Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Rusko a východoevropské státy SNS: co dál, po vítězství Juščenka?

Jaroslav Šimov / Ed. 22. 2. 2016

Inaugurace nového prezidenta Ukrajiny Viktora Juščenka 23. ledna ukončila několikaměsíční ukrajinské volební drama. Všeobecně se tvrdí, že vítězství liberálního ekonoma a umírněného nacionalisty Juščenka nad bývalým premiérem Viktorem Janukovyčem otevřeně podporovaným Moskvou je těžkou geopolitickou porážkou Ruska, které se za vlády Vladimíra Putina znovu snaží hrát roli imperiální velmoci, ačkoliv ne tak významné jako někdejší carská říše a SSSR.

To, že se Juščenko dostal k moci navzdory přáním mocného východního souseda, znamená však mnohem víc než pouhé zdůraznění dalšího oslabení ruského vlivu v zemích SNS. Jsme pravděpodobně svědky druhé fáze demontáže „jaltsko-postupimského“ geopolitického systému, v jehož rámci žila Evropa během „studené války“. První fáze tohoto procesu proběhla na přelomu 80. a 90. let minulého století a byla vyvolána krachem komunistických režimů ve Střední a Východní Evropě včetně Sovětského Svazu. Vyústila ve vystoupení středoevropských zemí (tzv. „vnějšího impéria“ sovětského Ruska) z někdejší sféry vlivu SSSR. Začalo sbližování těchto zemí se západním světem, které vyvrcholilo v letech 1999 a 2004 přijetím osmi bývalých socialistických států do NATO a EU. Dnes pozorujeme postupné zhroucení zbytků „vnitřního impéria“, tj. oblasti politické dominace Ruska v rámci Společenství nezávislých států (SNS). Je zřejmé, že SNS rychle ztrácí jakýkoliv význam jako výkonný instrument regionální spolupráce.

Proces rozkladu „vnitřního impéria“, jež začal již v průběhu 90. let, se zrychlil před třemi lety, když se po událostech 11. září vojenské základny USA a jejich spojenců objevily v zemích Střední Asie, které byly do té doby Ruskem jednoznačně považovány za součást sféry jeho vlivu. Následně se v roce 2002 kvůli neshodám ohledně ceny ruského plynu výrazně zhoršily vztahy mezi Moskvou a jejím do té doby nejvěrnějším spojencem, běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem. Proces pokračoval v roce 2003, když moldavský prezident Vladimír Voronin odmítl ruský plán usmíření s podněsterskými separatisty. (Plán předpokládal setrvání ruských vojsk v Podněsteří až do roku 2020, což se nelíbilo nejen Moldávii, ale také Evropské unii a OBSE). Moskva neměla důvod ke spokojenosti ani po „revoluci růží“ v Gruzii, kde se v lednu 2004 k moci dostal prozápadně naladěný Michail Saakašvili. Rok 2004 však přinesl největší prohru Ruska ve Východní Evropě, a tou se stalo Juščenkovo vítězství na Ukrajině.

Tento výklad nedávných událostí je však do jisté míry zavádějící. Z něj může vzniknout dojem, že Rusko a Západ stále vedou nelítostný souboj o bývalé sovětské republiky, v němž Západ pomalu ale jistě vítězí. Právě toto je nejpopulárnější geopolitická teorie v dnešním Rusku. Je příčinou toho, proč je v poslední době jak chování moskevských politiků včetně prezidenta Putina, tak veřejné mínění v Rusku tak podrážděné a vůči Západu stále více nepřátelské. Rusko povzbuzené Putinovou ekonomickou stabilizací se snaží vybudovat něco alespoň vzdáleně připomínající „zlaté časy“ říší Romanovců a bolševiků. Děje se to však v době, kdy jsou tato úsilí předem odsouzena k nezdaru. Nemůže za to ani slabost samotného Ruska, které přece jen stále disponuje velkým ekonomickým vlivem ve většině sousedních zemí, ani „zákeřnost“ západní politiky vůči Moskvě. (Nelze popírat, že Západ má v zemích SNS vlastní zájmy a snaží se je prosazovat, nepoužívá však, na rozdíl od Ruska, brutálního politického a ekonomického nátlaku na tyto země). Hlavní příčinou ruských nezdarů je, jak se zdá, formování národních států a moderních politických národů (political nations) v bývalých sovětských republikách.

První léta po rozpadu SSSR byly na Ukrajině, v Moldávii, Gruzii, Arménii a (v menším rozsahu) Bělorusku doprovázeny vzestupem etnického nacionalismu. Byl způsoben euforií, kterou u místních elit, možná znovu s výjimkou Běloruska, vyvolalo zhroucení sovětského impéria a nezávislost, již tyto státy buď to neměly nikdy, nebo měly pouhých několik let na začátku 20. století, anebo ji před několika staletími ztratily. Ačkoliv národně osvobozenecká hnutí používala v bývalém SSSR většinou jak národoveckých, tak demokratických hesel, začaly po rozpadu impéria nacionalistické vlády nových nezávislých států považovat za své „plnohodnotné“ občany především příslušníky „titulních“ etnik. Vytvářely se nové ideologie, ve školách, na univerzitách a ve sdělovacích prostředcích se na úkor „kolonizační“ ruštiny prosazovaly místní jazyky, etnické menšiny, především Rusové a jiné rusky mluvící skupiny obyvatelstva, se začaly cítit ohroženy novými režimy. To vedlo buď to k emigraci příslušníků těchto menšin do Ruska (například ze zemí Střední Asie), nebo k otevřeným etnickým konfliktům (Podněsteří, Abcházie, Jižní Osetie atd.). Tato situace poněkud připomínala období po první světové válce a rozpadu habsburské říše ve Střední Evropě.

Rusko obratně využilo negativních důsledků, jež měl vzestup etnického nacionalismu v bývalých sovětských republikách. Podpořilo separatistická hnutí v Gruzii a Moldávii, několik let si pohrávalo s myšlenkou o možném odtržení Krymu od Ukrajiny, pomáhalo Arménii v její válce proti Ázerbajdžánu atd. Ačkoliv se navenek Boris Jelcin a jeho okolí tvářili jako přesvědčení demokraté, stále aplikovali vůči sousedům Ruska starý imperiální princip divide et impera. Zeslabené a znesvářené země SNS by podle moskevských stratégů musely hledat ochranu a záštitu v Rusku, což se na začátku 90. let skutečně stávalo.

Za několik let se však situace výrazně změnila. Politika vyhroceného nacionalismu nepřinesla zemím SNS ani mír ani blahobyt. Rozdělovala společnost, zeslabovala mladé a chudé nezávislé státy, nechávala je napospas silnějším a dravějším sousedům, a to nejen Rusku, ale také Turecku, které snilo o rozšíření oblasti svého vlivu v Zakavkazí a v neposlední řadě Číně, které se v 90. letech podařilo výrazně posílit své pozice v zemích Střední Asie. Etnický nacionalismus zřejmě nevyhovoval potřebám doby a nehodil se (možná s výjimkou několika monoetnických zemí, například Arménie) jako politický a ideologický základ prosperujícího demokratického suverénního státu. Ideu „krve a půdy“, jež je ústředním bodem jakéhokoliv etnického nacionalismu, postupně vystřídala idea společného osudu všech občanů země nehledě na jejich národnostní původ. Právě tuto ideu zdůrazňoval během předvolební kampaně Viktor Juščenko, kterého se jeho protivníci naopak snažili vylíčit jako nacionalistu, brutálního „ukrajinizátora“ a nepřítele rusky mluvících obyvatel východní a jižní Ukrajiny. Demokratické zaměření Juščenkovy kampaně přineslo „oranžovému“ kandidátu hlasy té zdánlivě nepatrné menšiny obyvatel jižních a východních regionů, která rozhodla o konečném výsledku voleb. (Pokud by rozdělení „východ – západ“ platilo stoprocentně, zvítězil by Janukovyč, protože na jihu a východě Ukrajiny žije víc lidí, než na projuščenkovském západě).

Vytvoření politických národů je ve skutečnosti poevropštěním postsovětského prostoru, protože právě political nations, nikoliv etnika, tvoří základ dnešní Evropy. (Ačkoliv nelze tvrdit, že se v zemích EU už nevyskytuje rasová a etnická nenávist a jiné problémy spojené se soužitím lidí různých národností). Tento proces není zdaleka u konce, avšak Ukrajina a další východoevropské země SNS mají za sebou velký kus cesty vedoucí tímto směrem. Zajímavé však je, že nové politické národy se občas formují za vlády a do jisté míry pod ochranou státníků, kteří nemají pověst přesvědčených demokratů. Nejlepšími příklady jsou prezidentové Moldávie a Běloruska – Vladimír Voronin a Alexandr Lukašenka. Voronin se dostal k moci jako vůdce prorusky orientovaných moldavských komunistů. Brzy se však otočil o 180 stupňů a je dnes jedním z nejvíce proevropsky naladěných politiků v SNS (o němž se mj. vyjádřil jako o „zbytečné organizaci“). Prezidentovi, který stejně dobře mluví rumunsky a rusky, se podařilo poněkud zmírnit národnostní třenice ve své zemi, ačkoliv hlavní problém – soužití s Podněsteřím, kde vládne separatistický režim – zůstává zatím nevyřešený.

Běloruský případ je ještě komplikovanější. Prezident Lukašenko, který je na Západě považován za „posledního diktátora v Evropě“, dlouho usiloval o co nejtěsnější spojení své zemí s Ruskem. Za Putina se však Lukašenkovy vztahy s Moskvou citelně zhoršily. Autoritářský běloruský prezident známý pronásledováním nacionalistické opozice se poté překvapivě prohlásil za „ručitele nezávislosti Běloruska“. Záminkou k tomu posloužily rozpory kolem cen ruské ropy a plynu v součinnosti s dravostí ruského kapitálu usilujícího o nákup nejlákavějších běloruských podniků za nehorázně nízké ceny. Skutečné důvody jsou však složitější. Bělorusové poznali v 90. letech výhody nezávislosti, o níž za sovětských časů téměř neusilovali. Jejich způsob života se dnes v mnoha ohledech liší od života jejich východních sousedů. Možnost skutečného spojení Ruska a Běloruska do jednoho státu (formálně tento „svazový stát“ existuje již několik let) je stále méně pravděpodobná. Národní svědomí a identita Bělorusů jsou nyní na nesrovnatelně vyšší úrovni než v době rozpadu SSSR. Bělorusko je zajímavým příkladem toho, že nejen národy vytvářejí vlastní státy, ale státní nezávislost také přispívá k formování moderních národů.

Překvapivá krátkozrakost ruské politiky vůči zemím SNS spočívá v tom, že formování politických národů v těchto zemích jako by zůstalo moskevské politické elitě utajeno. (Natolik, že bývalý ukrajinský prezident Leonid Kučma dokonce nazval svou knihu vzpomínek „Ukrajina není Rusko“, snad proto, aby ruské čtenáře o tom dodatečně přesvědčil). Moskva stále obviňuje Západ ze vměšování se do vnitřních záležitostí „bratrských národů“, aniž by si všimla toho, že tyto národy již nejsou pouhými objekty geopolitických kombinací světových velmocí, nýbrž subjekty složitých politických a sociálně ekonomických procesů. Některé ze zemí tohoto regionu, především Ukrajina a Bělorusko, předběhly Rusko v tom co se týče tempa ekonomického vývoje, a Moskva už není v bývalém SSSR jednoznačně dominující silou.

Vítězství Viktora Juščenka poskytuje ruskému vedení dobrou příležitost k přehodnocení svých postojů vůči sousedním státům. Další vývoj ruské zahraniční politiky záleží na tom, jestli se toto přehodnocení uskuteční. Proto by měla prognóza vývoje vztahů mezi Ruskem a jeho nejbližšími sousedy obsahovat dvě varianty. Optimistický neboli pragmatický scénář předpokládá, že Moskva začne vycházet ze svých skutečných možností a pochopí, že oboustranně prospěšné partnerství se sousedy je nezbytností a přinese výhody samotnému Rusku. Pesimistický neboli „idealistický“ scénář se uskuteční v případě, když ruské politice budou i nadále dominovat mýty a představy z imperiálních dob.

Ukrajina

Smířlivé gesto prezidenta Juščenka, jehož první zahraniční cesta po inauguraci směřovala do Moskvy, může ale nemusí dosáhnout svého cíle. Juščenko potřebuje zlepšit vztahy s Ruskem, protože to udělá jeho pozici ve vlastní zemi mnohem stabilnější. Proruská většina obyvatel východu Ukrajiny ani neskrývá, že novou hlavu státu moc v oblibě nemá, proto oteplení ve vztazích s Moskvou by mohlo zvednout Juščenkovu autoritu u těchto lidí. Hlavní otázka však zní: má Moskva také zájem na normalizaci vztahu s novou ukrajinskou vládou, anebo se bude pokoušet situaci na Ukrajině destabilizovat? V případě, že prezident Putin a jeho okolí vsadí na pragmatizmus, dá se očekávat, že se Rusko bude snažit, aby jak Moskva, tak Kyjev co nejdříve zapomněly na konflikt kolem zvolení Juščenka. Rusko-ukrajinská spolupráce se v tomto případě bude rychle vyvíjet především v ekonomické oblasti. Není vyloučen přítok ruských investic do ukrajinské ekonomiky, což by poskytlo Rusku možnost i přes výraznou prozápadní orientaci prezidenta Juščenka mít na Ukrajinu stále velký vliv. Tento vliv však nebude mít tradiční imperiální podobu a nebude mít nic společného s dobami, kdy jak se v Moskvě zapískalo, tak se v Kyjevě tančilo.

Pesimistická varianta vychází z toho, že se Moskva bude za každou cenu snažit pomstit se za svou nedávnou porážku. To znamená, že se vsadí na „východní“ opozici, především doněcký klan a s nim spojené politické sily. Bude jim pomáhat dosáhnout co nejlepších výsledků v parlamentních volbách, které se uskuteční v příštím roce. Bude se snažit odvrátit možnou úpravu ukrajinské politické reformy, která předpokládá omezení prezidentových pravomoci od září letošního roku. Bude se pokoušet vyprovokovat sociální neklid na Ukrajině, například stávky v hornických oblastech. Bude využívat cen ropy a plynu jako prostředku politického nátlaku na ukrajinské vedení (což se nejednou stalo za vlády Leonida Kučmy). Výsledek takovéto konfrontace mezi Ruskem a Ukrajiny nelze přesně předpovědět, ovšem uskutečnění tohoto scénáře by nepochybně znamenalo vznik trvalého ohniska napětí na východě Evropy, což by neprospělo Ukrajině, Rusku ani jejich evropským partnerům. Není však vyloučeno, že se Moskva pokusí o kombinaci obou přístupů. Ekonomická spolupráce a velkorysá politická gesta vůči prezidentu Juščenkovi mohou být doprovázena „tichou“ podporou (včetně finanční) prezidentových odpůrců a rozdmycháváním konfliktu mezi „oranžovým“ západem Ukrajiny a prorusky naladěným východem. Tato kombinovaná varianta se zdá být pro Ukrajinu nejnebezpečnější.

Gruzie

Vztahy s tímto státem má dnes Rusko ještě napjatější než s Ukrajinou. Hlavní otázka, na níž bude Moskva muset odpovědět, zní: je třeba pokračovat v podpoře separatistických hnutí v Abcházii a Jižní Osetii, anebo stojí za to usmířit se s Gruzií? Poslední by ovšem znamenalo podpořit úsilí gruzinského prezidenta Saakašviliho, kterého v Moskvě upřímně nesnáší, o znovusjednocení státu. Po pragmatickém uvažování by se Moskva teoreticky mohla přiklonit ke druhé variantě. Ta by totiž pravděpodobně přinesla Rusku roli jednoho z ručitelů práv abchazské a osetské menšiny v rámci federativního gruzinského státu (o jehož vytvoření usiluje Saakašvili) a zároveň poskytla možnost ekonomické expanze v nové, vůči Rusku mnohem přátelštější Gruzii. Tradice ruské imperiální politiky na Kavkaze však těmto pragmatickým úvahám brání. Nelze zapomenout ani na to, že hromadné poskytování ruského občanství obyvatelům Abcházie a Jižní Osetie vytvořilo v poslední době právní problém, který nebude snadno vyřešit ani v případě, že by si ruská a gruzinská strana přály rychle zlepšení oboustranných vztahů. Je třeba také připomenout, že Gruzie zatím neopustila etnický nacionalizmus jako jeden z důležitých prvků své politiky, což je dalším z mnoha faktorů, které překáží usmíření mezi gruzinskou ústřední vládou a separatistickými autonomiemi.

Bělorusko

Dnes nejsou žádné faktory, které by vedly k jakýmkoliv výrazným změnám ruské politiky vůči tomuto státu. Putinovo Rusko nemá prezidenta Lukašenka v oblibě, nemá však zároveň nikoho, kdo by jej mohl vystřídat. Po ukrajinských událostech se běloruský autokrat definitivně stal pro Moskvu „menším zlem“, protože za „větší“ by v Kremlu bezesporu považovaly objevení se v Minsku „běloruského Juščenka“ (což však není v nejbližší době pravděpodobné). Možné další třenice kvůli plynu a ropě stěží vyústí ve vážný rusko-běloruský konflikt. Bělorusko, jež je vlastním prezidentem od Evropy uměle izolováno, a Rusko, které se díky Putinově politice postupně do jisté izolace dostává, si navzájem prostě potřebují.

Moldávie

Po odmítnutí Kišiněvem ruského mírového plánu se rusko-moldavské oficiální vztahy ocitly téměř na bodě mrazu. Evropské sympatie prezidenta Voronina se Kremlu moc nelíbí, zároveň však vzhledem k nepříliš velkému ekonomickému a politickému významu Moldávie nedělají mu tolik starostí jako Ukrajina. Pokud se k moci v Moldávii po letošních volbách dostane pravicová opozice, postoj Kišiněva vůči Moskvě se pravděpodobně stane ještě zdrženlivějším. Není vyloučeno ani zostření situace kolem Podněsteří. Po změně vlády na Ukrajině se separatistická Podněsterská moldavská republika (PMR) dostává do složité situace. Nachází se totiž mezi dvěma státy, Ukrajinou a Moldávií, jejichž vedení má na separatizmus silnou alergii. Zatím je těžko říct, zdá-li Kyjev bude chtít se v tomto regionu aktivně angažovat. Vzhledem k proevropské orientaci Juščenkovy vlády bylo by to však docela logické. (EU totiž několikrát vyjadřovala negativní postoj vůči separatistickým enklávám, buď to v Gruzii, Moldávii anebo jinde). Proto se „oranžová“ Ukrajina jeví jako možný spojenec Moldávie v podněsterském konfliktu, zatímco Rusko tradičně podporuje vládu PMR. To znamená, že se rýsuje další případný zdroj napětí v rusko-ukrajinských vztazích.

Zdá se, že Východní Evropu čekají neklidné časy. Jestli se tato nepříliš optimistická prognóza splní, záleží v dnešní situaci především na Rusku. Tentokrát nerozhoduje Kreml o osudu sousedních zemí, jak se to často stávalo v minulosti, protože tyto země mají v dnešní době mnohem větší manévrovací prostor, než za Romanovců či bolševiků. V sázce je osud samotného Ruska, perspektivy jeho vztahů s Evropou a Západem a možnost pro Rusko podílet se v budoucnu na celoevropské integraci.

Tagy
Tagy
Bělorusko 208
Evropa 3057
Postsovětský prostor 426
Rusko 1026
Ukrajina 846
volby 1223
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz