Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Poslední eurotruc Václava Klause

Vít Dostál Vít Dostál / Ed. 13. 1. 2016

„Tento euroval a jiné obranné valy považuji za zrůdnou, hroznou věc a já je rozhodně podepisovat nebudu,“ pronesl na začátku prosince Václav Klaus. Ačkoli i tento výrok má v sobě vnitřní chybu, neboť tzv. euroval prezident k podpisu nedostal, ten schvalují jen země eurozóny, česká politická scéna po pár odmítavých výrocích či poklepáních na čelo jen pokrčila rameny. Ve hře je ale více než jen prezidentovy vrtochy.

Co (si Klaus myslel, že) dostal k podpisu

Hospodářské problémy eurozóny vedou členské státy EU k hledání nových, dříve nepředstavitelných cest, kterými by bylo možné situaci řešit. Neschopnost některých zemí financovat svůj dluh vedla členské státy na jaře 2010 k poskytnutí bilaterálních půjček Řecku a následně k vytvoření dočasných fondů, kterými by bylo možné poskytovat pomoc ve formě nekomerčních půjček dalším zemím.

Vznikly dva nástroje. Státy eurozóny založily Evropský nástroj finanční stability (EFSF) a na základě rozhodnutí EU, tedy všech jejích členů, byl zřízen Evropský mechanismus finanční stabilizace (EFSM). Zatímco EFSF disponoval prostředky získanými na kapitálovém trhu, za něž ručily státy eurozóny, jeho menší bratr, EFSM, byl pod dohledem Evropské komise a musel tedy vzniknout na základě evropského primárního práva. To ale ve své dnešní podobě zakazuje přebírat závazky členských států Unii i jiným členským státům, nejedná-li se o mimořádné situace (výpadky zásobování určitými produkty, přírodní pohromy, mimořádné události, které nemůže postižený stát ovlivnit). Aby mohly členské státy EFSM založit, přikročily k právní gymnastice a mechanismus opřely právě o tyto „mimořádné události“.

Již několik měsíců po vzniku obou nástrojů se k dluhové pasti kromě Řecka přiblížilo Irsko, Portugalsko a Španělsko a členským státům začalo být jasné, že je třeba založit silnější a trvalý nástroj pro podobné situace, který by dočasné instrumenty nahradil. Politické dohody bylo dosaženo na podzim 2010 a na jaře 2011 byly podepsány dva dokumenty. Zaprvé Smlouva o Evropském stabilizačním mechanismu, tzv. trvalém eurovalu, o které Klaus hovořil, a zadruhé úprava Smlouvy o fungování Evropské unie v článku 136, kterou prezident dostal k podpisu.

Prvním dokumentem sjednávají země eurozóny mezinárodní organizaci s názvem Evropský stabilizační mechanismus (ESM). V druhém případě jde o doplnění článku 136 o odstavec, kterým je fakticky řečeno, že členské státy eurozóny mohou takový mechanismus zřídit. Byl tím zmírněn rozpor s výše uvedenými zmínkami zakazujícími půjčky a pomoc a do velké míry rozptýleny obavy z případných rozhodnutí ústavních soudů nebo Evropského soudního dvora (ESD), které by mohly Smlouvu o ESM vyložit jako v rozporu s primárním právem.

Jelikož šlo o změnu primárního práva, ratifikovat úpravu článku 136 musí všechny členské státy. Všechny kromě České republiky, kde ztroskotala na neústupnosti prezidenta, tak také učinily.

 

Nic proti ničemu

Schválení úpravy neznamená pro Českou republiku žádné náklady a nepřenáší nikam pravomoci. Zvyšuje pouze právní sílu rozhodnutí států eurozóny, aby (si) vytvořily euroval. Je sice pravdou, že pokud bude chtít Česká republika v budoucnu přijmout společnou měnu, bude se s největší pravděpodobností muset stát součástí ESM. Naše současná politická reprezentace však tvrdí, že tento den je velmi daleko, pokud vůbec nastane. Přijetí Smlouvy o ESM by navíc při hypotetické situaci přijetí eura v Česku muselo být schvalováno jakožto mezinárodní smlouva přenášející pravomoci na nadnárodní úroveň.

Ne, ne, ne

Přestože úprava primárního práva prošla vládou a oběma komorami parlamentu (tam dokonce s více než třípětinovou většinou) a přestože dodatek žádný euroval nevytváří, prezident i přes výzvu senátního výboru pro EU ratifikaci dokončit odmítl.

Kdekomu bylo divné, když prezident na jaře minulého roku vyhověl apelu Senátu, aby ratifikoval dodatek k Evropské sociální chartě o kolektivních stížnostech, který měl na svém stole deset let. Senát opřel svoji výzvu o lisabonský nález Ústavního soudu, podle kterého má prezident povinnost ratifikovat mezinárodní smlouvu schválenou parlamentem „bez zbytečného odkladu“, a o stanoviska dalších oslovených ústavních právníků.

Prezident se podle všeho obával podání k Ústavnímu soudu, kterým senátoři hrozili. Jeho verdikt by totiž mohl určit, zda článek 63 odstavec 1b Ústavy, podle kterého prezident ratifikuje mezinárodní smlouvy, interpretovat ve smyslu „může ratifikovat“ nebo „musí ratifikovat“, čímž by byla určena pravidla hry i pro ratifikaci změny článku 136. Prezident však dodatek k Chartě podepsal a rozřešení této sporné otázky bylo odsunuto na neurčito.

 

Kde není žalobce, není soudce aneb pštrosí hlavy v písku

Po prezidentově odmítnutí dokončit ratifikaci se sice objevilo několik negativních reakcí vůči jeho (ne)kroku, a to dokonce i od premiéra Nečase, ovšem u toho také česká politická reprezentace, zleva i zprava, skončila. Je chybou, že již u Ústavního soudu neleží podání senátního ústavně-právního výboru nebo výboru pro EU. Nejen proto, aby byla ratifikace dokončena, ale aby se úloha prezidenta při ratifikaci vyjasnila do budoucna. V probíhající prezidentské volební kampani, kdy se kandidáti předhánějí v tom, co vše nebudou podepisovat, by rozhodnutí Ústavního soudu sehrálo i edukativní roli.

 

A co tím získáme?

Kromě toho, že utvrdil sebe a své okolí ve svých názorech, prezident nedokončením ratifikace nic nedokázal. Obavy, že by ústavní soudy zemí eurozóny nebo ESD mohly bez doplnění článku 136 označit ESM jako protiprávní, se nenaplnily. Naopak, jak německý ústavní soud, tak ESD rozhodly, že ESM může fungovat i bez této berličky -a také už od konce září minulého roku funguje.

Rozhodnutí ESD padlo jen několik týdnů před senátní výzvou a prezidentovou odpovědí. Je otázkou, jak by Klaus postupoval, kdyby ESD rozhodl, že tato změna primárního práva zapotřebí je. Prezident se nyní samozřejmě může tvářit, že jednal kategoricky. A co by dělali čeští politici? Nechali by hlavy v písku stejně jako na podzim roku 2009, kdy nešli při lisabonských obstrukcí s prezidentem do konfliktu a nechali ho vymoci si politický příslib odstoupení od Charty základní práv EU (na který však vzápětí zapomněli)?

V každém případě dvojí čekání – na vyjádření prezidenta České republiky a rozsudek ESD – na podzim tohoto roku některým státníkům ze zemí potácejících se v hospodářských problémech pořádně kazilo spánek. Také se ptáte, co tím vším Česká republika získala?

Původní vydání: Poslední eurotruc Václava Klause

Přejít
Tagy
Tagy
Evropa 2972
Evropská unie 1888
eurozóna 137
Česká republika 2264
česká evropská politika 578
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz