Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Přidej se k nám: AMO hledá zájemce a zájemkyně o stáž!

Půlstoletí čínsko-africké mesaliance

Antonín Berdych Antonín Berdych / Ed. 21. 2. 2016

Pohled na Čínu, jak provádí systematické námluvy na africkém kontinentu, je v současné době velmi častý a čínsko-africká spolupráce se dostala do zorného úhlu mnoha médií. Ve skutečnosti se jedná o proces, který má své předpoklady, svou historii a již delší dobu i svůj konkrétní politický význam.

Vzájemné vztahy Číny a afrických států se rozvíjely velmi dlouhou dobu, opírají se o pevné záchytné body z minulosti a mají velmi mnoho praktických rovin; v současné době obsahují většinu možných klíčových komponentů: vojenskou spolupráci, obchod se strategickými surovinami, rozsáhlou investiční činnost, budování infrastruktury a „obyčejný“, ale o to rozsáhlejší obchod s běžnými spotřebními komoditami. Vztahy s jednotlivými státy jsou v popisné rétorice zakryty ideou rozvojové spolupráce a politické shody.

Čína, která v tomto smyslu hraje roli silnějšího a aktivnějšího hráče, užívá mnohé své metody a postupy, které známe i z čínsko-evropských vztahů. Především jde o politické postoje, tedy o zásady „nevměšování“ a „vzájemného respektu“, tak i o ekonomické komparativní výhody, export cenově výhodného zboží a z toho plynoucí strukturálně nevyrovnaná bilance vzájemného obchodu. A je nutno dodat, že celý tento proces není nahodilý. Jsou patrné důkazy toho, že investice i dlouhodobé kontrakty jsou s typicky čínskou pečlivostí dlouhodobě promyšlenou strategií. Na některé aspekty složitých a komplexních vztahů Číny a Afriky se pokusíme v následujících řádcích poukázat.

Vývoj čínsko-afrických vztahů v minulosti

V přítomnosti Říše středu na africkém kontinentě nelze v žádném případě spatřovat novum, a to ani z pohledu historického, ani z pohledu na zahraničně politické aktivity ČLR během její takřka šedesátileté existence.

Již v 10. století před naším letopočtem s Čínou obchodoval starověký Egypt a od 4. století po Kristu byli do Číny dováženi černí otroci. V první polovině 15. století k východoafrickým břehům dorazil čínský mořeplavec Čeng Che, dynastie Ming ovšem vzápětí zámořské výpravy ukončila a uvolnila tak prostor evropským zemím, čímž do určité míry předurčila postupný úpadek říše v 19. století.

Nový impulz proto čínsko-africké vztahy získaly až po vítězství čínských komunistů nad Kuomintangem v roce 1949 a následné vymanění se maoistické Číny z politiky Sovětského svazu. V druhé polovině 50. let 20. století se v celé Africe vzedmula národně osvobozenecká vlna, která z tohoto kontinentu postupně smetla veškerou evropskou nadvládu. Afrika pak byla po více než tři desetiletí kolbištěm studené války, na tomto zápolení dvou supervelmocí však rovněž velice ambiciózně sekundovala pestrá skupina dalších aktérů. Kromě řady satelitních zemí se v tomto teritoriu angažovaly i státy, které zde viděly příležitost k realizování své zahraniční politiky „třetí cesty“.

Vedle Francie to byla právě Čínská lidová republika, pro niž Afrika představovala především prostředek k emancipaci své politiky na SSSR a následně i možnost zajištění pozice nezávislé na obou supervelmocích. Tato konstelace zároveň umožňovala africkým zemím vnímat mezinárodní vztahy jako překvapivě málo bipolární.

ČLR byla vítanou alternativou pro ty vlády a povstalecké organizace, které z nejrůznějších důvodů nemohly spoléhat na oporu Spojených států či Sovětského svazu. Výměnou za uznání politiky „jedné Číny“, kterou v šedesátých letech ČLR velmi výrazně potřebovala, byl Peking připraven poskytnout politickou podporu, velkorysou finanční a materiální pomoc či zbraně a vojenské experty. Právě expertní a vojensko technická pomoc stály na počátku čínsko – africké spolupráce.

První axiom poválečné čínsko-africké spolupráce vycházel ze světonázoru Mao Ce-tunga, což v praxi znamenalo především revoluční rétoriku a politickou podporu sil orientovaných proti Západu. „Koloniálnímu útlaku“ bylo potřeba se postavit ozbrojeným odporem, jehož vlajkovou lodí měl být Sovětský svaz.

Čínsko – sovětská roztržka, která v sobě obsahovala mocenské, politické, ale i ideologické rozpory, otevřela mezi oběma komunistickými mocnostmi propast. V té zmizela i ochota Číny dále podporovat Moskvu v konkrétních afrických otázkách a Peking začal hledat vlastní politiku.

SSSR se hodlal podílet na tzv. „mírové politice“ rozvojových zemí pod deštníkem Hnutí nezúčastněných, zatímco ČLR volala po pokračování a vystupňování osvobozeneckého boje na závislých územích. Sovětský svaz měl být z pohledu Číny postupně izolován od rozvojových zemí, pro něž navíc bylo nutné najít alternativní politickou platformu.

Hnutí nezúčastněných bylo pro potřeby Pekingu nevhodné, neboť v něm od počátku udávala rytmus Indie, jejíž rivalita s ČLR kulminovala čínsko-indickou válkou v roce 1962. Vhodnou příležitostí k uplatnění vlastních záměrů se ukázala být Organizace vzájemnosti afrických a asijských národů (AAPSO) v tanganickém Moshi v roce 1963. Na konci roku 1963 se předseda vlády Čou En-laj vydává na dvouměsíční cestu, při níž navštíví 10 zemí severní i subsaharské Afriky, z nichž všechny již v té době měly ustaveny diplomatické vztahy s Pekingem.

Vojenská spolupráce tvořila již od 50. let nedílnou součást africké politiky ČLR, která kromě přímočarého naplňování bezprostředních politických cílů (zejména hledání podpory pro politiku „jedné Číny“) v této době hledala i uplatnění dlouhodobějších politických vizí. To se projevilo při spolupráci s povstaleckými hnutími, z nichž mnohá zapadala do čínských představ lidového boje proti imperiálnímu útlaku. Jedním z prvních hnutí, která z tohoto přístupu mohla těžit, byla alžírská Fronta národního osvobození – kromě politické podpory se jí dostalo i hmotné pomoci v podobě zbraní a vojenských poradců z řad Lidově-osvobozenecké armády. Země severní Afriky přesto i později zůstaly k čínským vizím hluché a kromě navázání diplomatických vztahů s Pekingem nebyly ochotné k dalším, mnohdy ostentativně protisovětským, opatřením.

Zemí, u které se ČLR setkala s nejvstřícnějším stanoviskem, bylo paradoxně prozápadní Marocké království, jehož král Mohamed V. vyjádřil podporu „legitimním právům Číny na půdě OSN.“ Pro nevýrazné výsledky svých severoafrických iniciativ namířila ČLR svou pozornost na jih od Sahary, kde se v druhé polovině 50. let teprve formovaly základy pozdějších guerill , které v mnoha případech s nadšením přijímaly nejen čínskou materiální pomoc, ale i ideologické a taktické prvky maoismu. Mnohé africké guerilly 60. až 80. let založily svůj úspěch na taktice uplatňované jejich vzory v jihovýchodní Asii a kromě nepravidelných vojenských akcí se soustředily na vytvoření pevných vazeb s venkovským obyvatelstvem. Povstaleckých organizací, které tímto způsobem dosáhly svých cílů, bylo mnoho – mezi ty nejvýraznější patří Eritrejská lidově osvobozenecká fronta či Museveniho Armáda národního odporu.

Praxe čínsko-afrického obchodu se zbraněmi

Přestože jsou dnešní vztahy Číny a afrických zemí určovány hlavně nebývalou dynamikou vzájemného obchodu (to ilustruje i letošní čínsko-africký summit v Pekingu věnovaný otázkám obchodu a investic), politické otázky ani vojenská spolupráce a obchod se zbraněmi rozhodně nebyly ponechány v ústraní.

Čínské dodávky zbraní do Afriky jsou často přímo spojeny na dovoz ropy. Nigérie, největší africký producent ropy, mohla tento přístup docenit v polovině 90. let, kdy byla vystavena mezinárodnímu tlaku po zmařených demokratických volbách. Peking se k pozici západních demokracií nepřipojil a nadále zásoboval režim v Abuje zbraněmi. Stejně pragmaticky ze ČLR zachovala i k dalším dvěma africkým zemím se slibnými zásobami ropy – k Angole a Súdánu. Angolská občanská válka byla pro ČLR na jednu stranu další příležitostí k upevnění svých pozic v dekolonizujících se zemích, na druhou stranu se zde projevily nové, méně ideologicky laděné a více oportunistické, tendence v její africké politice. Peking se totiž v zájmu navázání nadstandardních vztahů s jakoukoliv vítěznou stranou konfliktu rozhodl pro spolupráci s MPLA, FNLA i UNITA; čínské zbraně měla vítězná později splatit angolskou ropou. Nejvyšší míry toho, co by se v mezilidských vztazích jistě nazývalo cynismem, dosáhl patrně vztah ČLR se Súdánem. Mezi lety 1995 a 1997 dodal někdejší východoasijský mecenáš černošských osvobozeneckých guerill Chartúmu, šest bojových letounů třídy F-6, padesát vrtulníků Z6, sto kusů samohybných děl a řadu „drobnějších“ položek. Dnes používá súdánské letectvo 34 stíhacích letounů čínské provenience včetně dvanácti nadzvukových F-7. Tuto pomoc Súdán v roce 1997 ocenil koncesemi na těžbu ropy v jižním části země, tedy na území, které je po mnoho let předmětem konfliktu Chartúmu a místních separatistických hnutí. Podobné pohnutky pro vzájemný obchod se zbraněmi lze nalézt i u dalších zbrojních kontraktů – Rovníková Guinea, malá země která svými zásobami ropy na jednoho obyvatele převyšuje Saudskou Arábii, využila čínských vojenských poradců k výcviku vlastních jednotek i k obsluze těžké vojenské techniky.

Čínské angažmá v etiopsko-eritrejském konfliktu je ve své podstatě analogií výše popsaného postupu zvoleného v Angole, byť se v tomto případě jednalo o mezistátní konflikt stavící proti sobě dvě víceméně pravidelné armády. Spíše než o zajištění nadstandardních vztahů s jakýmkoliv absolutním vítězem (z logiky jakéhosi „etnicko-oligarchického koncertu“ jsou válečná vítězství v Africkém rohu z dlouhodobého hlediska značně efemérní) zde však šlo o vytvoření přátelských pout s Eritrejí, jejíž pobřežní vody ukrývají nezanedbatelné zásoby ropy, i s Etiopií, jejíž odchod ze socialistického tábora v očích ČLR bohatě kompenzují bohatá ložiska zemního plynu na východě země. Konečně, bez povšimnutí nelze přejít ani bezprostřední ekonomický profit, neboť obě země v průběhu konfliktu odebraly zbraně v hodnotě přibližně 1 miliardy USD.

Stejně jako Súdán má i Zimbabwe kromobyčejně omezený výběr při hledání vlivných spojenců. Vinou extrémní politiky prezidenta Roberta Mugabeho, jehož metody zahrnují systematický útlak opozičních stran, kontroverzní kampaně za vymýcení nelegální zástavby chudinských předměstí i tichou podporu protibělošských pogromů, je Zimbabwe vystaveno mezinárodní izolaci. Ačkoliv se Mugabe těší sympatiím řady afrických politiků, nebyla by jeho politika stižená hyperinflací životaschopná bez ekonomické, politické i vojenské podpory právě ČLR. Zbraně, které režim od ČLR odebral mimo jiné zahrnují dodávku dvanácti stíhacích letounů FC-1 a sta vojenských vozidel v rámci kontraktu za 200 milionů USD v roce 2004.

Současné čínské zájmy v Africe

Uvedená praxe čínského vojenského exportu je významným faktorem i pro vnitropolitický vývoj mnohých států Afriky. Z pohledu Číny jde však pouze o jednu ze součástí celého komplexu zájmů, jež tato asijská mocnost vůči černému kontinentu má. Jaké tedy vlastně zájmy Peking sleduje? Na prvním místě je potřeba se zamyslet, jakou roli hrají zájmy strategicko-bezpečnostní. Odložíme li na okamžik roli strategických surovin, jsou zájmy Pekingu vůči Africe z pohledu bezpečnostních stratégů poměrně malé. Ze žádné africké země nehrozí Číně přímé či nepřímé nebezpečí, tedy alespoň takové, které by svou povahou mělo jakoukoliv významnější roli. Na základě geografické vzdálenosti, míře politického i strategického významu a odlišných priorit Pekingu lze navíc předpokládat, že se tato situace měnit nebude.

Další složkou zahraniční politiky by měly být zájmy obecně politické. V minulosti, zejména při nejistém postavení ČLR v OSN, hrála Afrika významnou roli spojence. Ve 21. století však tyto symbolicko prestižní důvody poněkud klesají na významu a Čína se svou značně pragmatickou politikou ví, že politické spojenectví s rozvojovými zeměmi má velmi limitovaný význam. V míře dané užitečností OSN či dalších organizací a hodnotou případných výsledků politické spolupráce Peking přesto přátelských vztahů se zeměmi tohoto kontinentu plně využívá.

Jedním z obecně známých přístupů Pekingu je zásada „nevměšování se“ do vnitřní politiky jiných států. Primárním důvodem jeho existence je samotná problematičnost čínského autoritářského systému, v souvislosti s Afrikou však dostává novou hodnotu. Tam, kde liberální demokracie pod tlakem domácího veřejného mínění a vlastních hodnot musejí zaujímat kritická stanoviska k politické situaci, je ČLR této od této praktické překážky osvobozena; dodejme, že i k radosti mnohých afrických režimů. To poskytuje čínským aktivitám jednoznačnou komparativní výhodu.

Zvláštní roli hraje ovšem surovinová bezpečnost, kterou Čína bere mimořádně zodpovědně. V tomto aspektu strategického uvažování hraje Afrika naopak velmi podstatnou roli. Peking z hlediska závislosti na vnějších zdrojích až do počátku devadesátých let velmi trval na principu „soběstačnosti“, ten se ale z pochopitelných důvodů ukázal jako neudržitelný. Novým přístupem se stala rozsáhlá a plošná diverzifikace ve všech oblastech strategických surovin a zdrojů energie. Můžeme pozorovat jak snahu o co nejrozmanitější produkci energie přímo v Číně, tak i (často s tím spojené) rozsáhlé akvizice, kontrakty, licence a koncese ze strany čínských zástupců prakticky po celé planetě, africký kontinent nevyjímaje. Afrika má z tohoto hlediska i svá specifika: v mnohých oblastech je potřeba získat náklonnost a spolupráci ze strany místní vlády prostředky, které rozhodně neodpovídají nám známým obchodním postupům. V tom okamžiku jsou zbrojní kontrakty, politické vazby a naprostá morální imunita vůči místní politické praxi nedocenitelnou výhodou. A také se tím ukazuje, že mnohé tyto kroky (tedy některé zbrojní kontrakty i politické deklarace) jsou spíše prostředkem, než aby byly samostatným cílem.

Hospodářské zájmy hrají podstatnou roli v každé zahraniční politice, ta čínská není vůbec výjimkou – dalo by se říci, že je toho spíše typickou ukázkou. Čínský hospodářský zázrak je založen na nízkonákladové produkci a jejím exportu. A i když je patrná snaha o rozvoj technologií a kvality produkce, nízká cena je stále tím, co ovlivňuje úspěch většiny čínských produktů. Africké země, a to bez ohledu na míru jejich hospodářské situace, představují v součtu poměrně velké odbytiště. Takto chápaná spolupráce a její rozvoj je bytostným zájmem Pekingu. Vedlejší důsledky „zaplavení“ místních trhů čínskou produkcí, tedy nemožnost konkurence a úpadek vlastní produkce se všemi sociálními dopady, jsou velkou hrozbou do budoucnosti. Těm ovšem Čína čelit nemusí.

Závěr

Čína sama volá po svém podílu na „globální odpovědnosti“. V mnohých aspektech lze v zahraničně politické praxi spatřovat snahu si současnými kroky neuzavírat cestu do budoucnosti – například povaha distribuovaných zbrojních systémů a technologií nezakládá na nějakou konkrétní přicházející hrozbu.

Musíme však objektivně konstatovat, že tento přístup je nedostatečný. Čínské zbraně v mnoha případech vyplňují vakuum vznikající vlivem mezinárodní izolace tzv. darebných režimů. Svým ultra-pragmatickým přístupem nejenom v oblasti obchodu se zbraněmi totiž ČLR zjevně umocňuje sisyfovský úděl afrických zemí. Mnohé z nich totiž v posledních dvou desetiletích prošly bolestnými hospodářskými a politickými reformami směřujícími ke vzniku liberálně-demokratické společnosti. Krátkodobý ekonomický profit plynoucí buď přímo z prodeje méně sofistikovaných zbraní či zprostředkovaně z dovozu přírodních surovin může v mnoha případech tyto reformy ohrozit, případně utvrdit některé země v jejich posunu směrem k okraji propasti.

Z mnoha případů včetně velkého počtu investičních projektů je dosti patrné, že pro Čínu jako investora či obchodníka je tento region spíše zdrojem surovin, odbytištěm a v nejhorším případě snad i testovací střelnicí. Nikoliv však politickým partnerem, ať již je na jakýchkoliv summitech řečeno cokoliv jiného. Z tohoto postoje nepřichází pro problémy zmítanou Afriku mnoho dobrého. Nezbývá však než očekávat, že s dalším růstem reálného zapojení Číny do řešení mnoha dílčích problémů se může situace zlepšovat.

Původní vydání: Půlstoletí čínsko-africké mesaliance

Přejít
Tagy
Tagy
Asie 573
Subsaharská Afrika 86
ekonomika 836
mezinárodní bezpečnost 1160
Čína 696
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz