Evropa a svět

Asociace pro mezinárodní otázky a Eurocentrum Praha uspořádaly 24. 8. 2009 veřejnou debatu s Janem Kohoutem (současným) a Karlem Schwarzenbergem (bývalým) ministrem zahraničních věcí České republiky, která se zabývala zhodnocením českého předsednictví v Radě Evropské unie v první polovině roku 2009. Jako třetí panelista vystoupil Jiří Schneider z Prague Security Studies Institute.

Karel Schwarzenberg zhodnotil české předsednictví z pozice ministra, kterou vykonával do 8. května 2009. Jako užitečnou přípravku pro naše úředníky a politiky viděl v diskusi o Lisabonské smlouvě, nutila hluboce se ponořit do evropských otázek a ukázala, jak mají vypadat samotná jednání. Upozornil na nelehký začátek předsednictví – konflikt v Izreali ho neformálně zahájil o několik dní dříve. Od začátku bylo jasné, že mise EU nebude schopná konflikt vyřešit. Navíc se francouzský prezident, vzhledem k tradičním zájmům na Blízkém východě, vydal stejným směrem jako oficiální delegace vedená Karlem Schwarzenbergem. I díky francouzskému ministru zahraničí Couchnerovi došlo k setkání v Sýrii a kooordinaci a synchronizaci kroků EU na Blízkém východě.

Další nečekaný problém, který muselo české předsednictví řešit byla energetická krize mezi Ruskem a Ukrajinou, v jejímž rámci Schwarzenberg ocenil zejména práci ministra Vondry a premiéra Topolánka, kterým se podařilo dosáhnout úspěšných kompromisů. Díky tomu se také zvedla prestiž a víra v české předsednictví mezi zahraničními partnery.

Pád vlády ale bohužel nejen, že poškodil pověst České republiky v zahraničí, ale znovu otevřel diskusi o stavu demokracie u nás. Novou vládu ale pochválil za to, že se jí podařilo situaci uklidnit a přesvědčit, že předsednictví může pokračovat. Přes stín, který pád vlády a vše okolo něj zanechalo, hodnotí Karel Schwarzenberg uplynulý půlrok jako úspěšný.

Jan Kohout už před zahájením předsednictví viděl dva největší problémy v tom, že Česká republika nemá schválenou Lisabonskou smlouvu, a že na mnoho otázek týkajících se EU má ČR vyhraněné názory – tím byla naše pozice oslabena.

České předsednictví bylo, podle Jana Kohouta, unikátní zkušeností pro všechny, kdo s ním přišli do styku – je dobře, že to bylo po starém modelu, přesto, že by si přál, aby v té době už Lisabonská smlouva platila. To, že byla v Senátu schválena, je největším přínosem předsednictví – bez něj by pro ni hlasovalo mnohem méně senátorů.

Jiří Schneider nedělil uplynulý půl rok na dobu před a po pádu vlády, ale vymezil tři etapy – před, během a po předsednictví. Podle něj mohla celá příprava začít dříve, ale volby 2006 byly mezníkem, na který bylo potřeba čekat. Fáze před a po jsou důležitější, během předsednictví bylo klíčové se udržet. To, že se sestava měnila v průběhu byla, podle Jiřího Schneidera, špatná věc. A to i proto, že sama ČSSD to nechtěla – přepočítala se a bude za to platit – minimálně svou pozicí v evropské sociální demokracii. Slabinou přípravné fáze bylo, že se vůbec nevěnovala ekonomické krizi, ačkoliv debata už v té době probíhala. Heslo Evropa bez bariér bylo utopeno v debatě o krizi – snaha o liberalizační agendu se už neřešila.

Schneider zdůraznil, že daleko významnější než na zahraniční politiku je dopad předsednictví na  jiné sektory  státní správy. V této oblasti se podařilo prosadit energetický balíček, sektorální politiky dokázaly reagovat. S ironií v hlase poznamenal, že důležité je zaujmout, což se Česku podařilo na 100%. Očekávání byla nízká, mnozí se na nového člena dívali s tím, že to nezvládne – nebýt pádu vlády, očekávání by bylo překonáno. Předsednictví mělo pedagogický význam pro českou veřejnost i české politiky. Stejně jako Jan Kohout ocenil projekt Východního partnerství, na kterém se podílela i Asociace konferencí Eastern Partnership: Towards Civil Society Forum.

Fotografie z debaty si můžete prohlédnout ve fotogalerii.