Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Rusko a etnické konflikty na Kavkaze: válka v Náhorním Karabachu

Emil Souleimanov / Ed. 15. 11. 2015

I cannot forecast to you the action of Russia. It is a riddle wrapped in a mistery inside an enigma, but perhaps there is a key. That key is Russian national interest.
Winston Churchill

Historie ruského expansionismu na Kavkaze*

V roce 1552 ruský car Ivan IV. Hrozný dobyl Kazaň – hlavní město státu volžských Tatarů. Během pouhých 72 roků tak Rusko prochází takřka fantastickým historickým vývojem: zatímco téměř 300 let před rokem 1480 tvořila ruská knížectví součást říše chánů ze Zlaté hordy, v průběhu několika desetiletí po osamostatnění dochází ke vzniku centralizovaného Ruského (Moskevského) carství, jemuž se vzápětí daří zmocnit se rozsáhlých území turkických chanátů Volhy a západní Sibiře. Kazaňským tažením se v ruské státnosti zakotvuje éra expansionismu. V průběhu následujících tří staletí se Rusko stává vládcem nekonečných prostorů Kavkazu, Střední Asie a západní Sibiře s celkovou rozlohou převyšující 4,5 mil. km². Počínaje tímto obdobím je Rusko největší evropskou a posléze i světovou mocností. (1)

V expansionistických snahách Ruska zaujímal Kavkaz zvláštní postavení. Předně, ovládnutí kavkazských hor se jevilo jako nezbytný výchozí bod pro následné podmanění si Osmanského sultanátu. Nezbytný i vzhledem k imperiálním choutkám Rakouska, které činily „balkánskou cestu“ jen těžko schůdnou.

*Při sestavování koncepce práce jsem vycházel ze předpokladu, že pro plnohodnotnou analýzu úlohy Ruska ve věci etnických konfliktů na Kavkaze – jmenovitě války v Náhorním Karabachu (1992-1994)-, je nezbytné pochopení tradic mocenského působení ruského státu v tomto regionu. Studia se proto záměrně pokouší objasnit roli Ruska v arménsko-ázerbájdžánském konfliktu v návaznosti na vývoj ruského chápání Kavkazu a Ázerbájdžánu zvlášť jako klíčové regionální země.

Splnění odvěkého ruského snu o dobytí Cařihradu, jímž by Petrohrad získal klíč k výlučné dominanci v černomořském regionu a přístup ke Středozemnímu moři, bylo do značné míry podmíněno úspěchy ruské armády na Kavkaze. Podstatným stimulem k ovládnutí Kavkazu bylo také eventuální přičlenění Persie k „říši bílého cara“: Rusko nejenže by tak upevnilo své strategické postavení ve středoasijských emirátech, ale získalo by i důležitou základnu pro případné „indické“ tažení. To by poskytlo ruskému státu možnost neutralizace britské koruny ve „velké hře“ o Asii. Kromě toho, dobytí Kavkazu by definitivně skoncovalo s tureckými snahami o vybudování mocného muslimského pásma od Bosny až k Číně. Jak vidíme, geopolitické úvahy expandujícího ruského státu objektivně nemohly minout Kavkaz – strategicky důležitou pevninskou spojku mezi Černým mořem a Kaspikem – stranou. Počátkem 19. století na Jižním Kavkaze vzniká klasická mocenská rivalita, tvořená trojúhelníkem Turecko – Rusko – Írán; rivalita, jež charakterizuje region až dodnes. V řadě válek s Persií a Tureckem se Rusku daří ustavit svoji hegemonii na Jižním Kavkaze, i když zde čas od času propukají protiruská povstání a severně od Velkého Kavkazu válka zuří až do roku 1864.

Vítězstvím nad středoasijskými rivaly a podmaněním si kavkazské šíje však ruské aktivity zde nekončily. Počínaje 19. stoletím – zvláště po ponižující porážce Petrohradu v Krymské válce (1853-1856), vedené aliancí Velké Británie, Francie a Turecka proti Ruskému impériu  – se v Rusku vynořují obavy, že vnější mocnosti (především Velká Británie, Francie, Německo a Turecko) by ve snaze rozdrobit a podmanit si Rusko mohly využít jeho rozlehlosti a separatistických nálad panujících mezi řadou etnických skupin. Podle ruské vize totiž bylo zřejmé, že případná intervence proti multietnické říši by nutně začala v periferních oblastech. V tomto ohledu se Kavkaz jevil jako nanejvýš lákavé sousto: na permanentně neklidném Kavkazu byly vždy přítomné projevy nespokojenosti s koloniální nadvládou Ruska. Převážně muslimský Severní Kavkaz se tváří v tvář ruské agresi sjednotil pod praporem svaté války, jež stála horaly na dva miliony uprchlíků a zabitých; gh azavatu se co chvíli hrozily připojit ázerbájdžánské země. Ani tureckému sultánu nebyla cizí myšlenka vojenské intervence ve prospěch kavkazských muslimů. Persie se nevzdala perspektivy znovudobytí „17 měst Kavkazu“. Ani v pravoslavné Gruzii nevládly obzvláště proruské nálady: záhy po tzv. Georgijevském traktátu (1783), který dokumentoval  libovolné  přidružení Gruzie do Ruské říše na právních základech protektorátu, gruzínské království bylo nelegitimně eliminováno (1801). Na počátku 19. století došlo v Gruzii k řadě národních povstání;  všechna byla Petrohradem krvavě potlačena.

Za této situace pouze Arméni vykazovali Rusku bezvýhradnou loajalitu, neboť spojovali s ruským expansionismem své naděje na zmrtvýchvstání starodávného arménského království, třebaže jen jako autonomní součást křesťanské ruské říše.

Konsolidace Kavkazu – jak severního, tak jižního – tak představovala životní hrozbu pro ruský stát. Protiruské povstání na Kavkaze, obratně dirigované evropskými nepřáteli Ruska za případné účasti Turecka či Persie, by mohlo ohrozit teritoriální integritu impéria. Dalo se očekávat, že secesionismus Kavkazanů se rozšíří i na Střední Asii, ba i na muslimské regiony Uralu a Volhy. Dominový efekt  by poté mohl roznítit nacionalistické vášně i v Polsku a na Ukrajině. To by pak ovšem mohlo ohrozit pilíře ruského impéria. Aby se zabránilo tomuto pro Rusko nesmírně nepříznivému scénáři, prioritním úkolem Petrohradu a později Moskvy se stalo zasévání nesvárů mezi lokální etnické skupiny.Osvědčená metoda „rozděl a panuj“, stejně jako „ biče a cukru “ se tak stala nezbytným, ba oblíbeným nástrojem koloniální politiky Ruska na Kavkaze. Dmitrij Trenin v této souvislosti správně uvádí, že tím byl v regionu vytvořen účinný mechanismus klientských vztahů. Vytváření a podněcování lokálních rozepří mezi etnickými skupinami Kavkazu pasovalo centrální vládu impéria do úlohy „věčného arbitra“, o jehož přízeň a podporu konfliktní strany měly usilovat a jehož svrchované postavení měly respektovat. (2) Aby zásadním způsobem nepostavili proti sobě některou z etnických skupin, ruští guvernéři šikovně balancovali mezi tuzemskými hráči a volili vždy to řešení, které v konkrétní situaci nejlépe odpovídalo ruským strategickým záměrům. Flexibilita a pragmatismus ruských vladařů svědčily o tom, že Rusko na Kavkaze „nemá věčné přátele, nýbrž věčné zájmy“.  Přitom v řadě důležitých strategických otázek politika Petrohradu vykazovala dlouhodobě zcela úctyhodnou kontinuitu. V důsledku tohoto dlouhodobého působení nebyla na Kavkaze ke konci 19. století takřka žádná národnost, jež by nepociťovala vůči Rusku více či méně podstatné nepřátelství, nicméně je symptomatické, že všechny etnické skupiny byly závislé na blahovůli ruských vládců a nemohly si bez ní počít. (3)

Je to pro historické osudy kavkazských národů velice tragická zkušenost. Jak známo, před příchodem Ruska na Kavkaz v regionu neexistovala takřka žádná etnická či náboženská animozita. V dějinách mnohonárodnostního Kavkazu až do 19. století chybí jakákoliv zmínka o etnickém či náboženském konfliktu. Kavkaz vynikal tolerantností: desítky národů vyznávajících sunnitský a šíitský islám, pravoslavné, grigoriánské, katolické křesťanství, zoroastrismus, buddhismus a judaismus žily svorně bok po boku, v naprostém souladu se svými sousedy po celá staletí. Až 19. století poskytlo – tím, že dalo vzniknout modernímu, etnicky pociťovanému sebeuvědomění – poskytlo živnou půdu  ruským snahám o vzájemné rozeštvání obyvatel Kavkazu. Cílevědomá „územní“, „vodní“ či sociální politika Ruska na etnicky rozmanitém Kavkaze se nakonec obrátila v otevřený národnostní, někdy také náboženský konflikt mezi obyvateli Kavkazu. Na Kavkaze, kde po staletí platily zákony pokrevní pomsty, nebylo až tak nesnadné zasít zrno nesváru; nepřátelství a duch vzájemné nedůvěry se zde dědily s krví matky.

Mluvíme-li o současných etnických konfliktech na Kavkaze, lze oprávněně tvrdit, že jsou v převážné většině vzešlé ze zárodků, vypěstovaných imperiálním Ruskem v 19. století. O to více zarážející je skutečnost, že ani v stávající politice Moskvy vůči Kavkazu – a Jižnímu Kavkazu zvlášť – nelze zaznamenat zřejmý odklon od dosavadní imperiální strategie. Ideologická základna a politické nástroje Ruska zůstaly v téměř nedotčené podobě platné i dnes, nové jsou jen jejich vnější rysy,  více či méně dané vývojem mezinárodních vztahů po zániku bipolárního systému.

Ruské zájmy na Jižním Kavkaze: Pohled z Moskvy

Podle obecného přesvědčení jihokavkazské křídlo bývalého SSSR má pro Rusko větší význam než celá rozlehlá Střední Asie (kromě Kazachstánu), ba dokonce i než Bělorusko a Pobaltí. Vitalij Naumkin, ředitel Rossijskogo centra strategičeskich issledovanij i meždunarodnych otnošenij (Moskva) v této souvislosti zdůrazňuje unikátní zeměpisnou polohu Jižního Kavkazu situovaného v „buferní zóně“ mezi Ruskem na jedné straně a Tureckem a Íránem na straně druhé, a spojujícího černomořský region s Kaspickým mořem. Rovněž poukazuje na etnickou a kulturní propojenost ruského Severního Kavkazu a nezávislých republik Jižního Kavkazu. Nesmí být opomenuty ani bohaté přírodní zdroje kraje, tedy především jeho kaspického pobřeží. (4)

Většina ruských odborníků hovoří o Jižním Kavkaze jako o bezpečnostní baště Ruské federace a Společenstva nezávislých států (SNS). Podle této koncepce, jež v Rusku platí axiomaticky, aby se zabránilo spill-overu etnických konfliktů z Jižního na Severní Kavkaz a dále do ruského vnitrozemí, Moskva má soustředit úsilí na včasnou likvidaci ohnisek napětí právě na jih od kavkazského hřebene. Rusové oprávněně tvrdí, že konflikty v Náhorním Karabachu, Abcházii a Jižní Osetii přiměly stovky tisíců lidí emigrovat, přičemž konečným bodem migrace z Kavkazu bylo právě Rusko, v první řadě oblasti Krasnodar a Stavropolský kraj na jihu země a ruská velkoměsta. Mohutný exodus uprchlíků pochopitelně způsobil nemalé potíže transformujícímu se ruskému hospodářství a zapříčinil destabilizaci sociálně politické situace. Zbraně a munice z kavkazských bojišť se staly předmětem rozsáhlého nelegálního vývozu na perspektivní trhy Ruska. Ve snaze vydělat peníze na válku se kavkazští válečníci aktivně angažovali při vytváření mafií na ruském území. Jednou z prvořadých oblastí kavkazského „businessu“ v Rusku se stal obchod s drogami, ale také vydírání apod. Ministr zahraničních věcí Ruské federace Igor Ivanov v této souvislosti v září roku 1999 uvedl, že „My potřebujeme stabilní Kavkaz. Bez stabilního Kavkazu nebudeme schopni zajistit bezpečnost jižních hranic Ruska a zabránit teroristům a náboženským extrémistům v pronikání do Ruska“. (5)

Většina ruských analytiků se rovněž shoduje na tom, že permanentní nestabilita na Jižním Kavkaze nutí emigrovat jihokavkazské občany ruského původu.  Probíhající etnické konflikty jsou doprovázeny výbuchem nacionalistických vášní: ve světle aktuálního vývoje se Rusové Jižního Kavkazu stávají terčem útoků takřka všech stran zapojených do konfliktu. Ruští obyvatelé Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie pochopitelně nesdílejí nacionalistickou euforii domácího obyvatelstva a snaží se vyhýbat vojenské mobilizaci. Z Jižního Kavkazu přesídlují do Ruska – kromě dalších velmi různorodých emigrantů a uprchlíků – tisíce etnických Rusů či tzv. rusky hovořících (Ukrajinců, Bělorusů, Židů). Rusové přitom poukazují na to, že v abcházské válce bylo zabito na 1000 ruských civilistů.

Ačkoliv je velice nesnadné přesně určit počet jihokavkazských občanů ruského původu, statistické odhady hovoří již o statisících ruských přesídlenců z Jižního Kavkazu. Podle údajů Federální migrační služby (FMS) Ruské federace se jen v letech 1993-1995 do Ruska přestěhovalo na 400 000 Rusů ze zemí jižně od kavkazského hřebene.(6) Nicméně v jihokavkazských státech i nadále žije poměrně velký počet Rusů, a ti mohou pod vlivem stále trvající, zejména válkou způsobené nestability nadále zvyšovat počet ruských emigrantů. – Jedná s o jev, který je vzhledem k současnému hospodářskému a sociálně politickému klimatu v Rusku dosti nežádoucí.  (V roce 1996 tvořili Rusové 6% obyvatelstva Ázerbájdžánu a Gruzie a přibližně 1% obyvatelstva Arménie, celkem tedy může jít až o 600 000 lidí).

Nelze opomíjet i těsnou hospodářskou spojitost Ruska s jihokavkayskými státy. Zánik velké říše totiž nesmírně uškodil ruské ekonomice i tím, že nastolil závislost Ruska na importu z řady zemí „blízkého zahraničí“. Rusko je tedy stále závislé na dovozu technologie pro těžbu ropy z Ázerbájdžánu (dvě třetiny produkce bývalého SSSR), vojenská letadla Su-25 jsou konstruována v Tbilisi, řada komponentů k vojenské technice je vyráběna výlučně v Arménii. (7) Je tedy zřejmé, že jakákoliv eskalace politické nestability – nemluvě o možnosti válečného konfliktu – by byla s to zrušit stávající hospodářské vazby mezi Ruskem a třemi jihokavkazskými státy.

Jedním z prioritních úkolů politiky Ruska na Jižním Kavkaze se tedy – jak již bylo zmíněno – stává prevence etnických konfliktů. To předpokládá zejména uznání stávajících národních hranic v regionu a politiku nevměšování se do vnitřních záležitostí nově vzniklých zemí. V zájmu Moskvy je přimět znesvářené strany k dosažení vzájemně výhodného mírového řešení.

Valerij Tiškov, politolog z Akademie věd Ruské federace a Anton Ivanov ve své fundamentální studii, které se v této kapitole dostane hojného citování, v této souvislosti vyslovují klasickou pozici oficiálního Kremlu: „Přístup vlády Ruské federace k neuznaným separatistickým formacím v Abcházii, Náhorním Karabachu a v Čečensku je zakotven v principu teritoriální integrity všech čtyř kavkazských států. Tento princip je zahrnut do národních ústav, dokumentován v mezinárodních úmluvách v rámci SNS, jakož i v bilaterálních ujednáních“. (8) Jak tito ruští autoři správně uvádějí, Moskva skutečně nikdy neuznala nezávislost Abcházie, Náhorního Karabachu či Čečenska.

Velký význam je ze strany ruských expertů přisuzován činnosti mírových misí na Jižním Kavkaze (Abcházie, Jižní Osetie, zprostředkovávání v karabašské krizi), které byly zřízeny za intenzivní součinnosti Ruské federace. I proto lze tvrdit, že Rusko je dnes skutečným „garantem míru a stability“ na Jižním Kavkaze.

V. Tiškov a A. Ivanov ve své práci vyzdvihují výjimečnou roli, již Rusko hrálo a hraje v osudu jihokavkazských národů:

„Rusko a státy Zakavkazska mají hlubší vzájemné vazby podmíněné společnými  zájmy než ty, které existují mezi zakavkazskými a jinými  státy (kupříkladu Íránem, Tureckem či USA).  Společné vazby jsou důsledkem dosavadní dlouhodobé koexistence v rámci SSSR, stejně jako důsledkem stávajících mezilidských, hospodářských a kulturních vztahů. Například jedním z důležitých zdrojů příjmů zakavkazských států je migrace kapitálu z investic občanů zakavkazských států trvale žijících v Ruské federaci či migrujících za prací mezi původní vlastí a Ruskem. Miliardy vydělané v Rusku jsou tak vraceny zpět do  Zakavkazska, k podpoře rodin a příbuzných, kteří nemají jiné zdroje příjmu…V Rusku působí  zhruba dva miliony obchodníků z Ázerbájdžánu, 500-700 000 obchodníků z Gruzie a přibližně 500 000 z Arménie. Dvoumilionová diaspora Ázerbájdžánců, Gruzínců a Arménů usídlených v Rusku je pro region velice důležitá… Mezi odborníky a kulturní elitou v Zakavkazsku existuje tendence k oživení tradičních – i když poškozených – vazeb s jejich severním sousedem“. (9)

  V Rusku panuje obecné přesvědčení, že současný charakter společenských a hospodářských vztahů mezi Ruskem a zeměmi Jižního Kavkazu bude i v dohledné době přetrvávat. Tvrzení I. Ivanovova, že „Rusko bylo, je a zůstane kavkazskou mocností“ a „Kavkaz je naší společnou domovinou“ jsou v Rusku velmi dobře chápána. (10) Důsledky složitého historického, geografického a sociálně kulturního vývoje, jakož i mnohé další mocné faktory mohou ostatně i nadále rozhodující měrou ovlivňovat upřednostňování ruského hospodářského a ekonomického prostoru v širokých vrstvách kavkazských národů. Podle Rusů je naprosto zřejmé, že ruštině i nadále zůstane role lingua franca na Jižním Kavkaze.

Nutno podotknout, že specifika ruského přístupu k problematice Kavkazu – jak Severního, tak Jižního – spočívají v hlubokém přesvědčení o dějinném poslání ruského státu. Podle této vize výjimečnost úlohy, jíž Rusko hrálo a hraje na Jižním Kavkaze, je historicky zdůvodněna tím, že Rusko přineslo na Kavkaz svobodu, toleranci a svět poznání – zcivilizovalo, poevropštilo jeho původně „divoké“ obyvatele. Je zajímavé, že tento koncept byl považován za platný jak za dob carismu, tak za sovětského režimu, neztratil však svou aktuálnost ani dnes. Nebýt toho, že Rusko v minulosti ovládlo Kavkaz, byla by zřejmě ohrožena samotná národní existence Arménů, Gruzínců a Ázerbájdžánců, neboť jejich země byly takřka nepřetržitě vystaveny útokům ze strany bojechtivých říší Osmanů a Peršanů, ale byly oslabovány také častými vnitřními rozepřemi. Vědomi si této skutečnosti,  Kavkazané si toužebně přáli příchod Ruska do regionu. V persko-ruských, resp. turecko-ruských válkách také odhodlaně bojovali na straně ruské armády. Odvěkým snem  kavkazských národů byl „vstup“ do Ruského impéria, a to nejlépe „na věčné časy“. Integrace do ruského impéria jim, dle jejich představ, měla umožnit, aby „v lůně“ ruské státnosti zachovali svou národní identitu, rozvíjeli kulturu, profitovali z obchodu a přitom jako národ i početně rostli. „Středověká“ nadvláda Turků a Peršanů tak byla vystřídána otcovskou přízní ruských vladařů – ve srovnání se zaostalými režimy středovýchodních říší přece jen progresivním, „evropským“ Ruskem. Odtud pramení i určité přesvědčení, že kavkazské národy Rusku „cosi dluží“. Veškeré snahy obyvatel Kavkazu o získání nezávislosti na Rusku narážejí na vcelku legitimní nespokojenost Rusů, a jen posilují jejich mínění o „nevděčných Kavkazanech“.  Národy Kavkazu jsou ochotny opustit Rusko v jeho nejtěžší chvíli, zradit je ve jménu vlastních zištných úvah, „sbratřovat se“ s prosperujícím Západem a zcela zapomenout na nezastupitelnou roli, již sehrálo Rusko v jejich dějinném vývoji. (11) Tento názor je velmi populární v ruské společnosti a jeho konceptuální prvky jsou zjevné dokonce i v učebnicích ruských dějin pro střední školy.

Rusové vysvětlují nynější „protiruský trend“ v politice zemí Jižního Kavkazu následujícím způsobem: „Existující překážky v cestě dalšího zesílení rusko-zakavkazského dialogu jsou vytvářeny současnou kulturní a politickou elitou  Zakavkazska, jež volá po spolupráci s jinými zeměmi. Obhajobou nutnosti těsnějších vztahů s Tureckem, Íránem a jinými středovýchodními zeměmi, jakož i se západními mocnostmi, se tyto elity hodlají radikálně distancovat od Ruska a zcela popřít společné historické a kulturní dědictví, aby usnadnily budování nových aliancí. Obdobný přístup lze zaznamenat v úzkých vrstvách vysoce postavených manažerů, vlivných vojenských činitelů a ambiciózních oligarchů, kteří své naděje vesměs spojují se smlouvami se západními zeměmi. Tato politika distancování se od Ruska je aktivně podněcována vnějšími mocnostmi, a to včetně řady postsovětských států – např. Ukrajinou a pobaltskými státy.“ (12)

  Ve světle aktuálního vývoje se jako zcela ospravedlněné jeví snahy Moskvy o prevenci hrozivého „protiruského trendu“ v politice Jižního Kavkazu. „Rusko hodlá permanentně udržovat své vojenské základny v regionu, aby zabránilo dalšímu šíření „bezpečnostního vakua“. (13) Je nezpochybnitelnou skutečností, že krátce po zániku SSSR se Jižní Kavkaz stal prioritní oblastí v zahraničněpolitických agendách řady mocností spatřujících v Rusku úhlavního mocenského konkurenta na mezinárodní scéně a usilujících o převzetí jeho dosud dominantního postavení v některých klíčových oblastech bývalého Sovětského svazu. V této souvislosti je v první řadě poukazováno na Turecko. Ankara má dalekosáhlé strategické zájmy, jež jsou ovšem v naprostém protikladu k životním zájmům Moskvy na Jižním Kavkaze a ve Střední Asii.  Ústředním geopolitickým cílem Turecka – za aktivní podpory Spojených států – je redukce, ne-li úplná eliminace  mocenského postavení Ruska v bývalých provinciích.

Životně důležitým úkolem Moskvy je naopak prohloubení vojenských, hospodářských a kulturních pout s jihokavkazskými státy – v rámci SNS. Ve vojenské oblasti jde především o zřízení společného vojenského štábu členských zemí SNS, o společnou ochranu vnějších hranic Společenství. Takový krok by podle ruské vize posílil vojenskou moc Ruské federace, a tedy i zemí SNS – spojenců Ruska. Je to úkol o to aktuálnější, bereme-li v úvahu stále intenzivnější činnost  náboženských extrémistů v pohraničí SNS;  jejich aktivita ohrožuje jak ruský stát, tak také většinu zemí Střední Asie a Kavkazu. Postoj Ruska názorně přibližuje  výrok jednoho ruského politika: „Rusko začíná na hranicích bývalého Sovětského svazu. Pro uchování stability v Rusku je stabilita v postsovětských státech nezbytností“ (14)

Pilíře „zakavkazské“ politiky Ruska jsou definovány ministerstvem zahraničních věcí Ruské federace. Tato instituce vytvořila zvláštní Čtvrtý departament, jenž má koordinovat politiku Moskvy vůči Arménii, Ázerbájdžánu a Gruzii. (15)

Krátký exkurz do dějin rusko-ázerbájdžánských vztahů

Rusko vždy kladlo důraz na politiku vůči Ázerbájdžánu. Bylo to podmíněno řadou objektivních faktorů: naprostou většinu obyvatel Ázerbájdžánu, nacházejícího se v strategicky důležitém regionu vedoucím z Turecka do Střední Asie, tvoří muslimové turkického původu. Turkického původu je i převážná většina národů Střední Asie (vyjma Tádžikistán), řada severokavkazských etnik – Kumykové, Balkarci, Nogajci, Karačajevci, ale i Tataři Krymu a ruského vnitrozemí, Baškirci, Turci, Čuvašové  apod.

Již od období po okupaci chanátů Severního Ázerbájdžánu v první čtvrtině 19. století se postupně utvářel zvláštní postoj Petrohradu a posléze Moskvy k nejpočetnějšímu etniku kavkazského regionu. V polovině 19. století existovala hrozba zapojení ázerbájdžánských zemí do Kavkazské války (1827-1864), vedené imámem Šámilem, do níž podle tehdejších pesimistických kalkulací měla vstoupit i Osmanská říše. Perspektiva ustanovení mocného muslimského pásma od tureckých hranic přes Arménii, v té době obydlenou značným počtem Ázerbájdžánců, jižní oblasti Gruzie a Ázerbájdžán samotný – přes Dagestán spojený s rebelujícím Severním Kavkazem – pochopitelně nebyla v zájmu Ruska. Jak již bylo zmíněno výše, tento pro Rusko nepříznivý scénář by mohl vyústit v protiruské povstání po celém impériu. Obavy z možného šíření panturkických a panislamských idejí právě přes Ázerbájdžán do jižních oblastí říše přiměly Rusy k užšímu definování postoje vůči této zemi: význam „kavkazského mezníku“ , ohrožujícího ruskou teritoriální integritu, měl být nanejvýš zredukován. Následovala politika namířená na zmírnění národnostního sebeuvědomění Ázerbádjžánců, de-ázerbájdžánizaci některých oblastí Jižního Kavkazu, rusifikaci.

Objevení strategického významu ropy, a zejména pak počátek průmyslové těžby tohoto produktu na konci 19. století sehrálo významnou úlohu v intenzifikaci ruské politiky neutralizace a oslabení Ázerbájdžánu. Záhy po ruské revoluci vyhlášená Ázerbájdžánská demokratická republika (ADR) – první demokracie na islámském Východě – existovala pouhé dva roky a v roce 1920 byla okupována XI. Rudou armádou. Dalších více než sedm desetiletí byl Ázerbájdžán nucen prožít ve zvláštním režimu, v rámci kterého se prováděla politika rusifikace a deislamizace a potlačovaly se veškeré projevy „nesovětského“ patriotismu.

Ázerbájdžán v politice Ruska

Rusko si bylo již od počátků vzniku nezávislého Ázerbájdžánu vědomo klíčové polohy této země na geopolitické mapě regionu. Politická orientace republiky byla s to do značné míry ovlivnit osud řady mezinárodních projektů v regionu Kaspického moře, tedy i rozhodnout o perspektivách sblížení Turecka a Západu se zeměmi Jižního Kavkazu a Střední Asie.

Vedoucí západní analytici chápali strategický význam republiky: „Pro Rusko je nutně prioritním cílem Ázerbájdžán. Jeho podřízené postavení by pomohlo izolovat Střední Asii od Západu, zejména Turecka, čímž by se posílily ruské možnosti vůči vzpurnému Uzbekistánu a Turkmenistánu. Taktická spolupráce s Íránem týkající se sporných záležitostí, například rozdělení těžařských koncesí v Kaspickém moři, slouží významnému cíli: přinutit Baku, aby se přizpůsobilo přáním Moskvy. Podřízení Ázerbájdžánu by také usnadnilo upevnění dominantní pozice Ruska v Gruzii a Arménii.“(16)

„Zranitelnost Ázerbájdžánu má v regionu širší dopad, neboť tato země je svojí polohou předurčena k úloze strategického ohniska. Ázerbájdžán je přirovnáván k životně důležité „zátce“, která kontroluje přístup do „láhve“ obsahující bohatství Kaspické pánve a Střední Asie. (podle různících se odhadů, výše energetických zásob Kaspické pánve činí 1-4 triliony USD- pozn. E.S.) Nezávislý Ázerbájdžán, v němž se mluví jazykem patřícím do turkické skupiny,  se svými ropovody vedoucími do etnicky a politicky spřízněného Turecka,  by měl zabránit Rusku, aby získalo monopol na přístup do této oblasti, a měl by je tak zbavit nástroje k ovlivňování politické situace v nových středoasijských zemích“. (17)

Tomu je ovšem nutno včas a účinně předejít – a postsovětská politika Moskvy vůči Ázerbájdžánu spočívá v realizaci této zásady.

Krátce po zániku SSSR zdědilo Rusko velice efektivní nástroj nátlaku na Ázerbájdžán:  karabašskou válku. Těsné vojenské a hospodářské sepětí Jerevanu, podporujícího vojenské tažení karabašských Arménů, se strategickým spojencem v regionu – Moskvou, a současně neochota Ázerbájdžánu souhlasit s požadavky Ruska do jisté míry rozhodly o průběhu a výsledcích války. Vraťme se však ke konkrétním faktům a sledujme základní kameny ruské politiky vůči této kavkazské zemi v letech 1991-1994.

Politika Ruska v Ázerbájdžánu v letech 1991-1993 a válka v Náhorním Karabachu

První prezident nezávislého Ázerbájdžánu Ajaz Mutalibov na přelomu let 1991-1992 podepsal dokumenty o vstupu země do SNS, nicméně ázerbájdžánský parlament Milli Medžlis odmítl jejich ratifikaci. Nacionalisté byli přesvědčeni, že Ruská federace podporovala arménské tažení v Náhorním Karabachu. (18) Žádali totiž po Moskvě, aby neprodleně uznala teritoriální integritu Ázerbájdžánu. Nutným předpokladem vstupu země do SNS se jevila politická, ba dokonce vojenská podpora ze strany Ruska ve válce s arménskými secesionisty. Moskva však tento požadavek Baku odmítala – a to jak za Gorbačeva, tak za Jelcina. Ruská federace nebránila Arménům v formování vojenských oddílů a dokonce se podílela na budování národní armády suverénní Arménie. A naopak, také Arméni si opakovaně stěžovali na rozsáhlé dodávky vojenské techniky z Ruska do Ázerbájdžánu. V Ázerbájdžánu a v Arménii byly navíc umístěny ruské vojenské základny – ještě ze sovětských dob – jejichž velitelé si údajně rádi přivydělávali prodejem zbraní všem stranám konfliktu. (19)

Neexistuje jednotný názor na to, zda Moskva ve své politice vůči Arménii a Ázerbájdžánu před polovinou roku 1992 (někteří se zmiňují až o roku 1993) vycházela z nějaké jasné koncepce. Řada analytiků se domnívá, že přístup Moskvy vůči Baku a Jerevanu v počátečním období jejich samostatnosti vynikal chaotičností a nevyvážeností. Poukazují na vnitropolitický vývoj v Rusku, v němž panovali „západníci“, a také na decentralizaci rozhodovacího procesu v zahraniční politice a na celkový nezájem tehdejšího ministra zahraničních věcí Ruska Andreja Kozyrěva o aktuální vývoj na jih od ruských hranic. (20) Pavel Bayev a Richard Barylski připouštějí, že stěžejním mottem vlády „ranného“ Jelcina do konce roku byl 1992 „withdrawalism“ – vojenský a politický odsun Ruska z bývalých provincií, definitivní skoncování s imperiální minulostí a „návrat do rodiny civilizovaných národů“ ( P. Bayev v této souvislosti používá příznačného termínu „Go West!“). (21)

Dodávky zbraní oběma konfliktním stranám proto nebyly vyvážené, závisely na blahovůli a finančních choutkách jednotlivých ruských velitelů. Vojenské úspěchy karabašských Arménů počátkem roku 1992 proto rozhodně nelze uvádět v souvislost s  jednostrannou podporou ze strany Ruska. Podle této hypotézy Moskva nebyla zainteresována na podpoře vojenského tažení Arménů, neboť jejich úspěchy redukovaly politický vliv Ajaza Mutalibova, bývalého prvního tajemníka Komunistické strany Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky, který vždy prokazoval loajalitu „ústřední vládě“ v Moskvě.

Zastánci opačné teorie – vesměs Ázerbájdžánci – zastávají názor, že Rusko si již v té době bylo vědomo stávajících geopolitických reálií a bylo ochotno poskytnout Arménům exkluzivní pomoc, aby jejich vojenské úspěchy učinily bakuskou pozici „flexibilnější“, tedy v neposlední řadě přiměly ázerbájdžánské deputáty k ratifikaci vstupu země do SNS a k řadě dalších významných ústupků. Podle této vize armáda karabašských Arménů objektivně nemohla docílit vítězství nad regulérní armádou Ázerbájdžánu. (22)

Druhá vize však při hlubším uvažování ztrácí logický podklad. Počátkem roku 1992 Moskva vskutku neměla jasně vytyčenou strategickou koncepci na Jižním Kavkaze a – ani v širším kontextu – nedisponovala čitelnou státotvornou ideologií. Koncept „blízkého zahraničí“ se teprve pozvolna probouzel k životu, a ruští vojenští velitelé svévolně zasahovali do lokálních konfliktů podle vlastních sympatií či egoistických úvah, nikoliv tedy ve snaze prospět strategické vizi vlasti, již – jak jsme již konstatovali – Rusko prostě postrádalo. Úspěchy karabašské armády přinejmenším v první polovině roku 1992 lze objasnit následujícími skutečnostmi:  Zaprvé, mezi Jerevanem  a karabašskou metropolí od konce 80. let existovalo letecké spojení, a z Arménie do Náhorního Karabachu stále putovaly zbraně, munice, pohonné hmoty. Arméni tvořili 85% populace autonomie, kdežto podíl ázerbájdžánských obyvatel tvořil pouhých 15%. (23) Ázerbájdžánci byli vesměs usídleni ve městě Šüše (Šuša, Šuši) jižně od Stepanakertu a v poblíž ležících vesnicích. Arménům Karabachu aktivně pomáhaly bohaté arménské diaspory ve Francii, ve Spojených státech a v řadě jiných zemí po celém světě. Z Arménie a z dalších zemí se hrnuly proudy arménských dobrovolníků; Armény sjednocovala v arménské společnosti hluboce zakořenělá idea boje proti „Turkům“. To prospívalo vojenskému duchu a disciplíně v arménských oddílech.

Ázerbájdžánci naopak postrádali přesněji vyhraněné národní sebeuvědomění. Armáda Ázerbájdžánu byla až do roku 1993 takřka imaginárním jevem. (24) Stálý vnitropolitický zmatek v zemi zcela minimalizoval odhodlanost Ázerbádjžánců obětovat životy za jakoukoliv ideu; připravil je o víru v budoucnost vlasti. Na rozdíl od Arménie je Ázerbájdžán multinacionální zemí: Lezgínové, Kurdové, Talyšové, Avarci, Tatové apod. vždy s nelibostí nesli turkický nacionalismus „titulního“ obyvatelstva a nesdíleli jeho přesvědčení o nutnosti zachovat územní celistvost domoviny.

Souhrn všech těchto reálií nakonec vyústil v katastrofální porážky Ázerbájdžánu, který do května roku 1992 přišel nejen o takřka celý Náhorní Karabach, ale i o tzv. Lačinský koridor spojující Arménii a vzpurnou republiku.

V důsledku tohoto vývoje v Baku propukává spontánní národní povstání, při němž je Mutalibov  svržen (březen  1992). Po měsíci faktické anarchie se však Mutalibov vrací zpět do prezidentského úřadu (květen 1992). Milli Medžlis pak obnovuje jeho pravomoci. Zastánci „ruského stopu“ ovšem v tomto vývoji spatřují prvky scénáře obratně dirigovaného Moskvou.

Záhy po opětovném zmocnění se prezidentského křesla Mutalibov deklaruje úmysl země vstoupit do SNS, a dokonce – což bylo zvláště důležité – úmysl podepsat chystanou Taškentskou smlouvu o vzájemné obraně. K této smlouvě mělo dojít v polovině roku 1992. Tato smlouva by Rusku umožnila dislokaci vojenských základen na území signatářských zemí, a v případě Ázerbájdžánu by došlo k návratu země do sféry výlučného vlivu Moskvy. Vládlo obecné přesvědčení, že válkou devastovaný Ázerbájdžán akceptuje ruský návrh, čímž si mj. zajistí přízeň severního souseda ve válce proti Arménům. (25)

V květnu 1992, v předvečer podepsání Taškentské smlouvy, rozhořčený dav demonstrantů vedených představiteli Národní fronty Ázerbájdžánu (NFA) nutí A. Mutalibova rezignovat. Prezidentského křesla se zmocňil známý ázerbájdžánský disident a orientalista A. Elčibej, předseda NFA. Mutalibov prchá do Moskvy. S nástupem A.Elčibeje přichází do politiky Ázerbájdžánu éra nacionálně patriotistického idealismu.

Vedení NFA určuje národní původ jako imperativ zahraniční politiky země. Nová zahraničněpolitická vize spočívající na zásadách prozápadního turkismu předpokládá zřízení těsného strategického partnerství s Tureckem, radikálně proamerickou orientaci a dosažení co největší nezávislosti na Moskvě. (26)

Jedním z hlučně deklarovaných priorit Baku se stává anexe Jižního Ázerbájdžánu – severozápadní části Íránu s převážně ázerbájdžánským obyvatelstvem. A. Elčibej důsledně odmítá vstup Ázerbajdžánu do SNS, rozmístění ruských vojenských základen na ázerbajdžánském území, společnou ochranu  ázerbajdžánsko-íránských hranic, i působení ruských (a íránských) firem v mezinárodním ropném konsorciu Ázerbájdžánu. Nová ázerbájdžánská vláda kalkuluje s tím, že se jí sliby výhodné účasti v exploataci ropného bohatství Ázerbájdžánu podaří přilákat pozornost západních zemí k politické situaci v republice, což by mělo eliminovat neomezené „panství“ Moskvy na Jižním Kavkaze.

Na neštěstí pro Ázerbájdžán (a Gruzii), právě v letech 1992-1994 dochází v Rusku k formulování zásad nové strategie pro „blízké zahraničí“. Nový koncept předpokládá aktivnější účast Ruska v prosazování dalekosáhlých geopolitických směrnic, čemuž má předcházet mocenský „návrat“ Moskvy především na Jižní Kavkaz, do Střední Asie a na Ukrajinu. (27) Definitivní ústup od chaotičnosti „první fáze samostatné existence“ se dokládá podepsáním  Taškentské smlouvy o kolektivní obraně ze dne 15. května 1992 (mezi původními signatáři patřily Ruská federace, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Arménie). Zúčastněné strany se mj. zavazovaly nevstupovat do vojenských bloků s jinými zeměmi, přistoupit ke vzájemné obraně „vnějších hranic SNS“ a zřídit vojenské základny Ruska na svém území. Taškentská ujednání vytvořila rámec pro následnou integraci postsovětských republik – jak vojenskou, tak hospodářskou a institucionální – do SNS. (28) Ruská politika se po roce 1992 stává cílevědomější a ambicióznější. Výlučná dominance Moskvy na Jižním Kavkaze se jeví jakožto nezbytný výchozí bod pro mocenské zotavení Ruska a úspěšnou politiku containmentu Západu v postsovětském prostoru, což mělo zaručit rovnoprávnost ve vztazích mezi Ruskem a USA na mezinárodní scéně.

Strategický přístup Moskvy však naráží na pokračující neochotu vlády v Baku akceptovat ruské požadavky na vstup Ázerbájdžánu do SNS a ratifikaci Taškentské smlouvy. V kabinetech moskevských stratégů se proto stupňují obavy z možných důsledků Elčibejovy politiky „uplatňování“ Západu v Ázerbájdžánu. Tento „trojský kůň“ v postsovětském prostoru naopak usiluje o zřízení co nejtěsnějšího partnerství s Tureckem, členskou zemí NATO  a nejdůslednějším protivníkem Ruska na Jižním Kavkaze a ve Střední Asii. Tyto okolnosti nakonec přiměly Kreml definovat užší politiku vůči Ázerbájdžánu. Válka v Náhorním Karabachu byla proto vnímaná jako žádoucí nástroj nátlaku na Baku, který by nakonec měl donutit tuto jihokavkazskou zemi akceptovat ruskou pozici.

Ve světové politice není vděčnou záležitosti obviňovat tu kterou zemi ze vměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu. Žádný mezinárodní  soud není oprávněn určit podíl viníka a stanovit „mocenský“ trest za očividný „přestupek“. Nicméně sledování řetězce „zájem – realizátor – událost“ může poskytnout řadu cenných myšlenek o podstatě strategie a „taktickém stopu“ uplatňovaném vůči dotčenému státu.

To, že po Elčibejově nástupu do prezidentského úřadu v Baku, který se časově shodl s počátky ruského uvědomění si své výjimečné role v „blízkém zahraničí“, je nezpochybnitelným faktem. Nezpochybnitelným faktem je tudíž skutečnost, že počínaje polovinou roku 1992 Rusko tak či onak podporovalo vojenské tažení karabašských Arménů. Danou skutečnost uznává převážná většina nearménských a neruských odborníků. Tudíž ruští i arménští mistři konspirace v důvěrných zprávách nemohli ponechat tuto nezanedbatelnou rovinu vzájemných vztahů bez povšimnutí.

Jan Wanner, docent na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterého snad objektivně nelze obvinit z rusofobie, ve své stati „Kavkazský region a ruská zahraniční politika“  uvádí: „…už v květnu 1992 se udála série podivných náhod. Poté, co se Ázerbájdžán odmítl připojit k Taškentské dohodě o vzájemné bezpečnosti a přerušil své činnosti v SNS, rozhodli se Arméni během několika dnů v Náhorním Karabachu pro ofenzívu, jejímž výsledkem bylo obsazení Šuši a otevření tzv. lačinského koridoru do Arménie“. (29)

Robert Barylski, ve své práci  „The Caucasus, Central Asia and the Near-Abroad Syndrome“ uvádí, že po zmocnění se lačinského koridoru a města Šuši Armény „Rusko nezrušilo svou přímou podporu Arménii ani nepožadovalo její stažení z Lačinu a nově dobytých území. Vždyť Arménie byla jeho (Ruska- pozn. E. S.) spojence. Ázerbájdžán jím nebyl a plati lza svou nezávislost na Rusku vysokou cenu“. (30)Oficiální představitel ruské vlády ministr obrany Gračev dokonce vyjádřil názor, že Baku musí akceptovat vojenské a politické reálie, uznat nezávislost Karabachu a poskytnout mu koridor spojující jej s Arménií. (31)

Robert Freedman – profesor politologie na Baltimore Hebrew University (Baltimore, Maryland) ve své práci „Russia and Azerbaijan: Are Relations Beginig to Improve?“ píše: „Rusko má dlouhé dějiny vojenské podpory Arménů v konfliktech Zakavkazsku….Ruská vojenská pomoc Arménii, přímá či nepřímá, byla rozhodujícím faktorem, jež přivodil svržení A. Elčibeje“. (32)

Svante Cornell, světoznámý odborník na kaspické reálie, ve svém článku „Undeclared War: The Nagorno-Karabakh Conflict Reconcidered“ nedvousmyslně uvádí, že „…Rusko má v rukou trumfovou kartu: posilováním vojenské podpory Arménie chce docílit ústupků ze strany Ázerbájdžánu, aby se Ázerbájdžán vrátil do hospodářské a bezpečnostní sféry vlivu Moskvy. Tím Rusko provádí klasickou politiku „rozděl a panuj“. (33)

Zbigniew Brzezinski ve své „Velké šachovnici“ píše, že za karabašské války „Arménie musela požádat Rusko o pomoc, to jí poskytlo značnou vojenskou podporu, zatímco nezávislost a vnitřní stabilitu Ázerbájdžánu ohrozila ztráta Náhorního Karabachu“. (34)

Dmitrij Trenin uznává, že karabašské oddíly využívaly ruské ropy. Jinak je těžko pochopitelné, jakým způsobem mohla blokována Arménie – či tím spíše Náhorní Karabach – získávat podstatné objemy surovin pro válčící armádu. (35) Je také historickým faktem, že velitel 7. ruské armády dislokované v Arménii byl šéfem vojenského štábu karabašské armády. (36)

Tento řetězec lze sledovat do nekonečna.

Nehledě na pokračující porážky na karabašské frontě Elčibejova vláda nevykazovala žádné náznaky politické flexibility a stále nebyla ochotna akceptovat ani ten „nejskromnější“ ruský požadavek. Výsledkem této nekompromisní politiky   byla do července 1993 ztráta takřka celého Náhorního Karabachu, ale i řady oblastí samotného Ázerbájdžánu. Zdálo se, že ázerbájdžánský prezident dal v sázku teritoriální integritu země výměnou za eventuální realizaci „kontraktu století“, jež měl být podepsán na konci června 1993 v Londýně. To však bylo pro Moskvu a Jerevan nepřípustné.

Politika Ruska v Ázerbájdžánu v letech 1993-1994 a válka v Náhorním Karabachu

Jak říká známé přísloví „nejde-li hora k Mohamedu, jde Mohamed k hoře“. Nebyla-li současná vláda v Baku ochotna dospět ke kompromisu s Kremlem, měla být připravena půda pro dohodu s jinou vládou. První zdařený coup d´ etat v moderních dějinách Ázerbájdžánu zaslouží zvláštní pozornost. Pokoušíme se nastínit běh událostí, opírajíce se o mozaiku nedvousmyslných fakt. Použijme k tomu  svědectví respektovaných odborníků.

Jan Wanner: „V Ázerbajdžánu se většina odevzdaných zbraní dostává do rukou různých polovojenských formací, zejména tzv. 709.brigády, což byla vlastně armáda Sureta Husseinova. Gjandža, kde byla hlavní sovětská základna a největší sklady, se stala Husseinovým opěrným bodem a hlavním zdrojem obtíží“. (37)

Vladimír Šorochov, politolog na Evropském institutu Ruské akademie věd ve své práci „Energy Resources of Azerbaijan: Political Stability and Regional Relations“ uvádí, že: „…Suret Gusseinov byl pod protekcí generála Ščerbaka, velícího 104. paradesantní divize v Gjandže“. (38)

Analytici z německé Friedrich Ebert-Stiftung v knize „Moskau‘s Hand in Transkaukasien“ uvádí: „Počátkem roku 1993 se objevili spekulace o chystaném puči proti prezidentu Elčibejovi, který často zastával protiruské a proturecké názory. Poslední ruští vojáci – paradesantní pluk v Gjandže – opustili zemi v květnu 1993. Suret Chussejnow obdržel hlavní základnu v Gjandže… 104. paradesantní pluk ruské armády, který opustil své pozice v Gjandže v květnu 1993, předal mu (Suretu Chussejnowovi) veškerou svou vojenskou techniku, jakož i sto vojáků k dispozici.“ (39)

Dne 4. června 1993 se regulérním vojenským jednotkám nedaří potlačit vzpouru v gjandžínských kasárnách. „Privátní armáda“ plukovníka Hüseynova zahájila tažení na Baku. Řada vojenských důstojníků se  přidává k Hüseynovovým oddílům a informuje A. Elčibeje, že Ázerbajdžánci  nehodlají střílet na své soukmenovce. Hüseynovův požadavek zní: rezignace současné ázerbájdžánské vlády (NFA), soud nad Elčibejem, který byl obviňován z toho, že zapříčinil vojenské porážky na karabašské frontě a špatnou hospodářskou situaci v republice. Dne 18. června vojenské oddíly plukovníka Hüseynova byly pouhých deset kilometrech od Baku. Většina oddílů ázerbajdžánské armády zaujímala pozice na karabašské frontě a nebyla s to je opustit. (40)

Téhož dne A. Elčibej z obavy ze vlastního života opustil Baku a unikl do rodné vesnice v Nachičevanu. Krátce  před opuštěním Baku Elčibej zavolal do metropole Hejdara Alijeva, tehdejšího mluvčího parlamentu Nachičevanu, bývalého prvního tajemníka KS Ázerbajdžánské SSR, člena politbyra KS SSR a generála KGB. Alijev tuto nabídku přijal.

Dne 25. června 1993 byl H. Alijev zvolen prezidentem Ázerbájdžánské republiky. Dne 30. června byl podle ustanovení parlamentu země S. Hüseynovi přidělen post ministerského předsedy, ba i post ministra obrany a vnitřních věcí. (41)

Zdá se, že není nutné zmiňovat, komu a proč byla změna režimu v Baku absolutně žádoucí. Většina analytiků se však shoduje na tom, že původním záměrem vnějších sil nebylo nastolení vlády H. Alijeva , nýbrž návrat Ajaza Mutalivova k moci, vždyť Mutalibov byl politikem, jehož  loajalitu v Moskvě nikdo nezpochybňoval. (41) Nicméně Elčibejův krok překazil tyto snahy. Prezidentského křesla v Baku se zmocnil H. Alijev – zkušený a uznávaný politik (v 71 letech).

Alijevova kandidatura byla nicméně v Moskvě s optimismem uvítána. „V roce 1993 nikdo neměl pochyby o proruské orientaci Alijeva“. (42) Suha Bölükbasi, profesor mezinárodních vztahů na Středovýchodní technické univerzitě v Ankaře, uvádí, „… Když se H. Alijev vrátil k moci… Moskva se náhle distancovala od Jerevanu „(43) V červnu 1993 navíc stejně náhle ustaly boje v Karabachu.

Hejdar Alijev zdědil zemi v naprosto katastrofické situaci,  národní měnu- manat- postihla deprimující inflace, 20% ázerbájdžánského území bylo okupováno, 70% průmyslu bylo mimo provoz, milion lidí se stalo uprchlíky ve vlastní zemi. Deficit státního rozpočtu tvořil na 24%, 70% výdajů země šlo na válku. Privatizace byla v nedohlednu. (44) Ázerbájdžán byl na cestě zániku jako suverénního státu. Lezgínové na severovýchodě země, údajně podporovaní Moskvou,  aktivovali svá úsilí směřující k dosažení nezávislosti na Baku. Talyšsko-Muganská republika Aliakrama Gumbatova (bývalý ministr obrany Ázerbájdžánu) si vyžadovala právo na nezávislost a usilovala o přičlenění k Íránu.

Rychard Barylski píše, že „bylo zjevné, že bez podpory nejdůležitější monosti, tedy Ruské federace, by bylo obtížné znovunastolit politickou jednotu a územní celistvost Ázerbájdžánu“. (45) V televizním projevu prezident Alijev zdůraznil, že zotavení Ázerbájdžánu si nutně  vyžádá prohloubení vzájemných vazeb s republikami bývalého SSSR, v první řadě s Ruskem. (46)

V Rusku aktuální vývoj v Ázerbájdžánu byl přijat s nadšením. Jako vstřícné gesto Moskva zavřela zastoupení separatistického lezgínského hnutí „Sadval“ na ruském území. (47)

Třetí prezident nezávislého Ázerbájdžánu vycházel z Churchillových představ, které rád citoval sám: „ Vzpomeňme si, co říkával Churchill: „Já mohu změnit své názory třikrát po sobě, budou-li si to vyžadovat zájmy Velké Británie“. Toto má být pohnutkou skutečného, nikoliv tedy pouze nominálního státníka“. (48)

Po Alijevově nástupu na scénu rusko- ázerbájdžánských vztahů vstoupila spletitá hra zájmů. Šlo především o to, aby obratným manévrováním dospět k vytvoření – třeba jen křehké – rovnováhy mezi ústupky Moskvy a následným očekáváním ústupků ze strany Baku. Ázerbájdžán nakonec vstoupil do SNS (20. září 1993) a odložil podepsání „kontraktu století“ na neurčitou dobu. V. Šorochov uvádí, že „v listopadu 1993 nikdo v Moskvě nezpochybňoval, že Alijev anuluje kontrakt, či aspoň zruší jeho tureckou verzi“. (49) Alijev opakovaně zdůrazňil reciproční charakter ázerbájdžánské politiky: „My rozumíme, že Rusko má své zájmy, ale i my máme své zájmy.Účast Ázerbajdžánu v SNS závisí na vyhlídkách regulace konfliktu  s Arménií… Pokud agrese Arménie  pokračuje a výzvy Ázerbajdžánu nejsou vyslechnuty, k čemu tedy potřebujeme takové společenství?…Klíč k řešení karabašského konfliktu je v Rusku, které je s to řešit konflikt“. (50)

Optimistická očekávání Moskvy se projevují v aktivaci „mírotvorné“ mise Moskvy v Náhorním Karabachu. Rusko plynule přejímá monopol na zprostředkování arménsko-ázerbájdžánského smíru a blokuje úsilí „neruských“ prostředníků v této oblasti.

Jan Wanner píše: „ Od konce roku 1993 a hlavně během roku 1994 byla již činnost minské skupiny za předsednictví J. Eliassona důraznější, ale to už bylo aktivnější i Rusko, které uplatňovalo politiku nespolupráce. Obrat v ruské politice nastal v červenci 1993, kdy byl Vladimir Kazimirov jmenován zvláštním pověřencem pro otázky Náhorního Karabachu. Zatímco se ještě v květnu (tedy ještě před Alijevovým nástupem – pozn. E.S.) klonilo Rusko ke trojstranné iniciativě ve spojení s Tureckem a USA, byl teď položen jasný důraz na jednostrannoý postup. Kazimirov spustil intenzivní „kyvadlovou diplomacii“ mezi Baku, Jerevanem a Stepanakertem, a hlavní pozornost přitom věnoval osobě ázerbájdžánského prezidenta H. Alijeva…“ (51) Tomu, že aktivity Ruska v této oblasti mají být brány nanejvýš vážně, zřejmě měla nasvědčovat opětovná aktivace arménských oddílů v Karabachu, jímž se koncem července podařilo obsadit Agdam, počátkem října Fizuli a Džebrail a koncem října Horadiz, čímž tedy byla dosažena ázerbájdžánsko-íránská hranice na řece Arax.

Ve snaze demonstrovat svoji nestrannost, Rusko se nezdráhalo podpořit tři rezoluce Rady bezpečnosti OSN ze dne 29. července 1993, 14. října 1993 a 12. listopadu 1993, které arménské ofenzívy výslovně odsuzovaly a požadovaly okamžité stažení arménských vojsk ze všech obsazených území. (52)Počátkem roku 1994 se k přesvědčování Alijeva připojil i generál Gračev, tentokrát již s tím, že Alijev už přistoupil k Taškentské dohodě, a ta se prý mohla stát novou vyjednávací platformou“. (53)

Výsledkem balancování Moskvy a Baku se stalo podepsání Biškekského protokolu dne 12. května 1994. Tříměsíční příměří bylo podepsáno ministry obrany Azerbájdžánu, Arménie a velitelem armády NKR za zprostředkování ministra obrany Ruské federace Pavla Gračeva. (54) Dne 27. července došlo k podepsání rámcového mírového ujednání mezi zúčastněnými stranami. Zdá se, že ázerbájdžánský prezident souhlasil s rozmístěním ruských vojsk (v rámci jednotek SNS) na území Karabachu, čemuž ale mělo předcházet kompletní stažení arménských vojsk z okupovaných území mimo Náhorní Karabach a ujednání o statutu NKR. Arménská strana však (Jerevan a Stepanakert) trvala na tom, že není připravena ke stažení vojenských oddílů z okupovaných území před ujednáním o statutu NKR. Tato finální neshoda mezi Jerevanem a Baku zajistila ázerbájdžánské straně strategicky důležitou přestávku. Pod touto formální záminkou Baku přece jen oddálilo svůj souhlas s ruským požadavkem na dislokaci vojenských základen Ruska na svém území. Zatímco se Moskva zaměřila na přesvědčování stran konfliktu, Baku zintenzívnil úsilí o podepsání „kontraktu století“.

Resumé

Hovoříme-li o ruské politice na Jižním Kavkaze, měli bychom striktně odlišit oficiální prohlášení kremelských činitelů a jejich reálné činy. Tyto dvě roviny ruského mocenského působení ztělesňují diametrálně odlišné přístupy. Zatímco Moskva takřka vždy manifestovala svou oddanost zásadě územní celistvosti jihokavkazských zemí, nikdy se ve skutečnosti nesmířila s perspektivou mocenského ústupu z regionu, k čemuž by vidina jednotného Kavkazu za kontroverzní politiky Kremlu nesporně přispěla. Protiklad mezi těmito dvěma principy spočívá především v tom, že Rusko- ať již vzhledem k objektivní omezenosti nástrojů, které by mu umožnily v regionu dominovat, či údajnou absencí propracovanosti strategické koncepce v regionu-, zvolilo kontroverzní politiku, jejíž pomocí  by chtělo uspíšit „návrat“ Jižního Kavkazu do „rodného hnízda“.

Podněcování separatismu etnických menšin na Jižním Kavkaze a politika „rozděl a panuj“ se tak ukázala být přirozeným pokračováním tradiční velmocenské činnosti Moskvy v regionu. Je naprosto zřejmé, že neschopnost Ruské federace hospodářsky konkurovat západním zemím v regionu Kaspického moře předurčila vnitrokavkazský separatismus k roli nejúčinnějšího mechanismu nátlaku na „protiruskou“ politiku ústředních vlád v Baku a Tbilisi. Po počátečním období euforie ze samostatnosti, které bylo charakterizováno slogany typu „Vezměte si tolik nezávislosti, kolik potřebujete“, v Moskvě totiž dospívají k závěru, že především vojenská přítomnost na Jižním Kavkaze je pro udržení dominantního postavení v jižním pásmu od vlastních hranic nezbytnou. Toto vědomí se pak odráží v razantní aktivizaci ruské politiky v regionu.

Podněcování secesionismu Osetinců, Abcházců a Arménů v Náhorním Karabachu mj. vyloučilo perspektivu vytvoření (počátkem 90. let) jakési politicko-ekonomické konfederace Ázerbájdžánu, Gruzie a Arménie, vznik kdysi intenzivně diskutovaného „Kavkazského domu“.  Vyhrocení národnostních poměrů v regionu pochopitelně zcela eliminovalo tuto vizi. Jihokavkazské země přišly o koordinovanou politiku namířenou k získání skutečně na Moskvě nezávislého postavení a o možnost prohloubení integrace do světového společenství. Není proto divu, že státy regionu také přišly o svou imunitu proti vlivům zvnějška. Etnické konflikty v regionu si vyžádaly desítky tisíc zabitých a téměř 2 miliony běženců a emigrantů. Ve všech republikách Jižního Kavkazu došlo k ustavení stavu „řízené nestability“ podmíněné mnohdy neskrývaným zasahováním Kremlu do jejich vnitřních záležitostí. V Gruzii a v Ázerbájdžánu pak došlo ke konstituování svérázné psychologie „obležené pevnosti“ – tedy situace permanentně ohrožené státnosti. Samozřejmě, politika Moskvy se objektivně nemohla nesetkat s nespokojeností lidu Gruzie  a Ázerbájdžánu; v obou zemích tak můžeme spatřit náznaky rusofóbie, což v kontextu výbuchu nacionalistických vášní a etnické nesnášenlivosti představovalo nesmírně zarážející jev. Rusko proto bylo akceptováno jako prvořadá hrozba územní celistvosti a státnosti zmíněných zemí. Proslulá „ruka Moskvy“ byla totiž viděna téměř ve všech obtížích, jež budování státnosti v počáteční fázi doprovázely.

V zásadě odlišná situace panovala v sousední Arménii. Však i tam byly patrné obavy z geopolitického obklíčení, posilováno bylo vědomí „obležené pevnosti“, což bylo podmíněno stavem války s Ázerbájdžánem a znovu vzbuzením tradiční nevraživosti vůči Turecku. Perspektiva co nejtěsnější integrace s Ruskem se tak jevila jako nealternativní možnost, jak se tomuto obklíčení vymknout. Spojenectví s Ruskem nicméně nedokázalo zcela eliminovat arménské obavy z nesmírně nepřejícího geopolitického postavení. Určité obavy z nepředvídatelnosti i ze svrchovanosti ryze racionalistického uvažování Kremlu zůstávají i nadále přítomné mezi Armény.

Je zřejmé, že Arménie, jež sama o sobě není s  to hrát v regionu více méně významnou roli- ať již vzhledem k absenci bohatých přírodních zdrojů, malému teritoriu či nepočetnému obyvatelstvu- láká pozornost moskevských stratégů svou zeměpisnou polohou, z níž se dá pohodlně „házet klacky pod nohy“ procesu „kaspického zotavení“. Jakmile v „jihokavkazském“ (Baku-Tbilisi-Ceyhan) ropovodu poteče ropa a dojde k ekonomickému zapojení Jižního Kavkazu do vnějšího světa, Rusko pravděpodobně ztratí zájem o svého arménského spojence- ostatně i vzhledem k nákladnosti jeho financování. (Podle některých údajů od r. 1996, 60% státního rozpočtu Arménie bylo, resp. Je stále kryto výdaji z Ruska). (55)  Značné znepokojení budí tedy „zákonitosti, resp. chaotičnost rozhodovacího procesu v kabinetech moskevských generálů a vyšších kremelských činitelů: otázkou zůstává, nebude-li Rusko ochotno „postoupit“ již nepotřebný Karabach výměnou za solidní podíl v kaspickém kotli? (56)

Je navýsost zajímavé, že ve světle údajné absence geopolitické alternativy Jerevanu v Rusku existuje obecné přesvědčení, že Arménie „nikam neunikne“ a bude tedy muset provádět politiku, závislou na blahovůli Kremlu. V Arménii pak veškeré snahy Baku a Moskvy zlepšit vzájemné vztahy jsou konfrontovány s takřka panickými obavami z budoucnosti země. Jerevan se tak pokouší docílit „exkluzivní“ přízně Ruska, přistupuje na ujednání, která nesmírně omezují reálnou nezávislost Arménie; jihokavkazská země se tak pozvolna stává jakýmsi protektorátem Ruska. (57)

Ve snaze dokumentovat úspěch politiky podněcování separatismu, Rusko šikovně zaujímalo úlohu prostředníka ve věci řešení etnických konfliktů na Jižním Kavkaze. Mechanismy donucení tak byly bystře vystřídány politikou, kterou by všeobecně respektovaný „garant míru a stability“ měl provádět. Přitom cynismus kremelské politiky v těchto záležitostech je do očí bijící; samotní ruští autoři uznávají, že „kádrová politika“ Moskvy se ovšemže neomezovala na nejvyšší představitele zakavkazské politické elity. Moskva ustavila přímý kontakt s Vladislavem Ardzinbou v Abcházii, nezávisle naláděným vůdcem Abcházie Abašidzem, i s autoritami Jižní Osetie a Karabachu…“(58)

Kontrast mezi slovy a činy nejvyšších ruských činitelů je tím větší, vezmeme-li v úvahu, že se Moskva podílela na podněcování konfliktů v Abcházii, v Náhorním Karabachu a v Jižní Osetii. Pokouší se též o nedopuštění zprostředkovávání reálného řešení etnických konfliktů mezinárodními organizacemi, resp. třetími zeměmi. Samozřejmě, opak by nutně přivodil mocenský ústup Ruska z Jižního Kavkazu, ba kaspického regionu.

Pavel Bayev v této souvislosti např. vyzdvihuje rétorickou otázku: „Bylo-li vskutku v zájmu Ruska přispět k řešení  těchto konfliktů na Kavkaze a ve Střední Asii? Ačkoliv to zní navýsost cynicky, záporná odpověď odpovídá realitě mnohem více. Rusko tedy je s to ovlivňovat dění v tzv. blízkém zahraničí až potud, pokud je schopno využívat zde svých vojenských nástrojů, neboť veškerá permanentní mírová řešení konfliktních  situací by zcela zřejmě poznamenala redukci sféry vlivu Ruska. Právě proto jsou mírotvorné operace, které nepředpokládají skutečné řešení a jsou tedy smysluprosté- z perspektivy západního politického uvažování- faktickou normou v ruském conflict managementu…“(59)

Někteří odborníci – mezi nimi i Jan Wanner- však soudí, že rozkolísanost a rozporuplnost ruské politiky na Jižním Kavkaze v 90. letech je dána spíše decentralizací zahraničněpolitického rozhodování Moskvy a vlivným působením ministerstva obrany a bezpečnostních složek Ruské federace v místních konfliktech. Třebaže v této úvaze nepochybně je přítomné zrnko skutečného stavu věcí, o autonomním rozhodování zmíněných institucí lze hovořit jen stěží. Podle P. Bayeva totiž: „Dva konflikty- v Abcházii a v Náhorním Karabachu- se těšily zvýšené pozornosti ze strany Moskvy, v obou konfliktech pak ruská diplomacie a vojenství pracovaly ruku  v ruce, usilujíc o manipulaci stranami s tím aby docílili vlastního zájmu“.(60) Jinak je jen těžko pochopit, jakým způsobem údajně iracionální činy ruských diplomatů a generálů nakonec vyústily ve zcela racionální (a předvídatelný) politický výsledek, který takřka vždy odpovídal strategickým směrnicím domovského státu na Jižním Kavkaze, a to téměř bez čitelných odchylek.

Zdá se, že Wannerova představa poukazuje pouze na jeden z článků v dobře známém řetězci příčin kontroverzní politiky Ruska v regionu: „carské Rusko- komunistický režim- ministr Gračev“. Bohužel jde zde o cílenou politiku ruského centra- úctyhodná kontinuita v ideové základně, tradičních nástrojích a uplatňované metodice je o to více zarážející. Úvahy o víceméně podstatných „improvizacích“ jednotlivých úřadů jsou tedy zpravidla neprokazatelné.

V kontextu soudobého ruského chápání úlohy Jižního Kavkazu v postsovětském prostoru jsou srozumitelné zoufalé snahy Kremlu znemožnit realizaci projektu Baku-Ceyhan. Nekompromisnost Elčibejova vládnutí, ale i Alijevova politika vůči Moskvě vychází právě z onoho optimismu, spojovaného s  takřka vysněným mocenským ústupem Ruska z regionu a s následným průnikem Západu a Turecka do regionu. Ruská politika si zde nicméně začala uvědomovat dynamicky se proměňující situace až několik let po zániku Svazu, kdy již v oblasti Kaspického moře byly zřejmé náznaky aktivit Západu, předně tedy USA. V této souvislosti nelze než souhlasit s Wannerovým tvrzením: „Zjevným paradoxem ruské politiky na Kavkaze je skutečnost, že se stala ambicióznější a cílevědomější až ve chvíli, kdy jejích nástrojů začalo ubývat a snížily se její reálné možnosti ovlivňovat lokální vývoj. Pokud by byla politika Moskvy lépe koordinována a soustředila se jen na některé vybrané cíle, mohla soustředěním sil a prostředků dosáhnout i při zmenšující se moci nesporně lepších výsledků…“ (61)

Není však bez zajímavosti, že to byla právě ruská strategická koncepce (či její nešťastná absence?), která o tomto pro Moskvu nepříznivém scénáři rozhodla. Kdyby Kreml zvolil principy rovnoprávné spolupráce a nejednal by z pozice „staršího bratra“, snahy Baku a Tbilisi oddálit se Moskvě by nebyly vyvíjeny s tak hmatatelnou razancí, spíše naopak. Nutno podotknout, že tři jihokavkazské státy vždy měly a mají dodnes zájem o konstruktivní partnerství s bývalou metropolí. V situaci, kdy přítomnost Západu v regionu – klíč k osvojení nerostného bohatství Kaspiku, tedy i perspektiva zotavení a slibného hospodářského růstu zemí regionu je Moskvou vnímaná coby faktické ohrožení její životních zájmů, přirozenou prioritou Ázerbájdžánu a Gruzie se tak stává namíření úsilí o únik ze sféry těchto zájmů a hledání spojenectví s USA a NATO.(62)   Nejde tedy o- jak je to často označováno v Moskvě- jakýsi „protiruský komplot“ Baku a Tbilisi, nýbrž o pouhou snahu zachránit a upevnit  těžce vydobytou státnost. Slova gruzínského velvyslance v USA Džaparidzeho v tomto kontextu zaslouží zvláštní pozornost: „..Podaří-li se Ázerbájdžánu prosadit realizaci projektu (Baku-Tbilis-Ceyhan- pozn. E. S.), pak i Gruzie se může těšit růstu západních investic a upevnění suverenity na Moskvě“. (63)

Je jasné, že Rusko objektivně mělo, má a zřejmě bude mít národní zájem na Jižním Kavkaze. Ruská zainteresovanost na soudobém dění v regionu je legitimní, stejně jako zájem nejbližších sousedů- Turecka, Íránu, ale i USA a západních zemí, majících v regionu své zvláštní ekonomické a geopolitické záměry. Je též správné přesvědčení ruských expertů, že kulturní, hospodářské a mezilidské vztahy mezi Ruskem a zeměmi regionu jsou o poznání hlubší, než mezi zeměmi jihokavkazského regionu a jinými státy. Generace Ázerbádjžánců, Gruzínců a Arménů byly vychovávány ruskou literaturou, hudbou, kulturou. Ruský jazyk byl lingua franca pro generace Kavkazanů a zřejmě jím zůstane v dohledné době i nadále. Jde prostě o to, bude-li Rusko provádět politiku de facto namířenou na redukci státnosti, fragmentaci a destabilizaci zemí regionu- ať už v jakkoli mocensky oprávněném zájmu-, či bude společně s jinými zeměmi spolupracovat na vzájemně výhodné rovině a napomáhat hospodářskému a politickému zotavení republik Jižního Kavkazu. Je to hlavní otázka vývoje vztahů mezi Ruskem a Arménií, Gruzií a Ázerbájdžánem, nikoliv tedy preference politických či ekonomických elit jihokavkazských zemí. Vždyť, podle příznačného kavkazského přísloví : „Chudý a blízký soused je lepší než bohatý, ale vzdálený příbuzný“.


1. Erdem, C., The Indispensability of Cooperation in Central Asia, in: Central Asian Survey, Fall 1997

2.  Trenin, D., Russia’s Security Interests and Policies in the Caucasus Region, in: Coppieters, B. (edice), Contested Borders in the Caucasus, Brusel 1996

3.  Ibid.

4.  Naumkin, Vitaly V., Central Asia and Transcaucasia, Ethnicity and Conflict, London: Greenwood Press, 1994

5.  Tiškov, V., Ivanov, A., The Russian Government Conflict Prevention Capacities in the Caucasus, in: East West Institute Publications, únor 2000

6.Viz Trenin, D.

7.Ibid.

8.Viz Tiškov V., Ivanov, A.

9. Ibid.

10. Ibid.

11. Pro pochopení klasického ruského přístupu k problematice Kavkazu a jeho obyvatel viz např. čísla ruského vydání Zavtra 

12.  Viz Tiškov, V., Ivanov, A.

13. Komsomolskaja pravda, 15. 08. 1999

14.  Citováno podle Trenin, D.

15.  O „oficiální“ politice Ruska v regionu viz např. www.mid.ru – internetovou stránku ministerstva zahraničí Ruské federace.

16.  Brzezinski, Z., Velká šachovnice, Praha 1999, s. 146

17. Ibid., s. 132-133

18.Azadliq (list ázerbájdžánské opozice, v ázerb. jazyce), 10. 08. 1999

19.Viz např. velice vydařenou práci Barylského Roberta: The Caucasus, the Central Asia and the Near-Abroad Syndrome, in: Central Asia Monitor, No. 4-5, 1993

20.  Wanner, J., Kavkazský region a ruská zahraniční politika, in: Vztahy Ruska a postsovětských republik, Praha 1997

21.  Viz Barylski, R., a Bayev, P., The Caucas

Tagy
Tagy
Postsovětský prostor 414
Rusko 950
mezinárodní bezpečnost 1029
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz