Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Slovo lidu – slovo Boží? Aneb íránské nepokoje v kontextu.

/ Ed. 16. 2. 2016

Írán zakusil v posledních týdnech pouliční nepokoje, represe a mocenské střety uvnitř samotného režimu, jaké tato šíitská teokracie od konce 80. let nepoznala.

Strategický a mezinárodní význam Íránu spolu s dalšími faktory přispěl k medializaci současné íránské politické krize. Ta se může na první pohled jevit jako pokus o svrhnutí íránského režimu z vůle lidu a nábožensky umírněné opozice protestující proti údajně zfalšovaným volbám.

Hrobové ticho o íránském víkendu

Podle reportéra BBC Jeremy Bowena byl v pátek 26. června na teheránských ulicích „klid“ – pořádkových sil přímo na ulicích ubylo a milice Basídž vyklidily místní stadion, který používaly jako svou základnu během potlačování povolebních nepokojů. Jak se však nechala slyšet jedna ze svědkyň, šlo o „hrobové ticho“[1].

Íránská politická krize sice byla již skoro vytlačena z ulic (nebo alespoň mimo dosah západních médií), ale nedělní odklad dokončení přepočítávání části odevzdaných hlasů dokazuje mocenské tlaky, které zmítají režimem. Ještě před pár dny se přitom proslýchalo, že ohlášení výsledků přepočítávání hlasů bude pouhá „formalita“[2].

Demokratická revoluce?

Zpočátku neměla ani volební kampaň a volby ani povolební demonstrace charakter plebiscitu o legitimitě íránského režimu. Demonstranti a voliči obou táborů zde hráli víceméně kompars v politickém boji mocenských center uvnitř režimu. Demonstranti také ve svých proklamacích (respektive v těch z nich, které se dostaly na Západ) nezpochybňovali režim jako celek a většinou se nechovali násilně.

Podle jednoho ze svědectví pasivita demonstrantů a jejich neochota nechat se pořádkovými silami vyprovokovat ke konfrontaci vedla i k tomu, že policisté si sami zapálili několik motorek, aby na místo mohli přivést domácí novináře a získali tak důvod „oprávněně“ zasáhnout proti demonstrantům.[3]

Dav se však v následujících dnech postupně radikalizoval a začal provolávat „smrt diktátorovi“[4], čímž mínil ájatolláha calího Chámene’ího, nejvyššího vůdce Íránu. Neústupnost íránského režimu ohledně přepočítání volebních výsledků či jejich anulování a policejní brutalita patřily mezi faktory, které nakonec podpořily násilný charakter protestů, jenž se místy zvrhl v pouliční boje s pořádkovými silami či mezi stoupenci obou volebních táborů.

Demonstrací proti íránskému režimu se zúčastnili především příslušníci městské nižší střední třídy. Íránský režim měl naopak svou oporu především mezi nižšími vrstvami obyvatelstva a na venkově. Protesty v Teheránu byly tak silné i proto, že nejvíce hlasů zde dostal opoziční Músaví a nikoliv bývalý teheránský starosta Ahmadí Nežád.

Totalitní teokracie?

Íránský režim je vzácným příkladem teokracie, která se dokázala udržet už 30 let. Totalitní povaha režimu se v průběhu jeho vývoje postupně oslabovala, ačkoliv za prezidenta Ahmadí Nežáda znovu posílily ze strany režimu konzervativní tendence – například ohledně ženských práv a roli žen ve společnosti.

Síla íránského režimu není postavena na investicích do armády, obhajování a propagandě íránského jaderného programu, boje proti Izraeli či antisemitismu (byť poslední tři témata s oblibou prezident Ahmadí Nežád využívá). Ačkoliv jsme mohli během současných nepokojů vidět masivní nasazení některých složek represivního aparátu, tak íránské investice do armády se dlouhodobě pohybují kolem 4 procent HDP oproti 18 procentům za šáha. Propaganda íránského jaderného programu íránským režimem je zase často terčem kritiky u některých vysokoškolských studentů, kteří režimu vyčítají, že se stará o Palestince či jaderné zbraně místo toho, aby řešil aktuální sociální a ekonomické potíže doma.

Síla íránského režimu až do současnosti spočívala na populismu (kterého obratně využíval Ahmadí Nežád) a podpoře zdravotnictví, zemědělství, pracovního trhu, bydlení dostupného i pro nižší vrstvy, vzdělání a systému sociálního zabezpečení. Íránský režim v těchto oblastech dosáhl úctyhodných výsledků: například analfabetismus u žen klesl z 65 na 20 %, počet studentů univerzit se zvýšil ze 154 000 na 1,5 milionu, dětská úmrtnost klesla ze 104 dětí z tisíce na 25 a porodnost se díky růstu životní úrovně snížila ze 7 na 3 (s výhledem poklesu na 2 v roce 2012).[5]

Režim se však svojí podporou vzdělání a sociálního zabezpečení dostal do slepé uličky, z které se může dostat jen pokud změní přístup ke svým obyvatelům a okolnímu světu. Velké množství studentů (z nichž někteří nepochybně byli po volbách v íránských ulicích) hledá kvalitní zaměstnání a požaduje větší sociální mobilitu a přístup k vnějšímu světu než dříve. Další rozvoj íránské ekonomiky a infrastruktury také není dále možný bez zvýšeného přílivu zahraničních investic, což vyžaduje zrušení sankcí uvalených na Írán Spojenými státy.[6]

Írán – křižovatka ideologií a státoprávních koncepcí

Současný íránský režim představuje svéráznou směsici prvků západní demokracie (např. všeobecné volby, prezident, parlament, ústava) a teokratického systému vlády opřeného o šíitský islám, přesněji sektu dvanácti imámů neboli dvanáctníky.

Kromě toho se v íránském politickém systému projevují další historicky a společensky hluboce zakořeněné tendence: íránský nacionalismus, státní centralismus a také neformální a mimoústavní vliv mocenských center, společenských sítí a příbuzenských svazků, které se přímo či nepřímo promítají i do současného rozštěpení íránského režimu na jeho (zjednodušeně řečeno) umírněnou a konzervativní část. Politickou relevanci mají také separatistické a autonomistické tendence v některých íránských regionech a s tím související existence etnických a náboženských menšin.

Výsledkem všech těchto faktorů je hybridní politický systém vyznačující se multipolaritou moci a frakcionářstvím, které často oslabuje státní instituce a vede k dualismu státní moci (např. vedle armády existují islámské revoluční gardy, vedle prezidenta nejvyšší vůdce).

V současných nepokojích je také implicitně přítomna otázka zdroje legitimity režimu, kdy na jedné straně stojí šíitští klerikové a na straně druhé všeobecné hlasovací právo. Skandování „smrt diktátorovi“ se tomuto problému pro režim nebezpečně přiblížilo. Aktivní volební právo je v Íránu všeobecné (od 18 let), pasivní volební právo nikoliv, neboť režim musí (ne)schválit účast každého z kandidátů ve volbách. Je vhodné zde připomenout, že opoziční kandidát Músaví je bývalým íránským premiérem a tedy jedním z předních exponentů současného režimu, jehož zachování si přeje.

Podle íránského sociologa Azama Khatama je dnešní Írán již post-islamistickou společností. Islamismus ideologicky pohánějící režim v jeho počátcích je podle něj dnes již ideově vyčerpaný i v očích jeho dříve skalních přívrženců, což dokazuje na příkladu sporu o zahalování žen na veřejnosti, proti kterému se v roce 2009 ohradila Koalice národních náboženských stran tvořená liberály, sociálními demokraty a islamistickými feministkami. – Šlo o první vystoupení domácí íránské politické strany proti zahalování žen na veřejnosti od nastolení islámského režimu.[7]

Co dál?

Íránský režim bude mít v následujících měsících možná poslední šanci k politické a ekonomické přestavbě za účelem znovuzískání částečně ztracené společenské legitimity a nabídnutí přijatelné životní perspektivy mladé generaci. Budoucnosti režimu však rozhodně neprospěje, pokud v něm bude přetrvávat ostrý mocenský boj, do kterého budou na podporu soupeřících mocenských center zatahováni lidé z ulice, což dříve nebylo zvykem.

Otázka zfalšování voleb je nyní pro íránské veřejné mínění vedlejší. Mnohem více jej bude nadále ovlivňovat masová zkušenost se silou pouličních protestů a brutalitou represivního aparátu režimu a jeho skalní neochotou k ústupkům vůči protestujícím občanům (až na víceméně kosmetická opatření jako přepočítání části hlasů).

Povolební krize v Íránu zasahuje celou společnost a celý režim. To, co začalo jako ostrý volební a zákulisní boj mocenský center uvnitř režimu se spojilo s nespokojeností městské střední třídy se stavem ekonomické a politické situace v Íránu a následně se začalo přelívat do vyjadřování rozhořčeného odporu se současným íránským vedením. Íránský režim zasáhl relativně rychle a rozhodně. Jeho brutalita se mu však do budoucna může vymstít.

Vlna solidarity a zájmu, jakou na Západě vyvolaly íránské povolební protesty, se dá přičíst možnosti sebeidentifikace části západní společnosti s demonstranty, kteří na ulicích dokázali na chvíli doslova přeřvat propagandu a ukázali jiný Írán, než jaký se světu jeví z notoricky známých výroků prezidenta Ahmadí Nežáda. Domnívat se, že Írán nastoupí cestu liberální demokracie je však přinejmenším předčasné. Írán půjde svou vlastní cestou, jejíž neoddělitelnou součástí zůstane šíitský islám. Otázkou zůstává nakolik a jakým způsobem.

——————————————————————————–
[1] Eerie calm masks Iran tensions, 26 June 2009. <http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/8121060.stm>

[2] Tamtéž.

[3] Iranian voices: Peaceful protests, 18 June 2009. <http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/8107633.stm>

[4] Reporters‘ log: Iran’s upheaval, 21 June 2009. <http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/8105207.stm>

[5] Abrahamian, Ervand: Why the Islamic Republic Has Survived. In: Middle East Report, number 250, Spring 2009. <http://www.merip.org/mer/mer250/abrahamian.html>

[6] Tamtéž.

[7] Khatam, Azam: The Islamic Republic’s Failed Quest for the Spotless City. In: Middle East Report, number 250, Spring 2009. <http://www.merip.org/mer/mer250/khatam.html>

Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1181
lidská práva 295
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz