Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Proč neopakovat irácký scénář

Emil Souleimanov / Ed. 22. 2. 2016

S rozpaky jsem si přečetl článek Jiřího Pehe s příznačným názvem „Boj s terorem není jen věcí USA“ (Hospodářské noviny 3.09.2003). Kromě některých věcných a zajímavých názorů, se kterými se dá polemizovat, nemile překvapuje hlavně snadnost, se kterou tento známý politolog, právník a vysokoškolský pedagog žongluje s řadou nesmírně delikátních pojmů, které by si ovšem zasloužily mnohem opatrnější zacházení.

Za leitmotiv textu lze považovat tvrzení, že by současné neúspěchy Američanů v Iráku neměly být „přijímány se škodolibým zadostiučiněním ze strany těch, kdo byli proti vojenskému zásahu v této zemi“, neboť i nehledě na oprávněnost onoho zásahu bude „výsledek vojenské mise mít přímý dopad na úspěch či neúspěch boje s mezinárodním terorismem, tedy na celý západní svět“ (zde a dále podtrženo mnou). Vždyť je „jisté, že pro fundamentalisty je například Paříž stejně legitimním terčem, jako byl před časem New York“. Ti pak „vědí, že selhání americké mise by mělo za následek oslabení umírněných islámských režimů a zároveň nárůst  přesvědčení v islámských zemích, že s pomocí teroristických útoků na západní cíle je možné dosáhnout konečného vítězství“.

Autor se zde dopouští zavádějícího zobecňování, když ve výše uvedených souvislostech používá pojmosloví „islámský režim“ či „islámská země“. Bude-li selhání americké mise v Iráku mít za následek nárůst přesvědčení, řekněme, v Uzbekistánu, Bangladéši či Turecku, které jsou (většinově) islámskými zeměmi, že „s pomocí teroristických útoků na západní cíle je možné dosáhnout konečného vítězství“?

Jiří Pehe totiž podle hlediska náboženské příslušnosti a priori zařazuje do tábora (potenciálně) protizápadních „teroristických států“ nikoli některé (vybrané), či řadu(vybraných) islámských, spíše tedy (militantních) islamistických zemí, což by mohl ve svém textu aspoň jednou zdůraznit, ale všechny islámské země, neboť se přímo zmiňuje oislámských zemích, resp. islámském světě jako celku. Je samozřejmě jasné, že rozsah a stylistika publicistického textu vyžaduje jistá omezení, mezi něž patří i snaha zjednodušovat a zkracovat, avšak v rozhovorech o tak delikátních pojmech by se dala  očekávat větší opatrnost. Pojmy totiž chápeme tak, jak jsou pojaté.

Autor zřejmě navazuje na Huntingtonovu koncepci nábožensky vymezených kulturně civilizačních entit, na jeho proslulou vizi nadcházejícího „střetu (především  islámské a křesťanské) civilizací“; v těchto úvahách J.Pehe pokračuje a pokouší se uvést tuto myšlenkovou vizi do současného vývoje (podle štědrosti autorovy sémantiky rovněž v globálním měřítku). Uvažovat o jakési světové islámské frontě, která by se zformovala na základě  zášti islámských zemí nejen proti vybraným zemím Západu z důvodu racionalisticky vymezeného národního (státního) zájmu, ale i v důsledku jejich nábožensky či kulturně vymezené kolektivní identity, by bylo vrcholem nevěcnosti.

Hlavními aktéry světové politiky totiž jsou nikoli různě motivované zájmové skupiny (náboženskými hesly se kryjící militantní teroristická uskupení aj.), ale stále ještě národní státy, které se řídí pragmaticky formulovanými, často navzájem protikladnými národními zájmy, v nichž hraje vědomí náboženské sounáležitosti pouze okrajovou roli. Stojí rovněž za zmínku, že pásmo států s převážnou většinou obyvatel muslimského vyznání, rozprostírající se od Mauretánie po Indonésii, představuje ve skutečnosti šachovou desku, na níž se tak jako čtverce střídají mnohé animozity – arabsko-turecká, turecko-perská, arabsko-perská, atd. Následují animozity uvnitř samotných jazykových skupin – pověstná je nesnášenlivost mezi Libyjci a Alžířany, Palestinci a Jordánci, Uzbeky a Kyrgyzy. V samotném islámu pak existuje relativně velké množství učení, což značně redukuje vědomí sounáležitosti různých muslimských etnik a náboženských skupin. Hovořit o  jakémsi jednotném islámském světě, který by navíc usiloval o „konečné vítězství“ nad Západem i prostřednictvím „teroristických útoků“, je nesmyslné.

Mezi tři hlavní důvody, kvůli nimž byl Irák „už dávno před 11.zářím 2001 na černé listině neokonzervativních ideologů obklopujících George Bushe“, J.Pehe řadí mj. „přesvědčení, že jestli se má podařit alespoň částečná demokratizace a tedy stabilizace islámského světa, je nutné začít v zemi, jež je nejvíce sekulární, má určité demokratické tradic“. Ponechám stranou autorovo vidění Iráku jako země s „určitými demokratickými tradicemi“: ten měl daleko do zárodků demokracie již dávno před faktickým ustavením vlády nacionalistů z BAAS (1962) či Husajnovým nástupem k moci (1979);  i za nezávislé monarchie (1932-1958) totiž  byl zemí s totalitními pořádky. Neakcentoval bych pozornost ani na skutečnosti, jestli si J. Pehe vážně myslí, že  geopolitické imperativy jestřábů z Washingtonu (Wolfowitze, Rumsfelda, Perleho aj.) byly aspoň zčásti podmíněny snahou přispět k oné „alespoň částečné demokratizaci a tedy stabilizaci islámského světa“. Mnohem zajímavější je však způsob, jakým by ona demokratizace mohla být dosažena; o tomto v Iráku zdánlivě vyzkoušeném způsobu se zmiňuje J.Pehe v závěrečném odstavci svého článku: „Původní idea Bushových stratégů, že je nutné zničit infrastrukturu terorismu – třeba i s pomocí násilné změny režimů v regionu – stále platí“.

Cesta k demokracii je nepřetržitým procesem komplexního společenského vývoje, se kterou má technologie „násilných změn režimů“, předpokládající vojenskou agresi, okupaci a bolestivý zásah do vnitřních záležitostí ze strany cizí mocnosti, pramálo společného. Na výbušném Středním východě by byla systematizace podobné politiky chápána jako expandující útok proti islámu a jako urážka národní cti a posloužila by pro mobilizaci veřejnosti proti agresorovi. Jelikož víra v Boha tradičně motivuje válečníky bojovat za svobodu vlasti bez ohledu na vlastní životy, došlo by rovněž k posílení politického islámu, tentokráte však již výrazně protiamericky či protizápadně namířeného. Tento vývoj by pak jen znásobil řady stoupenců militantního islamismu, nikoli ovšem naopak. Jak ukazují dějiny 20.století, pokusy „zavést demokracii“ pomocí bomb a tanků jen zřídka mají šťastný finál. Poněkud zvláštní je příklad Iráku, kde cca. 90% obyvatelstva (šíitské, kurdské, asyrské, turkmenské komunity) bylo desetiletími potlačováno ze strany nenáviděné sunnitské desetiny; i zde  však mají společenské nálady daleko k proamerickým a tato tendence stále sílí, což J. Pehe ve svém textu sám naznačuje.

I když teoreticky připustíme možnost syntetické instalace (zdánlivě) demokratické vlády prostřednictvím vojenské intervence, pak zde vyvstává další problém. Společnosti regionálních zemí tradičně zmítané animozitami  etnickými, náboženskými, sociálními i rasovými totiž potřebují jakousi mobilizující myšlenku, ideový rámec, který by umožňoval nepřerušené fungování státu. Alternativami v tomto směru byly a jsou náboženství a nacionalismus; v arabském světě, ale i v Íránu a v převážné většině islámských států se zpravidla jedná o určité variace syntézy islámu a nacionalismu. Ty se však v minulém století významně propojily a islám se stal nedílnou součástí národního sebeuvědomění. Snaha přispět k sekularizaci tohoto vědomí, což je podle J.Pehe zřejmě ekvivalentem demokratizačního procesu, a to prostřednictvím „násilné změny režimu“, by vyústila v nastartování zcela opačných procesů.

S terorismem se má bojovat rázně a nekompromisně. Je však jasné, že by to nemělo ani nemůže být válkou frontálně útočících armád, chtě nechtě přinášejících smrt stovkám a tisícům civilistů, ale globálním bojem tajných služeb a diplomacie. Autorem zmíněná „infrastruktura terorismu“ má v éře globalizace co do činění s bankovními konty, finančními toky a sférou vysokých technologií, nikoli s vládnoucími režimy a státně vymezeným územím. Dynamika, způsob odhalení „omylů“ s kalkuly koaličních stratégů kolem irácké kampaně, ale i širší regionální souvislosti jsou příliš specifické, aby se dalo snadno uvěřit v jejich údajnou omylnost a absenci skutečné geopolitické a geoekonomické determinovanosti, která jen velmi marginálně souvisí s deklarovaným bojem proti terorismu. Doufejme, že k opakování iráckého scénáře již nebude docházet: v tomto případě by se totiž jen stěží dalo uvažovat o „stabilizaci islámského světa“.

Původní vydání: Proč neopakovat irácký scénář

Přejít
Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1179
Evropa 2908
USA 849
mezinárodní bezpečnost 1073
terorismus 177
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz