Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Veřejné mínění tváří v tvář rozšíření Evropské unie

Václav Nekvapil Václav Nekvapil / Ed. 22. 2. 2016

Výsledky voleb do Evropského parlamentu nejen že vypověděly hodně o českých voličích, ale také nám jasněji než kdy dříve naznačily, že mnohé o české společnosti ještě nevíme. A nejen o české. Vysoká volební neúčast téměř v celé Evropské unii je jen viditelným výsledkem procesů, které v evropských zemích probíhají již dlouhá léta a které politické elity stále podceňují.

Jak se tato trhlina zející mezi vox populi a diskurzem politických elit jeví ve světle letošního rozšíření Evropské unie, to je předmětem mimořádně podnětné studie skupiny politologů a sociologů z nových, starých a (snad) budoucích zemí EU, která pod vedením Jacquesa Rupnika vyšla nyní ve Francii.

Vox populi

Knihu s názvem Evropané tváří v tvář rozšíření otevírá Rupnikův úvod. S nadnárodní perspektivou v něm autor uvádí do hlavních otázek, s nimiž se potýkají jednotlivé národní debaty o rozšíření Evropské unie jak v nově přistupujících postkomunistických zemích, tak v zemích bývalé patnáctky.

Rupnikova studie pracuje s množstvím dat z výzkumů veřejného mínění (zvláště Eurobarometru), které lze pokládat za důvěryhodnější pramen ke zkoumání skutečných nálad společnosti než výsledky voleb. Politici, kteří většinou tvrdí opak, by se o sociometrická data měli více zajímat, neboť z nich (na rozdíl od anonymních výsledků voleb či referend) mohou s velkou přesností zjistit, co které skupiny občanů trápí a zajímá. Čekají-li až na výsledek voleb, na změnu strategie bývá již pozdě. Letošní volby do Evropského parlamentu to ukázaly více než jasně.

Konfliktní linie

Studie dobře vystihuje tři hlavní konfliktní linie, viditelné mezi politickými elitami starých a nových členských zemí EU: otázku společné zahraniční politiky, unijní solidarity z hlediska nákladů rozšíření a transformace evropských institucí.

Rupnik však na základě výzkumů veřejného mínění ukazuje, že tyto rozdíly nejsou rozhodně propastné, často bývají vzájemnou neznalostí zveličené, ba že mnohdy ani reálně neexistují. Evropská veřejnost si je názorově a hodnotově mnohem blíže než její představitelé, kteří podobných mýtů rádi politicky využívají. Například obavy ze ztráty suverenity, často deklarované politickými elitami postkomunistických zemí, jejich voliči podle Rupnika ve velké míře nesdílejí. Vzdát se dvou hlavních atributů státní suverenity – autonomní obrany a měny – by občanům nových členských zemí nečinilo velké obtíže. Se zavedením eura jich souhlasí 58 procent a se společnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politikou celé dvě třetiny. Podpora přijetí evropské ústavy je dokonce v nových zemích v průměru vyšší (67 procent) než u starších členů EU (62 procent).

Západ a východ

Největší nesouhlas veřejnosti s rozšířením ze všech evropských zemí dlouhodobě vykazuje Francie – 55 procent je proti, pouhých 34 procent je pro rozšíření.

Jedním z důvodů je tradiční francouzská sebestřednost: například ještě koncem roku 2002 nebylo jedenatřicet procent Francouzů schopno jmenovat jedinou kandidátskou zemi (49,3 procenta však citovalo Turecko), a ve výzkumu z roku 1999 se dokonce pětina domnívala, že součástí EU jsou Spojené státy americké. Dalším důvodem je přání významné části francouzských intelektuálních elit spíše o prohloubení než o rozšíření Evropské unie. A konečně jistou roli mohl sehrát také příklon nových zemí na stranu Spojených států během loňské irácké krize.

Situaci v Německu zase ovlivnila zkušenost s vysokými náklady, které stálo sjednocení země po pádu berlínské zdi. Autoři knihy věnují velkou pozornost postojům občanů bývalého východního Německa, kteří se cítí rozšířením ohroženi více než jejich západní spoluobčané. Vedle strachu z růstu kriminality a nezaměstnanosti tu hraje roli i obava, že hospodářsky výkonnější západní Německo bude muset zaplatit náklady na rozšíření a východní spolkové země o své nynější dotace z toho důvodu přijdou.

Zatímco však Německo řeší pomoc svým východním oblastem především masivními dotacemi v rámci vlastního rozpočtu, mnohem aktuálnější hrozba ztráty dotací z evropských strukturálních fondů ve prospěch nových členů visí nad Řeckem, Španělskem, Portugalskem a Irskem, tedy zeměmi s nejvyšším počtem chudých regionů ve „staré“ EU. Ty však paradoxně patřily mezi největší příznivce rozšíření unie (v Řecku 65 procent pro a 23 procent proti, ve Španělsku je tento poměr 62:15).

Extrémní realisté

Sociolog Ivan Gabal podává v kapitole věnující se České republice ucelenou a mnoha aktuálními sociometrickými daty podloženou analýzu názorů české společnosti na pozitiva a negativa vstupu do EU. Gabal zde přichází s konceptem takzvaného eurofaktoru, jakožto poměrně složitě počítané sociologické veličiny udávající obecný postoj zkoumané osoby vůči Evropské unii. Zahrnuje v sobě faktory strachu i naděje, očekávání systémových změn, lepšího života, nebo naopak obavy z cizinců, ze ztráty životních jistot či zaměstnání.

Podle Gabala hraje v českém případě klíčovou roli faktor času: „Náklady na rozšíření jsou očekávány okamžitě, jeho přínosy později.“ Češi jsou však schopni zvážit a porovnat náklady s přínosy a „tento kalkul tvoří jádro jejich konečného rozhodnutí“.

Gabalova analýza tak potvrzuje to, co v úvodní studii tvrdí Jacques Rupnik: „Postoj Čechů lze označit za extrémně realistický: neočekávají nic velkého, a tak ani neriskují zklamání.“ V doslovu jeho slova opakuje bývalý polský ministr zahraničí Bronislaw Geremek (s tím, že symbolem české strategie přizpůsobení je Švejk) a klade vedle českého, „realistického“ modelu polský model „kompenzace“. Poláci, kteří od Evropy očekávají morální a hodnotovou vzpruhu k překonání nynější hluboké společenské krize, budou podle Geremka – na rozdíl od Čechů, kteří neočekávají nic – pravděpodobně zklamáni.

Studie připravená Jacquesem Rupnikem si všímá také veřejného mínění v zemích, které letos ještě Evropská unie nepřijala. To by nám mělo připomenout, že nyní si také my musíme položit otázku, kterou si před letošním rozšířením kladli Francouzi či Němci: ve jménu jakých hodnot, cílů a strategií se podělíme s Bulhary, Rumuny či Turky o svůj blahobyt?


Rupnik, Jacques (editor). Les Européens face à l’élargissement [Evropané tváří v tvář rozšíření]. Paris: Presses de Sciences Po, 2004. 328 stran.

Tagy
Tagy
Evropa 2981
Evropská unie 1894
Evropský parlament 192
volby 1189
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz