Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Rapprochement Kremlu s Vatikánem pokračuje

Vlaďka Mušálková Vlaďka Mušálková / Ed. 14. 2. 2016

Ruský prezident Dmitrij Medveděv navštívil v druhé polovině února letošního roku Itálii. Kromě jednání s premiérem Berlusconim a prezidentem Napolitanem, která se věnovala hlavně energetice, se během dvoudenní oficiální návštěvy uskutečnilo také setkání s hlavou katolické církve, papežem Benediktem XVI. Rusko-vatikánské vztahy jsou v současné době nejlepší za posledních dvacet let a tento trend Medveděvova cesta do Vatikánu dále prohloubila.

V prosinci 2009 uzavřel Medveděv s papežem na neoficiální návštěvě Vatikánu dohodu o obnovení plných diplomatických styků, tedy ustavení ruského velvyslanectví ve Vatikánu a vyslání papežského nuncia do Moskvy. Nyní byl do Moskvy vyslán v pořadí druhý papežský nuncius – arcibiskup Ivan Jurkovič – původem Slovinec vybavený zkušenostmi z dlouholetého pobytu na Ukrajině, kde se snažil hájit stanoviska katolické církve. Jeho jmenování vzbudilo v Moskvě nadějná očekávání, protože signalizovalo zájem Vatikánu na pokračování a intenzifikaci dialogu s Ruskem a také uvědomění si obtíží vzájemných vztahů, které nejvýrazněji reprezentuje právě případ Ukrajiny.

Spor o uniatskou církev

Po rozpadu Sovětského svazu se k nelibosti Moskvy oddělila od ukrajinské pravoslavné církve, která byla podřízená moskevskému patriarchátu, další pravoslavná církev, jež spadala výhradně pod jurisdikci patriarchátu kyjevského. V souvislosti se vznikem vlastních národních církví byla uznána také ukrajinská autokefální církev, čímž se na ukrajinském území ocitly fakticky tři různé pravoslavné církve. Již toto rozložení výrazně komplikuje ukrajinsko-ruské církevní vztahy. Navíc dalším aktérem, který vystupuje na ukrajinské náboženské mapě, je církev řecko-katolická, tzv. uniaté. Jejich specifikum spočívá v tom, že sice uznávají ritus východního křesťanství, ale za hlavu své církve považují katolického papeže, tedy v současnosti Benedikta XVI. Tato církev byla v roce 1946 sovětským státem zakázána kvůli údajné kolaboraci s nacisty a existovala pouze v podzemí. Od roku 1992 však neúspěšně žádá od ruské pravoslavné církve – potažmo ruského státu – navrácení majetku, který jí byl zkonfiskován. To do značné míry vysvětluje dlouholeté napjaté vztahy mezi Moskvou a Vatikánem. Po překonání mnohých obtíží tak představuje otázka uniatské církve nejvážnější problém ve sbližování katolické církve s pravoslavnou.

Zrekapitulujeme-li vývoj vztahů mezi oběma (tj. katolickou a ruskou pravoslavnou) církvemi po roce 1991, pak devadesátá léta za vlády Borise Jelcina byla charakterizována hlavně vzájemnou nevraživostí, vycházející z obavy moskevského patriarchátu, že po otevření hranic zaplaví Rusko západní misionáři. Ti měli ruské obyvatelstvo, jehož náboženské přesvědčení bylo po sedmdesát let násilně potlačováno ve jménu vědeckého ateismu, intenzivně obracet na západní křesťanství. Vrcholem lobbování vysokých církevních představitelů u ruských státních činitelů se proto stal federální zákon o svobodě svědomí a náboženských sdruženích z roku 1997, který byl v roce 2005 novelizován. Jeho praktickým důsledkem bylo rozdělení náboženských sdružení působících v Rusku na organizace a – pouhé – skupiny. Mezi organizace legislativa zařadila pochopitelně pravoslavnou církev (zákon „uznává zvláštní roli pravoslaví v dějinách Ruska a ve vytvoření a rozvoji jeho spirituality a kultury“) a dále islám, buddhismus a judaismus. Naproti tomu veškerým odnožím západního křesťanství počínaje katolíky a evangelíky a konče například Svědky Jehovovými byl přidělen status náboženských skupin, jejichž existenci z valné části limitovaly byrokratické překážky a státní kontrola. Tímto krokem byla v praxi mimo jiné porušena litera ruské ústavy o rovnosti náboženských sdružení před zákonem. Zcela samostatnou kapitolu tvořil odpor pravoslavné církve, resp. ruského státu, k aktivitám katolických diecézí na území nově nezávislých států bývalého Sovětského svazu, zejména na Ukrajině a v Kazachstánu. Moskevský patriarchát je dokonce v minulosti přirovnal k rozšiřování Severoatlantické aliance do zemí východní Evropy.

Vladimir Putin se již v prvním roce svého prezidentského mandátu (2000) setkal ve Vatikánu s papežem Janem Pavlem II. Původem polský papež dlouhodobě usiloval o sblížení různých větví křesťanské víry, vždyť s konstantinopolským patriarchou se oficiálně sešel už v roce 1979. Putin Jana Pavla II. dokonce pozval na návštěvu Moskvy, avšak pravděpodobně po nátlaku patriarchy moskevského a vší Rusi Alexije II. musel pozvání odvolat a Jan Pavel II. tak návštěvu Ruské federace nikdy neuskutečnil. Dokonce ani papežova pohřbu v dubnu 2005 se Putin, stejně jako patriarcha, nezúčastnil.

Po smrti Alexije II. v prosinci 2008 a zvolení dosavadního metropolity smolenského a kaliningradského Kirilla do funkce patriarchy se tak v relativně krátkých na sebe navazujících intervalech změnilo vedení katolické církve i ruské pravoslavné církve. Benedikt XVI. sice zpočátku nešťastně vyhrotil vzájemné vztahy otevřením odvěkého sporu mezi východním a západním křesťanstvím o to, která z církví je ta pravá apoštolská (jde o to, jestli si Ježíš Kristus vybral jako prvního učedníka svatého Petra nebo svatého Ondřeje Prvozvaného, jak tvrdí Rusové). Postupem času se však – nikoli překvapivě – ukázalo, že společenské postoje patriarchy Kirilla i papeže Benedikta XVI. jsou si v mnohém velmi blízké. Jako ty nejznámější jmenujme odpor k potratům, homosexualitě nebo eutanazii.

Ruské pravoslaví ve vleku státní politiky

Po roce 2009 se zdá, že moskevský patriarchát obrátil a pochopil, že ekumenický dialog s Vatikánem může naopak posílit jeho vliv, protože navzdory neskromné rétorice se ruská pravoslavná církev dostává čím dál více na úroveň regionální církve s pramalým vlivem na okolní svět. Takový stav navíc posiluje fakt, že církev se ztotožnila s ideologií putinského Ruska, a tak se dostala do závěsu státní politiky místo toho, aby prosazovala samostatnou agendu, jež by mohla naopak v některých bodech s vládní politikou ostře kontrastovat. Tyto okolnosti jen ilustruje situace, v níž má prohlubování vztahů mezi Ruskem a Vatikánem na starosti ruský prezident, nikoli patriarcha.

Je rovněž příznačné, že Rusko se zasazuje o zintenzivnění vztahů s Vatikánem v době, kdy musí papež na Západě čelit čím dál ostřejší kritice, nejpalčivěji kvůli aférám se sexuálním zneužíváním, ale i pro zastaralost pohledu na svět vůbec (používání antikoncepce atd.). Podle ruského analytika Alexeje Makarkina z Centra politických studií byla nejzajímavějším případem, kdy se Moskva postavila na stranu Vatikánu, kauza katolického biskupa Richarda Williamsona, který je znám popíráním holocaustu (ačkoli svá kontroverzní tvrzení měl odvolat).

Benedikt XVI. totiž shodou okolností zrušil jeho exkomunikaci, která se ovšem původně týkala nesouhlasu biskupa se závěry druhého vatikánského koncilu. Toto zrušení se vmédiích okamžitě dostalo do přímé souvislosti s biskupovým antisemitismem, což vyprovokovalo lavinu kritiky papeže nejen od židovských organizací, ale třeba i od německé kancléřky Merkelové. Naproti tomu moskevský patriarchát případ veřejně bagatelizoval.

Závěrem vyvstává otázka, co vlastně může prezident Medveděv od prohlubování vztahů s Vatikánem čekat a má-li jako takové, s ohledem na stagnující vliv papeže ve světě, vůbec smysl. První pohled nasvědčuje tomu, že Kreml a Vatikán mohou vzájemným spojenectvím usilovat o zvýšení svého slábnoucího vlivu namezinárodní scéně. Katolická církev se navíc již od dob Jana Pavla II. zasazuje o podporu ekumenické spolupráce a o pokračování této snahy svědčí i návštěva Benedikta XVI. v Istanbulu, centru východního křesťanství, v roce 2006. Okolnosti vnitřního ruského vývoje dále naznačují, že od aliance s Vatikánem si Moskva slibuje jistou dávku podpory pravoslavné církve zvenčí, která by měla posílit integritu ruských věřících. Ruská legislativa navíc nyní účinně brání, a podle současných návrhů dodatků k diskutovanému zákonu o svobodě svědomí bude ještě více bránit misijním aktivitám jiných křesťanských církví. To vede k tomu, že Rusové jsou již dopředu „ochráněni“ před pronikáním Západu, které by jinak mohlo v ruské mysli posílení vztahů s Vatikánem implikovat. Dalším, ještě zásadnějším důvodem ale může být to, že se Medveděv snaží vytvořit dojem spojenectví ruského pravoslavně křesťanského státu s centrem křesťanské víry v Evropě proto, aby dal zapomenout na stále se zvětšující podíl obyvatelstva Ruska vyznávajícího islám. Tato skupina se vyznačuje vysokým přirozeným přírůstkem vůči ruskému sice pravoslavnému, ale nábožensky vlažnému obyvatelstvu, jehož počet dlouhodobě klesá. V tomto kontextu se možná dočkáme setkání Kirilla a Benedikta XVI. alespoň mimo ruskou půdu dříve, než jsme doposud čekali.

Zdroje

  • Curanović, Alicja (2007). The Attitude of the Moscow Patriarchate towards Other Orthodox Churches. Religion, State and Society. Vol. 35, č. 4
  • Evans, Andrew (2002). Forced Miracles: The Russian Orthodox Church and Postsoviet International Relations. Religion, State and Society. Vol. 30, č. 1
  • Garrard, John; Garrard, Carol (2008). Russian Orthodoxy Resurgent: Faith and Power in the New Russia. New Jersey: Princeton University Press.
  • Makarkin, Aleksei (2010). The Russian Orthodox Church: Competing Choices. Russian Politics and Law. Vol. 49, č. 1
  • Wallace, Daniel; Marsh, Christopher (2007). Russia’s 1997 Law on Freedom of Conscience in Context and Retrospect. Journal of Church and State. Vol. 49, č. 1

Původní vydání: Rapprochement Kremlu s Vatikánem pokračuje

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 2915
Rusko 975
etika 37
kulturní dědictví 36
lidská práva 291
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz