Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Sto dnů Miloše Zemana v zahraniční politice

Vít Dostál Vít Dostál / Ed. 17. 12. 2015

Na první pohled by se dalo říci, že zahraniční politice Miloše Zemana dominoval tzv. spor o velvyslance. Jmenování ambasadorů však není zdaleka jediným a už vůbec ne nejdůležitějším úkolem prezidenta v této oblasti. Podle ústavy hlava státu zemi reprezentuje, a podílí se tak na nejvyšší úrovni na diplomatických aktivitách. Podniká desítky cest a přijímá zahraniční představitele. Na prvních sto dní Miloše Zemana v prezidentské funkci z tohoto pohledu se zaměřuje následující text.

Cílené opomenutí tzv. sporu o velvyslance neznamená, že se jedná o konflikt nepodstatný. Je to záležitost vážná, nicméně v ní jde o zahraniční politiku pouze druhotně. Podle všeho, co o hašteření na ose Hrad-Černín-„Strakovka“ víme, jde spíš o snahu vytyčit hranice jen vágně vymezené zákonnými normami či o potřebu odvděčit se spojencům z předvolební kampaně. Zájmy státu jsou zde – stejně jako v jiných případech vyvěrajících z vnitrostátní politiky – pouze obětí meziinstitucionálních šťouchanců.

Evropská politika: změna kurzu?

Proklamovaný eurofederalismus Miloše Zemana byl v českých i zahraničních médiích často srovnáván se samolibým euroskepticismem jeho předchůdce, který živil veřejný prostor výroky ke každé evropské události, blokoval Lisabonskou smlouvu nesmyslnými podmínkami a věnoval Unii několik knih. Zeman dal již během kampaně najevo, že hodlá změnit kurz, třebaže se i on svezl na vlně laciného euroskepticismu poznámkami o jakémsi evropském nařízení k jednotnému typu záchodů.

Na druhou stranu ani jeho ostrý jazyk nepokazil sbližování na ose Hrad-Brusel. Hned na začátku svého mandátu pozval prezident na velkolepé vyvěšování evropské vlajky nad Pražský hrad předsedu Evropské komise Josého Manuela Barrosa. Celá show byla inscenována kvůli tomu, aby si v Bruselu všimnuli, že český prezident má teď k evropským otázkám příznivější postoj.

Hovořilo se i o tom, že Zeman při příležitosti Barrosovy návštěvy podepsal tzv. euroval. Nepodepsal! Smlouvu o Evropském stabilizačním mechanismu, kterou se zakládá stejnojmenný záchranný fond, musely ratifikovat jen země eurozóny. Po České republice se pouze chtělo, aby – stejně jako 26 dalších zemí – umožnila posílení právní jistoty této úmluvy svým souhlasem s malou úpravou primárního práva. Této dobré vůle se Zemanovu předchůdci nedostávalo, třebaže se změnou souhlasila vláda i parlament. Zemanův podpis však byl defacto zbytečný, neboť již v listopadu Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že Smlouva je zcela legální i bez úpravy unijního smluvního rámce.

Zmatení pojmů je koneckonců pro Zemanovu evropskou politiku příznačné. Je znát, že prezident nemá ve svém okolí experta na Evropskou unii. Jeho výroky o společné armádě nebo jednotné korporátní dani stojí mimo rámec současných úvah. Jakkoli je v Unii vizionářství vítáno, musí stát na reálných základech, aby mohlo být bráno vážně. Bude-li prezident vstupovat do české i evropské debaty o budoucnosti EU takto extrémně a eklekticky, nebudou jeho myšlenky nikým následovány ani rozpracovávány. Česká evropská politika prošla během Zemanova pobytu na Vysočině zásadními proměnami, a prezident se tak bude muset s novou realitou teprve sžít.

Rakousko, Německo a Zeman: Slabý vliv a silná slova

Jedním z témat, kde byl očekáván významný vliv nového prezidenta (obvykle v destruktivním smyslu), byly vztahy s Rakouskem a Německem. Tyto úvahy pramenily především z protiněmeckých podtónů v prezidentské kampani. V živé paměti ovšem zůstávají i některé diplomatické „lahůdky“ z dob Zemanova premiérství. Především pak odřeknutí návštěvy kancléře Schrödera po označení sudetských Němců za Hitlerovu „pátou kolonu“.

Jak tedy Miloš Zeman přispěl, případně uškodil vztahům s našimi dvěma západními sousedy v prvním čtvrtroce na Pražském hradě? Stručně řečeno, nijak významně – ústavní mantinely mu ostatně příliš nedovolují. Česká média jsou citlivá na výroky týkající se obou zemí, ale za hranicemi prezident velké vášně nebudí. Rakušané Zemana dobře znají a rétorické přestřelky jsou ostatně sousedským koloritem, kterého se rádi účastní politici na obou stranách. V německém veřejném prostoru pak prezidentovi byla dosud věnována jen minimální pozornost. Rakousko bylo hned druhou zemí, kterou prezident oficiálně navštívil, což vyvolalo značnou pozornost. Dříve totiž tato diplomatická pocta připadala Německu nebo Polsku. Sám Zeman volbu vysvětloval osobním přátelstvím se svým protějškem Heinzem Fischerem a objemem rakouských investic v ČR. Prezident se vyjadřoval především k tradičnímu tématu jaderné energie, kdy – zcela v souladu s vládní linií – zopakoval české odhodlání rozšiřovat Temelín a příslib dostatečně informovat rakouskou stranu. Nezapomněl také okomentovat skutečnost, že Česko nemá ve Vídni od konce roku 2012 velvyslance, a to díky blokaci kandidáta Černínského paláce, kariérního diplomata Pavla Fischera. Zeman prohlásil, že Ústava ČR mu umožňuje obejít ministra zahraničí a dohodnout se přímo s premiérem, čímž zbytečně zneužil diplomacii k vnitropolitickému štulci Karlu Schwarzenbergovi.

Pro sousedské vztahy je symptomatické, jak rozdílné komentáře Zemanova cesta vyvolala v českých a rakouských médiích. V ČR vzbudilo velký ohlas potvrzení starého výroku, že odsun sudetských Němců byl mírnějším trestem za vlastizradu než smrt v rozhovoru pro týdeník Profil (dodejme, že na výslovnou otázku reportéra). Rakouská média jej však přešla jen jako postskript k jiným tématům, především právě jaderné energii či sporu Zemana se Schwarzenbergem. Rakušané prezidentova vystupování nedramatizují, ale zachovávají si kritický nadhled: „Nakolik vážně lze brát politika,“ ptá se Otmar Lahodynsky v tomtéž rozhovoru pro Profil, „který navrhuje pronajmout uzavřenou elektrárnu Zwentendorf Česku, aby zde mohlo vyrábět jadernou energii?“

V případě Německa je pozoruhodné především to, že je prezident doposud nenavštívil. Podle oficiálně nepotvrzených informací by to však měl napravit ještě do konce června a dle vyjádření svého poradce Hynka Kmoníčka má přichystaný významný projev. Zbývá tedy pouze tolik propíraná sudetská karta. Prezidentským bonmotům se naštěstí nepodařilo nijak narušit oteplování česko-bavorských vztahů, které vyvrcholilo únorovým projevem premiéra Nečase v zemském sněmu v Mnichově. Smířlivá rétorika tentokrát zcela dominovala i květnovému Sudetoněmeckému dni, který několikrát ocenil postoj české vlády (např. ústy tradičně démonizovaného Berndta Posselta), zatímco Zemanovo jméno na něm nezaznělo ani jednou.

Potvrzuje se tedy, že to, co eufemisticky pojmenováváme jako „minulostní otázky“, je tématem především pro českou společnost a že obrazy zahořklých sudetských revizionistů jsou dnes zcela mimo realitu. Pro Mnichov a Vídeň znamenají poznámku pod čarou, Berlín se jim pak již patnáct let zcela vyhýbá. Zemanův ostrovtip by tedy sousedské vztahy nijak významně ohrozit neměl. Přesto bychom ale nad ním neměli mávat rukou. Je totiž velice smutné, že je to právě hlava státu, kdo plave s proudem a spoléhá na historickou úzkost a xenofobii, místo aby se těmto tendencím rezolutně postavila.

Původní vydání: Sto dnů Miloše Zemana v zahraniční politice

Přejít
Tagy
Tagy
Česká republika 2187
česká zahraniční politika 927
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Reklama
Reklama
Reklama