Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Turecko, země na pomezí dvou světů

Emil Souleimanov / Ed. 22. 2. 2016

Převážná část území Turecké republiky se nachází na poloostrově Malá Asie omývaném ze tří světových stran vodami Černého, Egejského a Středozemního moře. Na východě je Turecko vklíněno do kavkazské šíje a hraničí s Íránem. Evropskou část Turecka tvoří území jihovýchodní Thrákie, od “kontinentálního” Turecka ho oddělují strategicky důležité úžiny Bospor a Dardanely a Mramorné moře. V roce 2001 mělo Turecko na 70 miliónů obyvatel, čímž se v počtu obyvatel zařadilo do čela středovýchodních i východoevropských zemí, zanechávajíc za sebou kolosy jako Írán, Egypt a Ukrajinu. Podle oficiálních údajů tvořili Turci v roce 1996 více než 86% obyvatel republiky, následovaní Kurdy a Araby. V zemi je řada početných komunit z balkánských států, zejména bosenských muslimů a Albánců, také potomci vystěhovalců ze severního Kavkazu z 19. století a krymští Tataři. Na druhé straně zase žije asi 2,5 miliónu Turků v Německu, početné menšiny Turků jsou i v Nizozemí, Francii, Velké Británii, Dánsku atd. V roce 1996 tvořil v Turecku průměrný roční přírůstek 2,2%, podíl městského obyvatelstva je téměř 69%, v zemědělství pracovalo cca 24,5% ekonomicky činných obyvatel.

Potomci Seldžucké a Osmanské říše

Turecko je považováno za dědice Seldžucké říše z 11. století i později založeného Osmanského sultanátu. Turci spolu s Ázerbájdžánci, Uzbeky, Tatary, Kazachy, Turkmeny, Kyrgyzy a dalšími patří k turkické skupině tzv. altajských národů. Předci dnešních Turků se totiž odstěhovali z oblastí jižního Uralu, Altaje i severokaspických stepí do Malé Asie převážně v 10. – 12. století. Mezi jejich předky patřily bojovné turkické kmeny Oguzů, Pečenegů/Kypčáků a Chazarů. Turecký stát dosáhl rozkvětu za vlády osmanského sultána Süleymana I. Nádherného v 16. století i jeho následovníků, kterým se v úspěšných válečných taženích podařilo podmanit si rozsáhlé území rozprostírající se od jižního Slovenska a vrat Vídně na severozápadě, Dněstru a Záporoží na severu, Kaspického moře na východě, hranic marockého království na západě až po Etiopii a Jemen na jihu.

V důsledku stále se prohlubujícího sociálně ekonomického zaostávání, ale i neschopnosti země zapojit se do technologické revoluce utrpěl sultanát od poloviny 18. století řadu významných vojenských porážek. Ke konci téhož století se aktivizují národně osvobozenecká hnutí balkánských národů, od konce 19. a počátku 20. století také povědomí Arabů a Arménů. Po řadě převážně neúspěšných balkánských válek a po prohře Itálie v libyjské válce, k nimž došlo v předvečer první světové války, vstoupila do ní citelně zmenšená Osmanská říše na straně Ústředních mocností. Následkem toho přišla o zbylá území na Balkáně a na Blízkém východě (ve prospěch Řecka, Bulharska, nově vytvořeného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, v roce 1912 vzniklé Albánie). V roce 1918 obsazují spojenecké armády hlavní město Istanbul, sultán se fakticky ocitá v jejich zajetí a říše se hroutí. Sévreskými ujednáními podepsanými v roce 1920 se sultán zříká čtyř pětin území Osmanského státu ve prospěch Řecka, Arménie, Hidžázu, Gruzie, souhlasí také s vytvořením Kurdistánu. Sýrie, Libanon, Palestina a Irák se stávají mandátními územími Francie a Velké Británie.

V roce 1919 propukla řecko-turecká válka, která končí roku 1922 vítězstvím Turecka. Řeci kapitulují u Izmiru (Smyrny) a zříkají se nároků na egejské pobřeží Anatólie. Se zbytky řecké armády ze země prchají i představitelé početné řecké komunity ze západní Anatólie a Pontu, vzápětí jsou zase nuceny opustit Řecko desetitisíce Turků. Talentovanému vojevůdci a státníkovi Mustafovi Kemal-pašovi (později nazvanému Atatürk – otec Turků) se daří za anarchie v zemi zachránit zbytek území, která před nedávnem spadala pod moc osmanské koruny, ovšem na úkor Kurdů, Řeků, Arménů a Gruzínů. Po odstoupení od smlouvy ze Sévres následuje v roce 1923 dohoda Lausannská, která definitivně vymezila dodnes platné hranice Turecka.

Atürkova Turecká republika

Portrét Atatürka, neboli Otce Turků, dodnes visí na zdi každé instituce a úřadu a častokrát také v obchodě či restauraci zdroj: Integrace V roce 1923 je vyhlášena Turecká republika. Cílem Atatürka se stává vytvoření světského proevropského státu, prostého “náboženské” zaostalosti i vlivu feudální aristokracie. Oddělením – ač bolestivým – církve od státu se redukuje úloha islámských klerikálů v turecké společnosti. Atatürk uskutečnil kontroverzní reformy ve všech oblastech společenského života. Jejich razance mnohdy narazila na nespokojenost duchovních, osmanské aristokracie, byrokratů a velkostatkářů, ale i některých složek intelektuálů. Reforma armády a státních institucí, poskytnutí volebního práva ženám, zákaz nošení turbanu, čadry a fesky, zrušení osmanské titulatury, důsledné ekonomické reformy, deklarace nové ústavy, jejímž základům posloužily právní principy zakotvené v legislativách Švýcarska i Francie – to vše mělo posloužit vytvoření moderní evropské mocnosti ze zaostalého Turecka. Pěstoval se turecký nacionalismus, vycházející ze základů osvíceného turkismu, prostý náboženských rysů. V zahraniční politice se kladl důraz na izolacionismus a soběstačnost, které se projevovaly jak zřeknutím se revanšismu ve vztazích k bývalým koloniím, tak principem etatismu v ekonomické politice.

Podle přesvědčení mnoha politologů, tureckých i zahraničních, přijetí Atatürkovy ideologie umožnilo Turecku předejít miliónovým ztrátám na životech (možná i ztrátě samotné suverenity), k nimž by zřejmě došlo, kdyby se turecké vedení ve snaze “znovu vrátit” ztracená území rozhodlo vstoupit do druhé světové války po boku Německa a jeho spojenců.

Turecko – významný aktér studené války

Po roce 1945 vyvíjel Stalin na Ankaru nesmírný tlak ve snaze dosáhnout toho, aby se Turecko zřeklo území historické západní Arménie ve prospěch Sovětského svazu a souhlasilo de facto s umístěním sovětských vojenských základen v oblasti tureckých Úžin. Moskva podporovala turecké komunisty, panovaly proto obavy, že by se situace v zemi mohla začít vyvíjet podle řeckého scénáře, kde od poloviny čtyřicátých let probíhala krvavá občanská válka mezi proamerickými, či spíše probritskými přívrženci monarchie a prosovětskými komunisty. V období rostoucího americko-sovětského antagonismu, který nakonec vyústil ve studenoválečné uspořádání, Turecko získává v rámci Marshallova plánu od USA značnou finanční pomoc. V roce 1952 se jako dodnes jediná muslimská a východoevropská/středovýchodní země stává členem NATO. V průběhu studené války tak Turecko plnilo úlohu důležité předsunuté základny NATO podél jihozápadních hranic SSSR.

Roku 1955 byl uzavřen Bagdadský pakt, který spolu s Irákem, Íránem, Pákistánem a Velkou Británií vynesl Turecko do čela protisovětského obranného pásma, jehož cílem mimo jiné bylo oddělovat prosovětský (Násirův) Egypt od sovětského impéria. Protože Bagdadský pakt posléze zanikl v důsledku vojenského puče v Iráku, kde jeho organizátoři svrhli proamerickou iráckou monarchii a moci se postupně chopili arabští “sociálnacionalisté” ze strany BAAS, Turecko se stalo klíčovým spojencem Washingtonu na Středním východě. Mělo dva úkoly: zadržovat sovětskou expanzi do strategicky důležité oblasti Perského zálivu a být “světskou” protiváhou radikálnímu islamismu (zejména po íránské revoluci roku 1979) a arabskému nacionalismu. Tato situace trvala až do rozpadu SSSR v roce 1991.

Se zánikem SSSR, koncem bipolarity a znovuoživením tradiční euroasijské plurality se význam geopolitického postavení Turecka ještě upevnil. Díky své unikátní zeměpisné poloze spadá totiž Turecko do čtyř důležitých regionů a tvoří mezi nimi přirozený most – je středomořskou, balkánskou, černomořskou i kavkazskou zemí.

Sekulární Turecko a jeho arabští sousedé a Irán

Turecko má tradičně napjaté vztahy se Sýrií a Íránem, tedy se státy sousedícími s jižní hranicí (v jistém ohledu vyjma Irák). I když arabsko-turecká animozita existovala do jisté míry už před vznikem panarabismu koncem 19. století, ke skutečnému výbuchu protitureckých nálad v arabských společnostech došlo teprve počátkem 20. století. Tehdy se začala stále zřetelněji projevovat vidina mocenského zániku Osmanské říše, a tedy i reálná možnost arabských zemí získat nezávislost na Istanbulu. Důležitou roli také sehrálo rozdílné pojetí nacionalismu u Arabů a Turků. Vždy zejména nábožensky orientovaná doktrína panarabismu pohlížela s nostalgií na “zlatá léta” arabských chalifátů před příchodem Turků do regionu a považovala takřka pětisetletou tureckou nadvládu nad arabskými zeměmi za jeden z hlavních důvodů rozpadu arabské jednoty a zániku říší Mohamedových následovníků ve prospěch cizáckých přistěhovalců z euroasijských stepí. Turci si zase zvolili evropský model státnosti, výrazně sekulární nacionalismus, přibližování se Evropě, určité distancování se od středovýchodních zemí, zdůrazňování původních, turkických, tedy předislámských rysů vlastní kultury.

Mezi Tureckem a Sýrií navíc existuje spor (ačkoli Turecko jakýkoli spor popírá) o území Hatay, které se nachází na jižním pobřeží Turecka poblíž severozápadních hranic se Sýrií. V roce 1938, kdy byla Sýrie mandátním územím Francie, poskytla Paříž této oblasti nezávislost. Krátce nato (1939) Hatay na základě referenda, v němž se obyvatelé provincie vyslovili pro přičlenění k Turecku, obsadily turecké vojenské jednotky. Tento krok Francie byl zdůvodňován nutností zabezpečit neutralitu Turecka v propukající válce s Německem. Sýrie, která se osamostatnila v roce 1941, dodnes požaduje návrat této oblasti pod svou jurisdikci. Turecko-syrské vztahy poškozuje i problém dodávek vody z řeky Eufrat, na níž Ankara vybudovala zavlažovací systémy a vodní elektrárnu, což se negativně odráží v kvalitě i objemu vody tekoucí do Sýrie. Turci naopak Damašku vyčítají fakt, že od počátku osmdesátých let podněcoval kurdský terorismus.

Vztahy s Íránem jsou také historicky velmi komplikované. Tito klasičtí rivalové v průběhu staletí usilovali o vliv na Středním východě, což vyústilo v řadu nábožensky motivovaných (sunnitsko-šíitských) válek v 16. – 17. století i v pozdějším období. Po vítězství islámské revoluce v Íránu v roce 1979 vstoupilo dějinné ideologické soupeření mezi islámistickým Íránem a prozápadním a proamerickým Tureckem do nové fáze.

Strategický partner USA v regionu

Roku 1996 došlo na Středním východě k uzavření nesmírně významné turecko-izraelské smlouvy o strategickém partnerství, což ještě prohloubilo antagonismus mezi Tureckem a Sýrií i řadou propalestinsky orientovaných arabských zemí. Naopak se potvrdilo dodnes nejmocnějšího vojenského uskupení na Středním východě, kterému se dostává větší podpory ze strany Washingtonu. Tím byly posíleny pozice tureckého státu zejména v USA, kde je vliv židovské lobby nesmírně vysoký.

Zvláštní pozornost si zaslouží turecko-irácké vztahy. Mezi oběma státy v průběhu poměrně krátkých dějin existence Iráku coby suverénní země (Irák získal nezávislost na Velké Británii, jejímž mandátním územím byl od zániku Osmanské říše, fakticky od roku 1918, až do roku 1930) existovalo cosi jako přirozený soulad zájmů. Bylo to podmíněno tím, že Irák měl podobně jako Turecko problematické vztahy se svými sousedy – Sýrií a Íránem. Ankara potřebovala mít jižně od vlastních hranic mocný Irák, s nímž nemá vyhraněné teritoriální spory, což mu mělo zajistit protiváhu proti Íránu a Sýrii. Turecko-irácké vztahy se ale zhoršily po rozhodnutí tehdejšího tureckého prezidenta Turguta Özala poskytnout spojeneckým armádám náležitou vojenskou a technickou pomoc za operace Pouštní bouře (1991). Neméně důležité zřejmě bude zajištění přízně Ankary pro plánované vojenské operace proti Bagdádu – je totiž evidentní, že jakákoli vojenská operace na iráckém území není bez spolupráce s Ankarou technicky proveditelná. Význam Turecka pro americké zájmy na Středním východě bude v dohledné době nesporně stále zásadní.

Turecko jako jeden z hráčů v kaspickém regionu

Kavkaz je klíčem ke Kaspickému moři a k oblasti Střední Asie. Vznikem tří nových nezávislých států – Ázerbajdžánu, Kazachstánu a Turkmenistánu – se kaspický region, kde je podle odhadů ropa a plyn v hodnotě 2 – 4 trilióny amerických dolarů, otevřel světu. USA a státy západní Evropy, zainteresované na diverzifikaci světových zásobáren strategických zdrojů, se soustředily na získání vlivu v kavkazsko-středoasijském regionu. To se samozřejmě nezamlouvá Moskvě, která pokládá oblast kaspické pánve za zónu svých zájmů a s nelibostí nese veškeré snahy západních mocností zpochybnit její výlučné postavení v tzv. blízkém zahraničí. Turecko už tradičně pokládá oblast Kavkazu a Střední Asie za prioritní. Je to podmíněno jak etnickou (turkickou) a náboženskou blízkostí Ázerbajdžánu a středoasijských států (s výjimkou íránského Tádžikistánu), tak i snahou Ankary připojit se k řadě obřích energetických projektů, jejichž cílem je znovuoživit Hedvábnou cestu propojením Číny s Evropou rozvinutými magistrálami a umožnit import kaspických surovin na evropské trhy. Také není tajemstvím, že Washington i Londýn sledují v kaspickém regionu i další neméně důležitý cíl. Je jím snaha redukovat vliv Moskvy v této důležité oblasti, což by mělo podle názoru řady předních amerických geopolitiků (například Brzezinského) zabránit případné expanzi Ruska. Američané proto už od poloviny devadesátých let prosazují tranzit kaspické ropy jižním směrem do tureckých terminálů na Středozemním moři, čímž by obešli ruské území a vyloučili mocenský monopol Moskvy v kaspickém regionu.

Turecko má v tomto ohledu plnit úlohu jakéhosi mostu, prozápadního sekulárního státu, který by měl být vzorem pro muslimské státy bývalého SSSR (v prvé řadě na úkor fundamentalistického Íránu), ale i napomáhat průniku Západu do této oblasti. Je pravda, že se americké a turecké záměry v oblasti Kavkazu a Střední Asie v převážné míře shodují. Mnohé ale bude záviset na tom, jakou strategickou koncepci ve vztahu ke kaspickému regionu Washington zvolí. Bude-li považovat Kaspik za oblast svých prioritních zájmů, kde je zapotřebí důslednější a aktivnější angažmá – jak z geostrategického, tak ekonomického hlediska – bude to znamenat politiku směřující k vytlačení Ruska z kavkazských i středoasijských států. V tom případě bude těsná spolupráce USA i NATO s Tureckem nezbytností. Naopak dojdou-li Spojené státy k závěru, že po 11. září je mnohem výhodnější spolupracovat s Ruskem ve věci celosvětového boje proti terorismu, tedy výměnou “ponechat” kaspický region Rusku, bude Turecko muset s realizací svých dalekosáhlých záměrů počkat. Zatím ale platí to, že pro tranzit kaspické ropy je zvolena právě turecká cesta předpokládající vývoz ázerbájdžánských surovin přes Gruzii do tureckého ropného terminálu Ceyhan. Poblíž gruzínské metropole Tbilisi se navíc buduje vojenská letecká základna Turecka.

Původní vydání: Turecko, země na pomezí dvou světů

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1156
ekonomika 778
mezinárodní bezpečnost 1046
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz