Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Presidentské volby v Polsku 2000. Předvolební kampaň a fenomén Aleksandra Kwaśniewského

Jan Šír / Ed. 23. 2. 2016

V neděli 8. října 2000, již po třetí od pádu komunistického režimu, Poláci přistupovali k hlasovacím urnám, aby rozhodli, který z presidentských kandidátů má na dalších pět let stanout v čele republiky. Jelikož o vítězi voleb se tentokrát zdálo být rozhodnuto již dlouhou dobu předem, mimo Polsko vzbudily tyto volby nanejvýš průměrnou pozornost. Jelikož byla v presidentské funkci potvrzena dosavadní hlava státu, rovněž v zahraniční politice Polska můžeme bezprostředně očekávat sotva významné změny. Přesto neuškodí, když se pokusíme shrnout a okomentovat průběh nepříliš výrazné kampaně, jež uvedeným volbám předcházela, zároveň se pozastavíme u fenoménu Aleksandra Kwaśniewského. Nejdříve ale stručná rekapitulace výchozí situace a hlavních výsledků, jež volby přinesly.

Vítězem voleb se, podle očekávání, stal stávající držitel úřadu Aleksander Kwaśniewski, když již v prvním kole obdržel celkem 53,90% odevzdaných platných hlasů. Poláci, zdá se, danou volbou kladně ocenili zatímní pětileté vystupování Kwaśniewského ve funkci hlavy státu, které bylo, na rozdíl od působení některých ostatních subjektů na vnitropolitické scéně, všeobecně hodnoceno jako vcelku klidné a nekonfliktní. Kwaśniewski vstupoval do voleb formálně jako nestranný kandidát, nicméně mohl se opírat prakticky o všechna významná uskupení polské politické scény nalevo od pomyslného středu; veřejnou podporu mu vyjádřily jak formace postkomunistického tábora, zejména nejsilnější opoziční strana současnosti Spojenectví demokratické levice (Sojusz Lewicy Demokratycznej), tak např. postsolidaritní Unie práce (Unia Pracy). Kwaśniewského triumf zároveň znovu dokázal, že i v silně katolické zemi s převahou konservativních názorů mohou kandidáti, kteří se programově hlásí k levici, získat podporu absolutní většiny obyvatel, pokud se vystříhají dogmatismu, zdůrazňování ideologických rozdílů a rozšíří svůj apel též na voliče politického středu.

Solidním výsledkem, druhým místem se ziskem 17,30% platných hlasů, na sebe upozornil Andrzej Olechowski, bývalý ministr financí a zahraničních věcí Polska z let 1992, resp. 1993 až 1995. Prosadil se, navzdory tomu že nedisponoval pevným stranickým zázemím; blahosklonně dokonce odmítl nabízenou podporu ze strany Unie svobody (Unia Wolnośći), která do voleb žádného vlastního kandidáta nepostavila. Olechowski se během kampaně profiloval jako kompetentní, přijatelná alternativa vůči nepříliš sympatickému kandidátu vládní Volební akce Solidarita Marianu Krzaklewskému, zároveň jako nezávislý odborník, který se svými liberálními názory stojí mezi „levicovým“ Kwaśniewským a „pravicovým“ Krzaklewským. V očích voličů Olechowskému zřejmě výrazně neuškodilo ani to, že ve svém prohlášení pro soud přiznal, že za komunistického režimu dva roky spolupracoval s ekonomickou rozvědkou.

Jako určité překvapení se může jevit až třetí místo muže, který byl mnohými komentátory pokládán za Kwaśniewského hlavního vyzyvatele, Mariana Krzaklewského. Ten, kterému se pod křídly Volební akce Solidarita (Akcja Wyborcza Solidarność, AWS) podařilo, alespoň dočasně, sjednotit značnou část dosud silně rozhádané polské pravice a na podzim 1997 ji přivést k vítězství v parlamentních volbách, získal pouhých 15,57% platných hlasů. Krzaklewski nezaplatil pouze, jak zůstal přesvědčen i po drtivé osobní porážce ve volbách, „cenu za společenskou nepopularitu reforem, které v posledních letech v rámci ukončení polské transformace zavedla vláda AWS“. Neuspěl se svou předvolební strategií. Svým místy až chorobným antikomunismem a konfrontačně vedenou volební kampaní pravděpodobně odradil nezanedbatelnou část umírněného středového i pravicového elektorátu. Rovněž poněkud prostoduchý předvolební slogan Krzak – Tak se mohl setkat s příznivou odezvou nejspíš jen u zastánců legalizace konopí. Zatím co bezprostředně po rozpadu vládní koalice na jaře roku 2000 mohly být ve váhání Krzaklewského převzít vlastní díl zodpovědnosti a stanout v čele menšinového vládního kabinetu spatřovány jeho osobní ambice napodobit taktiku rivala z první poloviny devadesátých let, kterou Aleksander Kwaśniewski v roce 1995 korunoval svým prvním vítězstvím v presidentských volbách, po Krzaklewského posledním neúspěchu nelze vyloučit, že se stáváme svědky začátku konce jedné politické kariéry. Ten přitom může vést k výraznému přeskupení sil i v rámci samotné polské pravice.

Zisk žádného z dalších kandidátů nepřesáhl hranici šesti procent odevzdaných hlasů. Hluboko v poli poražených tak např. skončil ten, jehož mnozí Poláci, použijeme-li otřepaného klišé západní publicistiky, dosud považují za „symbol odboje proti komunistickému režimu“, laureát Nobelovy ceny za mír a po dlouhé době první nekomunistický president Polska Lech Wałęsa. Pro „nejslavnějšího elektrikáře na světě“ hlasovalo zhruba procento voličů, jen o málo víc než pro laciné populisty a demagogy nejrůznějšího ražení (typu Bogdana Pawłowského nebo Tadeusze Wileckého, máme-li jmenovat alespoň ty nejvýraznější). Trapného ponížení mohl Wałęsa zůstat ušetřen, kdyby se byl k odchodu z vysoké politiky, jejž po posledních volbách nakonec stejně oznámil, odhodlal již před pěti lety.

O neotřesitelnosti popularity Aleksandra Kwaśniewského v polské společnosti svědčí, že mu v přímočaré cestě za vítězstvím v posledních volbách nezábranilo ani několik pozoruhodných skandálů. (Právě ty polským voličům během letních prázdnin občas připomněly, že se vůbec nějaká předvolební kampaň koná.) Z těch nejvýraznějších, první představuje lustrační aféra, záhy pojmenovaná polskými novináři po hlavním aktérovi Alek. Skandál druhý se zase týká účelového zveřejnění kompromitujícího videozáznamu, díky němuž, ovšem aniž by se o to sám vědomě přičinil, nezanedbatelnou roli v poslední předvolební kampani sehrál pravděpodobně nejznámější z dosud žijících polských rodáků, hlava římskokatolické církve papež Jan Pavel II. Jsou to zejména tyto dva momenty, které nám nedovolují, abychom mohli poslední předvolební klání v Polsku charakterizovat jako vyloženě nudné. Nejprve ale k lustracím.

Dle polského právního řádu, na rozdíl třeba od České republiky, není dřívější práce v komunistické tajné službě nebo spolupráce s ní sama o sobě nahlížena jako skutečnost, která by případnému positivně lustrovanému uchazeči o některý veřejný úřad automaticky mohla zabránit ve výkonu úřadu. Polský lustrační zákon z roku 1997 pouze určuje, že osoby, které zastávají některé zákonem vymezené funkce, musejí pod přísahou předložit čestné prohlášení o svém eventuálním poměru k bývalé státní bezpečnosti. Takové prohlášení je dále postoupeno příslušnému soudu, zřízenému zvlášť k tomuto účelu, k přezkoumání. A teprve v případě, že lustrační soud shledá, že údaje uvedené v podaném prohlášení neodpovídají pravdě, pozbývá dotyčná osoba na deset let možnosti zastávat stanovenou funkci.

Až do 26.-27. července 2000, kdy před lustračním soudem poprvé stanuli bývalý president Polska Wałęsa a jeho nástupce Kwaśniewski, probíhaly prověrky potenciálních uchazečů o presidentskou funkci takřka bez povšimnutí. Soud pravdivost prohlášení učiněných jednotlivými kandidáty vždy potvrdil, včetně prohlášení Andrzeje Olechowského, který se k spolupráci s komunistickou rozvědkou jednoduše doznal. Řízení ve věci prvních dvou jmenovaných však bylo odročeno. V obou případech soud svůj postup odůvodnil nutností předvolat další svědky a podrobně prostudovat materiály, které soudu připravil Úřad na ochranu státu (současná polská tajná služba, řízená pochopitelně vládou). V případě stávajícího presidenta se konkrétně mělo jednat o dokumenty bývalé státní bezpečnosti, jež v souvislosti se sledováním redakce deníku Życie Warszawy obsahovaly záznam o údajném informátorovi jménem Aleksander Kwaśniewski, spolupracujícím s rozvědkou pod krycím jménem Alek.

Probíhající aféra znovu rozvířila mezi polskými intelektuály diskusi ohledně smysluplnosti lustračního zákona v jeho stávající podobě, jehož veškeré možné implikace zpočátku nemusely být plně doceněny. Nad očekávanými důsledky případné positivní lustrace Kwaśniewského se např. na stránkách deníku Gazeta Wyborcza takto zamýšlel Adam Michnik: „Stávající president Polska, který je zároveň kandidátem pro nadcházející volby a dle průzkumů požívá 60%ní podporu, je podezřelý z lustrační lži. To znamená, že může být vyřazen ze seznamu kandidátů. To znamená, že 60 procent voličů nebude moci hlasovat pro svého kandidáta. Lze si představit drastičtější provinění proti demokratickému systému a vůli národa?“ Sám Kwaśniewski, ostatně stejně jako většina politických komentátorů, přitom vnímal celou aféru jako účelovou provokaci, která byla politicky motivována. „Společně s Lechem Wałęsou jsme se stali objektem machinací, zneužívajících tajné služby, naplánované politické hry spojené s volbami. […] Je jasné, že aféra mě měla vyřadit z předvolebního boje,“ uvedl president. Kdo měl být přitom oním nevysloveným původcem aféry, je evidentní. 10. a 11. srpna byli Kwaśniewski a Wałęsa lustračním soudem očištěni.

Kampaň kandidáta vládní AWS Krzaklewského, máme-li se zabývat jen těmi, kteří se snažili působit seriosně, v mnoha ohledech skutečně nepřispívala ke kultivaci polské politické scény. Spíše než na propagaci vlastních názorů a představ byla zaměřena do minulosti, na vyzdvihování slabších stránek jeho oponentů, Kwaśniewského nevyjímaje. V případě kritiky směřované na presidenta republiky tak logicky byly zpochybňovány především Kwaśniewského morální předpoklady pro případný výkon veřejné funkce. Z domnělých přehmatů staršího data byla veřejnosti připomínána např. Kwaśniewského strmá kariéra v aparátě Polské sjednocené dělnické strany za komunistického režimu (již v jednatřiceti letech se vypracoval do funkce ministra). Z těch novějších pak bylo poukazováno třeba na nedopatření z minulých presidentských voleb z roku 1995, kdy do oficiálních podkladů pro svou kandidaturu Kwaśniewski omylem uvedl, že má ukončené vysokoškolské vzdělání. Na světlo byl rovněž znovu vytažen rok starý televizní záznam Kwaśniewského oficiální návštěvy ukrajinského Charkova, údajně usvědčující polského presidenta z chování nedůstojného hlavy státu. (Kwaśniewski měl při vzdávání pocty zavražděným polským vojákům zjevné potíže vydržet stát chvíli rovně, což někteří komentátoři neváhali připisovat presidentovým sklonům k alkoholu.)

Ovšem pořádný skandál měl teprve přijít. Amatérskou videokamerou pořízený záznam, s nímž 22. září na úvod oficiální dvoutýdenní kampaně předstoupil před novináře Krzaklewského volební štáb a jejž pak představitel Solidarity, spíše s menším než větším úspěchem, dal v rámci svých předvolebních spotů promítat v hlavním vysílacím čase na prvním kanále polské veřejnoprávní televize, zachycoval přílet Kwaśniewského delegace do Kalisze (města ve Velkopolsku) ze září 1997. Z vládního vrtulníku, bylo možno shlédnout na televizní obrazovce, vystupuje president Kwaśniewski, následován jedním ze svých nejbližších spolupracovníků, šéfem Národního bezpečnostního úřadu Markem Siwiecem. Ten nejprve rukou ve vzduchu opisuje kříž, aby požehnal na dálku shromážděným přítomným. Poté, povzbuzen presidentovým zájmem („Už pan ministr políbil kališskou zemi?“), pateticky se vrhá na kolena a líbá travnatou přistávací plochu letiště. Vždy usměvavý Kwaśniewski, přihlížeje po celou dobu Siwiecovu vystoupení, přitom nepůsobil dojmem, že by se cítil chováním svého kolegy výrazně pohoršen. Závěr předvolebního spotu podbarvoval mužský hlas sugestivně se tážící: „Zaslouží si Aleksander Kwasniewski, člověk, který veřejně uráží svatého otce, aby zastupoval naši zemi?“

President Kwaśniewski, jakkoli se nikdy netajil tím, že si na pravidelnou návštěvu kostela příliš nepotrpí, osobně si po celých pět let svého dosavadního úřadování dával pečlivě záležet na tom, aby zdůraznil velmi slušnou úroveň svých vztahů s Vatikánem a polskou katolickou církví. (V živé paměti si polští věřící např. dosud uchovávají obraz okázalé společné jízdy Kwaśniewského se svatým otcem v otcově „papamobilu“ během návštěvy Jana Pavla II. v papežově bývalé vlasti v létě 1998.) Nicméně zveřejnění záběrů, na nichž se president spolu se svými nejbližšími spolupracovníky baví napodobováním gest, jimiž vešla do povědomí polského národa právě současná hlava římskokatolické církve, skutečně nemohlo v některých kruzích nábožensky a patrioticky silně založené polské společnosti nevyvolat mimořádnou emocionální odezvu. Pobouření dali najevo zejména zástupci církve, která až dosud stála stranou předvolební kampaně. Siwiec, aby zachránil presidentovu čest, se veřejnosti okamžitě omluvil a podal demisi, jak sám prohlásil, „proti bezprecedentnímu činu volebního štábu Mariana Krzaklewského, který zaútočil na presidenta a podkopal respekt Aleksandra Kwaśniewského k papeži Janu Pavlovi II.“ Odmítl však, že by chtěl svou divadelní kreací kohokoli zesměšňovat. Sám Kwaśniewski Siwiecovo odstoupení vysoce ocenil, i on však rozhodně popřel, že by v Kaliszi měl v úmyslu kohokoli parodovat.

V příštích dnech vyzvali Kwaśniewského k resignaci představitelé patnácti polských měst, v nichž bylo papežovi Janu Pavlovi II. uděleno čestné občanství. Krakovští radní, poté co k obdobnému kroku sáhli radní papežových rodných Wadowic, dokonce prohlásili hlavu státu ve svém městě za personu non grata. K odstoupení presidenta vybídlo rovněž 38 senátorů (shodou okolností z vládní AWS). Určitému uklidnění situace napomohla až zdrženlivá reakce primase polského kardinála Jozefa Glempa. Ten, ač s obtížemi skrýval svou nelibost nad celou záležitostí, se k otázce, jaké důsledky by president případně měl z aféry pro sebe vyvodit, odmítal vyjádřit. Agentury pro výzkum veřejného mínění tak v následujících dnech sice zaregistrovaly patrný propad v Kwaśniewského předvolebních preferencích (ty se poprvé „nebezpečně“ přiblížily úrovni padesáti procent, nutné pro to, aby mohl být zvolen v prvním kole), nicméně zásadní vliv na rozhodování voličů, jak se konečně ukázalo při samotných volbách v říjnu, „kališská aféra“ neměla.

Čím si můžeme vysvětlit, že si Kwaśniewski stále udržuje tak vysokou popularitu? Pomineme-li jeho určité charisma, Kwaśniewského oponenti si všímají jednoho zajímavého rysu Kwaśniewského politické strategie. Jde o jeho „nicnedělání“. „Není obtížné získat si popularitu tím, že se budete vyhýbat složitým rozhodnutím,“ vystihl Kwaśniewského chování např. tehdejší čelný představitel Unie svobody, současný guvernér centrální banky Leszek Balcerowicz. Během uplynulého volebního období si Kwaśniewski stačil vybudovat image moderního, sebevědomého, přitom kompromisního, smířlivého, a snad i tudíž široce přijatelného státníka. Minimální iniciativu při řešení každodenních problémů na leckdy rozhádané domácí scéně přitom dokonale kompensuje tím, že se dokáže zviditelnit mezi nejmocnějšími muži světa na mezinárodní scéně. „Týž president Kwaśniewski, který se od nich [rozuměj: leckdy bolestných reforem, i díky nimž polská společnost prochází postkomunistickou transformací relativně úspěšně] dnes tak distancuje, se jimi v zahraničí chlubí,“ charakterizoval krátce po volbách staronovou hlavu státu poražený předseda AWS Krzaklewski, aniž by současně popíral skutečnost, že Kwaśniewski požívá v zahraničí vysokého kreditu.

Na uvedené přednosti pak Kwaśniewski uměl s přehledem navázat v poslední předvolební kampani. Prokázal dostatek prozíravosti, když se, jako bývalý prominentní představitel komunistického režimu, nedostavil do Gdańsku na oslavy 20. výročí založení Nezávislého odborového svazu Solidarita (oficiálně proto, že pořadateli vzpomínkové akce „nebyl pozván“). S odvoláním na údajné zaneprázdnění v souvislosti s přípravami na summit tisíciletí OSN, kde se s ním počítalo jako s předsedajícím jedné z pracovních skupin, si též mohl dovolit odříci svou osobní účast na několika plánovaných předvolebních mítincích (shodou okolností těch, jež se měly konat v oblastech, kde se nedala očekávat nejvyšší podpora jeho příznivců). O permanentní pozornost televizních kamer se přitom nemusel obávat ani v době, kdy se nacházel mimo území Polska. Spolehlivě mu ji, jakožto hlavě státu, zajišťovala přítomnost jeho osoby mezi hvězdami sportovního nebe během olympijských her v australském Sydney, méně též, jak na to ustavičně upozorňovali jeho pravicoví protikandidáti, personální obsazení klíčových struktur polské veřejnoprávní televize. Snad tedy ani nepřekvapuje, že Kwaśniewského předvolební program, Domov všech Polsko, nemohl obsahovat mnoho konkrétního.

Tagy
Tagy
Evropa 2845
Polsko 618
volby 1118
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Reklama
Reklama
Reklama