Klub přátel Podkarpatské Rusi, 1936. Reedice Užhorod: Klub T.G.Masaryka v Užhorodě, 2003.

[21] Viz. Uzbiratelnaja programma Viktora Janukoviča Rabotajuščaja strana – nadežnoje buduščee. http://president.com.ua/ [cit. 26.10.2004].

[22] Viz. Programma kandidata na post prezidenta Ukrainy Juščenko Viktora Andreeviča. http://president.com.ua/ [cit. 26.10.2004]. 

[23] Ekonomický týdeník Euro, číslo 37, 13.9.2004, str. 54.

[24] Viz. např. Benko, M. Machinácie so zoznamami voličov a podvodné hlasovanie sprevádzali voĺby prezidenta na Ukrajine, www.narodnaobroda.sk [cit. 2.11.2004], nebo Běloševský, D. Voliči byli pod tlakem, mnozí nemohli hlasovat. In. Hospodářské noviny, 1.11.2004. 

[25] http://proua.com/ [cit. 5.11.2004].

[26] Viz např. Benko, M. Ukrajine hrozí sfalšovanie volieb. In. Národná obroda 19.11.2004. Juščenko prizyvaet sograždan k “kaštanovoj revoljucii” www.president.com.ua [cit. 17.11.2004]. Benko, M. Ukrajinci volili prezidenta. Dramatické prezidentské finále na Ukrajine. Prípady podvodov a prekážok opozícii sa v druhom kole volieb ešte viac rozrástli. In. Národná obroda 22.11.2004.

[27] Viz. návrh zákona č. 4 180. Tato novela ústavy je již několik měsíců projednávána v Nejvyšší radě. Na úrovni oblastí a okresů by např. mohla oblastní nebo okresní rada vyjádřit nedůvěru předsedovi státní administrativy (“gubernátorovi”, okresnímu šéfovi) a ten by poté musel být odvolán. 

[28] Viz. Tekst Političeskogo soglašenija jedinenija demokratičeskich sil, podpisannyj 6. nojabrja meždu Aleksandrom Morozom i Viktorom Juščenko. www.proua.com [cit. 8.11.2004].

[29] Viz. Benko, M. Oranžová nežná revolúcia sa šíri Ukrajinou. Za Juščenkom je väčšina národa, Janukovyča drží najmä moc a rodný Donbas. In. Národná Obroda 24.11.2004.

[30] Koordinátor volebních pozorovatelů OBSE Bruce George, ministr zahraničí USA Colin Powell, nizozemský ministr zahraničí Bernard Bot, německý kancléř Gerhard Schröder a další. Evropská unie a Spojené státy vyzvali Centrální volební komisi, aby zfalšované výsledky voleb nevyhlásila.

[31] Např. autora knihy Enciklopedija Podkarpatskoj Rusi Ivana Popa donutili ukrajinští nacionalisté v roce 1994 opustit Podkarpatskou Rus. Dnes žije v českém Chebu.

[32] Zakarpatí je rozděleno na šest volebních okruhů.

[33] Viz. www.proua.com [cit. 23.11.2004].

[34] Např. Lvovská a Ivano-frankovská.

[35] Např. Doněck, Charkov. Doněcká, Luganská oblast.

[36] Julie Tymošenko je blízká spolupracovnice Viktora Juščenka. V jeho vládě byla místopředsedkyní a je zmiňována jako jedna z možných osob, které by mohly vést vládu jmenovanou prezidentem Juščenkem. 

[37] Viz. www.president.gov.ua [cit. 8.12.2004]. Benko, M. Ukrajina má šancu na nové, spravodlivé voľby. Kompromisné rozhodnutie parlamentu upokojilo krízu v krajine. In. Národná obroda 9.12.2004.     

[38] Viz. “Golos Ukrainy: intervju Juščenko i pjat principov Janukoviča” a “Juščenko vs Janukovič. Vtoraja serija. Stenogramma debatov meždu kandidatami v prezidenty Viktorom Juščenko i Viktorom Janukovičem.” www.proua.com [cit. 21.12.2004].

[39] Sám byl dlouhá léta předsedou centrální banky a později premiérem. Jeho nejbližší spolupracovnice Julia Tymošenko byla předsedkyní energetického koncernu JESU (Jedyni enertgetyčny systemy Ukrajiny se sídlem Dnepropetrovsku). Jistou dobu spolupracovala rovněž s premiérem Pavlem Lazarenkem, souzeným za korupci.

Tagy
Tagy
Postsovětský prostor 426
Ukrajina 828
ukrajinská krize 454
volby 1150
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz