Přinesou zátěžové testy stabilitu na bankovní trh EU?

Evropský bankovní trh vykazuje v posledních měsících nemalé problémy. Jeho nestabilita se projevuje především ve vysokých sazbách pro mezibankovní půjčky. Bankám v EU obecně investoři příliš nedůvěřují. Zatímco akcie amerických bank se prodávají na trzích dle odhadů s desetiprocentní prémií ve vztahu k účetní hodnotě (book value), akcie bank evropských lze koupit se zhruba desetiprocentním diskontem. Rovněž pojištění proti úpadku (credit default swaps) evropských bank je v průměru o více než polovinu dražší než proti úpadku bank v USA. Vzhledem ke skutečnosti, že finanční krize má původ právě ve finančním sektoru USA, jeví se zmíněná zjištění jako překvapivá.

Proč je kolaps evropského bankovního sektoru považován za pravděpodobnější než bankrot amerických finančních institucí? Evropská unie vidí jako hlavní příčinu nedostatečnou transparentnost, tedy nedostatek průhlednosti bank, zejména jejich majetku uvedeného v rozvahách.

Důsledky nedostatečné transparence finančních institucí jsou jasně dokumentovány první fází finanční krize. Vzhledem k tomu, že investor neví, u které banky se nacházejí špatná aktiva, není schopen stanovit jejich hodnotu a ztrácí zájem o finanční sektor jako celek. Rovněž banky si z obavy o nesolventnosti protistrany neposkytují navzájem úvěry. Finanční aktiva se stávají nelikvidní, banky se snaží držet co nejvíce kapitálu na svých účtech a dochází k situaci označované za credit crunch, tedy k nefunkčnosti finančního systému.

Jedním z prostředků, o němž se tvrdí, že přispěl ke stabilizaci finančního systému, byly zátěžové testy (stress tests) v USA v roce 2009. Jejich obdoba nyní probíhá v rámci EU. Zátěžové testy mají prokázat, zda jsou evropské banky dostatečně kapitálově vybavené, aby byly případně schopny čelit silnému zhoršení ekonomické situace. Samozřejmě současná situace v EU není zdaleka tak špatná, jako byla situace USA na počátku krize. Testováno bude v EU 91 bank, jež v souhrnu reprezentují přibližně 65 procent evropského trhu. Testy budou provádět národní regulační orgány a koordinovat je bude Výbor evropských orgánů bankovního dohledu (Committee of European Banking Supervisors). Výsledky mají být zveřejněny tento pátek. V této souvislosti je nutno odlišit zátěžové testy vykonávané kontinuálně národními regulátory na běžné bázi, jelikož výsledky konkrétních bank se zásadně nezveřejňují, posuzuje se stav všech finančních institucí a centrální banky volí svá vlastní národní kritéria.

Zda zátěžové testy přinesou vyšší transparentnost finančního sektoru EU, je ovšem nejasné.  Základní problém opět spočívá v mechanismu řízení evropských ekonomických záležitostí. Mají-li být testy věrohodné, musí v něm některé banky propadnout. Vzhledem k dramatické změně ekonomické situace v některých zemích negativně ovlivňující ceny aktiv (typicky ve Španělsku, kde byl mimo jiné silný stavební boom z roku na rok vystřídán dramatickým poklesem cen nemovitostí, což má negativní vliv na hodnotu bankovních hypoték), je velmi nepravděpodobné, že by všechny banky měly dostatečné kapitálové rezervy, kterými by mohly čelit případnému dalšímu šokovému zhoršení situace.  Pokud bude jejich kapitálová přiměřenost vyhodnocena jako nedostatečná, budou nuceny získat další zdroje na posílení své solventnosti. Na trhu ovšem instituce označené za možné kandidáty na bankrot stěží prostředky získají. Zatímco v případě amerických bank byly k dispozici prostředky o hodnotě více než půl bilionu dolarů v rámci programu TARP (Troubled Assets Relief Program), v případě EU není doposud známo, jak by se nedostatečný kapitál bank řešil. Zvláště v případě zadluženého Španělska si lze těžko představit státní záchranu domácích bank, přitom španělské spořitelny zvané Cajas jsou spolu s německými spolkovými bankami Landesbanken největším favority na neúspěch v testech. Objevily se úvahy o použití rezervního fondu doposud zamýšleného na pomoc státům s fiskálními problémy, avšak politická shoda se zatím nenašla. Navíc není jasné, jedná-li se o správné řešení, protože trhy mohou být na snižování „garancí“ za evropské dluhy značně citlivé.

Problémy předlužených států EU jsou se stavem kapitálové přiměřenosti bank provázané. Záchrana Řecka byla de facto rovněž záchranou převážně francouzských a německých bank, které mají mezi svými aktivy hlavní část řeckých dluhopisů. V průběhu krize se paradoxně ještě zvýšilo vystavení evropských bank rizikům státních bankrotů, protože banky přesunuly část prostředků běžně určených na privátní úvěry do „bezpečných“ státních dluhopisů.  V případě úpadku Řecka a dalších států jižní Evropy by došlo k reorganizaci dluhů a dluhopisy by zůstaly částečně nesplaceny. Jelikož trh stále považuje státní bankroty za možné, je otázkou, do jaké míry jsou správně ohodnoceny dluhopisy na účtech bank. Zkoumání relevance nominálních a současných tržních hodnot dluhopisů a dalších potenciálně méně likvidních aktiv pro případ externích šoků je klíčem k úspěšnosti zátěžových testů.

Právě nastavení kritérií zátěžových testů je velkou neznámou. Zátěžová kritéria mají ovšem kruciální vliv na výsledky testů, a tudíž (ne)posílení stability evropského bankovního trhu. Existují tři hlavní možnosti, jak výsledky budou vypadat. První možností je, že dopadnou velmi špatně, mnoho bank jimi neprojde a objeví se zásadní nedostatek kapitálu. V tomto případě by zátěžové testy stabilitu finančního sektoru ovlivnily velmi negativně a přinesly by signál trhům, že banky nejsou v pořádku. Druhou možností je, že výsledky budou naopak velmi dobré a takřka žádná banka nebude potřebovat další kapitál. Tato situace je rovněž nežádoucí, protože je zřejmé, že určité problémy existují a trhy by mohly nabýt dojmu, že EU skutečný stav skrývá. Třetí možností je, že stresové testy vysloví potřebu nezanedbatelné rekapitalizace některých bank (řekněme 15-20 procent), přičemž současně potvrdí dobrý souhrnný stav bankovního sektoru. Jedině tato situace přinese stabilitu finančním trhům, ovšem za předpokladu jasných mechanismů pomoci neúspěšným bankám a zveřejnění detailního stavu jednotlivých bank.

Pomocí nastavení zátěžových kritérií lze s výsledky snadno manipulovat. Dle mého názoru je možné předem vyloučit situaci první, tj. že by kritéria byla nastavena příliš tvrdě. Evropská unie si je vědoma, že důvěra na finančních trzích je stále velmi křehká a označení bankovního sektoru za nezdravý by v duchu sebenaplňujícího se proroctví přineslo katastrofu. Vzhledem k nejasným možnostem rekapitalizace bank na evropské úrovni mám obavu, že nedojde k žádoucí třetí variantě. Objevují se spekulace, že například řecký dluhopis je oceňován jen 3 procentní srážkou z nominální hodnoty. Jiné zdroje proklamují 16 procentní srážku. Ovšem obě čísla jsou zoufale nedostatečná. Zátěžové testy nemají brát v úvahu scénáře pravděpodobné, nýbrž extrémní (ale současně realistické). Predikuje se, že případný bankrot by přinesl i více než 30 procentní snížení hodnoty dluhopisu. Rovněž by bylo žádoucí, aby kritéria reflektovala připravované mezinárodní zpřísnění standardů kapitálové přiměřenosti (Basel capital requirements).

Zvolená kritéria budou pravděpodobně snadněji splnitelná než by žádalo optimum. Nastíněné verze jsou samozřejmě pouze rámcové. Odhadoval bych výsledky někde mezi druhou a třetí alternativou. Pokud se budou blížit více druhé, je pravděpodobné, že EU touto svou aktivitou zesílí dosavadní dojem o vlastní neschopnosti operativně řešit finanční a ekonomickou krizi. Přesvědčivé řízení evropských ekonomických problému je přitom pro klid na finančních trzích velmi důležité. Je možné, že výsledky určitou zvýšenou transparenci na trhy přinesou. Zde by ovšem bylo nutné publikovat detaily kritérií i jejich evaluaci u konkrétních bank. Pokud by páteční zveřejnění stres testů přineslo stabilitu na bankovní trh, jednalo by se o příjemné překvapení.