Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Rusko-americké vztahy, východní rozšíření NATO a společný boj proti terorismu

Emil Souleimanov / Ed. 22. 2. 2016

Od předloňského 11.září se prohlášení mocných státníků z obou stran Atlantiku o tom, že éra studenoválečné konfrontace definitivně skončila, a že jsou nynější vztahy mezi Západem a Ruskem vytvářeny strategickým partnerstvím v boji proti světovému terorismu, opakovala tak důsledně, že jsou již vnímána jako axiomaticky platná.

Teroristické útoky proti americkým velkoměstům byly navíc mnoha přívrženci harvardského profesora politologie Samuela Huntingtona po celém světě interpretovány jako jasný důkaz pravdivosti teze o nadcházejícím „střetu civilizací“. Podle jejich již  počátkem 90.let zformulovaného názoru, bude mocenská konfrontace Západ – Východ v důsledku zániku Sovětského svazu poznenáhlu vystřídána konfrontací Sever – Jih, přičemž pod pojmem Sever  chápejme „přirozené“ spojenectví mezi západní (křesťanskou) civilizací a Ruskem, zatímco Jih je představen expanzivní „islámskou civilizací“. Současný vývoj v americko-ruských vztazích by proto měl být chápán jako praktické potvrzení Huntingtonových předsevzetí…

V této souvislosti ovšem vyvstává otázka: Copak definitivně skončila éra studené války teprve dnes, tedy desetiletí po rozpadu Sovětského impéria a vzniku demokratického Ruska? Zmíněná přiznání totiž jasně ukazují, že vzdor četným ujištěním z 90.let onen mocenský antagonismus mezi USA a Ruskem stále přetrvával. Jaká ale je perspektiva mj. rusko-amerických vztahů, zejména pak v souvislosti s takřka euforickými deklaracemi o společném boji proti nové hrozbě světového terorismu?

Pokusme se nejprve vystihnout podstatu jevů. Je nezpochybnitelné, že hojně používaný pojem „světový terorismus“ je eufemismem pro islamistický terorismus, tedy spíše mezinárodní (ve smyslu nadnárodní) teroristický internacionál kryjící se militantními islamistickými hesly. Ohniska militantního islamismu jsou tak rozházena po celé východní polokouli, z nichž mj. Střední východ, severní Afrika, jižní Asie (Pákistán a Kašmír) patří mezi nejvýraznější; lokální omezená ohniska jsou přítomná v jihovýchodní Asii (jižní Filipíny, řada oblastí Indonésie), atd. Na území bývalého Sovětského svazu lze pak některé oblasti na severovýchodním Kavkaze (Čečensko a potenciálně i horský Dagestán), v jihovýchodním Uzbekistánu (Fergánská kotlina) a v Tádžikistánu specifikovat jako potenciálně náchylné k militantnímu islamismu.

Militantní islamismus v drtivé většině těchto oblastí s jistou výjimkou Čečenska se vzhledem k dlouhé řadě faktorů vyznačuje jako protiamerický. Klíčový z geostrategického i ekonomického hlediska region Střední Asie, kde se kříží zájmové sféry Ruska a Spojených států, je zvláštním případem. Je totiž veřejným tajemstvím, že zde Rusko obratně využívalo hrozby militantního islamismu jako leitmotivu pro upevnění mocenské kontroly v zemích, které zpochybňovaly její výlučnou dominanci ve Střední Asii – především tedy ve vztahu k nejmocnější regionální zemi – Uzbekistánu. Společná americko-britská vojenská operace v Afghánistánu však motivovala americko-britskou koalici k zajištění vojenské základny v Uzbekistánu, což posloužilo výchozím bodem pro vojensko-politickou expanzi USA do tohoto regionu zázračně bohatého na ropu a zemní plyn. Mocenský monopol Ruska a arzenál jeho mocenských nástrojů pro ovlivňování regionální politiky, mezi nimiž zaujímala hrozba militantního islamismu jedno z předních postavení, tak byl značně redukován.

Hovoříce o společné protiteroristické koalici, má každý z její účastníků na mysli v podstatě něco jiného. Rusům jde totiž především o zdrcení čečenského odporu, zatímco Američané se zaměřili proti ohniskům agresivního antiamerikanismu v oblastech, které považují za zónu svých životních zájmů, především tedy na Středním východě. Vztahy obou mocností například vůči Íránu a Severní Koreji a do jisté míry i Iráku, označovaných Washingtonem za osu zla finančně a ideově podporující „světový terorismus“ se stále podstatně liší, a to navzdory prohlášením o společném postupu. Tyto skutečnosti  proto vnášejí jistý nesoulad i do aktivit zpravodajských služeb těchto partnerských zemí, které by však měly sehrát přední roli v boji proti nové hrozbě.

Propojenost mezi ohnisky islamistického terorismu protiamerického (mj. Střední východ) aprotiruského (Čečensko) se však Moskvou značně přehání, což má své logické objasnění.  Bude-li světová veřejnost akceptovat účastníky čečenského odboje jako odnož protiamericky založeného světového islamistického internacionálu, rozváže to Kremlu ruce pro konečnou „pacifikaci“ Čečenska, i když si to nutně vyžádá početné oběti mezi místním obyvatelstvem. Oná propojenost mezi teroristickými skupinami v Čečensku a v arabských zemích je totiž spíše povrchní i fragmentovaná. Třebaže severokavkazští separatisté jsou částečně financováni z fondů blízkovýchodních (především saúdskoarabských) sympatizantů, čečenský odpor má vlastní příčiny i souvislosti, ale i ekonomické zdroje, a bude se vyvíjet nezávisle na preferencích cizích mecenášů.

Jakkoli cynicky to zní, konflikt v Čečensku je (zatím) v zájmu Washingtonu, neboť brání ruské expanzi jižním směrem – do kavkazsko-středoasijského (kaspického) regionu, jehož obrovské energetické zdroje a geostrategická úloha, jak již bylo naznačeno, jsou ve středu soupeření Ruska a Spojených států. Jak se navíc ukázalo, je čečenský konflikt odsouzen být lokálním i omezeným, a nemá potenciál k obávané destabilizaci Ruska.

Společný boj proti mezinárodnímu islamistickému terorismu sice může být považován za důležitou rovinou vztahů mezi NATO a Ruskem, není však zdaleka přední geopolitickou výzvou Euroasie, tedy obrovského kontinentu, kde se kříží jejich mnohé strategické zájmy – jak konfliktní, tak kooperační. Jeho význam v soudobých americko-ruských vztazích proto nelze absolutizovat.

Je rovněž neoddiskutovatelnou skutečností, že je Rusko přes veškerou svoji chabost na dnešek stále euroasijskou mocností, která je navíc geopoliticky i společensky nestabilní. Není tak zdaleka jasné, jakým směrem se bude ruská státnost odvíjet a bude-li po 10, 20  či 30 letech autoritativním státem s expansionistickou ideologií či zotavenou evropskou demokracií. Vzhledem k nezřetelnosti ruských hranic na západě i jihu a absenci geopolitické stability by se v tom pesimistickém případě dalo očekávat znovu oživení tradičních směrů ruského expansionismu, čímž by především utrpěly státy mj. východní Evropy.

Perspektivní nepředvídatelnost transformačních procesů v Rusku a odsud plynoucí potenciální zranitelnost (východní) Evropy je tak jedním z úhlavních, ne-li na dnešek úhlavním důvodem motivujícím k rozšíření NATO východním směrem. Nejde však v žádném případě o rozšíření proti Rusku, ale v první řadě jde o zajištění si bezpečnostní pojistky ve vztahu k Rusku, které je v současnosti jedinou mocností teoreticky schopnou výrazně ohrozit bezpečnost evropského kontinentu. Právě tímto důvodem lze vysvětlit důraznou neochotu stratégů z NATO dokonce i připustit  v dohledné době rozšíření této bezpečnostní organizace na Rusko, což by „ochromilo jeho funkčnost“, tedy jinými slovy přispělo by k jeho zániku.

I když se perspektiva rozmístění strategické infrastruktury i jaderných zbraní NATO na území nově přijatých zemí ze strany vůdčích představitelů aliance zatím zřejmě popírá, tuto možnost nelze zcela vylučovat. To by pak s největší pravděpodobností teoreticky připravilo Moskvu o možnost odvetného jaderného úderu, vždyť rozšířením severoatlantické bezpečnostní organizace o tři Pobaltské státy hranice aliance s Moskvou budou dělit pouhých 650 kilometrů. Jinými slovy by zcela neutralizovalo i to zbylé, na čemž dosud její mocenské postavení ve mnoha ohledech tkví. (V této souvislosti bezesporu stojí za zmínku, že před sedmi lety byla Moskva ubezpečována v tom, že se chystané rozšíření NATO území bývalých sovětských republik nedotkne).

Apatická reakce Moskvy na východní rozšíření NATO zaslouží zvláštní pozornost. Je totiž nejvýraznějším důkazem toho, že jsou současné mezinárodní vztahy řízeny ekonomikou, nikoliv počtem tanků či počtem mužů ve zbrani. Kremelští státníci si uvědomují toho, že jednak nemají (ekonomický) potenciál, aby zabránili tomuto procesu, jednak není rozšíření namířeno výslovně proti (současnému) Rusku, nedá-li k tomu podnět samo. Rozhovory o strategickém partnerství v boji proti světovému terorismu se tak staly žádoucím pláštíkem skrývajícím současnou ruskou bezmoc.

Je směšné reálně uvažovat o tom, že se východní rozšíření NATO odvíjí ve znamení boje proti světovému terorismu. Vždyť je vojenský, ale hlavně zpravodajský potenciál sedmi nově přijatých východoevropských zemí zanedbatelný, zatímco si náklady na reorganizaci jejích armád vyžádají minimálně 40 miliard dolarů. I vzhledem ke specifice činnosti zpravodajských služeb je jasné, že Washington disponující rozvinutou zpravodajskou sítí na klíčovém pro účinnou likvidaci ohnisek agresivního antiamerikanismu Středním východě se bude spoléhat především na vlastní síly.

Rozšíření NATO o stále nové členy bude mít i další nesmírně důležitý dopad pro bezpečnost klíčového pro globální bezpečnost euroatlantického prostoru. Dochází totiž k postupné transformaci NATO z pouhého vojensko-politického uskupení vesměs západních států ve svého druhu universalistickou organizaci, alternativy OSN. Ve světle jednostranných, tedy neschválených mandátem OSN a z hlediska mezinárodního práva proto přece jen nelegitimních vojenských operací NATO v Kosovu a v Iráku lze předpokládat, že se tím buduje základna pro následné přebírání mezinárodněprávní i politické legitimity z OSN na NATO. Faktické vystřídání OSN severoatlantickou bezpečnostní organizací pak přispěje k redukci role Ruska (perspektivně i Číny) jako stálého člena Rady bezpečnosti OSN, což vyzdvihne NATO a USA do pozice monopolistické vojenské i politické moci mj. v Eurasijském regionu.

Původní vydání: Rusko-americké vztahy, východní rozšíření NATO a společný boj proti terorismu

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 2929
NATO 376
Postsovětský prostor 426
Rusko 981
Severní Amerika 156
USA 853
mezinárodní bezpečnost 1079
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz