Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Tohle musí bolet každého

Kryštof Kruliš Kryštof Kruliš / Ed. 29. 12. 2015

Vyjednávání o transatlantické obchodní dohodě vstupuje do rozhodující fáze

Všichni se shodnou, že obchodní dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy bude největší. Podle jedněch největší šance. Podle druhých největší hrozba. Slibuje pomoci pokulhávajícímu evropskému hospodářství, ale také hrozí připravit Evropany o jejich výdobytky – přísně hlídané potraviny a velkoryse ohleduplné pracovní právo. Po roce a půl vyjednávání se transatlantická smlouva (TTIP) teď začíná skutečně psát. Kdo si v ní chce ohlídat svůj zájem, má nejvyšší čas.

Na něčem se dohodneme…

Opravdový americký koráb silnic v Evropě nepotkáte. Na druhou stranu, pokud si Američan chce koupit malé a úsporné auto z Evropy, má také smůlu. Pro evropské úřady jsou americká auta nebezpečná, pro americké úředníky jsou zase nebezpečná ta evropská. Podle statistik přežití automobilových nehod jsou sice vozy na obou stranách Atlantiku bezpečné úplně stejně – ale zároveň jinak.

Vysvětlením paradoxu jsou bezpečnostní předpisy. Jejich cíl je v EU i ve Spojených státech naprosto stejný – pokud možno v autě přežít čelní střet -, ovšem cesty, jak to ověřit, jsou jiné. Američany zajímá, jak auto ochrání cestujícího, který není připoutaný. Jejich figuríny při srážkových testech jsou tedy nepřipoutané a inženýři tomu přizpůsobují airbagy. Možnost, že by se člověk v autě nepřipoutal, neberou Evropané vůbec v potaz. Proto svoje figuríny poutají a jejich airbagy se nafukují jindy a jinak.

33% světového obchodu dnes probíhá mezi EU a Spojenými státy

Podobné rozdíly lze najít ve třech čtvrtinách bezpečnostních regulí. Karoserie evropských aut jsou konstruované tak, aby se co nejlépe vyrovnaly se srážkou s protijedoucím vozem, zatímco američtí inženýři podle tamních předpisů počítají s nárazem do betonové zdi. V USA se nárazník považuje za něco, co má především chránit vůz – a na to je také testují. Pro Evropany je nárazník ochranou pro případné nešťastné chodce. A rozdíly se netýkají jen bezpečnosti, jdou tak daleko, že se mezi kontinenty liší i barvy blinkrů. “Z toho důvodu to bude hodně složité a dlouhé vyjednávání, ale všichni předpokládají, že se dohodneme,“ říká Michal Kadera z mladoboleslavské Škody. Mají na tom zájem obě strany, po sladění technických norem by se měl vzájemný obchod s auty zvýšit téměř o polovinu.

Podobné předpovědi pro vzájemný obchod vykreslují stoupenci euro-americké obchodní dohody i pro jiné výrobce než automobilky. Podle oficiálních analýz Evropské komise by díky volnému obchodu s USA mělo být evropské hospodářství každoročně bohatší o 120 miliard eur. A každá zmíněná miliarda má přinést řádově tisíce nových pracovních míst. Němečtí analytici vypočítávají, že deset let po plánovaném podpisu se jen díky smlouvě platy v Británii zvýší o deset procent, ve Španělsku o sedm, v Itálii o pět, ve Švédsku o osm.

Zdeněk Kudrna, ekonom z Vídeňské univerzity, dopodrobna vykreslenému ráji na zemi moc nevěří. Jsou to podle něj nevyhnutelně “hausnumera“, nicméně jejich základní sdělení podle něj platí. Řečí peněz a makroekonomických čísel se euro-americká zóna volného obchodu Evropské unii vyplatí v každém případě. Peníze a růst ovšem u takhle velké smlouvy nejsou všechno.

…a něco už je přes čáru

Představa volného obchodu s Amerikou bez jakéhokoli omezení nejvíc vadí početným evropským kritikům smlouvy – od odborů přes ekologické organizace po ochránce spotřebitelů -, kteří si myslí, že předpokládaný nárůst HDP nemusí stát za to. Obchodní dohoda s USA má totiž jednu důležitou kapitolu již dávno splněnou a v nynějším vyjednávání tak vůbec nejde o cla či kvóty. Ta dnes mezi Unií a Spojenými státy prakticky nehrají roli, průměrná sazba je kolem tří procent, obchodníky nijak zvlášť neomezují a jejich zrušení nepřinese prakticky žádný efekt. Zmíněné miliardy eur a statisíce pracovních míst má dohoda vykouzlit na něčem jiném: Evropa a Spojené státy se musí v příštích dvaceti měsících shodnout především na tom, jak navzájem sladí – nebo budou uznávat – svá navzájem odlišná pravidla a normy. Jejich vějíř přitom sahá od zmíněných blinkrů přes zemědělství, chemický průmysl a farmacii až po spotřební zboží a pracovní právo. Tam všude se často jedná o střet dvou velmi odlišných světů.

Málokde od sebe Evropa a Spojené státy stojí dál než v pohledu na zemědělství. Unie v principu povoluje pouze to, co je s jistotou považované za zdraví bezpečné, americký přístup je opačný: co není prokazatelně škodlivé, je povolené. “Americké zemědělství nesdílí evropskou obezřetnost, a neřeknu to sice moc diplomaticky, ale nikdy ani sdílet nebude,“ říká do telefonu Philip Seng, šéf americké asociace vývozců masa. “Co Evropané považují za neznámou hrozbu, my považujeme za pokrok a šanci do budoucna.“ Takovou – evropskou hrůzu budící – šancí je třeba ractopamin.

Tento přídavek do prasečího krmiva se ve Spojených státech smí používat už patnáct let. Za tu dobu si získal velkou popularitu, podle odhadů ho používá každý druhý americký chovatel vepřů. Díky ractopaminu roste zvířatům rychleji svalová hmota, farmáři je tedy mohou porážet dřív, a jejich maso je libovější. Na druhou stranu jsou tito “atleti“ agresivnější a také snáz podléhají chorobám. Američané, Kanaďané nebo třeba Japonci v látce nevidí problém. Sto šedesát států světa – včetně všech zemí Unie – ji ale do svého potravinového řetězce nepouští. Vědci se nad ractopaminem dosud nedohodli a to dává za pravdu oběma stranám: není zcela prokázané, že škodlivě ovlivňuje lidské tělo, ale nejsou ani jednoznačně vyvrácená podezření, že tomu tak je. Američtí farmáři tlačí své vyjednávače k tomu, aby evropský zákaz ractopaminu smlouva zrušila a oni mohli své vylepšené a levnější maso prodávat evropským zákazníkům. Jejich evropské protějšky to však odmítají, stejně jako ekologové a svazy spotřebitelů.

Stejných klinčů čeká vyjednávače v následujících měsících několik a jejich rozřešení se výrazně otiskne do každodenního života na obou stranách oceánu. Není například vyloučené, že evropští zákazníci budou mít v obchodech zvláštní výběr: buď dražší evropské maso, nebo trochu levnější americké, ovšem s označením, že obsahuje růstové látky, které evropské úřady považují za zdraví nebezpečné.

Uvolnění regulí na ochranu spotřebitele by se mělo týkat také méně dramatických oblastí lidského života, třeba oblečení (u něhož jsou například předpisy na hořlavost podobným oříškem jako bezpečnost aut, navíc textil je jedna z mála oblastí, která je na obou stranách dodnes chráněná cly) a dalšího spotřebního zboží. I tady se ale očekává podobný nesoulad jako u ractopaminu, a to v otázce používaných chemikálií. “Evropané chtějí mít stůl čistý,“ hledá metaforu Vojtěch Kotecký z pražského think tanku Glopolis, “zatímco Američané ho utírají, až když se rozlije kafe.“

Unie pojala před sedmi lety ambiciózní plán: přezkoumat všechny chemikálie používané ve spotřebním průmyslu, tedy desetitisíce látek. Američané stále fungují podle zákona z poloviny sedmdesátých let a podezřelé substance zkoumají až ve chvíli, kdy existuje podezření, že zdraví škodí. Rozdíl mezi evropským a americkým stolem ovšem nakonec není tak velký. Všechny nejznámější škodliviny zakazují obě strany a na evropském seznamu je po sedmi letech zkoumání deset nových položek. Že by za příští čtyři roky, jak dlouho má ještě důkladná inventura trvat, nějak výrazně nabobtnal, není pravděpodobné.

Sporné otázky se ovšem podle všeho nějak vyřeší – smlouvu chtějí uzavřít obě strany. Evropská unie si od ní slibuje cestu z vleklé krize, stejně tak Američané. Ti se navíc v případě Evropy nemusí obávat překvapení z devadesátých let, kdy otevření se volnému globálnímu obchodu s rozvíjejícím se světem, především ohromnou Čínou, snížilo v USA mzdy a zvýšilo už tak vysokou příjmovou nerovnost.

Podle zpráv z posledního týdne je také pravděpodobné, že ze smlouvy zcela vypadne pasáž o arbitrážích, prostředku chránícím práva investujících firem. Možnost firem žalovat státy u tříčlenného tribunálu, proti jehož rozhodnutí není odvolání, byla terčem nejostřejší kritiky nespokojené evropské veřejnosti. Nepanovala o ní shoda ani mezi evropskými státy. Pokud kapitola o arbitráži vypadne – a obě strany se dohodnou, že americké i evropské soudnictví jsou dostatečnou zárukou ochrany investovaných peněz, bude to především vítězství Německa.

A teď naostro

Jak přesně bude “život s Amerikou“ vypadat, se ukáže v příštích měsících. Až donedávna byla zkratka TTIP pouhým shlukem písmen, za kterým se nic určitého neskrývalo. Od začátku jednání v červnu loňského roku se vyjednávači sešli sedmkrát, nicméně konkrétní vyjednávání začala teprve při posledním setkání před třemi týdny. Tehdy si v marylandském Chevy Chase obě strany vyměnily první návrhy budoucí smlouvy. Jejich znění je neveřejné. Zmocněnkyně českého ministerstva zahraničí pro vyjednávání euro-americké smlouvy Veronika Kuchyňová Šmigolová říká, že evropský návrh se výrazně neliší od instrukcí, jež unijní tým dostal na samém počátku vyjednávání. Jeho znění na nátlak zájmových skupin – a po několika neoficiálních “únicích“ jeho jednotlivých částí – zveřejnila komise koncem září.

Dokument v úvodu nabádá k co největšímu uvolnění pravidel, v jednotlivých kapitolách pak svým vyjednávačům v praxi ukládá udržet evropské standardy – od bezpečnosti potravin až po pracovní zákoník – na současné úrovni. Podle analytika Kryštofa Kruliše z pražské Asociace pro mezinárodní otázky, který vyjednávání o TTIP od počátku sleduje, je ovšem nějaké zásadní vítězství jednoho úhlu pohledu nepravděpodobné: aby dohoda skutečně plnila svůj účel, “musí každého trochu bolet,“ vysvětluje Kruliš.

Největší kritiku sklízejí zatím autoři transatlantické obchodní smlouvy za neochotu otevřeně informovat o svých krocích a záměrech veřejnost. To se podle všeho změní. Do věci zasvěcení evropští diplomaté se shodují, že dosavadní model jednání za zavřenými dveřmi je dál neudržitelný. Dohodu totiž bude v každém případě schvalovat Evropský parlament a možná i parlamenty jednotlivých členských zemí. Takže vyjednávači samozřejmě mohou před poslance položit hotový text, riskují tím ale, že jejich dlouhá práce a tři roky vyjednávané stovky stran spadnou pod stůl. Skutečné vyjednávání tedy začalo právě teď.

Autor: Tomáš Brolík

Tagy
Tagy
Evropa 2929
Evropská unie 1860
TTIP 103
USA 853
ekonomika 800
mezinárodní obchod 264
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz