Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Aktuálně:

Pracovní nabídka: Hledáme do týmu provozního & finančního manažera / manažerku

Přechod k demokracii a její konsolidace: brazilský příklad

Jana Trnková / Ed. 15. 11. 2015

Brazílie je federativní republikou s počtem obyvatel 170 miliónů a vysokým přirozený přírůstkem. Hlavním městem je Brasília se dvěma milióny obyvatel.

V čele země stojí prezidentem a dvoukomorový Národní kongres. Všichni občané ve věku 18 – 70 let mají povinnost volit. Volba prezidenta je přímá, volby do Národního kongresu probíhají poměrným systémem. V zemi převládá římsko-katolické náboženství.

Od druhé světové války po současnost

Druhá světová válka

Na začátku druhé světové války Brazílie vyhlásila neutralitu. V roce 1942 však do války vstupuje na základě incidentu během něhož byly Německými ponorkami potopeny dvě brazilské obchodní lodě. Brazilské jednotky pak bojovaly v Evropě, konkrétně na italské frontě. Válka mimo jiné znamená rozvolnění tradiční vazeb na Evropu a hospodářské i politické sblížení se Spojenými státy, kterým Brazílie během války dodávala potřebné suroviny, zejména železnou rudu. I proto USA zahrnuly Brazílii mezi státy, na které se vztahoval Zákon o půjčce a pronájmu (Lend and Lease Act).

První demokratické období (1945 – 1964)

V roce 1945 byl vnitřním pučem odstraněn autoritativní prezident Vargas a dochází k prvním pokusům o demokratizaci. Následné období trvající do roku 1964 lze označit jako „první demokratické období“.

Období padesátých let se vyznačovalo silně pro-americkou politikou, Brazílie byla angažována v Korejské válce a prožila si i svou verzi McCarthyismu, kdy byly vydávány zákony na ochranu republiky. Strach z komunismu byl v zemi v podstatě přítomen neustále až do pádu železné opony. Komunistická strana se během let studené války několikrát ocitla v ilegalitě. Po celá padesátá i šedesátá léta je země zmítána neustálou sociální krizí – chronickým problémem trvajícím do dnešních dní.

Juscelino Oliveira de Kubitschek (1956 – 1961)

V roce 1956 nastupuje na post prezidenta potomek jihočeských přistěhovalců Juscelino Oliveira de Kubitschek, kandidát sociálně-demokratické strany. Kubitschek vítězí nad svým protikandidátem Juarezem těsnou většinou (Kubitschek 36%, Juarez 30%) a než se může chopit moci, je nucen vyrovnat se s nesouhlasem armádních složek.

Po třicetidenním výjimečném stavu a politickém chaosu se 31. ledna 1956 Kubitschek konečně stává právoplatným prezidentem země. Politika „rozvoje a pořádku“ mu byla nástrojem pro realizaci tzv. Cílového programu s 31 body, mezi nimiž bylo mimo jiné – vybudování mohutné energetiky a rozvoj těžařského, ocelářského a strojírenského průmyslu, rozvoj infrastruktury, přilákání zahraničních investorů (např. Ford, Volkswagen, General Motors). Kubitschek si těmito kroky a vysokým osobním nasazením ve prospěch země získal obrovskou popularitu. Významná byla také Kubitschkova nová zahraničně-politická orientace země. Poprvé byly navázány styky se zeměmi sovětského bloku, zejména s ČSSR, Polskem, Rumunskem a Kubou (za hrubého nesouhlasu USA a MMF).

Vyvrcholením Kubitschkova působení v prezidentském úřadě byla stavba nového hlavního města Brasília započatá v roce 1958 a dokončená během dvou let. Nové hlavní město byl ambiciózní moderní urbanistický projekt navržený architektem Oscarem Niemayerem. Kubitschek výstavbu nového hlavního města osobně kontroloval, staveniště prý osobně navštívil 225krát.

Politika „rozvoje a pořádku“ skutečně vedla k růstu HDP o 7% ročně, odvrácenou stranou věci však byla vysoká inflace a deficit státního rozpočtu ve výši 355 miliónů dolarů. Kubitschkův „velký skok“ tak sice vedl k hospodářskému k rozvoji země, sociální problémy se nicméně vyřešit nepovedlo.

Období vlády vojenské junty – 1964- 1985

V roce 1964 během vlády prezidenta Goularta a v atmosféře opětovného politického i hospodářského chaosu přebírá vládu v zemi generalita. S nástupem maršála Humberta de Alencar Castelo do úřadu prezidenta se započalo nedemokratické období vlády vojenské junty trvající celých následujících 21 let.

Období se vyznačuje potlačením lidských práv, neomezenou vládou vůdců, represemi a čistkami (tradiční hledání „vnitřního nepřítel“). Pronásledováni byli zejména představitelé minulých demokratických vlád (mezi nimi i Kubitschek) a akademici. Dochází k rozpouštění politických stran a je zřízena tzv. Národní informační služba, jejímž úkolem bylo shromaždovat informace o podezřelých osobách a likvidovat „vnitřního nepřítele“.

Nedemokratické mechanismy a potlačování lidských práv jsou zdůvodňovány potřebou vyvést zemi z krize a stejně jako jiné režimy vojenské junty, i tento se zaštiťuje dočasností. Ekonomika země v období šedesátých a sedmdesátých let skutečně roste, nicméně jedná se pouze o dočasný jev. Opět nejsou nijak řešeny sociální problémy země. Za přerušení styků s Kubou, dostává autoritativní režim obrovskou finanční pomoc od MMF a USA. Naprosto skandální je rozsáhlá, režimem podporovaná ekologická devastace – kvůli stavbě Transamazonské dálnice jsou masově káceny deštné pralesy.

V 70. letech režim utužuje svou moc. Je ustaveno tzv. Vrchní velení – neustavní, tajně zasedající orgán, skládající se z prezidenta, viceprezidenta, náčelníka generálního štábu, 3 vojenských ministrů, šéfa rozvědky a šéfa kontrarozvědky. Ke konci 70. let se však již objevují první příznaky krize. Po sérii stávek univerzitní mládeže a odborů v roce 1979 je režim nucen přistoupit k omezené demokratizaci. Na začátku osmdesátých let zároveň nastupuje i první ekonomická krize režimu – inflace dosahuje až 110% a HDP se dostává do záporných čísel. V letech 1982 – 83 již inflace dosahuje 200% a zemi hrozí státní bankrot. V roce 1983 dále zesiluje tlak na demokratizaci režimu. V čele těchto snah stojí Strana pracujících, která mobilizuje občany do stávek.

S politickým zvratem jsou spojovány naděje na vyřešení hospodářských a sociálních otázek. Po sérii stávek je 25.dubna 1984 vyhlášen výjimečný stav a stávající režim se pokouší o demokratizaci malými ústupky. Tato politika má napomoci ochránit hlavní opory moci. V nepřímých prezidentských volbách v roce 1985 je pootevřena cesta opozici. Ta využije všech prostředků a prosadí svého kandidáta, kterým je představitel Strany liberální fronty José Sarney de Araújo Costa.

Druhé demokratické období (od roku 1985-)

Prezident Sarney je kandidátem přijatelným jak pro předešlou moc, tak i pro opozici. Jeho první kroky v úřadě jsou k minulému režimu více než vstřícné a Sarney dokonce zachová některé z jeho orgánů a mechanismů.

Teprve v roce 1988 země získává demokratickou ústavu (s tímto krokem je mimo jiné spojeno i otevření archívů státní bezpečnosti z dob junty). Svou nerozhodností a zjevnou shovívavostí vůči praxi i představitelům předchozího režimu Sarney rychle ztrácí na popularitě. Jeho podpora klesá, v roce 1987 už činí jen něco málo přes 17%.

V roce 1989 se – po 25ti letech – koná opět přímá volba prezidenta, v níž vítězí mladý statkář Fernando Collor. Ani jemu se však nedaří zemi stabilizovat a po obvinění z korupce je nakonec donucen z úřadu v roce 1992 odejít.

V roce 1993 se koná plebiscit o prezidentské či parlamentním režimu, v němž obyvatelstvo rozhodne o zachování prezidentského systému. V nově připravovaných prezidentských volbách v roce 1995 vítězí do té doby nebývalou většinou (54, 3% v prvním kole) stávající ministr financí, sociální-demokrat Fernando Cardoso.

Fernando Henrique Cardoso (1995 – 2002, 1 znovuzvolení)

Před nástupem do prezidentského úřadu byl Fernando Cardoso ministrem zahraniční, ministrem financí a profesorem na univerzitě v Sao Paolu. Jako hostující profesor vyučoval na univerzitách v Berkley a Standfordu. V letech 1982 – 1986 byl prezidentem Mezinárodní sociologické asociace (ISA) a publikoval několik knih, v nichž se mimo jiné zabýval i brazilským přechodem k demokracii.

Již jako ministr financí se Cardoso proslavil svým „Plánem Real“, který byl realizován od roku 1994. Se zavedením nové měnové jednotky – realu – a řadou opatření poklesla inflace, vzrostl HDP a stouply příjmy vlády. Vedle toho Cardoso zemi otevřel zahraničním investorů a vytvořil podmínky pro vytvoření společného trhu s Argentinou, Uruguayí a Paraguayí (MERCOSUR).1

Real svou stabilitu vůči dolaru dlouhodobě neudržel a hospodářská nepřipravenost a zranitelnost země v globálním hospodářském měřítku opět vedly ke krizi. Prezident Cardoso podle kritiků podlehl technokratismu, který se neopíral o realitu brazilské společnosti na konci 20.století.

Od roku 2003 Brazílii vládne Luís „Lula“ da Silva – kandidát levicové Strany práce a oponent Cardosy. Jeho zvolení (a nikoliv kandidáta José Serry, jenž byl navrhován Cardosou) bylo chápáno jako výraz nesouhlasu s Cardosovou politikou na konci jeho volebního období. Když 1. ledna 2003 Silva vstupoval do úřadu, vyhlásil za svůj hlavní cíl, aby každý Brazilec alespoň třikrát denně jedl.

2. Problematika přechodu k demokracii a její konsolidace – brazilský příklad

Brazilský přechod k demokracii je obtížné jednoznačně definovat. Názory na příčiny pádu autoritativního režimu se rozcházejí. Někteří ho přičítají ekonomické recesi na konci vlády vojenské junty, jiní jeho příčiny vidí v dlouhodobé neudržitelnosti autoritářského režimu a pomalé demokratizaci v posledních letech vlády junty, která nakonec logicky vyústila v její pád. Objevují se i názory, že na přechodu k demokracii měly nezanedbatelný podíl tzv. nová sociální hnutí – zejména ekologická2 a feministická, jejichž vliv rostl a je dodnes značný (Brazílie měla vždy poměrně kvalitní a životaschopnou občanskou společnost). Konečně, nelze opomenout ani názory, které brazilský přechod k demokracii připisují globalizačním procesům a končící studené válce následované silnou demokratizační vlnou.

Pokud bychom chtěli brazilský přechod k demokracii klasifikovat pomocí modelů politologa

A. Stepana, dostáváme se opět do problému, neboť brazilský přechod svým charakterem čistě neodpovídá ani jednomu z nich (to pouze opět potvrzuje fakt, že umělý model nikdy nedokáže plně postihnout reálnou historickou zkušenost).

Jedná se jak o redemokratizaci zahájenou zevnitř (otevření cesty k moci pro opozici3), tak i částečně o ukončení režimu tlakem společnosti (ekonomická krize společnosti a zmiňovaná sociální hnutí).

Z bližšího pohledu má i názor, že se jednalo o pakt stran své opodstatnění – prezidenta Sarneye kandidovala režimem tolerovaná opoziční strana PMBD společně s další menší stranou (Strana liberální fronty) odštěpenou od vládní PDS (formace nazvaná Demokratická aliance). Podstatná je také skutečnost, že prezident Sarney nikoho z předchozí garnitury po svém nástupu nepotrestal, dokonce zachoval některé staré mechanismy z dob autoritářské vlády. Nová, demokratická ústava se objevila až 3 roky po jeho nástupu a stále obsahovala nedemokratické prvky (viz dále). V každém případě však lze na základě Stepanova hrubšího dělení konstatovat, že se jednalo o vnitřní přeformulování režimu, nikoliv o změnu režimu nastolovanou zvenčí.

Podle politologa Di Palmy by se brazilský přechod dal označit za sjednaný přechod, neboť nedošlo k žádným postihům prominentů autoritativního režimuani k vylučování větších skupin obyvatel ze společnosti.

Pro větší přehlednost a lepší pochopení složité situace Brazílie jsem nejčastěji diskutované problémy v souvislosti s konsolidací demokracie v zemi v následující části rozdělila do několika zásadních tematických okruhů – ekonomické problémy země, chudoba, kvalita demokracie a veřejná podpora demokratického zřízení.

Ekonomické problémy

Pravděpodobně největším masovým očekáváním v souvislosti se změnou režimu bylo zlepšení ekonomické situace země. V tomto ohledu první dva demokratičtí prezidenti –

Sarney a Collor – naprosto selhali. Na konci Sarneyova volebního období, roku 1989 inflace dosahovala neuvěřitelných 1862% a ani Plán Cruzado Fernanda Collora krizi nedokázal vyřešit. Situace se začala zlepšovat teprve za prezidenta Cardosy, zejména díky jeho Plánu Real. .

Nenaplnění těchto očekávání pochopitelně popularitě nového režimu (a potažmo legitimitě demokracie jako státního uspořádání) příliš nepomohlo. Zvláště v kontrastu s prvními 15ti lety nedemokratického období, kdy se ekonomická situace a modernizace země skutečně zlepšovala. Minimálně do roku 1980 byla Brazílie považována za jednu z nejslibněji rostoucích ekonomik Latinské Ameriky – její ekonomické výsledky byly daleko před Chile a Argentinou..

V situaci, kdy byla legitimita nového demokratického zřízení do značné míry odvozována od jeho ekonomických úspěchu, demokracie měla (a stále má) skutečné problémy se získáním masové podpory (viz dále).

Chudoba

Obrovskými problémy Brazílie, jež úzce souvisí s chronicky se opakujícími fázemi ekonomického propadu, jsou chudoba a sociální nerovnost.

O tom, že chudoba a sociální rozdíly jsou hlavními překážkami na cestě k demokracii v Latinské Americe, panuje poměrně široká shoda. Existují skutečné pochybnosti o schopnosti demokracie zakořenit v zemi, kde 40% lidí žije pod hranicí chudoby. Brazílie vykazuje v sociálních indikátorech – dětská úmrtnost, délka života, gramotnost – jedny z nejhorších výsledků v Latinské Americe. Navíc, za demokratické vlády nedošlo ke zmenšení sociálních rozdílů a chudoby, právě naopak. Což debatu opět vrací ke sporným otázkám legitimity a masové podpory demokratických zřízení v zemích Latinské Ameriky.

Kvalita demokracie

Ačkoliv od roku 1985 uplynulo již téměř dvacet let, nelze v případě Brazílie hovořit o plné konsolidaci demokracie. Demokracie v Brazílii nekoresponduje s demokracií ve formě, v jaké existuje v západním světě. Probíhá sice opakovaná a poklidná alternace u moci, nicméně demokratické instituce jsou slabé a často pouze formální. V zemi stále panuje silný klientelismus a korupce. Pro demokratickou praxi ve státech Latinské Ameriky zavedl politolog Guillermo O´Donnnel zcela nový pojem tzv. delegativní demokracie. Charakteristickými rysy delegativní demokracie jsou slabé instituce, silná koncentrace a personalizace politické moci, slabé mechanismy kontroly a možnost autokratické vlády prezidenta.

Brazilská ústava stále dovoluje vládnout pomocí dekretů, což prezidenti Sarney i Collor využívali k obcházení Kongresu a politických stran. Oba vnímali Kongres a strany jako své

nepřátele, nikoliv jako partnery či spojence. Po dobu jejich vlád bujela korupce a určitým lidem byla beztrestnost zaručena.

Z hlediska kvality demokracie je problematická i brazilská „demokratická“ ústava z roku 1988. Exekutiva v ní stále dominuje nad legislativou, prezident je posílen. Ústava obsahuje některé zjevně nedemokratické články; například článek 142 ústavy zachovává úlohu armády jako garanta pořádku a zákona. Ačkoliv k nastolení pořádku může armádu mobilizovat pouze výkonná moc (sama či na popud předsedy Nejvyššího soudu a předsedů senátu a parlamentu), svádí formulace obsažené ústavě k výkladu, že armáda sama má povinnost v krizových situacích zasáhnout, aby obnovila pořádek a zákon, neboť je jeho garantem. V případě armády se také znatelně rozchází litera ústavy s běžnou praxí. Armáda je v praxi často nasazována k rozhánění nevyhovujících shromáždění a demonstrací, ačkoliv by dle ústavy měla být použita jen v případě, kdy všechny ostatní prostředky selhaly.

Dále pak např. článek 91 ústavy, který zakotvil vytvoření Národní obranné rady, prezidentova poradního orgánu. Jeho složení je fixní a zasedají v něm následující osoby – prezident,

viceprezident, prezident dolní komory, prezident horní komory, ministr spravedlnosti, ministr zahraničních věcí, a pět vojenských ministrů. Z dvanácti členů je tedy pět vojenských. Z toho je patrné, jak silné slovo armáda při projednávání domácí i mezinárodních politiky nadále má.

Historie druhé brazilské demokracie obsahuje nicméně i optimistické momenty. Jedním z nich je poklidný a úspěšný impeachement prezidenta Collora v roce 1992 na základě korupčního skandálu. Dalším pak například úspěšné přestátí ekonomické krize v roce 1999, kdy dramaticky poklesla hodnota realu. Základy demokracie nebyly během této krize nijak výrazně otřeseny.

Veřejná podpora demokracie

Jak již bylo naznačeno, není veřejná podpora demokratického zřízení v Brazílii konstantní.

V zemi panuje určité rozladění z demokracie a obecná nedůvěra v politické lídry. Brazilci se pří volbách řídí zejména očekáváními ekonomického zlepšení, nikoliv ideály (tzv. economic voting).

Fakt, že demokratičtí vládci ve své většině nebyli schopní úspěšně a dlouhodobě řešit ekonomické problémy země, autoritu demokracie podkopává.

První demokratický prezident Sarney měl při svém nástupu v roce 1985 až 80% veřejnou podporu, dva roky nato byl již kompletně diskreditován. Stejný vývoj lze pozorovat i v případě Fernanda Collora.

Ve výzkumu prováděném v roce 2000 (tedy za Cardosovy vlády) pouze 40% dotázaných souhlasilo s výrokem „Demokracie je vždy lepší než jiná forma vlády“. 19% se domnívalo, že diktatura je za určitých okolností lepší a celých 22% si myslí, že na zřízení tolik nezáleží.

Z výzkumu také vyplynuly nejasnosti ohledně pojmu demokracie a demokratické reality. Pouze 46% respondentů se domnívalo, že „demokracie je konsolidovaná, protože se odehrávají pravidelné volby“. 36% nedokázalo tuto otázku zodpovědět.4

Demokracie jako způsob vlády má v Brazílii stále malou legitimitu. Přesvědčení o její prospěšnosti není ustálené, převládají spíše apatie a cynismus.

Závěr

Brazílie je zemí s velkým potenciálem. Země má dynamický soukromý sektor, silnou intelektuální, uměleckou a obchodní elitu, rozsáhlý industriální sektor a občanskou společnost, která je nyní ještě více organizovaná než kdy předtím. V porovnání s ostatními nově demokratizovanými zeměmi Latinské Ameriky však měla Brazílie s demokracií asi nejméně úspěchů. Demokratické vlády od roku 1985 nedokázaly velký vnitřní kapitál země zúročit a legitimizovat tak sebe i nové demokratické zřízení.

Hlavním úkolem politického vedení země tak nadále zůstává ekonomická konsolidace a zmenšení sociálních rozdílů. A to nejen proto, že ekonomický růst pozitivně koreluje se stabilitou demokracie.

Poznámky

1 Tato integrační iniciativa bohužel s kolapsem Argentiny ztratila svou sílu.

2 Známým představitelem byl ekologický aktivista Chico Mendes (zavražděn roku 1988).

3  Např. listopad 1982 – režim dovolil přímé volby guvernérů jednotlivých států, vládní PDS v klíčových oblastech (Sao Paulo, Rio Grande a další) prohrává.

4 Údaje viz. Mainwaring, S. (1995), Comparative study Agentina, Uruguay,Chile, Brazil. In: Journal of Internamerican Studies and World Affairs, vol. 37, Beverly Hils.

Použitá literatura a materiály

Brazilská ústava z roku 1988.

Brož, I. (2002), Kubitschek. Nakladatelství Reti s.r.o., Šternberk.

Klíma, J. (2003), Brazílie. Nakladatelství Libri, Praha.

Mainwaring, S. (1995), Comparative study Agentina, Uruguay,Chile, Brazil. In: Journal of

Internamerican Studies and World Affairs, vol. 37, Beverly Hills.

Meneguello, R. (1996), Electoral behaviour in Brazil: The 1994 presidential elections. UNESCO paper, Oxford.

O´Donnel, G. (1993), Delegative democracy? Working paper, Kellog Institute, University of Notre Dame.

Weyland, K. (2001), THE GROWING SUSTAINABILITY OF BRAZIL’S LOW-QUALITY DEMOCRACY. Conference paper, Kellog Institute, University of Notre Dame.

Zaverucha, J. (1998), The 1988 Brazilian constitution and its authorian legacy. In: Journal of Third World Studies, vol. XV, No. 1, Chicago.

Tagy
Tagy
Latinská Amerika 114
podpora demokracie 112
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz