Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Ukrajina – Je možné změnit ‚vyděračský stát‘?

Mykola Rjabčuk / Ed. 22. 2. 2016

Před třemi lety americký politolog Keith Darden otiskl v časopise East European Constitutional Review článek, kde zřejmě jako první užil termínu „vyděračský stát“ pro poloautoritativní či, jak též bývají nazývány, „hybridní“ režimy na území bývalého SSSR. Státní, tj. do jisté míry institucionalizované, vyděračství se podle něj stalo hlavním prostředkem i způsobem realizace vlády v postsovětských zemích.

Podstata tohoto systému tkví podle Dardena v třech základních bodech: za prvé, všechny postsovětské režimy se neobyčejně netečně staví ke korupci. V určitém smyslu, podle autorova tvrzení, ji dokonce pěstují a podporují. Ale zároveň – a to je už druhý prvek systému – intenzivně využívají kontrolní a bezpečnostní aparát zděděný po SSSR (Ministerstvo vnitra, KGB – v různých reinkarnacích, a také nově stvořenou opričninu s názvem „daňová inspekce“) pro evidenci všech porušení zákona a nahromadění nejrůznějšího kompromitujícího materiálu. A konečně třetí prvek systému představuje výběrové uplatnění zákonů: výjimečně shovívavé vůči „svým“ (ekonomicky i politicky loajálním poddaným) a maximálně přísné vůči „cizím“ (členům opozice a jiným odpadlíkům, skutečným či jen podezřelým z nedostatečné loajality).

Uvedený model vypadá dosti přesvědčivě, a to i bez odkazů na barvité Meľnyčenkovy nahrávky, štědře citované a komentované Dardenem. Každodenní reálie a především chování vládních „elit“ na Ukrajině, v Rusku, v Arménii, Kazachstánu potvrzují lépe než jakákoliv expertiza autentičnost zmíněných nahrávek a činí je v určitém smyslu paradigmatickým nejen pro hlavní kyjevské kabinety, ale i pro moskevské, minské, biškecké…

Je těžké shodnout se s Dardenem v jeho dosti pesimistických závěrech. Popsaný systém se mu zdá podivuhodně stabilní a změnit jej v budoucnu bude podle něj sotva kdy možné – protože všichni, kdo by jej mohli změnit, na tom absolutně nemají zájem: „Prezident a jeho okolí se drží u moci, oligarchové ovládají ekonomické zdroje, co se týče médií, ta zůstávají pod kontrolou, a obyvatelstvo – ustrašené, atomizované a utlačené.

Zároveň ale pád autoritativních režimů podobného typu v Jugoslávii a zcela nedávno v Gruzii poskytuje zastáncům demokracie jistou naději v analogické změny v jiných zemích a vybízí k pozornější analýze aktérů a podmínek, které tyto změny činí nejen žádoucími, ale i možnými.

Hlavní hráči

Darden obraz do jisté míry zjednodušuje, když maluje „vládu“ a „lid“ na Ukrajině jednotvárnou, beznadějně šedou barvou. Vládnoucí kruhy nebyly ani za sovětských časů (přinejmenším postalinských) stejnorodé, a tím spíš jsou dnes na Ukrajině zřetelně diferencovány na základě regionálních, ekonomických, politických a jiných vlastností. Své „jednoty“ vláda dosahuje zatím za pomoci zmíněného vydírání, jeho další eskalace a totalizace však nevyhnutelně přetváří většinu „oligarchů“ ve skryté protivníky „vyděračského státu“ (tj. v protivníky státního aparátu v čele s prezidentem). Touha konečně se utrhnout z řetězu a pustit se do svobodných vod politiky a obchodu vypadá jako přirozená potřeba když ne většiny, tak v každém případě značné části oligarchických elit.

Stejně nejednoznačné je to s ukrajinským „lidem“, tj. obyvatelstvem. Úroveň jeho odcizení od vlády a politiky vůbec je skutečně značná; většina Ukrajinců nedůvěřuje ani státním činitelům, ani institucím, o moc lepší vztah však nemá ani k vůdcům opozice, opozičním stranám a sdělovacím prostředkům. Na základě průzkumů veřejného mínění, provedených loni při příležitosti kampaně proti prezidentovi, se zjistilo, že téměř dvě třetiny (64%) dotázaných nezná požadavky opozice, přičemž polovina z nich (54%), jak se ukázalo, nejen že je nezná, ale nemá ani žádnou potřebu se s těmito požadavky seznámit.

Postkomunistické elity mají nepochybně velkou zásluhu na tom, že se ne-občanská společnost, zděděná po SSSR, uchovala v ne-občanském – atomizovaném, odcizeném, nesolidárním – stavu. Přesto, přes mnohaleté úsilí vlády, už na Ukrajině existují zárodky občanské společnosti. Existují početné, občas i docela efektivní občanské organizace, jako např. Výbor ukrajinských voličů (www.hq.org.ua), Charkovská skupina na obranu práva (www.khpg.org), Centrum ekonomických a politických výzkumů Oleksandra Razumkova; existují nezávislá, i když vládou stále utiskovaná média; existuje dosti vlivná demokratická opozice, jíž patří téměř třetina hlasů v parlamentu (a spolu s „podmíněně opozičními“ komunisty téměř polovina).

A konečně, kromě nestejnorodých elit a „nejednoznačného“ obyvatelstva existuje ještě třetí činitel, třetí „hráč“, který může mít vliv na změnu postsovětského statu-quo na Ukrajině, s nímž však Keith Darden ve svých pesimistických prognózách vůbec nepočítal. Tímto třetím aktérem je ovšem mezinárodní společenství, které za poslední desetiletí stanovilo svá pravidla hry na celém světě a které nemá nejmenší zájem na jejich porušení na evropském kontinentě. To, že Evropskou unii v současné době nejvíc zaměstnává její rozšíření, a Spojené státy válka v Iráku, vůbec neznamená, že ukrajinská vláda bude mít volnou ruku, aby mohla vykonat obvyklé „špinavé“ volby a jiné nepravosti, výstižně označené Javierem Solanou jako „hraní si s pravidly, místo hry podle pravidel.“ Poslední přísná rezoluce Rady Evropy a příslušná prohlášení EU a NATO k ústavním hrátkám ukrajinského vedení jasně dávají Kyjevu na vědomí, že se mu nepodaří uniknout sankcím za podobné chování – byť by ukrajinští náčelníci sebevíc troubili na svou „euroatlantickou integraci“.

Sotva lze některý z uvedených činitelů určit jako nejdůležitější či rozhodující. Rozhodující bude zřejmě součinnost všech tří faktorů.

Odpadlictví elit

V zemích s nerozvinutou občanskou společností a slabou nebo zcela chybějící tradicí demokracie jsou všechny radikální změny důsledkem nejednotnosti či dokonce rozkolu v autoritativních vládních kruzích. „Odpadlictví elit“ – píše Dardenův americký kolega Lucan Way – „je důležitou součástí vynucené plurality“, tedy plurality, v jejímž základě neleží úcta vlády vůči demokratickým institucím a procesům a vůči lidským právům, ale hlavně její neschopnost nastolit v zemi kýženou výši autoritarismu. Proto nijak nepřekvapí, že největší protivníci autoritativních vládců pocházejí zpravidla z jejich vlastního prostředí (Juščenko byl premiérem za prezidenta Kučmy, ale i Kučma sám byl premiérem za Kravčuka, a Kravčuk patřil k předním postavám v aparátě Ščerbyc’kého). Právě tam si získali jistou popularitu a reputaci dostatečně umírněných a kompetentních politiků. Toho by nikdy nedosáhli, kdyby svou kariéru zahájili v opozici, jejíž lídři jsou hlavními médii buďto přehlíženi, nebo prezentováni jako nebezpeční radikálové či v horším případě jako infantilní, nekompetentní idealisté).

Odpadlictví elit nepochybně sehrálo rozhodující roli nejen při pádu Miloševiče a Ševardnadze, ale prakticky při pádu všech komunistických režimů v letech 1989-1991. Aby přirozená nejednotnost autoritativních vládnoucích kruhů skončila otevřenou „zradou“ určité jejich části a přechodem na stranu protivníka, či přinejmenším špatně utajenou sabotáží, musí působit dva jiné zmíněné faktory: silný (nebo aspoň citelný) tlak „zdola“, ze strany společnosti, a neméně citelný tlak „shora“, ze strany mezinárodních státních i nestátních organizací, které do určité míry legitimizují (či de-legitimizují) daný autoritativní režim.

Kromě významu morální podpory, které se „disidentské“ elity těší jak ze strany lidu, tak ze strany mezinárodního společenství (a kterou ztrácejí jejich konzervativnější společníci), může mít tato podpora i důležitý praktický aspekt. Dřív než „odpadlíci“ učiní rozhodující a riskantní politický krok na stranu opozice, měli by vědět, že v případě nezdaru je ani „lid“, ani mezinárodní společenství neponechá napospas režimu. Přítomnost vlivné demokratické opozice s širokou voličskou základnou (zvlášť v západních oblastech země) slouží pro mnohé potenciální politické disidenty jako glejt: předloni tisíce Ukrajinců (hlavně příznivci Juščenka) hlasovaly pro Julii Tymošenko jen proto, aby ji zachránili před kučmovskými prokurátory; z téhož důvodu byla vláda nucena propustit z vězení Andreje Škiľa, zvoleného poslancem v jednom z obvodů lvovského regionu.

Nejslabší článek řetězu

Z tohoto hlediska je Ukrajina bezpochyby „slabým článkem“ (vedle Moldavska) v řetězu konsolidovaných autoritativních režimů, které se upevnily na území někdejšího SSSR. Na rozdíl od Běloruska, Kazachstánu, a nyní i Ruska může Ukrajina v politice stále ještě překvapit. Ani zesílení represí proti opozičním politikům a nezávislým sdělovacím prostředkům, ani manipulace s volebními zákony a komisemi, ani troufalé přepisování ústavy pro vlastní chvilkové potřeby nezaručují stávajícímu režimu vítězství ve volbách. Před pěti roky ruský politolog Alexandr Rubcov srovnal postsovětské systémy s demokratickou fasádou se zánovním emailovým vědrem, které má jeden drobný nedostatek: ve dně tohoto vědra je nevelká dírka – přesně tak velká, aby nedovolila donést vodu ze studny do dvora. Všechny formálně demokratické instituce v zemích SNS jakoby existují, všechny formální demokratické procesy jakoby probíhají, ale vždy s drobným nedostatkem: s nejrůznějším porušováním zákonů, nezbytným pro udržení současné vlády. Rozměry této mezírky, těchto přestupků, nesmějí být příliš velké, aby nevyvolaly mezinárodní sankce, ale ani příliš malé, aby náhodou nedošlo ke ztrátě moci (jak se to stalo roku 1994 s Leonidem Kravčukem a před tím s Vjačeslavem Kebyčem – běloruským premiérem, který prohrál v roce 1994 v prezidentských volbách s Alexandrem Lukašenkem). Otázka, kam až se může zajít v porušování zákonů, se u řady postsovětských vládců změnila v pekelné dilema: nikdo z nich se nechce ocitnout v roli Miloševiče nebo Ceaucesca, ale zároveň netouží po mezinárodní izolaci jako Lukašenko. Šíře onoho úzkého prostoru, v němž jsou nuceni se pohybovat jako po minovém poli, závisí na mnoha faktorech. Mezi nimi dominují, jak už bylo uvedeno, tlak zdola, který zvyšuje stupeň porušování zákona nutných pro udržení vlády, a tlak shora, který snižuje míru přestupků, kterou si režim může beztrestně dovolit.

Není zatěžko si všimnout, že v případě Ukrajiny je tento prostor dosti úzký. Z jedné strany není na Ukrajině občanská společnost omezena na hlavní město (a jiná velká města, kde je politická pluralita více méně institucionalizovaná), jak je tomu v Rusku. Na Ukrajině má občanská společnost, vedle „vykrmeného“ Kyjeva, dosti hluboké kořeny v západní části země, která není ani tak „semeništěm nacionalismu“ (jde o představu, jež se rozšířila ještě za sovětských časů a dosud je živena oficiální propagandou), jako spíš studnicí politického pluralismu a solidárního občanského odporu vůči autoritářským tendencím. A na druhou stranu nemá Ukrajina, na rozdíl od Ruska, obrovské zásoby nerostných surovin, o jaderných zbraních nemluvě, a na rozdíl od středoasijských republik nemá žádná „asijsko-muslimská specifika“, která by ospravedlňovala „nedostatky demokracie“ v těchto zemích a chránila příslušné autoritativní režimy před přísnými sankcemi ze strany Západu.

Na Ukrajině se prostor, kde se autoritativní režim může svévolně uplatňovat, stává stále omezenějším. Leonidu Kučmovi se dařilo unikat postihům za všelijaké přestupky pomocí bystrého manévrování, jež bývá nazýváno „mnohovektorovou“ politikou, tj. zahráváním si tu se Západem, tu s Ruskem, a vydíráním obou pomocí hrozby postupného „sblížení“ s protivníkem. Zdá se však, že po „aféře s kazetou“ (míněny jsou Meľnyčenkovy nahrávky prezidentových rozhovorů – pozn. red.) se tato metoda stala neúčinnou. Západ je již unaven nespolehlivým partnerem, který neustále mění svou tradiční geopolitickou orientaci na netradiční (a naopak). A Rusko už podle všeho přestalo pronásledovat „nepolapitelného Joea“ (původně hrdina oblíbeného sovětského filmu; nyní se velmi často užívá v přeneseném smyslu pro někoho, kdo stále uniká – pozn. překl.) – konečně pochopilo, že „Joe“ po Meľnyčenkových odhaleních už nemá kam utéci.

Ukrajinská oligarchie mezi Východem a Západem

Za těchto podmínek lze na Ukrajině přirozeně očekávat aktivizaci třetího, krajně důležitého činitele, nezbytného pro změnu režimu – a tím jsou rozpory až rozkol v rámci vládních elit. Tento proces se na Ukrajině vlastně nikdy nezastavil, o čemž svědčí zejména nemalý počet “bývalých” v řadách současné ukrajinské opozice. “Různěvektorové” politické, ekonomické, ale i jazykově kulturní orientace ukrajinských elit do značné míry zabránily vytvoření autoritativní vlády jedné osoby, protože od prezidenta vyžadují “mnohovektornost” nejen v zahraniční, ale i vnitřní politice. Existence několika klanů, jež si navzájem konkurují, na jedné straně, a vlivné demokratické (nejen neperspektivní komunistické) opozice na straně druhé poskytuje možnosti pro vytváření různých situačně podmíněných aliancí jednoho či více klanů s demokraty. Hlavní politický úkol, který v současné době řeší Leonid Kučma, spočívá v podstatě v tom, aby ke vzniku podobných aliancí nedocházelo, a v prevenci disidentství v řadách vlastních rádoby partnerů. Lze připustit myšlenku, že úspěch tzv. “ústavní reformy” a výsledek prezidentských voleb v roce 2004 do značné míry závisí na schopnosti Kučmy a jeho “krizového manažera” Medvedčuka udržet pod kontrolou své lidi v parlamentu, ve vládě, v regionech. Mnozí z nich se už v duchu vidí ve vítězném táboře opozičníků, ale zároveň nezapomínají na své tlusté složky kompromitujících materiálů, které leží v daňových úřadech a jiných orgánech “na ochranu práva”.

Přestože už první období nahromadění kapitálu na Ukrajině v podstatě skončilo, vládní oligarchie je zainteresována spíš na liberálním režimu, než na jeho další totalitarizaci. Průhlednější politika i ekonomika ztěžují nacvičenou hru a snižují i odpovídající obvyklé příjmy, na druhou stranu však činí situaci více předvídatelnou, bezpečnější a nezávislou na chvilkových rozmarech autoritativního prezidenta a jeho oblíbenců. Jako neméně významná se jeví také perspektiva legalizace a legitimizace “nových Ukrajinců” na mezinárodním poli – v roli spořádaných obchodníků a spolehlivých partnerů, a ne protagonistů pohrdavých anekdot a objektů neodbytné pozornosti Interpolu, FATF a jiných, ne zrovna příznivě nakloněných organizací.

Oproti obecně rozšířeným stereotypům Ukrajina už teď exportuje do zemí EU dvakrát víc zboží a služeb, než do Ruska. I když je pro vstup na evropský trh skutečně třeba vyvinout větší úsilí, objem tohoto trhu, 40krát větší než je objem trhu ruského, jej činí nesrovnatelně přitažlivějším a perspektivnějším, o jeho blahodárném vlivu na modernizaci odvětví zahraničního obchodu nemluvě. Nicméně, ti z ukrajinských oligarchů, kteří vydělávají v Rusku (hlavně importem a opětným exportem ruské ropy a plynu), uchovávají své peníze nikoliv v Moskvě nebo v Minsku. To vše činí ukrajinské obchodní elity nejen zainteresovanými na zlepšení vztahů se Západem, ale osobně závislými na politické konjunktuře a možných sankcích.

Nikomu nedám našeho Miloševiče

Na udržení statu-quo a posílení autoritarismu má ve skutečnosti zájem jen státní aparát v čele s prezidentem, příslušníci silových složek, daňoví úředníci a jiní tvůrci a hospodáři vyděračského státu. Poté, co uprchlý major (Meľnyčenko – pozn. překl.) zveřejnil palácové rozhovory prezidenta s jeho pobočníky, zmíněný zájem se podle mě změnil v životní potřebu. Pro účastníky podobných besed není mezinárodní izolace v rámci vlastní země zdaleka nejhorší variantou možné budoucnosti.

Také proto si nepředstavuji, že by na Ukrajině mělo dojít k nějakému “gruzínskému scénáři”. Kučma není Ševarnadze, ani Jelcin, ba ani Kravčuk. Nemůže se chovat jako oni, i kdyby chtěl sebevíc. Za zády má zlopovětstného majora Meľnyčenka a jeho neblaze proslulé nahrávky a bohužel dosud živé svědky, kteří si na ledacos vzpomenou, sotva zmizí přízrak vyděračského státu. Být na místě ukrajinského prezidenta, plivl bych do tváře každému, kdo by se odvážil nabídnout mi nějaké záruky, protože jedinou jistotou pro Leonida Kučmu může být zase jen on sám. V podobné situaci se lidé zpravidla nezastaví před ničím, obávám se proto, že tbiliskými růžemi se v tomto případě věc nevyřídí.

Ukrajinský režim, stejně jako jugoslávský, může padnout jedině následkem zrady vládnoucích elit. Zdá se, že Kučma to chápe a na klíčové posty staví lidi, kteří, stejně jako on, nemají co ztratit. Sotva existuje něco, před čím by se zastavili v zájmu udržení moci. Ukrajinské jednotky speciálního nasazení se zatím vůbec neliší od těch sovětských; pro něž zmlátit či dokonce zabít “chochla”, “banderovce” bylo svatou věcí. Vzpomeneme-li na chování těchto hrdlořezů v roce 1995 na Sofijském náměstí během pohřbu patriarchy Volodymyra, či v březnu 2001, když spolu s příslušníky KGB odchytávali účastníky protivládních akcí na kyjevském nádraží (hlavním poznávacím znakem “zločinců” byla ukrajinština), nelze pochybovat o tom, jakou roli by mohli sehrát v budoucích demokratických procesech.

Pro většinu Rusů a ruskojazyčných obyvatel Ukrajiny, kteří početně převažují téměř ve všech velkých městech, zůstává boj národních demokratů s beznadějně zkorumpovaným režimem, který už se všem pořádně zprotivil, stále “cizí válkou”, kterou jsou v nejlepším případě ochotní soucitně pozorovat z oken poté, co se na chvilku odpoutali od nějakého mnohem zábavnějšího televizního pořadu. Téměř nikdo z nich, pravda, nemá rád Kučmu a jeho “manažery”, ale téměř zrovna tak nemají v oblibě či minimálně nedůvěřují národním demokratům, ať už mají v čele Čornovila, nebo Juščenka.

Nakolik má tato zaujatost, vypěstovaná sovětskou “antinacionalistickou” propagandou a všemožně podporovaná současným oficiálním televizním vysíláním, reálné základy?

Ne mesiáš, ale jeho předchůdce, aneb ukrajinský Aljoša Karamazov proti novodobé smerďakovščyně

“Juščenko není nacionalista” – s tímto tvrzením souhlasí dokonce i jeho zarytí protivníci, přesto nezapomínají dodat: “Juščenko, toho bereme. Ale jeho okolí…”

“Okolí” je však pojem dosti neurčitý. Blok Naše Ukrajina představuje stovka poslanců různých národností a různých politických orientací, z nichž přibližně polovinu tvoří straničtí kandidáti a druhou polovinu osobnosti z regionů které se k této parlamentní frakci připojily později. Jako všechny zastřešující organizace, je i Naše Ukrajina dosti různorodá. Zdaleka ne všichni její členové ve mně (a nejspíš ani u jiných) vyvolávají sympatie. Přesto je ve vedení bloku těžké najít nějaké zlé nacionalisty, antisemity, rusofoby a jiné extremisty: jde o vcelku umírněnou společnost, jejíž členové jsou spořádaní obchodníci, mají diplomatický či jiný dobrý rodokmen a byli by schopni nyní převzít vládu a vést zemi zcela uvážlivě a kompetentně. Tentýž dojem zanechává i program nabídnutý Naší Ukrajinou v červnu roku 2002, hned po parlamentních volbách, v očekávání, že kolem sebe soustředí většinu středových politických sil a odpovídající koaliční vládu.

Juščenkovu kompetentnost je snad lepší posuzovat podle jeho činů, a ne na základě soucitných vzdychání televizních propagandistů (“Nic proti Juščenkovi – je to čestný, dobrý chlapec. Ale je slabý, a my potřebujeme silného, energického prezidenta…”). Juščenko přitom pět let vcelku úspěšně řídil Národní banku, zvlášť v onen osudný rok 1998, kdy se hrivna sice otřásla, ale nezřítila se do propasti za ruským rublem – do velké míry díky profesionalitě hlavního bankéře. V letech 1999-2001 tento muž oživil polomrtvou ukrajinskou ekonomiku, ucpal nemálo děr, kudy mizely peníze (a za to vlastně nakonec zaplatil svou funkcí), bojoval proti směnnému obchodu, splatil astronomické dluhy na důchodech a výplatách, snížil zahraniční dluh, uskutečnil celou řadu nezbytných reforem, jejichž důsledky pociťujeme dodnes.

Pro mě je zvlášť přesvědčivou Juščenkovou charakteristikou jedna z epizod nahraných Meľnyčenkem: osoba připomínající prezidenta Kučmu poslouchá stížnosti jiné osoby podobné šéfovi daňových úředníků Azarovovi. Ten si stěžuje na tehdejšího premiéra Juščenka, který prý nechce podepsat jakési pochybné dokumenty, nehledě na ústní pokyn prezidenta. “Hm,” hořce vzdychá Kučma, “není tak jednoduchý, jak jsme si mysleli.”

I kdyby byla osobní slušnost jedinou ctností Viktora Juščenka, už jen to by myslím stačilo k tomu, abych s ním spojoval své naděje – natolik už je tato vlastnost vzácná v politice, postsovětské zvlášť.

Je jasné, že Viktor Juščenko i Naše Ukrajina patří k určité době a určité společnosti, a v tomto smyslu mají i svá nevyhnutelná omezení a nedostatky. Ale zatím to je to nejlepší z toho, co máme v našem postkomunistické politice, a přece jen je to šance na lidštější, moudřejší a spravedlivější společnost, než je ta stávající, kterou všemi svými zbraněmi hájí jeho protivníci.

Tagy
Tagy
Evropa 3057
Postsovětský prostor 426
Ukrajina 846
ekonomika 856
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz