Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Ukrajinský spor o pravé pravoslaví

Michal Lebduška Michal Lebduška / Ed. 30. 12. 2015

Ve slavné Kyjevo-pečerské lávře (nejvýznamnějším pravoslavném klášteře na Ukrajině) byl v polovině srpna zvolen nový kyjevský metropolita. Po smrti metropolity Volodymyra na počátku července má Ukrajinská pravoslavná církev moskevského patriarchátu nového vůdce, kterým se stal metropolita Onufrij původem z Bukoviny. Při této příležitosti stojí za to načrtnout, jak vypadá aktuální náboženská situace na Ukrajině. Ta je od první poloviny 90. let značně nepřehledná.

Podobně jako v mnoha jiných oblastech i v tomto případě platí, že církve na Ukrajině jsou hluboce rozdělené. V základu se Ukrajinci dělí na pravoslavné a řecké katolíky. Druzí jmenovaní jsou de facto křesťany východního obřadu, avšak narozdíl od pravoslavných uznávají katolickou hierarchii a za hlavu církve považují papeže. Řeckokatolická (nebo také uniatská) církev vznikla tzv. Brestskou unií v roce 1596, kdy pravoslavní žijící na území tehdejšího Polska vytvořili unii s římskými katolíky.

Vzhledem k ruským represím (řeckokatolická církev byla likvidována nejen v carském Rusku, ale i v Sovětském svazu) přežili řečtí katolící ve větším množství především na území rakouského záboru Polska, tedy v Haliči, přičemž dnes jasně dominují pouze ve lvovské oblasti. Tam je také jejich duchovní centrum – lvovská katedrála svatého Jiří. Kromě toho fungují ve větším množství ještě v dnešní Ivano-Frankivské, Ternopilské a částečně Zakarpatské oblasti. V Praze se početná řeckokatolická komunita shromažďuje v katedrále svatého Klimenta, která je součástí areálu Klementina.

Naprostá většina Ukrajinců se sice hlásí k pravoslaví, ale ani zde není situace jednoduchá. Světové pravoslavné církve sice formálně uznávají pouze Ukrajinskou pravoslavnou církev moskevského patriarchátu, která je autonomní součástí Ruské pravoslavné církve. Kromě toho ale existují na Ukrajině ještě přinejmenším dvě významné pravoslavné církve. První (a méně významná) z nich je Ukrajinská autokefální pravoslavná církev, jejíž kořeny sahají do roku 1921, tedy období kdy se Ukrajinci snažili vybojovat si nezávislost. Druhou z nich, která je hlavním soupeřem moskevského patriarchátu, je Ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu, která vznikla v roce 1992.

Roztržku mezi pravoslavnými spustil tehdejší kyjevský metropolita Filaret, který se pokoušel ukrajinské pravoslavné osamostatnit od Moskvy, za což byl ze své pozice odstraněn a nahrazen nedávno zemřelým metropolitou Volodymyrem. Filaret poté založil „vlastní“ církev a stal se kyjevským patriarchou, kterým je dodnes. Základním programem Filareta je sjednocení pravoslavných na Ukrajině v jedné národní církvi. Díky tomu pochopitelně existují mezi oběma církvemi hluboké antipatie, které volba nového kyjevského patriarchy zcela evidentně neutlumí. Nový metropolita Onufrij je totiž příznivcem koncepce „ruského světa“ (sjednocení „ruského“ prostoru, součástí kterého má být i Ukrajina s Běloruskem). Není tedy divu, že na volbu velmi rychle zareagovali představitelé kyjevského patriarchátu, kteří v souvislosti s ní vyjádřili rozčarování.

I když značná část Ukrajinců rozdíly mezi církvemi nevnímá a označuje se jednoduše za „pravoslavné“ bez sympatií ke konkrétní církvi, je jasné, že současná situace církvi moskevského patriarchátu kvůli jejímu napojení na Ruskou pravoslavnou církev spíše uškodí. Ještě větším problémem této církve je to, že se v průběhu Euromajdanu projevilo její vnitřní rozdělení. Zatímco část jejích představitelů sympatizovala s kyjevskými protesty, jiní otevřeně podpořili separatisty v Donbasu.

Na problémy před kterými stojí Ruská pravoslavná církev v souvislosti s Euromajdanem upozorňuje ve své aktuální analýze i polský Ośrodek studiów wschodnich, podle které nebude bez Ukrajiny projekt „ruského světa“ nikdy kompletní. Zároveň ale na Ukrajině narůstá negativní názor na její činnost a jedním z důsledků ruské agresivní politiky jsou i rostoucí snahy o emancipaci Ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu. I když tedy volba nového kyjevského metropolity nijak nesjednotí pravoslavné duchovní na Ukrajině, je takřka jisté, že události posledních měsíců v delší perspektivě složitou náboženskou situaci nějakým způsobem změní.

Původní vydání: Ukrajinský spor o pravé pravoslaví

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 2870
Ukrajina 824
etika 35
kulturní dědictví 34
ukrajinská krize 454
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Reklama
Reklama
Reklama