Vývoj bezpečnostní a obranné dimenze Evropské unie v 90. letech

Martin Shabu
V Praze, 7. ledna 2002

OBSAH:

1. ÚVOD

      1.1 Vymezení problematiky a cíl práce
      1.2 Teoretický rámec analýzy
      1.3 Literatura.

2. VÝVOJ BEZPEČNOSTNÍ A OBRANNÉ POLITIKY EU V 90. LETECH

      2.1 Evropské bezpečnostní prostředí po skončení studené války
      2.2 Postoje členských států ES k otázkám zahraniční a bezpečnostní politiky
            před Maastrichtem
      2.3 Maastrichtská smlouva a SBZP
      2.4 Novinky v SZBP po Amsterodamu
      2.5 Kde se vzala EBOP?
      2.6 Praktické kroky v realizaci EBOP
      2.7 Instituce EBOP

3. ZÁVĚR

4. SEZNAM ZKRATEK

5. SEZNAM LITERATURY

6. RESUMÉ

1. ÚVOD

1.1 Vymezení problematiky a cíl práce

      Proces evropského sjednocování dospěl do své nové fáze. Toto období je charakterizováno hledáním společného jazyka nejen v oblasti ekonomické spolupráce. Členské státy Evropské unie (dál EU) si dobře uvědomují nutnost zvýraznit evropskou identitu, především na globální politické mapě. Přes mnohé rozpory panujícími mezi jednotlivými členskými státy EU na konkrétní podobu Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (dále SZBP), existuje uvnitř patnáctky shodná vůle vytvořit nástroje, které by  Evropanům umožnily pružněji reagovat na rizika a hrozby, jimž musí Starý kontinent čelit.^[1] Krůček po krůčku a v porodních bolestech se tak rodí idea „evropského zájmu“, který by zobrazoval prostor celé nerozdělené Evropy jako zóny trvalého míru, stability a prosperity.

            Nové geopolitické determinanty období po skončení studené války poskytly vhodný podklad k obnovení debaty o míře spoluúčasti Západní Evropy na své obraně. Spojené státy (nejdůležitější evropský vojenský spojenec) v souvislosti s krizemi na Balkánu (Bosna, Kosovo), vyjádřily jasnou ochotu přenechat Evropanům díl zodpovědnosti za  bezpečnost, která nemá přímý vztah k národním zájmům Ameriky.            Druhý moment, který ovlivnil směřování obranného aspektu EU, souvisí s

nástupem britské labouristické vlády k moci v r. 1997. Změna ostrovní politiky vůči otázkám bezpečnosti a obrany, které byly postupně začleňovány do agendy EU, však doprovázel striktně formulovaný imperativ mezivládního přístupu k této otázce.

            Po odstartování procesu ze St. Malo dosáhly státy EU shody na vytýčení Evropského základního cíle, který měl Unii umožnit aktivity ve vojenské oblasti zvládání krizí. S touto skutečností vyvstaly také některé problémy, které bylo třeba překlenout. Mezi jeden z nejdůležitějších patřil přenos vztahu mezi Západoevropskou unií a NATO na relaci EU-NATO (agenda Berlin plus). Kromě politických obtíží, které pramenily z odlišných členských základen obou organizací, bylo nutné sladit iniciativy a cíle NATO a EU tak, aby nedocházelo k zbytečným duplikacím při budování vojenských kapacit a sil.

            Doslova „instituční boom“ se odehrál během roku 2000, kdy byly vytvořeny nové rozhodovací a analytické orgány, které měly přispět ke kvalitnějším rozborům politických, a především vojenských, řešení mezinárodních krizí. Tento nezanedbatelný úspěch, však sebou přinesl i řadu otazníků, které se týkaly kompatibility a efektivity práce nově vzniklých a již existujících orgánů, které ošetřují Evropskou bezpečnostní a obranou politiku (dále EBOP).^[2]

            Při vymezování této práce byl kladen důraz  na vývoj smluvního ukotvení  SZBP s ohledem na vytvářející se vojenskou dimenzi EBOP v průběhu 90. letech 20. století.^[3] V rámci vytýčeného cíle nebylo možné opominout důležité komponenty tohoto procesu, jakými byla stanoviska členských států EU na EBOP. Právě změny postojů evropských mocností (Británie, Franci a Německo), respektive jejich iniciativy, dodaly diskuzím o podobě evropské bezpečnosti potřebné materiální a myšlenkové impulsy.

            Součástí předkládaného textu je také reflexe podoby vztahů dvou dominantních bezpečnostních organizací, které působí v Evropě: Západoevropská unie (dále ZEU) a Organizace Severoatlantické smlouvy (dál NATO).^[4]

            Nejdynamičtější období po roce 1998, nebylo zkoumáno na základě úprav, týkajících se Smlouvy o EU, které byly schváleny na summitu v Nice, neboť mnohá ustanovení odrážela stávající praxi ve fungování EBOP. Těžiště změn tak bylo přeneseno z mezivládních konferencí, které revidovaly zakládající smlouvu EU, na summity Evropské rady a aktivity institucí EU při realizaci cílů EBOP.      

            Rád bych se ve své práci pokusil, na základě vývoje EBOP, ukázat, že se Evropané na sklonku milénia rozhodli pro integraci v oblasti, která byla vždy nejsilněji chráněna aureolou státní svrchovanosti.

1.2 Teoretický rámec analýzy

            K plnému pochopení smyslu celého diskurzu o EBOP je potřeba zasadit zkoumaný vývoj do širšího vědeckého rámce. Takovýto teoretický koncept poskytuje agenda rozšířených bezpečnostních studií  vyložená v klíčové práci Security. A new Framework for Analysis B. Buzana.^[5]

            Buzan vymezuje dva základní zorné úhly, které slouží k strukturovanějším a pojmově přesnějším úvahám o bezpečnosti. Prvním hlediskem je sektorová (horizontální) analýza definující pět oblastí, v nichž dochází k procesu sekuritizace (securitization). Podle B. Buzana lze rozdělit bezpečnost na: vojenský, politický, hospodářský, societální (societal) a environmentální sektor.^[6]

            Sekuritizace postihuje proces, během kterého jsou přijímána mimořádná opatření na ochranu ohrožených hodnot (viz např. opatření v leteckém provozu přijatá ve Spojených státech krátce po událostech z 11. září).^[7] V každém ze sektorů je sledován tzv. referenční objekt. Touto proměnou se rozumí konkrétní předmět/hodnota těšící se zvýšené bezpečnostní pozornosti. V uvedeném příkladu sloužila za referenční objekt bezpečnost  pasažérů v letadle a ochrana obyvatel Spojených států.

            Výběr referenčních objektů zásadním způsobem ovlivňují sekuritizační aktéři, mezi které jsou nejčastěji řazeni politici, vojenští experti, ale také vojensko-průmyslové komplexy a různá další lobistická uskupení. Sekuritizační aktéři také určují rozsah a míru prostředků, které mají být  vynaloženy k zabezpečení označených referenčních objektů. Stává se, že hrozby pojmenovávané sekuritizačními aktéry v realitě neexistují a jsou jimi tak pouze prezentovány.^[8] Proto je mimořádně důležité zkoumat kdo, co, proč a jak zajišťuje selekci předmětů/hodnot, které mají být vyňaty z běžného režimu a označeny za životně důležité.

            Druhý pohled, který je možno v rozšířených bezpečnostních studiích uplatnit, je vertikální rovina analýzy (level of analysis). Jednotlivé její úrovně jsou seřazeny od nejnižší, jakou je individuální rovina bezpečnosti (individual security), přes bezpečnost substátních struktur (sub-unit security) a státních struktur (unit security) až po regionální a světovou bezpečnost. Regionální rovina se rovněž částečně překrývá s pojmem „bezpečnostní komplex“, který je Buzanem definován jako: „skupina států, jejichž hlavní bezpečnostní zájmy a starosti jsou natolik propojené, že problémy jejich národní bezpečnosti nemohou být analyzovány ani řešeny odděleně.“^[9]

            Ve výsledné kombinaci obou faktorů analýzy dostáváme, pro každý sektor a rovinu, jedinečnou proměnou, kterou je referenční objekt. Pro snazší porozumění viz tabulka níže.

Rovina / Sektor	Vojenský	Politický	Hospodářský	Societální	Environmentální
Individuální	Jedinec	Politické svobod.	Vlastnická práva	Svoboda projevu	Duševní zdraví
Sub-státní	Společenství	Práva minorit	Místní prosperita	Společenské trad.	Biodiverzita dru.
Státní	Stát	Politická stabilita	Ekonom.  stab.	Národní odkaz	Ekolog. zákony
Regionální	Reg. bezp. org.	Reg. pol. org.	Reg. prosperita	Světové společ.	Kval reg. ekol.
Světová	Světový mír	Světové org.	Svět. ekon. řád	Kosmopol. kul.	Trvale ud. roz.

* Tabulka odráží autorovy představy o referenčních objektech. Ke každému z objektů existují hrozby nebo rizika, která mohou chráněné hodnoty deformovat nebo zcela zničit. Je nasnadě, že vymezení není dokonalé a mnohé referenční objekty se překrývají a jinde zase pro ně chybí vhodná označení. Jde o abstraktní koncept, který odpovídá teorii konstruktivismu ve společenských vědách a nezle jej proto aplikovat dogmaticky! Přes všechny obtíže, které toto vymezení sebou přináší, pomáhá nastíněný rámec pojmově preciznější diskuzi o hodnotách, které se mají stát předmětem mimořádných opatření. Není proto napříště myslitelné, aby politici hovořili o národních zájmech, aniž by konkrétně vyjmenovali referenční objekty, které mají na mysli. Konečným soudcem by mělo být veřejné mínění, které by svým souhlasem/nesouhlasem korigovalo proces sekuritizace. (Zkratky: bezp. - bezpečnost, dru. - druhů, ekol. - ekologie, ekolog. - ekologické, ekon. - ekonomický, kosmopol. - kosmopolitní, kul. - kultura, org. - organizace, pol. - politické, reg. - regionální, roz. - rozvoj, společen. - společenství, stab. - stabilita, tra. - tradice, ud. - udržitelný)

             Pro účel této práce byla ve vertikální rovině analýzy zkoumána jednak státní rovina, zahrnující postoje a iniciativy vlád členských států EU, a dále také rovina regionální, která obsahuje nástroje a instituce EU, které společně ovlivňují vývoj bezpečnostní a obranné dimenze Unie.

            V oblasti sektorové analýzy byl úhel pohledu zaměřen především na sféru

vojensko-politickou, kde byla snaha postihnout vývoj EBOP EU, který je interpretován jako sekuritizační pohyb (securitization move). V roli sekuritizačních aktérů zde vystupují především evropské mocnosti (Británie, Francie) a USA. Tyto státy (mimo USA) považují za referenční objekt komplex hodnot, který je ohrožován nestabilitou sousedních regiónů EU (Balkán, Středomoří).

            Ačkoli se v centru zájmu předkládané práce nachází stát a vojensko-poltické aspekty bezpečnosti, svými závěry text nespadá do realistického přístupu                                  k mezinárodním vztahům. Svůj argumentační fundament práce odvozuje z teorie liberálního institucionalismu. Ve shodě s realistickým přístupem liberální institucionalismus předpokládá absenci jasného arbitra světového pořádku a z toho plynoucí anarchickou povahu mezinárodních vztahů. Výsledky, které jsou z těchto premis odvozovány se však diametrálně odlišují od pozic realistů. Zatímco posledně jmenovaní zdůrazňují neměnnost principů mocenské politiky a rovnováhy moci (balance of power) zastánci liberalismu věří, že anarchické prostředí mezinárodních vztahů může být překlenuto spoluprací států.^[10] Stýkáním států se postupně vytváří formální i neformální vzory chování, které mají pozitivní dopady na zvyšování důvěry mezi partnery, čímž se oslabuje pravděpodobnost vzniku konfliktů.^[11]

1.3 Literatura

            S odstupem nemnoha let není snadné postihnout všechny podstatné body výše definované materie objektivně a ve  vyvážených souvislostech. Zvláště pramenné literatury je veliké množství, a tak snaha vystihnout ty nejpodstatnější okolnosti a faktory změn naráží na mnohá rizika.

             Literatura, která se věnuje oblasti EBOP spadá do dvou základních kategorií. První skupina sestává z prací teoretické povahy. Po skončení studené války skončil rovněž primát teoretické debaty zastánců idealismu a realismu a hledal se nový koncept bezpečnostních studií. Druhý typ literatury se věnuje konkrétním problémům při realizaci vlastního projektu EBOP.

            Ve své práci se opírám především o pramenné texty zakládajících a upravujících smluv EU. Druhým velice podstatným zdrojem, při vlastním zpracování tématu, byly tři publikace European Defence: Core Documents, které shrnují nejdůležitější oficiální deklarace, projevy a texty EU, NATO a ZEU, které byly předneseny nebo napsány mezi říjnem roku 1998 a únorem 2003. Core documents byly vydány v Institutu pro bezpečnostní studia (ISS) se sídlem v Paříži. Tato příspěvková organizace EU se dlouhodobě věnuje systematické analýze problémů spojených s evropskou bezpečností a obranou. Okolo ISS se rovněž sdružují přední experti v oboru. Krom stálých výzkumných pracovníků je využívána ad hoc spolupráce s odborníky z jiných pracovišť i kontinentů, čímž si Institut snaží zachovat odbornou objektivitu.       

            Pro oblast evropské obrany jsou vydávány práce ve dvou publikačních řadách: „Chaillot Papers“, které mají povahu monografii a tzv. „Occasional Papers“, které reagují na aktuálnější problémy a jsou svým rozsahem srovnatelné s články v odborných periodikách. Právě v rámci publikační řady Chaillot Papers vyšly již zmíněné Core Documents, které přehledně shrnují oficiální texty závěrečných zpráv, deklarací, či projevů EU, NATO a ZEU.

             V domácím prostředí částečně plní funkci ISS pražský Ústav mezinárodních vztahů, který nejen prostřednictvím periodik Mezinárodní politika a Mezinárodní vztahy, zprostředkovává českému zájemci o problematiku evropské bezpečnosti základní přehled vývoje, událostí a debat okolo EBOP.

            První vlaštovkou, u nás vydaných knih, byl sborník  autorského kolektivu, který předkládal domácímu publiku jedinečnou příležitost nahlédnout prerogativy jednotlivých zemí EU, USA, Ruska a Turecka ve vztahu k EBOP. Jinak lze konstatovat, že česká debata je v podstatě omezena na úzký okruh zainteresovaných z řad odborníků, politiků a  studentů.

            Součástí studia sekundární literatury byla také problematika používané terminologie a zvolených zkratek. Při zpracování předkládané práce jsem se řídil pojmovým územ, který se vyskytuje především v českých odborných textech a překladech. Tam, kde jsem použil vlastní překlad přikládám, v závorkách nebo v Seznamu zkratek, rovněž originální termín či zkratku. 

2. Vývoj bezpečnostní a obranné politiky EU v 90. letech

2.1 Evropské bezpečnostní prostředí po skončení studené války

            Počátek projektu, Evropská bezpečnostní a obranná politika, je možné sledovat od 50. let minulého století. Již tehdy se zdálo být jasné, že Evropa musí vytvořit společné nástroje pro zvládání situací, které mohou mít závažný dopad na bezpečnost, a tudíž i společné hodnoty a zájmy občanů Starého kontinentu. Pokusy představované Evropským obranným společenstvím (EOS) či Davignonovou a Londýnskou zprávou pouze dokreslují trnitou cestu formotvorného procesu pozvolného sjednocování idejí a názorů v oblasti, která má tradičně blízký vztah k otázkám státní suverenity.^[12]

            Za důležitý předěl, který znovu otevřel debatu o společné angažovanosti Evropanů v bezpečnostní a obranné spolupráci, je považován rozpad blokového uspořádání mezinárodních vztahů a s tím spojená mocenská decentralizace z počátku 90. let. Evropa tehdy prokázala vůli a ochotu hrát významnější roli na globální scéně, což nutně vyžadovalo přehodnotit míru zodpovědnosti za vlastní bezpečí.^[13] Velkorysým poskytovatelem pomoci byly do té doby, prostřednictvím Severoatlantické aliance,  Spojené státy americké.^[14]

            Důsledky politiky „spoléhání se na druhé“ nabyly jasných kontur s rozpadem Sovětského svazu, kdy se naplno rozběhla živá diskuze mezi zastánci americké vojenské přítomnosti v Evropě a jejími odpůrci, kteří navazovali na silný proud amerického izolacionizmu.^[15] Jolyon Howorth v této souvislosti dodává, že „Evropská vojenská omezenost a rozpočtové zájmy USA oživily otázku nakolik je americká veřejnost připravena uznat alianci, která se stále více zdá žít na dluh.”^[16] V širším kontextu post-bipolárního období byl nastolen trend celosvětového snižování obranných výdajů.

            Nové geopolitické prostředí, spolu s novými hrozbami, postavilo před členy západní bezpečnostní komunity naléhavou potřebu transformace bezpečnostních organizací.^[17]

            Evropská bezpečnostní architektura se tehdy sestávala ze čtyř vzájemně propojených komponentů: NATO, ZEU, EU a Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (dál KBSE).^[18] Všechny tyto organizace vznikly v období studené války a jejich společný raison d´étre byl odvozován z ochrany respektovaných hodnot, jež vyznávala západní bezpečnostní komunita. Situace z počátku 90. let si však vyžadovala nové vymezení legitimity.^[19]

            Se složitým hledáním optimální podoby organizačního uspořádání souvisela také otázka, jaký model zvolit pro budoucnost. Klíčovou úlohu zde sehrála idea „vyzařování stability“ pomocí expanze organizací do regionu Střední a Východní Evropy, který se s odchodem sovětské moci uvolnil.^[20] Hrozilo zde reálné nebezpečí mocenského vakua, které mohlo snadno přerůst v nestabilitu širších rozměrů. Všechny výše uvedené instituce se proto snažily nalézt způsob, jak navázat dialog, a jak také zaujmout strategické pozice v otevřeném prostoru na východě Evropy.

            První přistoupila k reformám Severoatlantická aliance. 20.prosince 1991 založila, na základě předchozí „Římské deklarace“ hlav států a vlád NATO,  Radu severoatlantické spolupráce (North Atlantic Co-operation Council, dále NACC).^[21] NACC sloužila jako hlavní diskusní fórum mezi NATO a nečlenskými státy euroatlantického prostoru.^[22] Druhou iniciativou NATO bylo „Partnerství pro mír“

(Partnership for Peace, dál PfP).^[23] V článku 14 deklarace bruselského summitu Severoatlantické aliance jsou definovány cíle PfP: „…rozšíření a zintenzivnění politické a vojenské spolupráce v Evropě, zvýšení stability, snížení hrozeb pro mír a posílení vztahů pomocí podpory smyslu praktické spolupráce a oddanosti demokratickým principům, které činní oporu naší Alianci.“^[24]

            Podobně jako NATO i ZEU přikročila k formálnímu zakotvení politického dialogu s postkomunistickými státy.^[25] Prostřednictvím  Konzultačního fóra sdružovala ZEU země, které uzavřely s Evropskou unií tzv. Evropskou dohodu o přidružení („asociační dohoda“). Postupně ZEU zavedla, vedle řádného, další tři typy členství. Dohromady dosahoval počet participujících států číslice 28. Jednalo se o statuty: přidružených členů (associate members), pozorovatelů (observers) a přidružených partnerů (associate parners).^[26]

            Do debaty o budoucím organizačním uspořádání Evropy přispěla rovněž Československá federativní republika. Tehdejší ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier přednesl 6.dubna 1990, na schůzce velvyslanců KBSE v Praze, memorandum s návrhem

na vytvoření nezávislé Evropské bezpečnostní komise.^[27] Komise měla působit bez ohledu na znesvářené instituce: NATO a Varšavskou smlouvu. Československo po jistou dobu podporovalo dokonce zrušení obou organizací a za jejich možného nástupce označovalo KBSE. Na mezinárodní scéně se k tomuto návrhu připojilo pacifisticky orientované Německo.^[28]

            Nejdůležitější otazník stál za otázkou, zda-li se Evropskému společenství (European Community, dál ES) podaří adaptace na nové bezpečnostní prostředí, které sebou přineslo difúzní charakter hrozeb a rizik.^[29] V sázce nebylo nic méně než samotná existence kontinuity (finality) vývoje evropské integrace. Odpověď měla být nalezena na mezivládní konferenci svolané za nizozemského předsednictví ES do Maastrichtu.^[30]

2.2 Postoje členských států ES k otázkám zahraniční a bezpečnostní politiky před Maastrichtem

            Postoje jednotlivých členských států Evropského společenství se, vzhledem k  zájmům jednotlivých národních vlád, lišily. Rozpory panovaly především v představách o budoucím směřování evropské integrace. Proto nepůsobí překvapivě skutečnost, že výsledný dokument, v podobě Maastrichtské smlouvy, odrážel všeobecný kompromis zúčastněných stran a nevytvářel dostatečně vhodné podmínky pro realizaci velkého evropského snu o evropské bezpečnostní a obranné spolupráci.

            Za první oficiální deklaraci evropského zájmu vytvořit samostatnou Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP) lze považovat dopis z 19. dubna 1990 adresovaný italskému předsednictví ES, který byl podepsán francouzským prezidentem Francois Mitterandem a německým spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem.^[31] Ve společném prohlášení obou státníků byl vysloven apel na ostatní členské vlády ES, aby byla svolána mezivládní konference, která by projednala podobu politické unie a z ní vycházející SZBP, jež by se časem mohla stát společnou obrannou politikou. Pro rozkolísaný postoj Evropanů v otázkách SZBP byla příznačná skutečnost, že ještě v týž den odletěl francouzský prezident na návštěvu USA, kde konzultoval evropská (francouzská) stanoviska s Georgem Bushem, Sr..

            Na závěr italského předsednictví ES byl v Římě 14.-15.12.1990 uspořádán summit ministrů zahraničních věcí ES. V předcházejícím období bylo formulováno nejméně pět dokumentů, které určitým způsobem upravovaly a dále prohlubovaly koncept italského ministra zahraničí Gianni Michelise, který vyzýval k začlenění SZBP a závazků ZEU do institučního rámce ES.^[32]

            Jednu z možných podob vykreslila iniciativa  ministrů zahraničních věcí Francie a Německa, Rolanda Dumas a Hanse-Dietricha Genschera, ze 4. února 1991, která si kladla za cíl překlenout rozdíly mezi postoji francouzsko-německého tandemu a zájmy Velké Británie.^[33] Poněvadž se Londýn ve svých zahraničně-politických prioritách orientoval zejména na USA, objevila se v předkládaném dokumentu formulace zdůrazňující zásadní příspěvek Severoatlantické aliance k evropské obraně (čl.2). Iniciativa dále obsahovala, vedle prvního článku o SZBP jako předchůdkyni společné evropské obranné politiky, ustanovení týkající se úlohy ZEU, coby „integrální součásti procesu evropského sjednocování“ (čl. 4). Tento bod se nakonec podařilo prosadit i do znění Smlouvy o Evropské unii (čl. J.4). Francouzsko-německý plán dále vymezoval kompetence Komise EU a Evropské rady při tvorbě SZBP a zmiňoval se o ZEU jako „mostu“ mezi Evropským sdružením a NATO.

            Své pověsti „motoru evropské integrace“ dostál francouzsko-německý pár opět 14. října 1991, kdy Mitterand s Kohlem zaslali předsedovi Evropské rady Holanďanovi

Ruudu Lubbersovi dopis, v němž předkládali návrh smlouvy o politické unii.^[34] V pořadí již druhá iniciativa Paříže a Bonu potvrdila části prvního plánu o úloze SZBP a ZEU. V úvodu je ustanoven cíl SZBP, jímž se má stát: „…stvrzení vlastní identity (ES) na mezinárodní scéně, částečně pomocí SZBP, která bude v delším časovém horizontu zahrnovat společnou obranu“ (čl. 1). Novinkou byla formulace článku druhého  o „povaze obranných politik určitých členských států“, které je nutné brát v potaz při přijímání rozhodnutí na poli SZBP. Článek reagoval na postoj Irska, které odmítalo závaznost některých rozhodnutí. V dopise bylo rovněž uvedeno, že ZEU je vnímána jako „obranný komponent“ ES (čl. 4). 

            Týž článek zavádí do používané terminologie pojem „pilíř“, z kterého je odvozena celá chrámová stavba Evropské unie.^[35] Dále se v dopisu nachází zmínka o posílení role a odpovědnosti ES pomocí „evropského pilíře NATO“. Závěrem společné deklarace zájmů byl přiložen návrh na rozšíření stávající francouzsko-německé brigády, která se měla stát zárodkem evropských vojenských sil.^[36] Zatímco Francouzi dopisem zamýšleli vytvořit nezávislejší politiku Evropy, Němci do znění textu prosadili zmínku o významu NATO.            

            Okolo jednotlivých návrhů se později vytvořily tři skupiny států, které, spojeny v účelové koalice, podporovaly odlišné podoby SZBP.

            První skupina zemí zahrnovala: Belgii, Itálii, Lucembursko, Řecko a Španělsko, Zástupci těchto zemí vyslovili kladný postoj k francouzsko-německému plánu.

             Pokud budeme považovat Irsko, vzhledem ke své tradici neutrality, za samostatnou skupinu, pak v pořadí třetí spolek států sdružoval Velkou Británii, Dánsko, Nizozemí a Portugalsko. Tyto sáty se obávaly oslabení Severoatlantické aliance a následného stažení USA z Evropy. Britové, ústy svého konzervativního premiéra Johna Majora, důsledně odmítali hlasovací procedury spojované s kvalifikovanou většinou a začlenění ZEU do institucionální struktury ES.

            Z výše popsaných postojů jednotlivých národních vlád jasně vyplývá rozdílnost zájmů, které se nutně musely střetnout. Kompromisní znění výsledné Smlouvy o EU umožnilo pouhé „důstojné“ setrvání na „svém“ tří zmíněných skupin států. Zásadní krok vpřed se  na mezivládní konferenci ve věcech SZBP opět nekonal. Proto je možné tvrdit, že Evropa navenek působila „..jako ekonomický obr, ale politický trpaslík.“^[37]

2.3 Maastrichtská smlouva a SZBP

            Maastricht se nesl v duchu jednoznačného úspěchu francouzsko-německé spolupráce, neboť se jí podařilo začlenit obranné aspekty do SZBP a přiblížit ZEU k EU. Proto také měly obě země, spolu se Španělskem, velikou radost z toho, že nedošlo k opakování „bezzubé“ Evropské politické spolupráce s pouhým pořadovým číslem římská dvě. Na druhou stranu smlouva jasně ukázala střet mezivládního a komunitárního přístupu uvnitř tehdejší dvanáctky.

            Evropská unie byla projektována jako chrámová stavba, která se opírá o tři pilíře. První pilíř zahrnuje tři společenství (ESUO, EHS a EURATOM).^[38] Společná zahraniční a bezpečnostní politika  tvoří druhý pilíř a do posledního pilíře spadá Spolupráce v oblasti vnitřních věcí a justice.

            Smlouva o EU, parafovaná 7.2.1992, obsahuje vedle obecné deklarace ochoty spolupracovat, „v zájmu podpory míru, bezpečnosti a pokroku v Evropě a ve světě“, závazek „prosazovat svou identitu na mezinárodní scéně, zejména prováděním společné zahraniční a bezpečnostní politiky, včetně postupného vymezování společné obranné politiky, která by mohla vést ke společné obraně“ (Hlava I., Společná ustanovení, čl. B).^[39]

Hlava V. nazvaná Ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice vymezuje obecné záměry a formy realizace SZBP. Mezi cíle tehdejší dvanáctka zařadila: zabezpečit společné hodnoty, základní zájmy a nezávislost Unie, posilovat bezpečnost Unie a jejích členských států ve všech směrech, chránit mír a posilovat mezinárodní bezpečnost.

            Smysluplnost obecných politických cílů v oblasti obrany nalomila dvě ustanovení článku J.4. Speciálně odstavec třetí explicitně zabraňuje hlasování kvalifikovanou většinou, které sebou přináší přesun pravomocí z členských států na Unii. Druhým podstatným bodem se SZBP zavazuje nebýt „na újmu zvláštnímu charakteru bezpečnostní a obranné politiky určitých členských států (Irska – pozn. Autora) a „respektovat závazky určitých členských států podle Severoatlantické smlouvy.“ 

            Nejrazantnějším projevem rodící se tendence zvýraznit vlastní identitu nejen v oblasti zahraniční politiky, ale i obrany EU se staly tzv. společné akce, které vytvořily legální rámec pro možnou projekci síly za hranice Unie.^[40] Tak se mohla EU stát lépe vybaveným globálním hráčem světové politiky. Rovnocennými partnery, v některých oblastech, jí napříště mělo být např. OSN nebo USA.^[41]

            Problematičnost případné akce  zvyšovala skutečnost, že Evropskému soudnímu dvoru se pro oblast druhého pilíře EU (EBOP) nedostávala jurisdikce, tím se znemožnilo i zavedení sankčního režimu. SZBP zdůrazňuje spíše svůj politický než-li právní charakter, což v důsledku vede členské státy EU k obcházení dohodnutých pravidel ve chvíli, kdy se zdá být  zřejmé či možné, že souhlas všech členských států není reálný. Jako vhodný příklad slouží fungování tzv. kontaktní skupiny pro bývalou Jugoslávii.^[42] Hlavním garantem dodržování cílů a orgánem přijímajícím rozhodnutí v oblasti SZBP byla jmenována Rada ministrů EU (v některých případech spolurozhoduje s Evropskou radou).^[43]

            Předmětem složitých jednání, která provázela mezivládní konferenci o revizi smluv ES, se stala otázka budoucnosti Západoevropské unie. Ta se, podle Maastrichtské smlouvy, měla stát výkonnou bezpečnostní složkou EU.^[44] Jelikož členství obou institucí se nepřekrývalo, bylo nutné získat pro tuto myšlenku souhlas států Unie, které nebyly součástí ZEU.^[45] Těmito státy bylo Dánsko, Irsko a Řecko.

            Součástí Smlouvy o EU byly dvě deklarace. První se týkala členských států ZEU, které demonstrovaly ochotu naplnit klíčová ustanovení Smlouvy o EU ohledně pomocné role ZEU v otázkách obrany. Signatářskými státy deklarace „O úloze Západoevropské unie a jejích vztazích s Evropskou unií a s atlantickou aliancí“ se staly pouze tehdejší členové ZEU.^[46] Text říká, že: „ZEU bude rozvíjena jako obranná složka Evropské unie a jako prostředek pro posilování evropského pilíře Atlantické aliance.“ Aliance však „zůstane základním fórem pro konzultace mezi svými členy a místem dohod o politice týkajících se bezpečnostních a obranných závazků spojenců podle Severoatlantické smlouvy.“^[47]

            Opět se tak prosadil dlouhodobý zájem Londýna zachovat výlučné pozice NATO v oblasti evropské obrany. Následný článek C vyjmenovával prostředky pro posílení efektivity ZEU: plánovací oddělení ZEU; užší vojenskou spolupráci, doplňkovou, ve vztahu k Alianci, obzvláště  oblasti týlového zabezpečení, dopravy, výcviku a strategického dohledu; zasedání náčelníků generálních štábů ZEU; vojenské jednotky vyčleněné ZEU; zvýšenou spolupráci v oblasti výzbroje s cílem vytvořit Evropskou vyzbrojovací agenturu; přeměnu Institutu ZEU na Evropskou akademii pro bezpečnost a obranu.

             Druhá deklarace o ZEU byla parafována představiteli všech členských zemí EU a vyzývala nečleny ZEU k účasti na dění uvnitř ZEU. Má se tak stát buď na základě plného členství nebo pomocí statutu pozorovatele v ZEU.

            Celé vyznění Smlouvy o EU vystihuje citát: „Ve smlouvě není nic, co by naznačovalo, že SZBP je předchůdkyní společné obranné politiky nebo společné obrany ačkoli je vykreslena jako simultánní proces.“^[48] Dále bylo rozhodnuto o přesídlení sídla Rady a sekretariátu ZEU z Paříže do Bruselu a o sladění předsednictví v ZEU a EU.

2.4 Novinky v SZBP po Amsterodamu

            Mezivládní konference v Amsterodamu byla svolána na rok 1996. Mělo zde dojít ke změně smlouvy o EU, tak aby politika Společenství i nadále odpovídala vlastním cílům.^[49] Za tímto účelem byla vytvořena “Reflexní skupina”, které předsedal Carlos Westendrop. Komise odborníků měla prošetřit oblasti, které vyžadovaly revizi. Jednou z nich byla SZBP.

            První okruh otázek zahrnoval zhodnocení pokroku, jehož bylo dosaženo ve sféře společné obranné politiky (společné obraně), druhý se zaměřil na kvalitu vztahu EU - ZEU.

            Na obsah debaty o možných změnách SZBP měl přímý vliv i návrh  Wolfganga Schäubleho z roku 1994, který vyzýval k prohloubení evropského sjednocování prostřednictvím spolupráce států tzv. pevného jádra (“hard core”). Lídr německých křesťanských demokratů v Bundestagu mezi tyto státy zařadil země Beneluxu, Francii, Německo a Itálii. Potvrdil tak nepřímo, již po jistou dobu existující, spekulace o úmyslech vytvořit uvnitř EU "vícerychlostní" integraci, do centra by získaly přístup pouze vybraní členové Unie.^[50] Text utvrdil Británii ve svém odhodlání nestát opodál a bez vlivu, ale přímo se zapojit do dění na kontinentu a oslabit tak francouzsko-německý tandem.^[51] Nový britský kurz byl navíc nastolen v období poznamenaném francouzským rozhodnutím z roku 1995 k obnově jaderných testů.

            Amsterodamu předcházející summit hlav států a šéfu vlád konaný ve dnech 13. až 14. prosince 1996 v Dublinu, projednal návrh předsedajícího Irska na zahrnutí petersbergských misí (viz níže) do agendy SZBP a povinnosti ZEU poskytnout Unii dostatečné kapacity pro zvládání takovýchto úkolu.

            Reflexní skupina připravila pro jednání patnáctky tři tématické okruhy: vytvořit Unii, která bude svým občanům blíže v oblasti lidských práv, vnitřní bezpečnosti, zaměstnanosti a životního prostředí, zvýšit efektivitu a demokratičnost fungování Unie, poskytnout Unii větší kapacity pro akce za vlastními hranicemi.

            Do diskuze o budoucnosti projektu společné obrany přispěly i jiné státy Unie.        V březnu 1997  uveřejnila Belgie, Francie, Německo, Itálie, Lucembursko a Španělsko detailní třífázový plán na integraci ZEU do EU. Holandsko  rovněž souhlasilo, ale chtělo dostát role objektivního předsednictví konference. První fází se rozumí vyjednávací období, které předchází revizi smlouvy. Druhý interval zahrnuje začlenění sekretariátu ZEU do sekretariátu Rady ministrů EU a převzetí  politické kontroly ZEU. Ve třetí fázi  má být ZEU zrušena jako organizace a má být uzavřen bilaterální vztah EU-NATO.

            Výsledným dokumentem Amsterodamské konference (konané 16.-17. června 1997), který shrnoval dohodnuté principy, se stala Amsterodamská smlouva doplňující Smlouvu o Evropské unii, zakládající smlouvy Evropských společenství a určité vztahující se akty, která byla podepsána 2. října 1997.^[52] Dopad na SZBP mají především články 11 - 29, Hlavy V..

            Snaha o sjednocení rozdělených oblastí SZBP mezi první a druhý pilíř si našla své místo v úvodu, kde se praví: ”Unie zajišťuje spojitost všech svých vnějších činností v rámci své zahraniční, bezpečnostní, ekonomické a rozvojové politiky.” ^[53]

            Politický posun směrem k evropské bezpečnostní a obranné politice se projevil pouhým zdůrazněním “postupného vymezování rámce EBOP”, příslušné rozhodnutí o takovém postupu bylo svěřeno Evropské radě, která měla doporučit jednotlivým členským státům přijetí příslušných úprav v souladu se svými ústavními předpisy.^[54]  Protože však Evropská rada rozhoduje jednomyslným principem, bylo již tehdy jasné, že poslední slovo v otázkách obrany zůstává v rukou národních vládám.

            Co přinesl Amsterodam nového ve společné bezpečnostní politice? Za zásadní průlom lze považovat začlenění tzv. petersbergských misí mezi akce, které spadají pod SZBP.^[55] Petersbergské mise jsou definovány jako: humanitární a záchranné mise (rescue missions), mise na udržování míru  (peacekeeping missions), mise bojových jednotek na zvládání krizí (crisis management), včetně vynucování míru (peacemaking missions).^[56]

            Jejich podobu určila ZEU, která 19.června 1992 přijala na zasedání Rada ministrů ZEU v Bonnu Petersbergskou deklaraci.^[57] Dokument obsahuje závazek členských států ZEU “posílit operační roli ZEU” a “poskytnout vojenské jednotky z celého spektra konvenčních sil” (na požádání EU) pro výše uvedené mise, které mají spadat pod plnou kontrolou Rady ZEU.^[58] Rada ZEU rozhoduje o nasazení svých jednotek na základě jednomyslného hlasování a nijak touto skutečností není narušen závazek kolektivní obrany podle článku V. Upravené bruselské smlouvy ani tentýž článek Washingtonské smlouvy.^[59] Odkaz na Severoatlantickou alianci se ve znění deklarace neobjevuje náhodou, neboť ZEU vedle vůle dostát ustanovením Maastrichtské smlouvy o ZEU, jakožto “obranném komponentu” EU, byla vedena snahou posílit evropský pilíř uvnitř NATO, který trpěl ve srovnání s USA trvalým podfinancováním. Druhý důvod pro zdůraznění použití jednotek mimo článek V., byla obava před zbytečnou duplikací organizací zajišťujících kolektivní obranu a následné oslabení NATO, které, jako jediná instituce, reálně zajišťovalo bezpečnostní potřeby evropských spojenců po více jak půl století.

            Funkce Vysokého zmocněnce pro SZBP měla být spojena personální unií s funkcí generálního tajemníka Rady, oba úřady byly zřízeny k tomu, aby pomáhaly předsedajícímu státu Unie ve svěřené agendě.^[60] Vysoký zmocněnec je podle smlouvy oprávněn k “…formulování, přípravě a provádění rozhodnutí týkajících se (společné zahraniční a bezpečnostní) politiky…a vede jménem Rady na žádost předsedajícího politický dialog s třetími stranami.”^[61] Na žádost předsednické země vede politický dialog s třetími zeměmi. Pro své úkoly využívá práce Útvaru pro politické plánování a včasné varování při generálním sekretariátu Rady ministrů.^[62] Kdo se však domníval, že s vytvořením nové funkce se dostaví i posun od mezivládního ke komunitárnímu přístupu ke SZBP, ten si opět musel počkat.

            V pořadí již třetí bod, který je spojován se summitem EU v Amsterodamu, je hlasovací procedura, která se vztahuje na SZBP. Historická zkušenost sjednocení Německa a přístup tří členských států v roce 1995 zavdaly příčinu k revizi postupů při přijímání rozhodnutí Unie. Důvodem, který podporoval myšlenku změny hlasovacích pravidel, byla také snaha naleznout rozumnou shodu mezi zastánci větší akceschopnosti a efektivity EU na  straně jedné, a důslednými odpůrci zmenšování objemu pravomocí, které tradičně spadají pod státní suverenitu. Zatímco první skupina hodlala rozšířit oblasti, v nichž se  rozhoduje kvalifikovanou většinou, opačný pól představovali evropští politici prosazující hlasování na základě jednomyslnosti, kdy je k přijetí rozhodnutí vyžadován souhlas všech 15 členských států Unie. Vrchu dosáhli  zastánci druhé zmíněné skupiny.

            Rada EU měla, podle ustanovení  Amsterodamské smlouvy, rozhodovat  kvalifikovanou většinou svých hlasů pouze v případech přijímání společných akcí, zaujímání společných stanovisek nebo jiných rozhodnutí týkajících se společných strategií a dále také ve věcech  opatření, která jsou nezbytná pro uvádění Společných akcí a Stanovisek do praxe.^[63] Ke kladnému výsledku hlasování kvalifikovanou většinou bylo napříště zapotřebí alespoň 62 hlasů “pro”, jež musely být odevzdány minimálně 10 členy Rady.^[64] V ostatních případech se rozhodovalo na základě principu jednomyslnosti.

            Státy prosazující prohlubování integrace mimo oblast EBOP lze rozdělit na dvě skupiny. Jmenovitě Finsko, Irsko, Rakousko a Švédsko vede k tomuto postupu jednak tradice neutrality a také skutečnost, že výše uvedené země jsou vojensky nezapojené (militarily non-aligned). Druhou kategorii reprezentuje především jedna z evropských mocností - Velká Británie. Obě skupiny dokázaly společně prosadit nejméně dva principy, které oslabují, či spíše znemožňují přijímaní rozhodnutí na poli SZBP.

            První nástroj vešel do obecného povědomí pod názvem “konstruktivní absence”. K tomuto instrumentu se přistupuje ve chvíli, kdy jeden z členů Rady oznámí, “…že z důležitých důvodů národního zájmu zamýšlí být proti přijetí rozhodnutí kvalifikovanou většinou.”^[65] Pokud se tak stane, hlasování se nekoná. Rada však může kvalifikovanou většinou postoupit hlasování o sporné otázce Evropské radě, ta pak rozhoduje jednomyslně. V případě, že Evropská rada přijme v jednomyslném hlasování sporné rozhodnutí, pak může dotyčný stát uplatnit právo na “konstruktivní absenci” při naplňování konkrétních kroků souvisejících s přijatým rozhodnutím a neúčastnit se jich. Jest-li však institutu “konstruktivní absence” využije více jak třetina hlasujících zastupitelů národních vlád, tak rozhodnutí ztrácí platnost.^[66] Politický význam neutrálů a nezačleněných států touto podmínkou obrovsky stoupl, neboť spolu s evropskými mocnostmi jsou zmíněné státy  schopny kontrolovat rozhodnutí EU ve většině případů SZBP.

            Nakonec  tak i ten skromný výsledek, vyplývající  z jednání o rozhodovacích procedurách v oblasti obrany, byl zcela  zpochybněn ustanovením třetího odstavce článku 23, který zakazuje hlasování kvalifikovanou většinou v otázkách, “…které mají vojenský nebo obranný dopad.”

            Mezivládní konference jednala také o podobě vztahu EU-ZEU. Do centra pozornosti se opět dostala otázka spojení ZEU a EU. Za splynutí obou organizací se postavila Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Španělsko. Na druhé straně Finsko, Irsko, Rakousko, Švédsko a Velká Británie společně vyjádřily svůj nesouhlas. Tyto státy spojoval odpor k militarizaci EU. Smířlivost obou táborů podpořila formulace článku 17, poskytující „dostatečně pootevřená zadní vrátka“ pro oba zájmové kluby. Článek deklaruje závazek ZEU “poskytnout Unii přístup k operačním prostředkům” a “možnost začlenění ZEU do Unie”, pokud tak rozhodne Evropská rada.           

            Naopak postneutrálové spolu s Británie prosadily, aby se v textu smlouvy objevil jasný odkaz respektující zvláštní charakter “bezpečnostní a obranné politiky jednotlivých členských států” (Finsko, Irsko, Rakousko a Švédsko) a  “závazky některých členských států, které spatřují realizaci své společné obrany v Organizaci Severoatlantické smlouvy.”^[67]

            Jako celek přinesla amsterodamská mezivládní konference řadu nových impulsů, které směřovaly k posílení spolupráce mezi státy unie ve věcech bezpečnosti a obrany. Unie registrovala změnu v uvažování o evropské bezpečnosti a snažila se najít  svůj modus operandi, který by ji umožnil efektivněji reagovat na bezpečnostní hrozby, které sebou přinesla změněná  geopolitická situace Evropy 90. let. Evropští politici si jasně uvědomovali, že je napříště nepřípustné opakovat  ad hoc postupy při řešení krizí, které se odehrávají na okraji Evropy.^[68] S ustavením úřadu Vysokého zmocněnce pro SZBP se zároveň Unii podařilo najít alespoň částečnou odpověď na známou Kissingerovu otázku: “Komu mám zavolat, když chci mluvit s Evropou.”

            Zásadní střet se však odehrál na poli idejí, tedy konkrétně v otázce zda Evropu sjednocovat na základě gaullistického hesla “Evropa vlastí”  nebo adenauerovské premisy “vlasti Evropy”. Odpovědí nebylo ani jasné “ano” či “ne” pro jeden z přístupů. Amsterodamská smlouva představuje ve věcech SZBP kompromis mezi oběma stranami.

2.5 Kde se vzala EBOP ?

            Pozvolné slaďování vizí o budoucím směřování procesu evropské bezpečnostní  integrace nabylo na razanci s nástupem roku 1998. Nejzávažnějším faktorem, s dopady na  podobu SZBP, byla nová krize na Balkánu, která jako Damoklův meč hrozila vyjevit všechny nedostatky EU, které se týkaly obranných schopností. Kosovská letecká kampaň naplno ukázala kapacitní omezenost Evropanů účinně reagovat v krizových oblastech.^[69]

            Druhou skutečností, která poznamenala směřování SZBP, byly francouzsko-britské námluvy. Summit v Saint Malo deklaroval ochotu Británie a Francie uspíšit spolupráci v otázkách bezpečnosti a obrany a zlepšit tak vojenské možnosti EU. Od tohoto momentu se začíná veřejně debatovat o Evropské bezpečnostní a obranné politice (EBOP) EU, která se stala součástí širšího rámce SZBP.

            Sblížení postojů Paříže a Londýna na podobu EBOP bylo úplné nóvum, neboť ostrovní velmoc po dlouhou dobu zastávala odmítavé stanovisko k posílení obranného aspektu SZBP.^[70] Obrat Blairova kabinetu ve věcech evropské obrany souvisel se změnou strategického uvažování o roli NATO v Evropě. Britové, tradiční zastánci silné přítomnosti USA v Evropě, vědomi si svého “zvláštního vztahu” (special relationship) s atlantickým partnerem, začali podporovat nový typ spolupráce EU a NATO.

            Cílovou podobou mělo být takové uspořádání vztahu obou institucí, které by pomocí rozdělení úkolu a nákladů (burden-sharing) umožnilo racionalizaci “dělby práce“ při zajišťování bezpečnostních potřeb Evropy.

            Blair, který jako první britský premiér podpořil autonomní akce EU na mezinárodní scéně,  nalezl dodatečný argument pro své záměry, v starší vizi evropské bezpečnosti, která odpovídala již dříve ustavené iniciativě Evropské bezpečnostní a obranné identity (EBOI) uvnitř NATO.^[71] Prostřednictvím evropského pilíře, měl být evropským spojencům poskytnut prostor pro realizaci autonomních akcí, především pak tam, kde se Spojené státy nehodlaly angažovat (Balkán).^[72] Druhým  záměrem bylo posílit celek organizace NATO v oblasti kolektivní obrany.^[73]

            Iniciativa EBOI zahrnovala spolupráci ZEU a NATO, přičemž za vojenský rámec spolupráce sloužily Spojené smíšené zásahové síly (Combined Joint Task Forces, dál CJTF), které měly umožnit naplnění cílů EBOI.^[74] “Bruselskou deklarací” Severoatlantické rady byl položen základ budoucí spolupráce obou bezpečnostních

organizací, ZEU a NATO.^[75] Závěrečné komuniké vyjadřuje souhlas s rodící se EBOP uvnitř EU a vítá přebírání větší zodpovědnosti Evropanů za obranné záležitosti. Jádrem deklarace je článek obsahující garanci příspěvku NATO pro petersbergské úkoly ZEU, které budou koordinovány s SZBP EU.^[76]

            Rozhodně však nemělo dojít díky EBOP k zdvojování obranných kapacit v Evropě.^[77] Dalšími limity EBOP byla obava z oddělení evropského a amerického pohledu na Alianční cíle. Obecného diskurzu o podobě evropské bezpečnosti se, byť v odlišných negociačních pozicích, účastnila skupina postneutrálů a států NEEA.^[78]

            Samotnému britsko-francouzskému summitu v Saint Malo předcházela jednání vedená za rakouského předsednictví v Pörtschachu.^[79] V této době krystalizovaly také představy ostatních evropských států na podobu EBOP.^[80] Ze stanovisek, vyjádřených britským premiérem na tiskových konferencích během summitu v Pörtschachu, lze usuzovat o čem se vedla jednání, která se uskutečnila za “zavřenými dveřmi“. Především zde byla formulována možnost splynutí ZEU a EU.  Blair však několikrát zdůraznil, že o “evropské armádě” nebyla řeč. NATO, podle jeho míněné, hraje pro Evropu nezastupitelnou roli. Vznikající EBOP má být chápána především jako doplněk Aliance.^[81]

            Na sklonku  roku 1998 se setkal Blair s Chirackem ve francouzském městě St. Malo. Vrcholné setkání Francie a Británie, uskutečněné ve dnech 3.-4. prosince 1998, odstartovalo novou fázi jednání o EBOP. Projednávané agendě dominovalo integrační úsilí v oblasti obranné  spolupráce, které bylo charakterizováno možností slynutí ZEU a EU. Společná deklarace obou státníků potvrdila ochotu orientovat úsilí Evropy k získání větší prestiže na mezinárodní scéně, zároveň byla zdůrazněna neměnnost centrální pozice NATO.^[82]

            Francie během jednání přistoupila na formulaci zdůrazňující roli NATO, na druhou stranu, Paříž přiměla Brity k vstřícnějšímu postoji k prohlubování obranného komponentu evropského procesu sjednocování. Cílem francouzských představitelů bylo snížení závislosti západní Evropy na USA a podpora autonomních akcí EU.^[83]

2.6 Praktické kroky v realizaci EBOP

            Setkaní Evropské rady na summitu v Helsinkách 10.-11. prosince 1999 rozhodlo  o prvním kroku v realizaci cílů EBOP. Celý posun a přínos roku 1999 však nelze plně zhodnotit bez zkoumání dopadů Washingtonského summitu Severoatlantické rady na celkové klima jednání Evropanů o otázkách bezpečnosti a obrany.^[84] V jednom z přijatých dokumentů washingtonského zasedání hlav států a šéfů vlád se NATO otevřeně postavilo za “nový impuls, který se udál v oblasti posilování evropských obranných schopností.”^[85] Navíc se členské země Severoatlantické aliance shodly na podpoře iniciativy EBOI, “která vyžaduje úzkou spolupráci  mezi NATO, ZEU a, pokud to bude nutné, i Evropskou unií.^[86] Tato spolupráce se uskutečňuje za účelem podpory samostatných akcí evropského pilíře NATO. Případ od případu a prostřednictvím konsenzu všech zainteresovaných aliančních zemí se ZEU ujímá politické kontroly a strategického řízení petersbergských misí při využití aliančních kapacit.^[87]

            Po tom, co dalo NATO de facto zelenou budování akceschopnější Evropy a summitu Evropské rady v Kolíně nad Rýnem (3.-4.6. 1999), zasedla EU v Helsinkách. Tam byl vytýčen tzv. Evropský základní cíl (European Headline Goal, dál EHG). EU hodlala vytvořit Síly rychlé reakce (Rapid Reaction Forces), které by byly schopny plnit agendu petersbergských misí. Výslovně však bylo v předsednických závěrech řečeno, že EHG neimplikuje vznik evropské armády.^[88] Členské státy EU se tak na závěr finského předsednictví dohodly na následující definici EHG: členské státy musejí být schopny, do roku 2003, nasadit do 60 dnů a po dobu 1 roku vojenské síly čítající 50 000-60 000 osob, které jsou připraveny plnit celý rozsah petersbergských úkolu; uvnitř Rady ministrů EU budou vytvořeny politické a vojenské orgány a struktury, které Unii poskytnou nezbytné politické vedení a strategické řízení petersbergských operací s ohledem na jednotný institucionální rámec; mezi EU a NATO budou rozvíjeny způsoby konzultací, spolupráce a transparentnosti respektující potřeby všech členských států EU; EHG musí obsahovat vhodná opatření, při respektování autonomie přijímání rozhodnutí EU, která by umožnila státům NEEA a dalším zainteresovaným zemím přispět Unii k vojenskému zvládání krizí (military crisis management); za účelem koordinace a vyšší efektivity vynakládání civilních (a současně i vojenských) prostředků a zdrojů má být ustaven mechanismus nevojenského způsobu zvládání krizí.^[89]

            EHG znamenal teoretickou možnost projekce vojenské síly EU i bez použití kapacit a prostředků NATO.^[90] Státy NEEA měly být, v takovém případě, přizvány k účasti na operacích vedených EU pouze tehdy, rozhodne-li tak Rada ministrů. Tam, kde by naopak