Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Semknuti kolem vůdce

Zora Hesová Zora Hesová / Ed. 13. 1. 2016

Prezident Assad, který vede krvavou válku proti polovině své země, se po půl roce objevil na veřejnosti. Poprvé po krizovém půlroce, ve kterém mu zběhl nový premiér a ve kterém v atentátu ztratil polovinu krizového štábu a polovinu největšího syrského města, Aleppa, a ve kterém se válka přenesla i do Damašku. Jeho poslední projev v damašském divadle nebyl o nic méně sebevědomý, než onen poslední na vládní radě. Až křečovité ovace, které mu předcházely a následovaly, prozrazují, nakolik se změnila povaha války, kterou vede.

Od léta se postupně proměnila rovnováha sil. Povstalci pomalu sílí. Ovládli severní hranice s Tureckem, Kurdistán, a velkou část zemědělského venkova. „Osvobozené“ obce vedou místní civilní a vojenské výbory. Desítky povstaleckých brigád jsou lépe organizovány a koordinovány a provádějí operace proti vojenským cílům. Aleppo se stalo velkým bojištěm a rebelové v něm, jakož i v Idlibu, prakticky obklíčili státní vojsko. Válka se přesunula i do centrálních čtvrtí Damašku a ukončila tak iluzi normality, ve které ještě před létem žila režimní elita. I ona chráněná část země teď zažívá omezené dodávky elektřiny, plynu a jídla, školy plní uprchlíci, kurs syrské libry se propadl na polovinu, devizové rezervy odhadem na desetinu, a ne vždy funguje letiště.

I na mezinárodní frontě se mlýny pomalu otáčejí proti Assadovi. Oba tvrdí zastánci baasistické diktatury, Moskva a Tehrán, začínají pochybovat. Rusko se nechalo slyšet, že nějaká míra změny bude nutná a vyzývá k jednání s opozicí. V Íránu probíhá intenzívní debata o tom, do jaké míry je udržování tohoto obklíčeného spojence racionální. Na Írán silně dopadá jeho vlastní embargo a Assad jej již stál miliardy dolarů a propad riálu.
Syrská opozice se konečně nechala sjednotit. Američany sponzorovaná konference v Dohá sloučila evropskou exilovou reprezentaci, ovládanou islamisty, s vnitřními skupinami a osobnostmi a umožnila zvolení respektovaného imáma umajjovské mešity do jejího čela. Obnovila rovněž komunikaci mezi exilovou reprezentací a vnitřní opozicí.

Taktika spálených měst

Přesto, jak se zdá, dny režimu, který se plnou silou své armády brání lidovému povstání, ještě nebyly sečteny. Přes rok a půl poté, co se občanské protesty pod násilím proměnily v ozbrojené povstání, toho povstalci dosáhli poměrně málo. Po letní ofenzívě nedobyli plně jediné město, přestože ovládají okolí Aleppa, Idlibu a Homsu. Venkovská „dobytá“ území nejsou schopni bránit a je běžnou taktikou, že vojsko a paramilitární jednotky podnikají razie, během kterých obce trestají a ničí.

Assadův režim od léta viditelně změnil taktiku. „Nečistí“ a neobsazuje již povstalecké čtvrtě tanky ani regulérní armádou; počty loajálních alavitů jsou přece jen omezené. Ostřeluje je ze vzduchu a proměňuje tak „osvobozené“ čtvrti a města ve spálenou zemi, se zničenými budovami, vodovody a elektrickými sítěmi. Po vzoru první urbánní oběti, Bab Amro v Homsu, bylo zničen a vylidněn střed Rastanu, části Deir ez-Zoru a alepinská čtvrt Salaheddin, pojmenovaná podle slavného porobitele křižáků a bývalého alepinského emíra Saladina, jakož i části jeho historického centra.

Bez těžkých zbraní se proti letadlům nelze bránit a na tom se do budoucna moc nezmění. A oficiální uznání povstalecké reprezentace ze strany USA, Anglie a Francie nebylo doprovázeno žádnou podstatnou podporou. Naopak, podle listu Guardian finanční podpora z vnějšku naopak vysychá. Ani v létě nebyl přísun financí a dodávky zbraní ze Zálivu nijak masivní a stále platí západní embargo na dodávaní vojenské techniky ze zemí NATO. Povstalecké jednotky jsou nuceny spoléhat se na podporu rodin a bohatých exulantů.

Anebo na méně oficiální islamistické zdroje. Právě zde se režimu podařilo dosáhnout toho, že se původní protesty částečně opravdu proměnily v intervenci džihádistů. Zpráva britské nadace Quilliam, vedené ex-radikály, odhaduje, že asi desetina z několika desítek tisíc ozbrojených povstaleckých bojovníků patří do více či méně radikálních džihádistických skupin. Někteří z nich jsou veterány z irácké války proti USA, kam dobrovolníky mimochodem aktivně směrovala právě Assadova vláda. Zpráva dodává, že i skupina Džabhat Nusra podivného původu se od svých předpokládaných kontaktů z al-Káidy distancuje. I když s ostatními jednotkami spolupracuje, má pravděpodobně jiný ideologické zájem, než nacionalistická většina povstalců, a tím je sektářská válka.

Druhá Bosna nebo Irák

Právě přítomnost džihádistů uzavřela i zbytek perspektiv nějaké západní intervence. Prezident Assad je si toho vědom. Jakkoli se ze začátku mohl obávat zavedení bezletové zóny, dnes mu už žádná intervence nehrozí a kromě použití chemických zbraní je dovoleno vše. Assad evidentně se rozhodl udržet se v centru země, v přímořských oblastech a v alavitské pahorkatině. Na rozdíl od otevřené hranice na severu zde povstalci narážejí na nepřátelské jordánské a izraelské hranice. Periferní útoky nemají velké šance proti vyzbrojené, jednotné a v centru usazené armádě.

Pokud se ovšem režim neoslabí zevnitř. V poslední době je nápadné, že se už o puči uvnitř režimu nehovoří. Naopak je zřejmé, že Assadovci prosadili taktiku etnického semknutí. Vyvolání konfliktu se sunnitskou většinou mu pomohlo prosadit situaci, ve které alavité, křesťané a další menšiny spojily doslova své přežití s ním a s jeho armádou. Právě toto až hysterické semknutí bylo vidět ze záznamu Assadova projevu. Už nehovořil raís, prezident republiky, ale zaím, vůdce gangu.

Předvídaný ekonomický propad režimu, pokud už nenastal, už není zásadní hrozbou. Pokud mezi obleženými Assadovými loajalisty převládá pocit, že jde o život a není jiné cesty, budou schopni obětovat více, než jen ekonomickou prosperitu. Zvlášť, pokud bude přetrvávat podpora ze zahraničí, jako například ruská letadla plná syrských bankovek, o kterých psal týdeník Time.

Tuto logiku obležení a bezvýchodnosti posilují právě džihádisté. Tam, kde panují, už neplatí ochrana alavitů mezi povstalci a dochází k odplatám. Džihádistické skupiny nepřemýšlejí politicky a národně, ale v sektářské logice, či alespoň jako taková hrozba působí. Dlouhodobá válka se zapojením skupin s destruktivní logikou vede Sýrii blíže k osudu Iráku a Bosny: k chaosu a nepřekonatelnému etnickému rozdělení.
Realizace plánu skupiny Syria Support Group, který bude navržen na příštím setkání Přátel Sýrie, navrhuje vyměnit záruku beztrestnosti alavitům za spolupráci menších kádrů režimu s mezinárodním společenstvím. Ovšem v podmínkách neustálého ostřelování a rozdělení toho nelze od povstalců moc očekávat. Pouze nějaká podstatná změna v terénu, která by například oslabila Assadovu leteckou sílu, by konec války urychlila. Do té doby se taktikou Západu zdá být Sýrii izolovat.

Původní vydání: Semknuti kolem vůdce

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1215
konflikt v Sýrii 246
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz