Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Prezidentské volby v Mongolsku 2009: Konec dvanáctiletého období vlády postkomunistů v zemi

Pavel Maškarinec / Ed. 16. 2. 2016

Necelých jedenáct měsíců poté, co Mongolsko prožilo období výjimečného stavu, se v Mongolsku 24. května konaly prezidentské volby. Vítězem voleb, v nichž se střetli kandidáti Demokratické strany (AN) a Mongolské lidové revoluční strany (MAChN), zasedajících společně ve velké koalici, se stal zástupce demokratů Cachjagín Elbegdordž, který porazil úřadujícího prezidenta Nambaryna Enchbajara, a po dlouhých dvanácti letech tak postkomunisté ztratili prezidentský post.

Výsledek parlamentních voleb z 29. června 2008, v nichž i přes vysoká očekávání nedokázala Demokratická strana zvítězit, vyvolal v řadách demokratů šok a jejich rozhořčení posílilo vyjádření premiéra a předsedy Mongolské lidové revoluční strany Sandžína Bajara, který i přes pokračující sčítání hlasů prohlásil, že postkomunisté zřejmě disponují nadpoloviční většinou mandátů. V reakci na Bajarovo prohlášení odmítl 1. července předseda AN Cachjagín Elbegdordž uznat volební výsledky a po jeho vystoupení propukly v centru hlavního města Ulánbátaru demonstrace, jež přerostly v rabování a srážky s policií. Rozsah protestů narostl do té míry, že donutil prezidenta Enchbajara vyhlásit v hlavním městě výjimečný stav. I přes rychlé uklidnění situace a brzké odvolání výjimečného stavu byla atmosféra v Mongolsku po volbách napjatá a ústavní krize byla zažehnána až 28. srpna, kdy, po více než měsíci složitých jednání mezi MAChN a AN, demokraté ukončili bojkot parlamentu, znemožňující zahájení jeho ustavující schůze. Vstup na půdu parlamentu poslanci Demokratické strany podmínili vyřešením sporu týkajícího se možných podvodů se sčítáním hlasů v několika volebních obvodech.

V reakci na uzavření dohody mezi MAChN a AN rezignoval předseda demokratů Elbegdordž. Novým předsedou AN byl 30. srpna zvolen Norovyn Altanchujag, patřící mezi příznivce dohody s postkomunisty, a na nočním jednání 1. září uzavřeli lídři obou stran dohodu o vytvoření velké koalice. 11. září byl předseda MAChN Bajar zvolen novým premiérem a jediným z 66 přítomných, kdo se postavil proti, byl bývalý předseda demokratů Elbegdordž. V nové mongolské vládě zasedlo 14 ministrů a na základě koaliční dohody si Mongolská lidová revoluční strana podržela většinu osmi ministerských postů. Po čtyřech letech tak byli mongolští občané znovu svědky vzniku vlády velké koalice. Zatímco v roce 2004 se ovšem jednalo o důsledek patového výsledku voleb, vytvoření velké koalice v roce 2008 lze interpretovat jako snahu MAChN o uklidnění napjaté povolební situace a udržení vnitřní stability země.

Předvolební kampaň

Zatímco do prezidentských voleb 2005 vstoupili kandidáti čtyř politických stran (právo nominovat kandidáta mají v Mongolsku pouze strany zastoupené v parlamentu), volební soutěž v roce 2009 se omezila na zástupce dvou nejsilnějších mongolských stran. I přesto, že se na konci roku 2008 v mongolském tisku objevily zprávy o záměru premiéra Bajara vstoupit do hry o prezidentský úřad, odmítl předseda MAChN podobné spekulace a otevřel cestu opětovné nominaci úřadujícího prezidenta Enchbajara. Uvnitř druhé ze stran vládní koalice nepanovala jednoznačná shoda na osobě kandidáta. V rozhodující bitvě o nominaci se na kongresu Demokratické strany střetli poslanec Erdenín Bat-Úl a bývalý dvojnásobný premiér a předseda strany Elbegdordž (původní seznam kandidátů přitom obsahoval šest jmen) a hlasy dvou třetin delegátů byl kandidátem zvolen Elbegdordž. Mnohem významnější mezník prezidentských voleb ovšem představovalo rozhodnutí zbývajících parlamentních stran – Strany občanské vůle (IDN) a Mongolské strany zelených (MNN), nepostavit vlastní kandidáty a podpořit kandidáta demokratů. Zástupci IDN a MNN uvedli jako hlavní důvod podpory Elbegdordže snahu netříštit síly v souboji s kandidátem postkomunistů, přičemž předseda zelených Dangásürengín Enchbat kritizoval demokraty za to, že, přesvědčeni o snadném vítězství, odmítli před parlamentními volbami 2008 tři nabídky k podobné alianci.

Oba kandidáti se do souboje o prezidentský post pustili s velkou vervou. Od počátku kampaně objížděli celou zemi a snažili se mongolské voliče přesvědčit, že právě každý z nich je tím pravým pro prezidentský úřad. Jedním z hlavních bodů obou kampaní se stalo využití mongolského nerostného bohatství a jeho přínos pro život běžných občanů, z nichž přibližně třetina nadále žije pod hranicí chudoby, sužována vysokou inflací, která v roce 2008 dosáhla 22,1 procenta a jen za první čtyři měsíce roku 2009 vzrostla o dalších 5,5 procenta. Úřadující prezident Enchbajar označil za svůj cíl sjednocení národa, potřebu posilovat spolupráci mezi politickými stranami a jako jedno z témat představil požadavek na zrušení poplatků za vyšší vzdělávání. Ve své kampani se Enchbajar snažil zdůraznit i úspěchy dosažené během svého mandátu, například získání přímých zahraničních investic v důsledku jeho zahraničních cest, a bohatě využíval rovněž možnosti svého úřadu. Na mimořádném zasedání parlamentu 3. března, kde poslanci schválili akční plán vlády k řešení ekonomické krize, Enchbajar tvrdě kritizoval vládní návrh rozpočtových škrtů a 25. března vetoval zákon, dávající vládě možnost snížit během krize mzdy státních zaměstnanců, sociální dávky a důchody, jako krok vedoucí k poklesu spotřeby domácností, daňových příjmů a sociální nestabilitě. Prezidentovo veto podpořil poslanecký klub Mongolské lidové revoluční strany a Enchbajarovo vítězství stvrdilo hlasování parlamentu, v němž se 10. dubna 34 z 55 přítomných poslanců vyslovilo pro přijetí veta. Aktivitu se Enchbajar snažil demonstrovat i využíváním možnosti zákonodárné iniciativy, během svého mandátu předložil 23 návrhů zákonů, z nichž čtyři byly parlamentu adresovány na počátku dubna. Tento krok se setkal s tvrdou kritikou demokratů. Jejich poslanecký klub odmítl, aby se parament zabýval prezidentovými návrhy v průběhu volební kampaně a podobně demokraté odsoudili přijetí veta. Naproti tomu Elbegdordž vyhlásil pod hlesem „Změna“ plán na vyřešení největších problémů země, mezi něž zařadil korupci, oligarchizaci, nerovnost, chudobu, nezaměstnanost a potřebu reformy justičního systému a za jedinou možnost nápravy označil výměnu na nejvyšším postu v zemi.

Předvolební kampani se nevyhnulo ani očerňování kandidátů. Demokratická strana kritizovala snahu využívat nevelké postavy Elbegdordže a fakt, že nevypadá impozantně v délu – tradičním mongolském oděvu, pomocí fotografií srovnávajících fyzickou konstituci obou kandidátů; obvinění, že přijal na volební kampaň 500 tisíc USD z Jižní Koreje nebo falešné tvrzení o Elbegdordžových čínských předcích, hrající na tradičně protičínské postoje mongolské populace. Naproti tomu prezidentská kancelář důrazně odmítla informace listu Demokracie, že Enchbajarova manželka vlastní ve Švýcarsku účet s 1,3 miliardy USD a sám prezident se sešel se zástupci banky při své poslední cestě do Číny.

Výsledky voleb

Ve volební den – 24. května – se k volebním urnám se dostavilo 1 098 875 voličů, volební účast dosáhla 73,59 procenta a její úroveň poklesla na nejnižší úroveň v historii. Výsledek voleb potvrdil mírný náskok Elbegdordže z posledního předvolebního průzkumu, podle agentury Sant Maral disponoval kandidát demokratů podporou 37,0 procenta voličů a udržoval si náskok 0,8 procenta před Enchbajarem. Podle výsledků volební komise obdržel Elbegdordž 51,21 procenta hlasů, Enchbajar 47,41 procenta a volby doložily tradičně silnější postavení postkomunistů ve venkovských oblastech a převahu demokratů v Ulánbátaru. Enchbajar v součtu těsně zvítězil v regionech, kde získal 50,25 procenta a předstihl Elbegdordže s 48,24 procenty. Naproti tomu v hlavním městě dosáhl relativně jednoznačného vítězství kandidát demokratů, kterého podpořilo 55,59 procenta voličů ve srovnání s 43,21 procenty pro Enchbajara. Detailnější pohled na výsledky voleb ukazuje, že místem, kde se rozhodlo o novém prezidentovi, byl Ulánbátar. Zatímco v roce 2005 získal Enchbajar nadpoloviční většinu hlasů ve všech devíti ulánbátarských obvodech, 15 z 21 venkovských obvodů a celkově odešel poražen z pouze jediného obvodu, v roce 2009 porazil svého soupeře ve 13 z 21 venkovských obvodů, ale ztratil 7 z 9 obvodů hlavního města. V součtu tak Enchbajar v regionech zvítězil nad Elbegdordžem o 13 156 hlasů, ale v Ulánbátaru podlehl o 54 926 hlasů. Jedním z faktorů, nahrávajících Elbegdordžovi byla i vyšší účast v hlavním městě (77,52 procenta oproti 71,15 procentům v regionech), přičemž Enchbajarovo vítězství ve dvou ulánbátarských obvodech znehodnotilo i to, že se jednalo o jedny z vůbec nejmenších obvodů z celé země.

Podle mongolského analytika Luvsandendeva Sumatiho, zabývajícího se průzkumem volebních preferencí, nahrával před volbami Elbegdordžovi všeobecně rozšířený pocit frustrace z šířící se chudoby a korupce. Právě ten mohl být důvodem, proč Elbegdordže podpořili i voliči v obvodech tradičně považovaných za bašty MAChN, včetně pastevců tvořících většinu populace ve venkovských regionech. Mnoho hlasů pro Elbegdordže tak lze označit za protestní proti Enchbajarovi, resp. Mongolské lidové revoluční straně vládnoucí nepřetržitě od roku 2000, což se nejvíce projevilo na předměstích Ulánbátaru, kde se mnoho obyvatel musí vyrovnávat s životem bez přístupu k pitné vodě a kanalizaci. Migrační boom přivádějící do Ulánbátaru velké množství obyvatel z venkovských regionů totiž proměnil politické postoje obyvatel hlavního města. Lidé, kteří neopustili venkov, podle Sumatiho v současnosti považují své životní podmínky a vyhlídky za lepší, než ti co žijí ve městech, což je opak toho, jak je hodnotili v minulosti. Právě hlasy těchto voličů tak zřejmě rozhodly, že Enchbajar ztratil hlavní město a tím i prezidentské volby.

Důležitým faktorem, stojícím za odklonem části voličů do Enchbajara, zřejmě byla i negativní kampaň. Podle mediálního monitoringu několika nevládních organizací dosáhla celková míra negativních informací o obou kandidátech podobné úrovně: 54,9 procenta u Elbegdordže a 51,5 procenta u Enchbajara. Naproti tomu ve vysílání televizních zpráv, jako nejdůležitějšího zdroje informací pro většinu Mongolů, byl poměr výrazně odlišný. V případě Enchbajara převážily pozitivní zprávy (70,7 procenta), zatímco u Elbegdordže negativní (80,5 procenta), nicméně rozhodující se v tomto ohledu jeví odlišná míra důvěry voličů v negativní informace, protože v případě kandidáta demokratů důvěřovalo negativním informacím pouze přibližně 27 procenta občanů, ale u úřadujícího prezidenta 43 procenta voličů.

Rozdělení země přetrvává

Výsledek prezidentských voleb potvrdil, že vítězství demokratů v souboji s postkomunisty vyžaduje bezpodmínečnou spolupráci všech zbývajících subjektů. Elbegdordž zvítězil v součtu pouze o 41 770 z celkově 1 098 875 odevzdaných hlasů a případná kandidatura zástupců menších parlamentních stran, by i za situace minimálních zisků těchto kandidátů, zřejmě výrazně ztížila úspěch demokratického kandidáta. Jen těsné vítězství Elbegdordže a fakt, že Enchbajara podpořila téměř polovina elektorátu, navíc svědčí o tom, že Elbegdordžův program „Změny“ nebyl zdaleka přijat většinou společnosti. Výsledek voleb tak dokládá rozdělení mongolské společnosti na dva přibližně stejně početné tábory.

Své zvolení Elbegdordž označil za vítězství mongolského lidu, demokracie a spravedlnosti a zdůraznil potřebu dalšího rozvíjení přátelských vztahů se zahraničím. Důležitější ovšem budou Elbegdordžovy praktické kroky, protože na rozdíl od stávajícího prezidenta a Mongolské lidové revoluční strany obecně lze v jeho případě očekávat, že v zahraniční politice upřednostní posilování vztahů s USA v rámci strategie „třetího souseda“, snažící se vyvážit vzrůstající vliv Ruska a Číny. Velice důležitou bude i role, již se Elbegdordž rozhodne hrát na domácí půdě. Skutečnost, že Elbegdordž v poslední předvolební debatě s Enchbajarem prohlásil, že bude podporovat vládu velké koalice tak dlouho, dokud bude vláda naplňovat sliby dané při vstupu do funkce, nabízí různé interpretace. Mongolský prezident sice disponuje především reprezentativními funkcemi, nicméně možnost veta a zákonodárné iniciativy nabízí hlavě státu jistý potenciál k aktivnímu ovlivňování politiky vlády. V případě, že by se Cachjagín Elbegdordž rozhodl výrazněji zapojit do každodenního politického procesu, bez čehož může pouze obtížně naplnit sliby dané voličům v předvolební kampani, mohli by postkomunisté vážně uvažovat o ukončení koaliční spolupráce s demokraty a vytvoření vlastní většinové vlády.

Na druhé straně mongolská ústava stanoví pro přehlasování prezidentského veta dvoutřetinovou většinu přítomných poslanců – k čemuž Mongolské lidové revoluční straně disponující 45 mandáty schází v 76členném parlamentu 6 mandátů – z čehož lze usuzovat, že její snahou zřejmě bude spíše udržet stávající kabinet a vypovězení koaliční dohody si ponechat v záloze do doby, kdy by Elbegdordžova aktivita dosáhla pro MAChN neúnosné míry.

Zkušenost z počátku roku 2006, kdy Mongolská lidová revoluční strana využila první příležitosti k ukončení velké koalice s Demokratickou stranou poté, co získala kontrolu nad parlamentem a spolu s odpadlíky z AN vytvořila nový kabinet, ukazuje, že pokud by postkomunisté dokázali na svou stranu získat několik přeběhlíků, nelze vyloučit ani tento scénář. Výsledek mongolských prezidentských voleb, který po dvanácti letech sebral nejvyšší post v zemi postkomunistům, tedy nabízí mnoho proměnných a pouze budoucnost ukáže, jakým směrem se politika v zemi sevřené mezi Ruskem a Čínou bude v budoucnu ubírat.

Původní vydání: Prezidentské volby v Mongolsku 2009: Konec dvanáctiletého období vlády postkomunistů v zemi

Přejít
Tagy
Tagy
Asie 571
volby 1182
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz