Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Sýrie: Bod zvratu?

Zora Hesová Zora Hesová / Ed. 12. 2. 2016

Atentát na syrskou bezpečnostní radu je bezpochyby bodem zvratu v syrském konfliktu. Ani v Libyi, ani před téměř deseti v Iráku, se povstalcům nepodařilo zasáhnout čtyři z nějakých patnácti předních mužů režimu. Co to vypovídá o povaze syrské války a o jejím možném rozuzlení?

Po začátku demonstrací v březnu 2011 syrský prezident prosadil tzv. bezpečnostní řešení, eufemismus pro represi a opak řešení politického. Režim se tím stylizoval do obránce státu a stability: Pokud se stát rozpadne, hrozí občanská válka. Bezpečnostní řešení ovšem znamenalo přímý sestup do toho, co již dávno občanskou válkou svého druhu je.

Válka proti civilistům

Mezinárodní červený kříž válku v Sýrii minulý týden občanskou válkou nazval. Podle Saláma Kawákibího, pařížského politologa a vnuka jednoho z předních arabských intelektuálů, je to nepřesné: v Sýrii se neodehrává válka občanská, ale válka proti civilistům. Brutalita, se kterou se setkaly nejprve děti v Dera‘e a potom demonstrující ve většině syrských provincií, kteří ještě před rokem žádali zlepšení ekonomické situace a reformy, pouze vedla k šíření protestů, eskalaci násilí ze strany režimu a po červenci 2011 i k násilnému odporu. Lze argumentovat, že šlo o násilí obranné, a že je součástí osvobozeneckého povstání.

První ozbrojenci na straně protestujících byli dezertéři. V červnu 2011 kolonel Husein Harmúš odmítl v Idlibu střílet na protestující, skrze youtube veřejně dezertoval a založil první jednotku ozbrojené opozice. Jeho příkladu do detailu následovala řada jiných, takže od začátku lze hovořit o ozbrojeném opozičním hnutí (mnozí militarizaci protestů označují jako jejich největší chybu, je ovšem obtížné si představit, jak jí bylo možné předejít).

Dezerce byly četné, ale nebyly masivní – na rodiny dezertérů dopadala pomsta režimu a i poslední prominentní dezerce byly plánovány měsíce dopředu. Nejčastěji k opozici odcházely nižší šarže a důstojníci z napadených měst. V červnu 2011 dezertoval kolonel Riad As’ad a oznámil založení Svobodné syrské armády (FSA) v turecké Antiochii. K němu se přidal asi tucet vyšších důstojníků. Následovalo formování až padesáti bataliónů v povstalých městech a v okrajových oblastech Sýrie.

O ozbrojené opozici existuje poměrně dost (jistě, jednostranných) informací. Jejich postavení v horách a na hranicích, důležité pro dodávky zbraní a pro zakládání výcvikových center, umožnilo řadě novinářů a fotografů běžně tajně vstupovat do Sýrie a trávit tam i měsíce. Americký reportér Nir Rosen, který byl v Sýrii na přelomu roku, popisuje povstalce jako většinou sunnitské civilisty, kteří brání svá města, organizují se samostatně, financují se rovněž z velké části sami, mají podporu místních lidí a věří v to, že se jim podaří sesadit diktátora. Velká část jich je nábožná, někteří nejsou, a mezi místními jednotkami prakticky nejsou ideologicky založení islamisté. Naopak, povstalci obecně podporují demokratické a občanské uspořádání budoucí Sýrie.

O zbraně nemají nouzi: lehké zbraně se běžně pašují z Libanonu a Iráku a prodávají je i korumpované či zoufalé složky syrské armády. V celém regionu, od Iráku po Libanon, se v důsledku masivního prodeje a pašování zbraní zdvojnásobily ceny za kalašnikovy, za RPG a za munici. Co ozbrojená opozice požaduje, jsou peníze a technicky vyspělá komunikační technika. Obojí bylo v posledním půlroce dostupné – zejména ze strany Kataru, Saúdské Arábie ale i USA, které veřejně uznaly, že opozici dodávají „nesmrtící“ techniku. Podle zpráv z terénu je vidět zejména komunikační technika, lehké zbraně, i když ne v masivním množství, a v poslední době i protitankové rakety. Většinu zbrojního materiálu si povstalci obstarávají sami, často na dluh či prodejem majetku.

Změna strategie

K ozbrojeným desertérům se přidali místní civilisté. Civilisté také tvoří naprostou většinu personálu FSA, který je často, ale ne vždy, pod vedením profesionálních vojáků. Jednotky, hlásící se k FSA, chápou svou roli podle zpráv konsistentně jako obranu civilistů. Nejprve bránili demonstrace před útoky. Později, na podzim 2011 začali preventivně napadat paramilitární jednotky, vojenské konvoje a check-pointy. Na konci roku 2011 se pokusili obsadit několik měst a čtvrtí v Homsu, Rastanu, Idlibu, Dera‘e a u Damašku. V únoru 2012 však bylo jasné, že proti těžké technice nejsou schopni území udržet a změnili taktiku i strategii. Začali systematicky napadat vojenské cíle a ihned se stahovat.

Od jara jednotky FSA od Idlibu po Dera‘u úspěšně koordinují své aktivity. Podařilo se vést několik ofenzív najednou, což vedlo k přetížení omezených kapacit syrské armády. Ta například měsíc nebyla schopná zpět dobýt město Zabadání na libanonských hranicích, které je sídlem jednoho ze syrských vojsk, a má být i základnou íránských gard. Od začátku damašské a aleppské ofenzívy syrská armáda stahuje vojska z Golan a nezvládá bránit periferní oblasti.

FSA nemá jednotné vedení, ale je schopná se koordinovat. K hnutí FSA se hlásí většina aktivních jednotek. Jeho jménem hovoří omezené množství mluvčích. Odmítají vyjednávání s režimem i jakýkoli diplomatický plán na přechod a soustředí se plně na svržení režimu. Paralelně s FSA existuje v Sýrii síť tzv. místních koordinačních výborů, které organizují především protesty, humanitární a zdravotní pomoc a informační aktivity. I oni se staví skepticky k vyjednávání s režimem. Po atentátech a začátku bombardování obou hlavních měst syrskou armádou už iluze o vyjednávání s Asadem stejně vzaly za své.

Během posledního roku se tedy v Sýrii vybudovala efektivní vnitřní opozice. Organizační struktury FSA a výborů budou bez pochyby základem budoucího vedení Sýrie.

Dvě nedávné prominentní dezerce a atentát ukázaly novou a podstatnou skutečnost: linie mezi povstáním a státem není neprodyšná. V samotném srdci režimu jsou lidé, kteří o násilném řešení pochybují. Jedním z nich je brigádní generál Manaf Tlas, prominentní sunnita v režimu ovládaném alavity. Podle zpráv, které se dostaly ven po jeho dezerci, stál Manaf Tlas od začátku v opozici proti násilnému postupu. V rodném Rastanu a jiných městech vyjednával příměří s povstalci a nakonec byl odsunut z vedení elitní Republikánské gardy. Spekuluje se o tom, že jeho dezerce není nesená jen nesouhlasem s postupem režimu, ale možná (především) i budoucími politickými ambicemi.

Rizika povstání

I kdyby byla FSA příkladem osvobozeneckého boje, nese s sebou řadu rizik. Prvním je to, že guerillová válka nebude schopná svržení režimu, pokud se za ní v určitý moment nepostaví velká část obyvatelstva v hlavním městě. Povstání zachvátilo především periferní sunitská města, přičemž klíčové dopravní uzly (pobřeží) a populační centra (Damašek a Aleppo) byly do nedávna pevně pod kontrolou režimu. Kdo kontroluje hlavní město, kontroluje i zbytek legitimity moci. V této válce jde totiž především o spor o to, zda faktický výkon moci moc samotnou legitimizuje („Asad“), či zda ji legitimizuje (pluralistická) povaha jejího nabití a (pozitivní) výsledek jejího výkonu („občanská opozice“).

Dále, závislost na externích aktérech, poskytujících finanční a technickou pomoc, jakož i nebezpečí radikalizace diskreditují povstání v očích dosud nerozhodných Syřanů.
Syrské povstání mělo, podobně jako libyjské, nejednoznačný vztah k zahraniční intervenci. Nejprve ji jednoznačně odmítalo; když se ukázalo, že si s tanky diktatury neporadí, nějakou míru zahraniční asistence či dokonce intervence požaduje. Jak se ukázalo v Libyi, zahraniční intervence či její hrozba je vodou na mlýn režimu a jeho tvrzení o tom, že povstání nemá občanský, vnitrostátní charakter, ale i regionální, imperialistickou dimenzi.

Druhým rizikem jsou důsledky militarizace země: radikalismus a etnické čištění. V posledním půl roce bylo založeno několik islamistických skupin, přičemž alespoň jedna se odkazuje k al-Káidě. Zejména bombové útoky v Aleppu a Damašku nesly znaky al-Káidy. Podle Nawáfa Farise, dezertovaného syrského velvyslance v Iráku, je za tyto útoky zodpovědná syrská vláda.
Ať je tomu jakkoli, nedávná násilná historie regionu nemůže být bez důsledků pro dnešek. Syrská vláda podporovala sunnitské povstání v Iráku a samotný Faris, tehdy šéf strany v Deir ez-Zoru a guvernér, podle svých slov z titulu svých funkcí umožňoval přesun Syřanů do Iráku. Těchto lidí byly tisíce. Dnes se vracejí do boje a jejich role je nevypočitatelná: mohou hrát destabilizující hru jak al-Káidy, tak i samotného režimu.

Etnické čištění, ať už samovolné či násilné, již probíhá. Podle zpráv se ze začátku týkalo sunnitských vesnic, napadaných prorežimními paramilitárními jednotkami; později se tyto alavitské jednotky samotné staly předmětem lynčování ze strany povstalců. Etnický exodus se rozšířil i mimo místa největších bojů a zvláště Alavité se stahují ze středu země na pobřeží k Tartusu; i křesťané prchají, nebo jsou vyháněni režimem (jako např. známý mnich Paolo Dall Oglio).

Právě strach z proměny osvobozenecké války ve válku občanskou brání podstatné části Syřanů se za povstání postavit. Etnické a politické čistky vůči menšinám a skupinám, které měly za minulého režimu největší výhody, představují pro mnohé v Damašku a Aleppu reálné nebezpečí: o to větší, že část křesťanů se za režim postavila s téměř fašistickým ethosem. A samozřejmě, čím déle válka trvá a čím větší část obyvatelstva se militarizuje, tím obtížnější bude po konci války zrekonstruovat civilní společnost (viz Libanon a Bosna).

Řešení?

S těmito riziky souvisí hlavní slabost povstání. Soustředění se na ozbrojený boj neumožnilo vnitřní syrské opozici vytvořit politickou alternativu. Ani vnější opozice nebyla dosud schopná ukázat jednotu a navrhnout plán na přechod k novému zřízení. Je totiž bezmocná a čeká buďto na intervenci, nebo na změnu situace v terénu.

Poprvé od začátku války se teď změna rýsuje. Přesto je zatím řešení v nedohlednu: válka o Damašek a o zásobovací cesty z Iráku může pokračovat ještě měsíce, až do zničení měst a urbánní tkáně. Řešení podle všeho bude muset zahrnovat insidera, který by se zaručil za práva poražené strany a také za jistou beztrestnost armády a za uchování jejího postavení. Iniciativa je tedy stále v rukou režimu.

Oním insiderem by mohl být např. Manaf Tlas, o něž se píše, že jeho „dezerce“ či odchod nebyl ve státních médiích nijak dramaticky označován za zradu. Jako představitel té části armády, která není spokojená se svým nasazením, ani s předností, kterou v ní dostávají mladí alavitští důstojníci, a se všemocí alavitských paramilitárních gangů tzv. šabbíha, a jako člověk, jehož blízký příbuzný vede jednu z brigád FSA a jenž s opozicí několikrát vyjednával, by Tlas mohl výhledově sehrát konstruktivní roli, např. sestavit alternativní vedení armády se zástupci mladších důstojníků méně poskvrněných represí. Pravděpodobnost tohoto vyústění podporuje onen nedávný velmi nepravděpodobný atentát v samotném bezpečnostním centru režimu. Je možné, že cílem eskalace násilí, ke kterému právě dochází, je decimovat opozici a donutit ji k přijetí připravovaného dealu s mírně obměněným režimem.

Potud spekulace. Mezitím ovšem pokračuje nerovná, ale nevyhratelná válka těžké techniky proti lidovému povstání.

Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1179
konflikt v Sýrii 245
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz